Jeřabiny Emmy Černé

Vždycky byla překvapená, že některé stromy mají bodliny. Když se snažila utrhnut kousek tisu, pokaždé se trochu zranila. Má ráda stromy. Před oknem jejího dětství stála obrovská jeřabina. Za ní viděla malou ves s prapodivným kostelem a cestičky vysypané pískem. Byla schovaná v okně mezi sklem a ještě jedním sklem, někdy má pocit, že tam zůstala dosud. Ten veliký strom v ní podněcoval touhu umět létat. Když pochopila, že to nedokáže, objevila snění. A začala navlékat svou šňůru jeřabin plnou nadějí, marností, setkání i loučení.
 

Emma ČernáJako malá jezdívala občas s maminkou do Boleslavi. Všichni lidi v autobuse na ni byli laskaví a hodní. Pobíhala mezi nimi, chytala se jich za ruce, sahala jim do kapes, pusinkovala jejich zvířátka. Objevovala svět a začala vnímat, že jsou ještě jiní lidé, než jaké zná. Bydleli ve zvláštní vsi, která se jmenovala Srnčice, kde byl tatínek zaměstnaný v semenářské stanici. Byla to vlastně ohrazená velká zahrada, ve které stálo pár vil a správní budovy. A mezi nimi byly krechty, díry do země s velikánským poklopem, a v nich byla uschována řípa, aby nezmrzla. Vesnické paní v šátcích přebíraly řípu a Emma jako slušně vychovaná holčička jim říkala rukulíbám. Ony se jí posmívaly, a tak je neměla ráda. Cítila, že jejich vztah k ní je výsměšný. Na rozdíl od lidí v autobuse.
S divadlem se setkala poprvé, když jí bylo asi pět. Na náves přijelo loutkové divadlo. V neděli dopoledne se chystaly na představení, maminka se ale loudala, a tak šly se služkou napřed. Zasedly v první řadě. Vylezl kašpárek a zeptal se, jestli někdo umí básničku. Vyřítila se na jeviště, řekla jednu sloku a zapomněla, jak básnička pokračuje. Kašpárek jí řekl, ať si jde hačnout, a pohádka pokračovala dál. Mezitím dorazila už i maminka. Asi v polovině hry, když čarodějnice byla v plném boji, vzpomněla si Emmička, jak básnička pokračuje. Vytrhla se mamince, vytlačila čarodějnici do pozadí a donutila kašpárka, aby ji vyslechl. „Už jako malinká jsem kazila divadlo,“ říká se smíchem. Spojila s ním celý život. Nelituje. Byly doby, kdy to bylo jediné místo, kde se cítila svobodná. Ale kdyby si dnes mohla vybrat, byla by architektkou. Možná, že za posedlost divadlem zaplatila samotou. Ale dodneška ji neopustila touha ho zmoci, obětovat všechno. Umí být sama, nepropadá zoufalství, když jí týden nikdo nezavolá. Má plno knížek, které nepřečetla. Chtěla by knihy dočíst a zemřít. Měla by pocit, že co nakoupila, zužitkovala.
V dětství cítila, že má skvělé rodiče. Byli úžasní a hodní. Tatínek jí občas říkal věci, kterým nerozuměla. Třeba že svět je hrozný a musí se ho chopit biologové a chemici, aby z lidstva vymýtili predátorskou vlastnost. Tatínek byl chemik, a když jí tohle říkal, byl velmi mladý. Maminka byla přizpůsobivá, roztomilá, krásná, vtipná a žárlivá paní a byl s ní pěkný život. Když se jí narodil ještě syn, Emma bratra píchala špendlíkem do patičky a on strašně řval a jí se to ubližování líbilo. V životě si pak s bráchou a jeho dětmi „zbyli“.
V době dospívání pochopila, že soužití rodičů není tak jednoduché. Zaslechla, že tátovi se velmi líbí ženy, a byla to pravda. Jednou šla mamince naproti do práce a viděla ji, jak pláče v průjezdu. Když jí dnes má být hodně úzko na jevišti, vzpomene si na onu chvíli. Máma chodila do průjezdu, kde nikdo nebyl, držela se za břicho a kvílela. Emmu to strašně bolelo. Navíc nevěděla, co se děje. Jestli máma neumírá. Pak doma vzala kuchyňský nůž, vešla do koupelny, kde se táta holil, a oznámila mu, že ho zabije, protože je mamince nevěrný. Ale on se rozesmál. Řekl jí, že život je divný a že to tak chodí. Rodiče pak mívali krásné usmiřování. Když byl tatínek mamince nevěrný, přestala s ním mluvit. Zamkla se. Tatínek si uvědomil, že na jeho avantýry přišla, a začal strašně chválit oběd. Nosil pak kytky a maminka polevovala a byli spolu zase nějakou dobu šťastní. A vždycky, když se usmířili, maminka uvařila třeba plněnou kapsu a tatínek řekl, že je to nejlepší plněná kapsa na světě a maminka odemkla ložnici. Ale když začaly být k obědu šťouchané brambory, věděla Emma, že se zase něco děje. Mluvit o tom s maminkou se odhodlala, až když táta zemřel. Maminka hrozně trpěla, bylo jí padesát osm let. Emma se jí snažila zachraňovat a řekla: „Mami, nezoufej už tolik, vždyť ti byl celý život nevěrný. A jestli brečíš, že už není, uvědom si, že on si ten život nádherně užil.“ Nepřistoupila na to. Vytěsňovala realitu čím dál víc, a když byla stařičká (dožila se devadesáti tří let) pamatovala si ze života jen hezké věci. Nebylo jich zase tak moc, takže je po celých dvacet let, kdy žila u Emmy, stále opakovala.
Když onemocněla bratrova žena, věřila, že se uzdraví. Vždyť měli tři děti. Švagrová byla věřící a celá rodina také. To bylo zvlášť pro děti úlevné. Emma možná také věří v Boha, ale nevěří tomu, že když někdo dobrý zemře, odejde do ráje. Ale kdyby nějaký ráj byl, Mařenka by tam určitě byla. Její pohřeb byl pro Emmu silný a zvláštní. Synovec Jirka, který dělal ministranta, byl v kostele u oltáře u maminky a četl z evangelia. Vlastně to říkal zpaměti. Holčičky měly antické drdoly, byly černé, hubené, na sobě chudé kabátky a šťastně se usmívaly. Ani jeden z nich neplakal, stály tam tři nádherné, vyrovnané děti. K tomu je vedla maminka. Jediný, kdo byl zhroucený, byl její bratr. Nikdy předtím ho neviděla plakat. Emma taky plakala. Dojímaly ji děti. Hrdě se loučily s mámou a věděly, kam jde. Brácha se proměnil. Celý život byl kovboj, který výchovu nechával na Mařence. A když zemřela, stal se tátou i mámou. Pokusil se jim vynahradit, co mohl.
Jako mladá se nechtěla vdávat. Těžce se zamilovávala, stejně jako odmilovávala. A tatínek jí říkal, že láska je v podstatě pořád stejná, ať neblbne, a když se má s někým potkat, ať je to někdo, kdo jí může do života něco dát. Svými nároky z ní udělal náročnou a kritickou holku. A tak dívka se špatnou pověstí byla po mnoho let čistou pannou. Divoká, málokrát zamilovaná, nepoužitelná jako milenka bez lásky, ulpívavá, nešťastná. Taky nedůvěřivá. Bylo jí třicet šest let, když potkala „alchymistu“. Často o něm slyšela vyprávět a měla o něm nejhorší mínění. Potkala ho u kamaráda na chalupě. Místo představy náfuky a playboye tam stál nádherný, zelenooký, černovlasý kluk v odrbaném svetru, který hrál volejbal. První večer řekl, že si ji vezme. Odpověděla: „Prima, 12. října hraju v Kašperských Horách, tak tam.“ Odjela, párkrát se viděli, byla s ním neskutečná legrace. Donutil ji, že si ho 12. října v Kašperských Horách opravdu vzala. Pak všem vykládal, že ho uhnala. Když jí na úřadě řekli „nevěsto“ a jemu „novomanželi“, dostala záchvat smíchu. Omluvně pronesl: „Nezlobte se na ni, není nejmladší a vdává se poprvé.“ Do poslední chvíle si nebyla jistá, jestli svatbu myslí vážně. Takže jela v džínách, šaty schované v tašce. Převlékala se na záchodě. První člověk, s nímž bylo milování, jako když ukrojíš chleba. Čekala dítě. Jen chvíli. Nezhroutila se, nenapadlo ji, že to není šance první, ale poslední. Byli spolu deset let. Dlouhá nemoc byla strašná, prázdno po jeho smrti nepřipustila. Hrála v Mostě, on byl v Praze, neustále za sebou dojížděli. Měla pocit, že až budou staří, všechno si řeknou. Že zemřel, věděla dřív, než jí to zavolali. Od té doby ví, kdy je vedle ní a kdy ne. Není schopná ho propustit. Ale je přesvědčená, že on je s ní dobrovolně, že ho nedrží násilím. Oba s bratrem přišli o své partnery. Ale ona na rozdíl od něj zůstala bez dětí. Je přesvědčená, že kdyby měla dítě, nechala by muže odejít. Měla by pro koho žít. Jsou chvíle, kdy se jí stýská po dítěti, které nemá.
Když zůstala sama, vzala si k sobě maminku. Maminka měla pěkné stáří. Emma ji nádherně ošetřovala. A i když maminka „zlobila“, snažila se. Měla ji moc ráda. Maminka nikdy nikoho nepomluvila. „A někdy až na mne měla všechny lidi ráda,“ říká Emma. Jednou spěchala na představení, zavřela dveře, uvědomila si, že něco zapomněla, rychle zase otevřela a slyšela maminku, jak říká: „Kráva.“ Jak už byla stařičká, byla trošku sebestředná. Když bylo Emmě šedesát, spolu to doma oslavovaly, a když šly spát, ptá se Emma: „Maminko, líbily se ti moje narozeniny?“ A maminka překvapeně odpověděla: „To byly tvoje? Já myslela, že jsou moje.“ A jistě si myslela i to, že je jí šedesát. Emma s ní měla trpělivost, ale zároveň ji někdy neposlouchala. Nechala ji povídat, všechno už znala, jen občas vylezla z ulity a prohodila: „Já vím, mami.“ Byla na ni hodná, a zároveň se styděla, že ji odbývá. Poslední chvilka byla nádherná. Držela ji za ruku a ona najednou začala jinak dýchat, dýchala čím dál míň… Emma vůbec nebrečela a vůbec jí nebylo strašně. Maminka byla teploučká, laskavá a krásná jako nikdy.
Je herečka, ale má potřebu vyjadřovat se ještě jinak. Bratr jí postavil pec na vypalování obrázků ze smaltu. Jako výtvarnice se občas marně snaží namalovat ten velký, kulatý strom plný jeřabin před jejím dětským oknem.
Nedokáže říct, jestli má život naplněný. Strašně dlouho tenhle život chtěla. Někdy má ovšem pocit, že někde něco hrozně zkazila. Jedna z jejich současných postav, kterou hraje, ale říká: „Já chci bubnovat špatně. Já chci bubnovat, jak bubnuju já!“

Zuzana Maléřová

XANTYPA 9/10 - výběr z článků

SOUTĚŽ o knihu 8 511 970 km Brazílie

SOUTĚŽ o knihu 8 511 970 km Brazílie

Obecná představa o Brazílii je dosti jednoznačná: tropický ráj, nekonečné písčité pláže, exotické ovoce, karneval, samba... Brazílie očima Pavly Jazairiové vypadá poněkud jinak. Autorka objevuje „Nový svět“ zbavený původních obyvatel, obrovské rozlohy prázdné země, také bývalou portugalskou kolonii, z které plynulo do Evropy nezměrné bohatství cukrové třtiny, kakaa, kávy, kaučuku, ale zejména zlata a drahokamů. 

ABECEDA 9/10

ABECEDA 9/10

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěr – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.
 

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Září 2010
Slunce vstupuje do znamení Panny 23. srpna v 7.28 SELČ a setrvá v něm do 23. září 4.09 hod. V polovině září se Pluto zastaví a vrátí z retrogradity do přímého směru, pár dnů nato se Jupiter spojí s Uranem. Lze čekat výbuchy spravedlnosti, zejména sociální, a napětí na všech frontách. Také zvýšenou dopravní i jinou nehodovost. Hrady se mohou hroutit jako domečky z karet, když se do nich šikovně strčí. Zvýšené opatrnosti je třeba od 10. do 20. září. Pro jednotlivá znamení máme jako obvykle pár konkrétních rad.
 

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 9/10

Budoucnost budoucnosti
Centrum současného umění DOX, Praha
29. 7. – 25. 10. 2010
Zatímco kdysi byla budoucnost plná optimistických vizí, dnes už na ni nemyslí ani politici. Filozofickou výstavu na toto téma uvozuje motto: „Včera jsme o budoucnosti snili,
dnes budoucnost sní o nás.“ Expozice představuje práce autorů z různých zemí i oborů a jejich zájem o budoucnost. Místo víry v pokrok přichází myšlenka trvale udržitelného rozvoje a vzájemného propojení. Například skupina architektů a designérů Terreform ONE se zabývá řešením zeleně ve velkoměstech, Marysia Lewandowska a Neil Cummings zase natočili video s fiktivním rozhovorem s ředitelkou stockholmského Moderna Museet, který se odehrává v roce 2058. Většina vystavených prací se věnuje především budoucím sociálním vazbám.
 

TIPY ROCK & POP 9/10

TIPY ROCK & POP 9/10

Ozzy Osbourne: Scream
Desáté studiové album se prý mělo původně jmenovat Soul Sucka, nejspíš něco jako „duševní vejcuc“, nebo snad průjem? Fanoušci se ovšem proti tomu razantně vzbouřili, a tak se zrodil VÝKŘIK. Jedenáct nových skladeb zastihlo „knížete temnot“ překvapivě ve velmi dobré pěvecké formě. Relativně nový zvuk souvisí, jako ostatně u Ozzyho vždycky, se „střídáním stráží“ v jeho týmu. Pro srovnání si můžeme vybavit BLIZZARD OF OZZ (1980, zde Randy Rhoads), o tři roky později BARK AT THE MOON (Jake E. Lee) a třeba NO REST FOR THE WICKED (1980, Zakk Wylde). Zde tedy přichází na scénu power metalový kytarista Gus G., velký technik se smyslem pro umocnění různých nálad jednotlivých skladeb.
 

TIPY KNIHY 9/10

TIPY KNIHY 9/10

CESTOVNÍ PAS
HERTA MÜLLEROVÁ
přeložila Radka Denemarková
(Mladá fronta, Praha)
Nebýt Nobelovy ceny, mimořádnou německou spisovatelku bychom dodnes neznali. Za příběhem knihy je skryt osud rumunských Němců – enklávy dávných kolonistů, kteří s Rumuny sdíleli nesnesitelný režim, těžší o to, že byli právě Němci. Otec, mlynář Windisch má za sebou nedobrovolnou službu v SS, matka byla pět let na Sibiři, než se mohla po válce vrátit. Cestovní pas zachycuje jenom zlomek tíhy života, před nímž utíkala. Jde jen vnějškově o situaci, v mírnější podobě nám známé: získat povolení k opuštění země. Müllerová líčí nejen důvody, proč uniknout, ani pouze ponížení, které musí mladá žena podniknout, když musí za pas obětovat dívčí poctivost, ale vyslovuje podstatnější věc: nesnesitelnou existenciální nejistotu, úzkost. Je správnější odejít ze země do neznáma, anebo zůstat? Pravda, hrdinka má doma už jen prázdné ruce, ani morálka, víra, nic neplatí, ostatně i to málo z věcí je prodáno. Vlastně v tu chvíli nemá ani sebe samu, a co ji čeká poté, když vytrhne poslední kořínek, kterým byla spjata se starým domovem? Dramatický příběh rafinovaně prostý, autorka nepotřebuje podrobně vypisovat děje, aby vyjádřila, co chce, je střídmá, cudná – a hlavně: prozaička Müllerová pracuje s motivy, se stylem, s jazykem jako básnířka. 

TIPY KLASICKÁ HUDBA 9/10

TIPY KLASICKÁ HUDBA 9/10

JANÁČKOVA FILHARMONIE
Ostrava, 3. 9. 2010
Janáčkova filharmonie Ostrava pěstuje živou spolupráci s Ostravským centrem nové hudby a soudobá a moderní hudba je na ostravském pódiu doma. Slyšet dva estonské dětské zpěváky jako sólisty 1. SYMFONIE Galiny Ustwolské (1919 – 2006) je unikátní, ovšem objevně záslužná je sama možnost poznat dílo této statečné petrohradské, hluboce duchovní skladatelky. Houslistka Hana Kotková přijede zahrát KONCERT PRO HOUSLE A ORCHESTR Albana Berga nazvaný NA PAMĚŤ ANDĚLA, tedy dcerušky Almy Mahlerové Mannon. VÉUS SOBRE CÓRES neboli BAREVNÝ VĚJÍŘ je nová skladba Brazilce ze Stuttgartu Rafaela Nassifa. Petr Kotík, který koncert diriguje, nastudoval také svoji orchestrální skladbu FRAGMENT.
 

TIPY FILMY 9/10

TIPY FILMY 9/10

MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY
Švédsko, Dánsko, Německo – 2009
Režie: Niels Arden Oplev
Čtenáři bestsellerové trilogie Stiega Larssona MILÉNIUM dobře vědí, že se jedná o první díl tohoto celosvětového hitu. Ti ostatní se prostřednictvím filmového plátna mohou seznámit s ústřední dvojicí, známým švédským novinářem Mikaelem „Kallem“ Blomkvistem a jeho neortodoxní spolupracovnicí, punkerkou a hackerkou Lisbeth Salanderovou. Nesourodá dvojice pátrá po osudu neteře bohatého průmyslníka Henrika Vangera, která jako šestnáctiletá zmizela před čtyřiceti lety a kterou podle jejího strýce zavraždil kdosi z rodiny. Krok za krokem, pomocí internetu, ale i starých archivů postupují samozvaní detektivové vpřed, přičemž narážejí i na nacistickou minulost některých Vangerů. Lisbeth kromě toho musí řešit trable se sadistickým opatrovníkem, jemuž je kvůli dávnému zločinu zdánlivě vydána na milost a nemilost. Zároveň se postupně zbavuje své nenávisti k lidem. Je štěstí, že snímek natočil dánský režisér v evropské koprodukci a ne nějaký hollywoodský profík (i když i to nepochybně přijde). Temné drama tak má přece jen jiné parametry, též zásluhou zajímavé atmosféry a výborných výkonů Michaela Nyqvista a Noomi Rapace. Brzy nás čekají pokračování s tituly DÍVKA, KTERÁ SI HRÁLA S OHNĚM a DÍVKA, KTERÁ KOPLA DO VOSÍHO HNÍZDA.
 

TIPY DIVADLO 9/10

TIPY DIVADLO 9/10

VERNISÁŽ (1975) & PĚT TET (2010)
VÁCLAV HAVEL
REŽIE: VLADIMÍR MORÁVEK
HUSA NA PROVÁZKU BRNO & KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

Zvláštní hnutí mysli provází čecháčky ve vztahu k Havlovi. Zatímco svět ho stále obdivuje, u nás nad ním kdekdo ohrnuje raťafák. Tomu se vytrvale zpěčuje Vladimír Morávek. Nejprve inscenací CIRKUS HAVEL, což byl zvláštní a provokativní kompilát ze špalíčku Havlových dramat a součást Morávkova volného cyklu PERVERZE V ČECHÁCH v Huse na provázku. Následovaly exprezidentovy miniatury PRASE a nejnověji znovu originální spojení dávné Havlovy VERNISÁŽE a jeho nového textíku PĚT TET, napsaného pro Husu… a premiérově uvedeného na nepříliš vyvedeném brněnském festivalu DIVADELNÍ SVĚT. Mnohem úspěšněji pak ve spolupráci s hradeckým Klicperovým divadlem na tamním Havlově dvorečku coby součást mnohem slavnějšího, ale přesto existenčně zápasícího DIVADLA EVROPSKÝCH REGIONŮ. Hrát se ta krásná bláznivina bude i po prázdninách. Bodejť by Havel i Morávek s Petrem Oslzlým nedráždili! VERNISÁŽ je o normalizačním establishmentu kupícím hovniválí kuličky bez ohledu na morálnost žití, a upřímně se podivujícím Bedřichovi, který kvůli intelektuálním ideálům a zatvrzelosti tře bídu s nouzí při nádenické práci. O téže společenské vrstvě v každém režimu prosperujících, nyní pro změnu úspěšně podnikajících, je PĚT TET. Všechno si pořídili šikovností… Zase se hodně podivují. Vaňkovi, kterého trápí blbá nálada a pochyby shrnuté do závěrečné Havlovy věty: „Někdy si myslím, že to všechno bylo zbytečné.“
 

Okamžiky z filmového festivalu v Karlových Varech

Okamžiky z filmového festivalu v Karlových Varech

Nestává se to často, ale při rekapitulaci některých událostí jsem vlastně spokojená, že už nejsem nejmladší. Když jsem v roce 1968 poprvé oficiálně fotografovala na karlovarském festivalu, měla jsem starosti, jestli nové střevíčky s deseticentimetrovými podpatky jsou hezké, šatičky, které jsem velmi těžko sháněla, dost efektní a co udělám, když bude pršet. Ale že mám jen jeden fotoaparát – nespolehlivý Praktisix – a černobílé filmy značky AKO bez udání citlivosti, to mi tak velké vrásky nedělalo. Neměla jsem ani expozimetr a blesk, takže fotografování bylo jako sázka do loterie – a jak to bývá, někdy se i začátečníkovi dílo zázračně podaří.

Společnost - výběr z článků

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Ženy v disentu

Ženy v disentu

Ačkoliv od sametové revoluce uplynula bezmála tři desetiletí, zůstávají české disidentky ve stínu mužů. Ve skutečnosti však tvořily třicet procent signatářů a staly se také klíčovými mluvčími Charty 77. „Je čas, abychom zaplnily bílá místa naší historie. Nemůžeme dál propagovat mýtus, že muži byli hybatelé pokroku směrem k revoluci, musíme si přiznat, že součástí toho byly i ženy,“ těmito slovy uvedla vedoucí projektu ŽENY V DISENTU Marcela Linková knihu BYTOVÁ REVOLTA. JAK ŽENY DĚLALY DISENT, na níž pracovala společně s Naďou Strakovou.

Psi významných osobností

Psi významných osobností

Měl skvělý původ, vynikající vzdělání, šťastnou ruku při výběru svých spolupracovníků, jedenáct bývalých prezidentů v příbuzenstvu a neteř jednoho z nich za manželku. Jestli byl někdo někdy předurčen stát se americkým prezidentem, tak to byl Franklin Delano Roosevelt. A jestli kdy některý z amerických prezidentů potřeboval onu bezpodmínečnou důvěru, oporu a něhu, kterou v mezních situacích poskytne člověku jeho pes, tak to byl on. Neboť právě tento muž musel svou zem provést hospodářskou krizí dosud nevídaných rozměrů a druhou světovou válkou. A to z invalidního vozíku. Liberály byl uctíván, konzervativci odmítán, ale všemi považován za výjimečnou osobnost.

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Nádherná krajina, zdravý vzduch a ničím nerušený odpočinek v idylickém prostředí venkova – to byla za první republiky synonyma, která si lidé z města často spojovali s dovolenou na letních bytech. Každé léto se mnoho městských rodin vydávalo na vysněný pobyt do některého z letních letovisek. Ta jako houby po dešti rostla v okolí velkých měst. Pro rodinu to znamenalo na několik týdnů kompletně přestěhovat svou domácnost na letní byt a přizpůsobit se životu mimo město. Letním bytům v období první republiky a různým aspektům života s tím spojeným se ve své knize SLASTI A STRASTI LETNÍCH BYTŮ věnuje mladý historik Jiří Šoukal.

Stezka osobností otevřena

Stezka osobností otevřena

Osm let sázejí významné osobnosti v trojské botanické zahradě stromy. Začátkem léta byla STEZKA OSOBNOSTÍ, součást projektu KOŘENY OSOBNOSTÍ, slavnostně otevřena pro veřejnost.

Manifest vůle po svobodě

Manifest vůle po svobodě

Příští rok nás čekají velkolepé oslavy stého výročí vzniku Československé republiky. Ovšem již v těchto dnech si připomínáme jubileum akce, která výrazně prokázala, jak o dosažení samostatnosti usilovali i představitelé národní elity – zástupci spisovatelské obce.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Justin Jan Berka

Justin Jan Berka

Justin Jan Berka je převorem cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě od roku 2007. Kromě vedení kláštera má na starost i styk s okolím a zastupuje komunitu řeholníků. Do řádu vstoupil hned po revoluci. „Já jsem si svůj osud nevybral, zavolal si mě Pán Bůh,“ říká převor. „Hodně času jsem pak promodlil, radil se o všem se zpovědníkem, duchovním otcem, který mě odrazoval. Ale nic mě nezviklalo.“

Zákony slabé proti zvykům

Zákony slabé proti zvykům

V Rusku nedávno začal spor o zrušení zákona, který se týká domácího násilí. Znepokojení kritici, především lidskoprávní aktivisté, poukazovali na hrůzostrašné statistiky, podle nichž zemře v zemi každý rok důsledkem týrání až 14 000 žen, což jistě je výsledek nepříznivý tamním sociálním úřadům a policii. Kritika a obavy se neozvaly pouze od Rusů samotných, ale přidala se hojně i evropská média, česká nevyjímaje.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/10

XANTYPA Číslo 9/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne