VANCOUVER NA VODĚ ZCELA ZÁVISLÝ

Tak jako ve své slavné písničce o slunečnicích si Inka Zemánková nedovede představit „bez Vesuvu Neapol a bez ledovců jižní pól“, je dosti těžké představit si Vancouver bez vody. A to ve všech jejích formách – bez toho všudypřítomného zimního deště, který tak báječně naplňuje obrovské rezervoáry pitné vody v okolních horách, bez mohutné řeky Fraser, prý plné jeseterů, která se ve Vancouveru vlévá do moře. Ale hlavně bez Pacifiku. Ten tomuto největšímu přístavu v Kanadě do jisté míry zaručuje jeho prosperitu.

To už si museli patřičně uvědomovat ti Angličané a Španělé, co se koncem osmnáctého století proháněli ve svých plachetnicích podél zdejšího pobřeží a dělali si nároky na všechna území, která bylo z moře vidět, a občas také i na ta, která si představovali za nimi. Ale byl to kapitalismus (jinými slovy zase ten kšeft), který to na celé čáře vyhrál nad námořnickými snílky. Chrabý Skot Simon Fraser už v roce 1808 dorazil přes hory a doly do Vancouveru, hledaje způsob, jakým dostat kožešiny na trh. Takže to byly kožešnické společnosti, které se až do druhé poloviny dalšího století musely starat o vládu v Britské Kolumbii. A ty by se bez té velké louže neobešly. Musely by si počkat na bratry Wrightovy. Ti sice vynalezli létání, ale až o století později.

A co tohle vše má co společného s vancouverskými olympijskými hrami? Hned se tím směrem stočím, vážení: ať si kdo chce co chce říká, faktem je, že od té, která byla roku 1952 v Oslu, se žádná zimní olympiáda u moře nekonala. A ta ve Vancouveru příští rok v únoru bude nejen u moře, ale přímo na něm závislá.
Už jsem se zmínil o tom, že je v běhu plán, jak se vyvarovat v době olympiády dopravních zádrhelů a používat alespoň na půl cesty z Vancouveru do lyžařského střediska Whistler trajektů. A obavy z nedostatku ubytování zase nedávno do jisté míry vyvrátila společnost Newwest Special Projects, která se v roce 1988 postarala o ubytování asi 10 000 návštěvníků olympijských her v Calgary. Tentokrát si za deset milionů kanadských dolarů najala loď zvanou Norwegian Star, která je normálně používána pro zábavné plavby. Bude z ní po dobu olympiády plovoucí hotel. Ne však snad nějaký podřadný hotelíček: se svými 1119 pokoji – pardon kajutami – se rázem stane tím největším hotelem ve městě. K dispozici bude na lodi 13 restaurací, posilovna, bazén a předváděcí místnost s více než tisíci sedadly, v němž budou neustále promítány reportáže z olympiády.
A nejde jen o olympiádu. Některé kajuty už si prý zamluvili i lidé, kteří se o sportovní soupeření příliš nezajímají. Zato se zajímají o patřičné oslavení dne Svatého Valentina a začátku čínského nového roku a tyto radovánky spadají do stejného termínu jako zimní olympiáda.
I když společnost Newwest bude investovat skoro milion dolarů do zvelebení normálně ušmudlaného okolí doku, aby přístup k lodi vypadal „spotřebiteli přátelský“, společnost počítá s tím, že pokud se pronajme 50 – 60 procent kajut, tak to bude podnik výdělečný. Ovšem jen pro podnikatele, už asi méně pro obyčejného smrtelníka-nájemníka, kterého bude jedna kajuta na tři dny stát až 6600 dolarů.
A ne těch kanadských, ale amerických, které v době, kdy tuto reportáž píšu, jsou asi o patnáct procent dražší.

Jan Drábek

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Aktuálně - výběr z článků

Je libo porno, nebo raději obraz?

Je libo porno, nebo raději obraz?

Letošní vyhlášení výsledků soutěže Ceny kritiky pro mladé malíře do třiceti let proběhlo jako každý rok v únoru při zahájení výstavy sedmi finalistů.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne