Šustovi

Když je design uměním

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Uměním byli od dětství obklopeni oba. Přestože tatínek staršího z nich byl povoláním báňský inženýr, rád kreslil a maloval obrazy. „Z excelentních výstav, které se už tehdy konaly v ostravském Domě umění, jsme nevynechali žádnou,“ vzpomíná architekt Šusta. Když ve svých patnácti přišel do Prahy, aby studoval němčinu v Ústavu moderních řečí, vztah k výtvarnu ho přivedl i na tzv. DEKART, soukromou školu dekorativních umění, a po absolvování střední školy stavební už rovnou ke studiu architektury na pražské VŠUP v ateliéru profesora Jana Sokola: „Šlo o výtečného pedagoga a architekta, který spolupracoval třeba s Josefem Gočárem, ale i s Le Corbusierem. Dával nám stále nová zadání, abychom se naučili myslet a uměli řešit všechno od rodinných domů přes veřejné budovy a rekonstrukce památek až po dopravní prostředky ­– tramvaje nebo třeba i rychlovlaky. Po Vítězném únoru Sokolův ateliér zrušili stejně jako i ateliéry Františka Tichého, Otto Rothmayera, Jana Baucha a dalších vynikajících umělců.“

 
Zlatá éra, ale ne všeho
Absolvoval v roce 1952 a po vojně se konečně věnoval svému – malbě, kresbě a grafice, stejně jako architektuře, kterou se živil. „Pak přišla vyhláška č. 254 a zákaz projektování nesocialistickému sektoru. Protože jsem chtěl zůstat na volné noze, dělal jsem ledacos od zaměřování domů přes barevné nátěry letadel a různé návrhy včetně interiérů lodí až po tvarování předmětů – jak se tehdy designu říkalo –, a to třeba i prvních přenosných televizorů značky Tesla.“ Už v roce 1958 bylo jeho křeslo z laminátu, s kovovou konstrukcí vystaveno na světové výstavě v Bruselu. Mělo štěstí: na rozdíl od mnoha dalších exponátů, jimiž jsme tehdy překvapili svět, se u nás dokonce i vyrábělo. I když obdobně jako mnohé další autorovy návrhy jen malosériově, třeba v Díle, kde se také s úspěchem prodávalo. „Autoři se museli naučit kreslit židle jedna ku jedné, modelovat sádrové formy, z nichž se dělaly výlisky… Nikdo s tím u nás neměl tehdy zkušenosti,“ vzpomíná na počátek 60. let a nástup zlaté éry plastů.
 
Život v absurditě
Jelikož nebyl zaměstnaný v „projekťáku“, architekturu měl zakázanou. I proto byl spoluzakladatelem oboru užitého umění při svazu výtvarných umělců a specialistou na vymýšlení obezliček. „Kdo chtěl navrhovat interiéry, nesměl je koncipovat jako celky. Návrhy jsme rozepisovali na zařizovací kusy – lampu, křeslo, stůl, jinak nám je neproplatili.“ Byl členem designérské skupiny Q a Edis, které „chtěly dělat pěkný a moderní nábytek“. Když se uvolnily politické poměry, s úspěchem vystavovali i na veletrhu v Mnichově. „Dostali jsme pět tisíc marek na účast a vybavení stánku s tím, že jsme si z Čech v embéčku vezli kýble se svými barvami. Ušetřené valuty jsme si rozdělili a pašovali v ponožkách přes hranice zpět domů,“ vzpomíná. V téhle absurdní době společně s Ladislavem Vrátníkem vyhráli soutěž na dostavbu Staroměstské radnice v Praze, z jejíž realizace ovšem definitivně sešlo, když k nám v srpnu 1968 vtrhli Rusové. Už samotné vítězství v soutěži bylo ale vzhledem k poměrům dané doby dost neuvěřitelné: „Za socialismu nám totiž neustále říkali, že jsme na všechno ještě moc mladí. Pak přišla sametová revoluce a najednou jsme byli zase na všechno už moc staří,“ konstatuje tak trochu s trpkým úsměvem. A není divu…
 
Setkání v čase
Z téměř devadesáti interiérů, které realizoval, vlastně už nezbylo skoro nic. „Svatební síně, muzejní expozice, restaurace, kavárny – všechno je předělané. Interiér je svou podstatou prostě módní zboží,“ vysvětluje jeho syn, architekt a designér Jaroslav Šusta jr. V osmašedesátém mu bylo teprve dvanáct: „Bydleli jsme v garsonce propojené s ateliérem, kde táta pracoval, a já přes otevřené dveře pokukoval, co dělá. Jinak jsem nosil prak na krku a ze všeho nejvíc mě zajímal ,kolečák‘ (podomácku vyrobená řiditelná čtyřkolka). Zdokonalil jsem ho natolik, že se k němu daly připevnit lyže a brusle, takže jsem s ním mohl jezdit i na sněhu nebo po ledě.“ Přestože vrtat a šroubovat ho bavilo, na obor nábytku žižkovské umělecké průmyslovky ho rodiče přihlásili až tehdy, když jim třídní učitelka potvrdila, že opravdu hezky kreslí. Po dalším studiu v ateliéru architektury u profesora Josefa Svobody na pražské VŠUP už se svým otcem spolupracoval i na výstavních expozicích a návrzích několika interiérů. Například Café Milena v Kafkově centru na Staroměstském náměstí v Praze zvalo do příjemně dobové atmosféry, kterou nijak nerušily ani zcela moderní architektonické prvky. Názorově tvůrčí spřízněnost obou se ostatně projevila i během existence již zmíněné skupiny Atika.
 
Nejen mladí a rozhněvaní
V roce 1987 ji založila šestice mladých architektů a výtvarníků v reakci na neutěšené poměry, kdy je ve všem omezovaly všudypřítomné umělecké komise a socialističtí investoři. „Až do vernisáže první výstavy v roce 1988 se vůbec nevědělo, co kdo přinese. Jisté bylo jen to, že jsme chtěli představit rozhodně něco jiného než standard – volné věci, originální, ve kterých nebude chybět nadsázka a humor…“ vzpomíná Jaroslav Šusta ml. Zaujali, a to i jeho otce, který s nimi později jako host také vystavoval. Atika opravdu rozčeřila stojaté vody, neboť vlna českého postmodernismu, kterou svou nábytkovou tvorbou reprezentovala, nebyla naší veřejností přijímána vždy výhradně s pochopením. O to víc těšil úspěch ve svobodném světě: „Dodnes si tam považují toho, že něco takového vzniklo za železnou oponou, a dodnes je také vidět, že jsme byli jiní, původní, že nešlo jenom o listování v časopisech a snahu být podobní…“ Přestože Atika brzy pronikla do prestižních výstavních síní a časopisů doma i v zahraničí, v roce 1992 se její členové rozešli s tím, že skupina splnila své poslání. V propagaci kvalitního designu ovšem ještě nějaký čas pokračovali v pražské Galerii Genia Loci.
 
Každý svou cestou
Samostatnou cestu zvolili také Šustovi, i když spolu měli ještě několik společných výstav. Jak vysvětluje starší z nich: „Interiérů jsem udělal opravdu hodně, a protože mě přestalo bavit neustále honit řemeslníky, řekl jsem si: A dost!“ Už několik let se tak věnuje „jenom“ volnému umění. „Když architekt maluje, není to moc dobré, protože ho to odvádí od práce. Já to ale dělám celý život,“ dodává. Jeho obrazy jsou plné expresivně vyjádřených dojmů – ať už z městských nebo přírodních, často přímořských scenérií –, výrazem „touhy moderního architekta překročit svět vymezený racionální geometrií a ergonomií“. Ostatně, i v architektuře a designu dával vždy přednost organickým liniím a tvarosloví, a tedy principům, které jsou spolu s přesvědčením, že i věci užitého charakteru mohou mít výrazný výtvarný náboj, blízké také jeho synovi.
 
Když věci fungují
„Obdobně jako další členové skupiny Atika, i já navázal na to, co jsem v době její existence dělal. Jen jsem možná trochu ubral z výtvarné kreativity jako takové a přidal důraz na funkčnost,“ říká Jaroslav Šusta jr. Přestože se věnuje především interiéru a nábytkové tvorbě, průmyslové návrhářství ho prý nikdy nelákalo. Už od dob svého prvního „kolečáku“ je totiž manuálně velice zručný a ze všeho nejraději dělá všechno sám. „Když vymyslím a vyrábím jednu věc, je mi jedno, jestli bude mít o pět šroubků navíc nebo ne. U návrhu pro sériovou výrobu bych o tom musel kvůli konečné ceně přemýšlet.“ Jeho židle, křesla, stolky, skříně i pohovky tak mj. vynikají dokonalým řemeslným zpracováním materiálů pro nábytek nepříliš obvyklých – od přírodní kůže přes olověná obložení až třeba po měděné desky stolů se speciální povrchovou úpravou. Tím hlavním, čím oslovuje, je nápaditost, nezvyklé tvarosloví a nosnost myšlenky, která jeho solitérní objekty povyšuje do roviny uměleckého díla. Jak sám také říká: „Snažím se, aby moje věci nebyly módním zbožím, aby byly nadčasové, a to se mi snad daří.“
 
Všechno má své
I když by k sobě navzájem mohli být jako architekti a výtvarníci hodně kritičtí, opak je pravdou. Alespoň toto otcové o svých dětech dnes obvykle neříkají: „Na Jardovi obdivuji jeho nápady a to, jak virtuózně zpracovává objekty ze dřeva a kůže. Já mám poněkud volnější tempo s ohledem na malování.“ Že to není zase až tak pravda, vyvrací jeho dcera Pavlína. Je o tři roky mladší než její bratr a ve chvílích volna také maluje – svébytným a přitom velice poučeným naivistickým způsobem – obrazy sobě i druhým pro radost. „Tátovi je dvaaosmdesát a neustále něco dělá. Nemusel by, ale dělá. Je to prostě v něm,“ tvrdí. Možná i proto se také dokázal po svém vyrovnat se vším, co omezovalo jeho tvorbu v době „nesvobody“. Jak to ostatně dost výstižně komentuje jeho syn: „Všechno má své. My dnes máme sice svobodu, ale na druhou stranu i mnohem větší honičku. Pamatuji se, že když se táta rozhodl mít prázdniny, tak je měl. Já už ale skoro nevím, co to je.“
 

EVA ŠUHÁJKOVÁ

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Lidé - výběr z článků

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jan Werich

Jan Werich

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne