Karel Schwarzenberg

 Karla Schwarzenberga vždycky ráda vidím. Nejsem schopna ho považovat jen za politika. Pro mě je to v první řadě gentleman. Do porodnice mi poslal takovou kytici, že se na ni chodily dívat všechny sestřičky. Prostě se doslechl, že se „pan Mikuláš“ narodil, a tak co se prý divím, že poslal pozornost. V tom je rozdíl mezi ním a jinými politiky. Myslím, že i proto ho Jiří Paroubek s Davidem Rathem nemají rádi. Knížeti nesahají v noblese ani po kotníky. Doktor Rath v době, kdy věděl o mém rizikovém těhotenství, si o mně vymýšlel lži v pořadu Jana Krause. Proč ne, věděl, že mám jiné starosti a nebudu se bránit. A taky jsem se nebránila, takové špíny je lepší se nedotýkat. Setkání s Karlem Schwarzenbergem po tom všem bylo pro mě balzámem.

 Když jsme spolu mluvili naposledy, říkal jste, že jste utahaný jako pes. Je to už lepší?

Mnohem lepší to ještě není. Proto taky v pátek vyrazím z Prahy a vrátím se po čtyřech týdnech. Doufám, že mě dají do pořádku.
 
Jedete do lázní?
Ano. Do Rakouska. Tam už mě doktoři dobře znají.
 
Jste jen unavený, nebo nemocný?
Unavený. Samozřejmě v mém věku… Navíc po té operaci… Prostě jsem ojetina s náhradními díly. Musím častěji do servisu.
 
Dá se říci, že se vám tedy trochu ulevilo, když vláda nečekaně skončila?
No… řekněme, že co se týče nasazení, se mi opravdu trošku ulevilo. Ale spousta termínů ještě dobíhá. Už jsem byl uštvaný, teď to není tak šílené. Takže což o to, trošku lehčí to je, nicméně opravdu potřebuju dovolenou.
 
Odcházíte z politiky, když to tam začíná být trochu nebezpečné, ne? Mluvím teď o vajíčkové sprše na Jiřího Paroubka…
Tohle patří k politice. Na někoho se hází rajčata, na někoho vajíčka… To je všude na světě.
 
Zdálo se vám, že Paroubek reagoval přehnaně citlivě?
Řekl bych, že by mu pomohlo, kdyby to vzal s větším humorem.
 
Vytřískal by z toho větší politický kapitál?
Předpokládám.
 
Co si myslíte o lidech, kteří vejce házeli?
Já jsem to spíše pozoroval jako divadlo. K divadelnímu představení patří částečně fraška, částečně tragédie, která se jmenuje česká politika.
 
Přemýšlel jste, jak byste se na pódiu místo Paroubka zachoval vy?
Přemýšlím o tom. Uvidím, jestli dojdu k nějakému kloudnému závěru. Zatím nic.
 
Nesvrběla vás ruka? Nechtěl byste si taky hodit po Paroubkovi za to, že zkazil české předsednictví?
Já si pečlivě vybírám lidi, které bych rád zfackoval.
 
Je mezi nimi nějaký politik?
Dokážu si některého představit, ale jméno vám neřeknu.
 
Co říkáte na Topolánka v Berlusconiho vile? Je v pořádku, když politici takhle vyvádějí?
Někdo se mě zeptal, jak vidím pozici našeho bývalého premiéra, a já jsem odvětil: „Je jasně vidno, že je pevně postavená.“
 
Takže vám to připadá v pořádku…
Já vám něco řeknu. Podle toho, jak ta fotka vypadá, mám dojem, že… Sama víte, jak dneska můžete pomocí počítače veškeré fotky zfalšovat. A to způsobem, že si nikdo ničeho nevšimne. Já mám dojem, že v době, kdy lidé chodí normálně bez plavek, je velmi diskutovaný detail spíše to, kdo to udělal.
 
Připadá vám to jako na politickou zakázku?
Když vydáváte bulvární noviny, dost často se vám hodí tu fotku udělat ještě – řekněme – výraznější. Já i Topolánek jsme dost dlouho měli co do činění s různými novinami a oba víme, že máme kolegy novináře, kteří na svou práci nemohou být moc pyšní.
 
Ale já si zkrátka třeba vás nedokážu představit, jak běháte kolem Berlusconiho bazénu v trenkách nebo nedejbože nahý…
Když se podívám na ty krásky, které jsou kolem bazénu, tak můžu jen konstatovat, že mě tam bohužel asi nepozve.
 
Uznejte, že byste tam takhle nepobíhal…
No když se teď na sebe podívám, jak vypadám, tak s tím bych asi zacházel opatrně. To bych musel nejdřív shodit dvacet kilo, abych měl odvahu se tam takto procházet.
 
Už jste prohlásil, že jsme se hodně zesměšnili, když během předsednictví padla naše vláda. Označil byste české politiky – jako to udělal Václav Havel – za pitomce?
Je to jeden názor. A možná ještě blahovolný. Protože ta vláda byla shozena vědomě a ze zlomyslných politických důvodů.
 
Ale důsledků je víc. Já vím, že evropské volby nejsou pro lidi tak atraktivní, ale přece jen takový pokles volební účasti je už…
No to je na tom nejhorší! Přitom jak známo, tento parlament, který byl teď zvolen, bude mít v budoucnosti mnohem větší pravomoci než bývalý evropský parlament. Takže je opravdu důležité, kdo tam byl zvolen. Mám ale dojem, že naši lidé jsou nikoli nepochopitelně zhnuseni z celé politické třídy. A každého politika – mě nevyjímaje – by nejraději poslali k čertu. A takový postoj se dá vyjádřit ve volbách.
 
Říkají vám to lidé i osobně, že máte jít k čertu?
Samozřejmě že ano. Jsou dva typy lidí. Ti, kteří ze zdvořilých nebo jiných důvodů si u mě stěžují na ty ostatní politiky, a to šmahem. A pak jsou ti, co mi říkají: „Ty bys už taky měl jít do háje.“
 
Co jim na to asi tak říkáte? Že mají pravdu?
Ano. Říkám jim: „Naprosto vás chápu, ale pokusím se vysvětlit, jaké to je. Nemůžu vám ale říci, že jste úplně vedle.“
 
Když je v krizi firma, pouští o sobě do světa pozitivní informace. Pakliže už by to bylo trapné, připustí, že je na tom špatně, ale negativní zprávy doplní i možností řešení. Jaké pozitivní řešení v této krizi nabízíte vy?
Myslím, že jsou dvě podmínky. Zaprvé abychom se dostali z toho politického patu. Zadruhé bude nutná – a to se děje jen po porážce u voleb, pokud vůbec – výměna některých politiků. Obzvláště těch, kteří prokázali, že odpovědnost vnímají pouze vůči sobě a své straně, nikoli vůči státu.
 
Kteří?
Například ti, co se svorně podíleli na svrhnutí vlády během předsednictví. Já chápu roli opozice, má plné právo opozice vládu kritizovat. Bylo by naprosto pochopitelné, kdyby nás svrhli před předsednictvím. To bych prosím chápal. Ale v zemi, která zrovna předsedá Evropské unii… Každý ministr se na předsednictví musel připravovat, hodně práce stálo za tím, abychom jakž takž obstáli… A nám se ani tak špatně nedařilo. Vím, kolik mých kolegů bylo naprosto přepracováno. A tohle všechno lehkomyslně odhodit? To je nezodpovědné a poškodili jsme tím svoji pověst v Evropě. Nevýhoda je, že nás teď nebudou dlouho brát vážně.
 
Smějí se nám v Evropě?
Částečně se nám smějí, částečně krčí rameny a diví se, co tady vlastně blbneme.
 
v tištěné Xantypě se dočtete více!
 

Renata Kalenská

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Světoběžníci - výběr z článků

Výtvarníci  Erika Bornová a Tomáš Císařovský

Výtvarníci Erika Bornová a Tomáš Císařovský

Poznali se už během studií na pražské Akademii výtvarných umění a na výtvarnou scénu vstoupili s první postmoderní generací českých umělců v druhé polovině osmdesátých let. Místo vzpomínek oba zdůrazňují: „To už je všechno dávno… Snažíme se spíš hledět dopředu, než žít z minulosti.“ Smysluplným ohlédnutím se ale partnerská dvojice – sochařka Erika Bornová a malíř Tomáš Císařovský – rozhodně nebrání.

Dokumntaristka Erika Hníková

Od deseti let fotila, ale ve šlépějích svého táty, fotografa, nešla. „Myslím, že jen vizuální přemýšlení mi není vlastní,“ vysvětluje režisérka, proč si nakonec pro studium zvolila Katedru dokumentární tvorby na FAMU. Ceny sbírala už během studií, ale známou se stala svým absolventským snímkem ŽENY PRO MĚNY. Následovaly dokumenty SEJDEME SE V EUROCAMPU a nejnověji NESVATBOV. Zahraniční premiéru si odbyl v únoru na 61. mezinárodním filmovém festivalu Berlinale, kde byl uveden v nesoutěžní sekci Forum.

Fotograf  Joe Klamar

Fotograf Joe Klamar

CZECH PRESS PHOTO je platforma pro nezávislé obrazové svědectví o životě. Soutěž, kterou hodnotí mezinárodní porota, i následné výstavy, mají fotografy v každodenním stereotypu práce motivovat k osobnímu přístupu, a tak stimulovat rozvoj fotožurnalismu. A veřejnosti umožňuje být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku.
 

Sochař  Antonín Kašpar

Sochař Antonín Kašpar

Prvá tři důrazná přikázání může kterýkoli pracovitý, budoucnost uznávající a milující muž s vizí naplnit. Posvětit místo sochou, to už je úkol, jakých se dostávalo snad jen hrdinům z bájí. A jestliže úkol splnili, stali se nesmrtelnými. Když uznávaný kunsthistorik Ivan Neumann zahajoval výstavu akademického sochaře Antonína Kašpara v pražské Galerii české plastiky, potěšil ho konstatováním, a teď volně citujme, že „sochy byly a jsou stavěny na historicky významná a posvátná místa, aby stvrdily jejich neobyčejnost. Antonín Kašpar naopak postavením své sochy na kterékoli místo v krajině nebo lidském sídle učiní ono místo posvátným“.
 

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Národní galerie, Veletržní palác. Šípkův Arzenal. Přehlídkové sály designérských studií. Designblok. Nová, ale už prestižní galerie DOX. To jsou pojmy, spojené dnes s pražskými Holešovicemi. Výtvarné umění a design se v této, dříve dělnické čtvrti zabydlují s chutí a úspěšně. A právě poblíž DOXu stojí na nároží rušné křižovatky činžák, který díky výtvarníku-workholikovi metamorfoval do galerie.
 

Designér Ondřej Brunecký

Designér Ondřej Brunecký

Když jsem procházela dvorkem jednoho brněnského činžáku, začalo pršet. Aby ne, vždyť si jdu povídat o Anglii, napadlo mne, když jsem s provlhlými vlasy konečně vyšplhala po starém schodišti k ateliéru interiérového designéra ing. Ondřeje Bruneckého. „To o tom dešti v Anglii je spíš legenda,“ začali jsme konverzaci po anglicku, neutrálním tématem počasí. „Tam sice prší často, ale žádné lijáky. Spíš jen tak ševelí. Dáte si čaj s mlékem?“ nabídl mi šálek, do něhož lil mléko až na konec. Aha, přece se z něj nestal Angličan, ti lijí napřed mléko, uvědomila jsem si a vzpomněla na dávnou válečnou historii, podle níž takto odhalili německého špióna.
 

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

Když 13. srpna 1995 zemřel v anglickém Colchestru klinický psycholog na penzi PhDr. Václav Pinkava, opustilo zároveň s ním pozemský svět i „spisovadlo“ Jan Křesadlo, enfant terrible české literární scény, překladatel J. K. Klement, dosud neznámý akademický malíř Václav Pinkava, skvělý karikaturista a ilustrátor Kamil Troud, hudební skladatel a zpěvák Ferdinand Lučovický z Lučovic a na Suchým dole, zároveň filosof, logik, matematik a polyglot. Tím vším byl. 

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

Vlasta Kemr pochází ze starého českého šlechtického rodu. Po absolvování Hollarovy výtvarné školy pracoval v Zemědělských novinách, pak emigroval do Spolkové republiky Německo, kde už žije třicátý rok. Mimo jiné tam působil v grafickém oddělení věhlasného nakladatelství IDG. V dubnu 2010 měl v pražské Galerii Smečky výstavu JAK MĚ NEZNÁTE (KOLÁŽE Z LET 1984 AŽ 2009). 

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Kdo neví, nakolik se na úspěchu rozhlasového a televizního pořadu, seriálu, divadla nebo filmu podílejí profese spisovatele, dramaturga, scenáristy a režiséra, může se poučit v rodině Zelenkových. Jedno s druhým se u nich prolíná už hezkou řádku let. Stačí připomenout rozhlasového HLUSTVISIHÁKA, televizní seriál SŇATKY Z ROZUMU, filmy JAK SE BUDÍ PRINCEZNY, KNOFLÍKÁŘI nebo divadelní i filmové PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ a každý hned ví, s kým má tu čest.
 

Několik životů Erazima Koháka

Několik životů Erazima Koháka

Profesor Erazim Kohák žije v Praze už dvacet let, předtím strávil dlouhý čas v Americe. Když mu bylo čtrnáct let uprchl s rodiči za dramatických okolností z Československa. Celý život – a nebyl zrovna snadný – ho provázela touha být užitečný. Protože jeho životní cesta několikrát prudce změnila směr, musel jako filosof hledat odpovědi na provokující otázky, aby zůstal věrný sám sobě. 

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne