TAO SMÍCHU aneb Humor není sranda – 7

 

To, že i Napoleonovi nakonec štěstí selhalo, způsobil nárůst psychologické vady, které stará řečtina říkala „hubris“. Znamená to domýšlivost a neomezenou víru ve vlastní neomylnost a nevyčerpatelnost štěstěny. Česky nejspíš „pokoušení štěstí“. Iluzi, že jsme se stali dítětem štěstěny navždy a ona nás nikdy nenechá na holičkách. Přestáváme na štěstěně pracovat a necháváme všechno štěstí na ní. Tak končí všichni velcí dobyvatelé a diktátoři.
Podobně jako Napoleon důstojníky podle štěstí, měli bychom si lidi vybírat podle smyslu pro humor, který funguje stejně. Čím víc na něm pracujeme, tím víc se nám daří. Když na něj bezpracně spoléháme, začne nám selhávat. Mít smysl pro humor, stejně jako pro štěstí, znamená být neustále ve střehu. Hlídat si situace, které na nás valí tragédii, melodrama a sebedůležitost, vidět v nich momenty, kdy se dají obrátit v komedii. A hlavně hlídat sebe samé ve chvílích, kdy podléháme sebedůležitosti a tím se uvádíme do maléru. A otočit je opačným směrem k dobré náladě.
  

 

Povídáme si o druhém prvku v našem „Desateru sebevážnosti aneb Návodu na zaručenou ztrátu humoru“, čili o druhé příčině sebevážnosti. Je jí víra v nějakou šablonu, která nám přikazuje, jací bychom měli být, jak bychom se měli chovat a jak by se jiní měli chovat k nám. A narážíme na ni na každém kroku, v situacích, kde nás ovládá sebedůležité uražené ego. S výsledným pocitem ukřivděnosti, který je třetím prvkem desatera. Jak fungují, jsem si nedávno připomněl v situaci vlastní totální ztráty humoru, která mě připravila o tři dny krásných mazliteb. Proběhlo to takto: Pozval jsem svoji srdcovou dámu na VIP party, na kterou jsem byl já pozván, a ona ne. Bylo to pro mě obzvlášť důležité (sebedůležité), protože to bývalo častěji naopak – zvána bývala ona a já jsem chodíval jako přívěsek. Očekával jsem tedy určitý stupeň uznání a úcty. Ona samozřejmě očekávala, že na ni budu čekat venku. Vlastní vstupenku měla, tak jsem se po chvilce čekání nechal vtáhnout dovnitř konverzací s několika VIP. Ona vstoupila s hněvivou tváří a v novém kabátku, který mě praštil do oka jako mimořádně neslušivý.
„Neměla jsem nic na sebe, tak jsem si koupila nový kabátek,“ řekla bez políbení. „A ty mně ho ani nepochválíš.“
Cosi jsem zamumlal, že tedy jako jo, hezký.
„Valerie sem přišla v novém kožichu, který jí koupil Heinz,“ (jména si zde z diskrétnosti vymýšlím), řekla moje dáma. A já jsem to samozřejmě vzal jako výtku na adresu mého středostavovského ega, které si nemůže dovolit dámě koupit drahý kožich, takže si musí sama kupovat neslušící kabátky. Heinz byl Valeriin přítel, švýcarský bankéř, který si kožich dovolit mohl. Valerie už přicházela a přidala mně tohle polínko:
„Ty jsi tady taky?“
„Jo, pozvání mám já, ona je tu se mnou,“ pospíšil jsem si hrdě.
„Vážně?“ usmála se Valerie a odcupitala, ponechávajíc moje ublížené ego na pospas mé dámě. Ta na moji otázku „půjdem cirkulovat?“ odsekla „jdu cirkulovat sama“ a odkráčela povídat si s různými pány. A dbala, aby bylo vidět, jak se s nimi dobře baví. Já jsem obešel pár VIP, poplkal s nimi o ničem a skončil u hloučku přátel a podprůměrného rautu. Tu a tam jsem přes sál pokukoval, zda už skončila a kdy se vrátí. Moje šablona mě ujišťovala, že na tahu je ona, protože ona odešla. Její šablona jí přikazovala, že já se napřed musím za něco omluvit. Takto uplynuly dvě hodiny, po nichž se dáma konečně začala blížit k našemu hloučku v čilé konverzaci s nějakým pánem. Přišla až skoro metr ke mně, my jsme otevřeli hlouček, aby se k nám mohli oba připojit. V tu chvíli se ona otočila ke mně zády, aniž se na nás podívala, dál se zády k nám s pánem asi pět minut čile bavila a pak s ním zase odešla. Hlouček zůstal civět s otevřenou hubou, já jsem dopil, odešel a tři dny jsme spolu nemluvili.
A teprve pak jsem v hlavě začal celou scénu přepisovat. Kde se mohlo vložit trochu humoru, aby večer mohl skončit v náručí? Byly k tomu nejmíň tři příležitosti. Po první hodině se dala poslat SMS typu: „Až vyčerpáš všechny pány, můžeš se vrátit ke mně.“ V druhé „Jdeš domů se mnou, nebo s někým jiným?“ A třetí, po těch dvou hodinách, kdy stála metr vzdálená zády ke mně, byla komediální příležitost ultra promarněná. Tam měl přijít dialog typu: „Promiňte paní, neznáme my se odněkud?“
Jenže tak to už s tím životem je. Trávíme ho přepisováním zbabraných scén minulých, na nichž už nic nemůžeme změnit, a nacvičováním scén budoucích, v nichž si nakonec nikdy nezahrajeme. A tak nám scény přítomné utíkají pod rukama. Na druhé straně ale nebýt vlastní blbosti, nebylo by čemu se smát.

Benjamin Kuras

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

FEJETON Benjamina Kurase - výběr z článků

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 30

Koncentráčnického veterána Simona Wiesenthala zná kdekdo jako neúnavného lovce nacistických zločinců. Málokdo však o něm ví, že byl taky náruživým sběratelem komunistických vtipů. Tedy vtipů z komunistických zemí. Čili vtipů antikomunistických. Sbíral je od svých spolupracovníků za železnou oponou, nejspíš z vděku za Boží vnuknutí usadit se po válce v Rakousku místo rodného Polska nebo adoptivního Československa, kde před válkou vystudoval na pražské technice a proslul u spolužáků jako znamenitý vtipálek a vypravěč v několika jazycích.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 29

„Goldberg se tak chechtal svému vlastnímu vtipu, že z toho umřel. Byl to asi jediný člověk, který umřel smíchem v Osvětimi.“
Těmito dvěma nezapomenutelnými větami začíná román, jehož titul jsem zapomněl, od francouzského autora, na jehož jméno si nemohu vzpomenout, který jsem četl před nějakými pětatřiceti roky

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 28

V anglickém etnickém humoru si vysloužili čestné místo Maďaři. Bylo to částečně díky laskavému humoru George Mikese, jehož útlé knížečky na téma „jak být cizincem“ jim přirostly k srdci a zdomácněl jim tak, že si ho vyslovovali „majks“ a povýšili ho na klasika anglické literatury, dodnes v Penguinu v paperbacku dotiskovaného.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 27

Etnické vtipy česko-slovenské se svého času hodně podobaly anglo-irským. Jely podle stejné šablony: Angličan a Čech byli chytráci, Ir a Slovák blbci. Rozpuštěním společného státu naštěstí vymizely, ony totiž většinou nebyly moc humorné.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 26

p { margin-bottom: 0.21cm; } Dánové, jak jsme si řekli minule, jsou (alespoň podle jednoho dánského psychologa) největší gelotofilové, čili mají ze všech národů největší radost (nebo nejmenší vztek), když si z nich někdo dělá srandu. Dokazují to už třeba tím, jak mluví.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 25

Nauka o smíchu se jmenuje gelotologie (gelos je řecky smích). Pojmenoval ji tak někdy v 80. letech minulého století, už jako vědu (do té doby to byla jen zábava), německý psycholog a psychoterapeut Michael Titze. Nápad a základní poznatky dostal od rakouského psychologa Viktora Frankla, který díky humoru a udržování smyslu života přežil nacistický koncentrák.
Když Titze začal experimentovat s humorovou terapií, zjistil, že mnozí pacienti a klienti nemají rádi, když se jim někdo směje.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 24

Definovat humor se pokoušela spousta mudrců. Prvním, o němž víme, byl Aristoteles, jehož spis o humoru a komedii – druhý díl POETIKY – se nám bohužel nedochoval. Jeden její rukopis určitě shořel v požáru obrovské alexandrijské knihovny, která od založení v roce 300 př. n. l. nashromáždila 700 tisíc rukopisů z Evropy, Asie a Afriky, obsahujících všechnu do té doby známou moudrost světa. Požár se udál někdy v 7. století po invazi Arabů za kalifa Omara. Podle legendy dal knihovnu spálit generál Amr, s humornými slovy: „Buď ty všechny knížky odporují koránu a pak jsou kacířské, nebo s koránem souhlasí a pak jsou zbytečné.“

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 23

„Reframing“ čili přerámcování, čili promítnutí dané situace do jiného kontextu (na jiné pozadí, na jiné „plátno“, do jiného „rámce“), je jednou z hlavních technik psychoterapeutické metody NLP (neuro-lingvistické programace). Kontext je v ní stejně důležitý jako faktické události. Táž událost, vnímaná v různých kontextech, může nabýt odlišných smyslů, významů, výsledků nebo směrů. S tím uměl vždycky dobře pracovat taoismus, který se snaží vyhýbat zarámování situací do jednoho jediného kontextu a nechává jejich interpretaci otevřenou neustále proudícímu životu a proměnlivému průběhu událostí.

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 22

Mezi psychoanalytiky a psychoterapeuty se vypráví tento vtip: „Jaký je rozdíl mezi Freudem a Jungem? Freud byl přesvědčen, že vtip je vážná věc, a Jung se domníval, že humor je mýtus.“

TAO SMÍCHU aneb HUMOR NENÍ SRANDA – 21

Jak se tedy může humoru naučit člověk, který smysl pro humor stoprocentně nemá? Že nemůže? Může. Takto: Jestliže z nedostatku humoru nedokáže s humorem brát nic, nezbývá mu než začít s humorem brát to, že nedokáže nic brát s humorem. Chce-li člověk odněkud začít, musí holt odněkud začít. A tam, kde právě jsme, je k tomu místo nejen nejlepší, nýbrž jediné.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne