Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž,prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Bude to víc než nutné! Tak jako fotografie znehybní člověka, tak znehybňují i Jakubova díla a vy jste ochuzeni o to nejpodstatnější, co je činí jedinečnými: o jejich pohyb a třetí rozměr. Jeho BABYLONSKÁ ROSTLINA, KAMENY i REACTOR žijí, plavci v metru plavou… Jen věž v lese pevně stojí, a život, který v ní občas pulzuje a kmitá, je reálný. Jakub ji začal stavět v jedenácti letech a považuje věž za prospěšnou a přirozenou kompenzaci, vyrovnávající u něj jistý přetlak civilizace.

„Zřejmě doplňuji nějakou druhou misku, která mi chybí k rovnováze. Nemám potřebu stavět věž do nebe, ale cítím prostou radost a uvolnění, když vidím, že věž přináší podobné pocity i jiným. Pořádám v areálu věže soukromé večírky a workshopy a rád při nich sleduji chování a reakce lidí, které jsem sezval, aby si tu užívali. Byl bych schopen rozvést i funkčnější ideu, aby lidé mohli tento prostor opravdu obývat. Díky internetu by tady mohli pracovat na dálku, po práci by se v jiném patře najedli a večer by třeba zhlédli představení v lese. V prostředí obytné koruny stromu člověk přichází na jiné myšlenky, získává odstup a nadhled, relaxuje. Svou diplomovou práci, videokoláž BABYLONSKÁ ROSTLINA, jsem kompozičně dokončoval právě tam. Před časem jsem si načrtl i – zatím spíše utopická – přírodní města. Rád bych v budoucnu sehnal prostředky na projekt takového letního osídlení a funkčně svůj načatý sen dořešil.“
Kdekoli Jakub své videokoláže vystavuje, nad hlavami pozorných i užaslých diváků se zhmotňuje otázka, kterou si položili současně. Jak to ten člověk dělá?
„Svůj svérázný vizuální jazyk jsem začal rozvíjet v roce 2006 a výsledkem byly videomalby, které jsem nazval Kultury. Jde o videoinstalace ve vysokém rozlišení, o spojení několika projekcí v jeden obraz. Ten je přenášen na fólie nebo podmalované plochy, které svým tvarem předem vymezují prostor malby. Jde vlastně o ‚videoshluky‘, plné přirozených pohybů, barev, asociací, symbolů a artefaktů, namíchávané v animaci principem skládané koláže. Pracuji při tom mimo jiné i s principy oklamání zraku. Obrazy ve výsledku připomínají náš složitý mikrokosmos nebo makrokosmos.“
A vytváří dojem zvláštní iluze, že nevidíme ani skutečnost, ani umělecké dílo, ani obraz uměleckého díla, ale snad jen jakýsi platonský stín vlastní civilizace, jak napsala Lenka Lindaurová na stránkách Artservisu.
„Postup je pracný. Z nadhledu natočím reálné situace, ze kterých pak bude obraz složen. Z tribun si nasnímám sportovce při akci, z balkonu taneční zábavu, ze střechy provoz na ulici… Pak se videa nahrají do počítače, nechají se ‚spočítat‘ (na vysvětlení tohoto kroku je hlava mnohých z nás krátká, ostatně i kouzla iluzionistů jsou pro laiky nepochopitelná!), a nakonec si z banky videí vybírám ta, která spolu souvisejí. Při projekci na připravenou plochu se světlo zachytí jen na místech, která jsou zmatněná. Obrazy pak zdánlivě levitují v prostoru, podobně jako buňky v roztoku.“
Když se člověk dívá na Jakubovy videokoláže, uvědomuje si, že je součástí neustále se opakujícího chaosu. Cílem je, aby si při sledování vytvořil odstup a byl na chvíli vytržen z celku, v němž se neustále nacházíme. Aby se uvolnil a zamyslel nad sebou samým…
„Vstřícné diváky KULTURY osloví, pracují s principy, ze kterých přirozeně pocházíme. Název vznikl podle obecného označení bakteriálních kultur, které se hemží všude kolem nás, ale i v nás. A hemžíme se a kmitáme i my sami, a svým konáním a chováním tvoříme i my živoucí organické struktury. Věřím, že divák při sledování videokultur prožívá totéž co já. V první fázi zareaguje impulzivně. Celek hemžících se situací v něm vyvolá pocity smíšené, ale i vzrušující. Uvědomí si svůj prapůvod, neukotvenost své existence, a zbystří. Když přijde blíž, vidí konkrétní, patrné detaily a reálné činnosti lidí, které jsou mu důvěrně známé. Vidí sebe. A skrze to poznání v detailu se mu zase všechno automaticky spojí a prováže v celek. Je to jednoduchý princip, který útočí na smysly a může v lidech pudově vzbouzet i prapůvodní vibrace, vyvolané dotykem s makrokosmem.“
Když si uvědomím, že jsem jen minikolečkem v soukolí toho řízeného chaosu, může mě přepadnout beznaděj.
„Nechci, aby se člověk cítil před tím chaosem malým. Měl by se chaosu postavit, nabíjet se z něj energií. Když se vám podaří zaujmout k těm pulzujícím a miliardami částic zabydleným ‚metropolím‘ přírody vlastní postoj, může to být i krásné, to mi věřte! Je to osvobozující pocit, když po měsících natáčení záznamů reálných situací, v nichž se lidé nacházejí a realizují, mohu úseky z nich zhustit do určitého tvaru, podobajícího se třeba právě buňce. Z ní pak vyzařuje všechna ta energie prožitých událostí, stlačená do jednoho bodu.“
Vystavování a prezentace. Za šťastnou považuji prezentaci KULTUR přímo na vchodu do Laterny magiky. Lidé dílo potkávají, a zastaví se u něj i ti „vnímaví“, kteří nenavštěvují galerie a nechodí na výstavy.
 
v tištěné Xantypě se dočtete více!

Pavel Cmíral

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne