Šustovi

Když je design uměním

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Uměním byli od dětství obklopeni oba. Přestože tatínek staršího z nich byl povoláním báňský inženýr, rád kreslil a maloval obrazy. „Z excelentních výstav, které se už tehdy konaly v ostravském Domě umění, jsme nevynechali žádnou,“ vzpomíná architekt Šusta. Když ve svých patnácti přišel do Prahy, aby studoval němčinu v Ústavu moderních řečí, vztah k výtvarnu ho přivedl i na tzv. DEKART, soukromou školu dekorativních umění, a po absolvování střední školy stavební už rovnou ke studiu architektury na pražské VŠUP v ateliéru profesora Jana Sokola: „Šlo o výtečného pedagoga a architekta, který spolupracoval třeba s Josefem Gočárem, ale i s Le Corbusierem. Dával nám stále nová zadání, abychom se naučili myslet a uměli řešit všechno od rodinných domů přes veřejné budovy a rekonstrukce památek až po dopravní prostředky ­– tramvaje nebo třeba i rychlovlaky. Po Vítězném únoru Sokolův ateliér zrušili stejně jako i ateliéry Františka Tichého, Otto Rothmayera, Jana Baucha a dalších vynikajících umělců.“

 
Zlatá éra, ale ne všeho
Absolvoval v roce 1952 a po vojně se konečně věnoval svému – malbě, kresbě a grafice, stejně jako architektuře, kterou se živil. „Pak přišla vyhláška č. 254 a zákaz projektování nesocialistickému sektoru. Protože jsem chtěl zůstat na volné noze, dělal jsem ledacos od zaměřování domů přes barevné nátěry letadel a různé návrhy včetně interiérů lodí až po tvarování předmětů – jak se tehdy designu říkalo –, a to třeba i prvních přenosných televizorů značky Tesla.“ Už v roce 1958 bylo jeho křeslo z laminátu, s kovovou konstrukcí vystaveno na světové výstavě v Bruselu. Mělo štěstí: na rozdíl od mnoha dalších exponátů, jimiž jsme tehdy překvapili svět, se u nás dokonce i vyrábělo. I když obdobně jako mnohé další autorovy návrhy jen malosériově, třeba v Díle, kde se také s úspěchem prodávalo. „Autoři se museli naučit kreslit židle jedna ku jedné, modelovat sádrové formy, z nichž se dělaly výlisky… Nikdo s tím u nás neměl tehdy zkušenosti,“ vzpomíná na počátek 60. let a nástup zlaté éry plastů.
 
Život v absurditě
Jelikož nebyl zaměstnaný v „projekťáku“, architekturu měl zakázanou. I proto byl spoluzakladatelem oboru užitého umění při svazu výtvarných umělců a specialistou na vymýšlení obezliček. „Kdo chtěl navrhovat interiéry, nesměl je koncipovat jako celky. Návrhy jsme rozepisovali na zařizovací kusy – lampu, křeslo, stůl, jinak nám je neproplatili.“ Byl členem designérské skupiny Q a Edis, které „chtěly dělat pěkný a moderní nábytek“. Když se uvolnily politické poměry, s úspěchem vystavovali i na veletrhu v Mnichově. „Dostali jsme pět tisíc marek na účast a vybavení stánku s tím, že jsme si z Čech v embéčku vezli kýble se svými barvami. Ušetřené valuty jsme si rozdělili a pašovali v ponožkách přes hranice zpět domů,“ vzpomíná. V téhle absurdní době společně s Ladislavem Vrátníkem vyhráli soutěž na dostavbu Staroměstské radnice v Praze, z jejíž realizace ovšem definitivně sešlo, když k nám v srpnu 1968 vtrhli Rusové. Už samotné vítězství v soutěži bylo ale vzhledem k poměrům dané doby dost neuvěřitelné: „Za socialismu nám totiž neustále říkali, že jsme na všechno ještě moc mladí. Pak přišla sametová revoluce a najednou jsme byli zase na všechno už moc staří,“ konstatuje tak trochu s trpkým úsměvem. A není divu…
 
Setkání v čase
Z téměř devadesáti interiérů, které realizoval, vlastně už nezbylo skoro nic. „Svatební síně, muzejní expozice, restaurace, kavárny – všechno je předělané. Interiér je svou podstatou prostě módní zboží,“ vysvětluje jeho syn, architekt a designér Jaroslav Šusta jr. V osmašedesátém mu bylo teprve dvanáct: „Bydleli jsme v garsonce propojené s ateliérem, kde táta pracoval, a já přes otevřené dveře pokukoval, co dělá. Jinak jsem nosil prak na krku a ze všeho nejvíc mě zajímal ,kolečák‘ (podomácku vyrobená řiditelná čtyřkolka). Zdokonalil jsem ho natolik, že se k němu daly připevnit lyže a brusle, takže jsem s ním mohl jezdit i na sněhu nebo po ledě.“ Přestože vrtat a šroubovat ho bavilo, na obor nábytku žižkovské umělecké průmyslovky ho rodiče přihlásili až tehdy, když jim třídní učitelka potvrdila, že opravdu hezky kreslí. Po dalším studiu v ateliéru architektury u profesora Josefa Svobody na pražské VŠUP už se svým otcem spolupracoval i na výstavních expozicích a návrzích několika interiérů. Například Café Milena v Kafkově centru na Staroměstském náměstí v Praze zvalo do příjemně dobové atmosféry, kterou nijak nerušily ani zcela moderní architektonické prvky. Názorově tvůrčí spřízněnost obou se ostatně projevila i během existence již zmíněné skupiny Atika.
 
Nejen mladí a rozhněvaní
V roce 1987 ji založila šestice mladých architektů a výtvarníků v reakci na neutěšené poměry, kdy je ve všem omezovaly všudypřítomné umělecké komise a socialističtí investoři. „Až do vernisáže první výstavy v roce 1988 se vůbec nevědělo, co kdo přinese. Jisté bylo jen to, že jsme chtěli představit rozhodně něco jiného než standard – volné věci, originální, ve kterých nebude chybět nadsázka a humor…“ vzpomíná Jaroslav Šusta ml. Zaujali, a to i jeho otce, který s nimi později jako host také vystavoval. Atika opravdu rozčeřila stojaté vody, neboť vlna českého postmodernismu, kterou svou nábytkovou tvorbou reprezentovala, nebyla naší veřejností přijímána vždy výhradně s pochopením. O to víc těšil úspěch ve svobodném světě: „Dodnes si tam považují toho, že něco takového vzniklo za železnou oponou, a dodnes je také vidět, že jsme byli jiní, původní, že nešlo jenom o listování v časopisech a snahu být podobní…“ Přestože Atika brzy pronikla do prestižních výstavních síní a časopisů doma i v zahraničí, v roce 1992 se její členové rozešli s tím, že skupina splnila své poslání. V propagaci kvalitního designu ovšem ještě nějaký čas pokračovali v pražské Galerii Genia Loci.
 
Každý svou cestou
Samostatnou cestu zvolili také Šustovi, i když spolu měli ještě několik společných výstav. Jak vysvětluje starší z nich: „Interiérů jsem udělal opravdu hodně, a protože mě přestalo bavit neustále honit řemeslníky, řekl jsem si: A dost!“ Už několik let se tak věnuje „jenom“ volnému umění. „Když architekt maluje, není to moc dobré, protože ho to odvádí od práce. Já to ale dělám celý život,“ dodává. Jeho obrazy jsou plné expresivně vyjádřených dojmů – ať už z městských nebo přírodních, často přímořských scenérií –, výrazem „touhy moderního architekta překročit svět vymezený racionální geometrií a ergonomií“. Ostatně, i v architektuře a designu dával vždy přednost organickým liniím a tvarosloví, a tedy principům, které jsou spolu s přesvědčením, že i věci užitého charakteru mohou mít výrazný výtvarný náboj, blízké také jeho synovi.
 
Když věci fungují
„Obdobně jako další členové skupiny Atika, i já navázal na to, co jsem v době její existence dělal. Jen jsem možná trochu ubral z výtvarné kreativity jako takové a přidal důraz na funkčnost,“ říká Jaroslav Šusta jr. Přestože se věnuje především interiéru a nábytkové tvorbě, průmyslové návrhářství ho prý nikdy nelákalo. Už od dob svého prvního „kolečáku“ je totiž manuálně velice zručný a ze všeho nejraději dělá všechno sám. „Když vymyslím a vyrábím jednu věc, je mi jedno, jestli bude mít o pět šroubků navíc nebo ne. U návrhu pro sériovou výrobu bych o tom musel kvůli konečné ceně přemýšlet.“ Jeho židle, křesla, stolky, skříně i pohovky tak mj. vynikají dokonalým řemeslným zpracováním materiálů pro nábytek nepříliš obvyklých – od přírodní kůže přes olověná obložení až třeba po měděné desky stolů se speciální povrchovou úpravou. Tím hlavním, čím oslovuje, je nápaditost, nezvyklé tvarosloví a nosnost myšlenky, která jeho solitérní objekty povyšuje do roviny uměleckého díla. Jak sám také říká: „Snažím se, aby moje věci nebyly módním zbožím, aby byly nadčasové, a to se mi snad daří.“
 
Všechno má své
I když by k sobě navzájem mohli být jako architekti a výtvarníci hodně kritičtí, opak je pravdou. Alespoň toto otcové o svých dětech dnes obvykle neříkají: „Na Jardovi obdivuji jeho nápady a to, jak virtuózně zpracovává objekty ze dřeva a kůže. Já mám poněkud volnější tempo s ohledem na malování.“ Že to není zase až tak pravda, vyvrací jeho dcera Pavlína. Je o tři roky mladší než její bratr a ve chvílích volna také maluje – svébytným a přitom velice poučeným naivistickým způsobem – obrazy sobě i druhým pro radost. „Tátovi je dvaaosmdesát a neustále něco dělá. Nemusel by, ale dělá. Je to prostě v něm,“ tvrdí. Možná i proto se také dokázal po svém vyrovnat se vším, co omezovalo jeho tvorbu v době „nesvobody“. Jak to ostatně dost výstižně komentuje jeho syn: „Všechno má své. My dnes máme sice svobodu, ale na druhou stranu i mnohem větší honičku. Pamatuji se, že když se táta rozhodl mít prázdniny, tak je měl. Já už ale skoro nevím, co to je.“
 

EVA ŠUHÁJKOVÁ

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Lidé - výběr z článků

Martin Glaser

Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Miloš Vajner

Miloš Vajner

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař (29) se narodil a vyrůstal v Praze, od patnácti let však žije v USA. Vystudoval tvůrčí psaní na New York University, kde získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho debutový román KOSMONAUT Z ČECH byl u nás uveden v rámci literárních večerů v pražském Centru současného umění DOX ve vzducholodi Gulliver.

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

V souvislosti s dubnovým uvedením americké skupiny The Cars a jejího frontmana a hlavní autorské osobnosti Rika Ocaska do Síně slávy rock’n’rollu znovu ožívá téměř neuvěřitelný příběh jeho manželky, topmodelky českého původu Pavlíny Pořízkové. Počátkem sedmdesátých let minulého století plnil přední stránky zahraničních médií. Připomíná se ale i příběh jejich manželství. Věkově nerovnocenný pár, jenž od sebe dělí šestnáct let, spolu prožil již více než tři desetiletí. V oblasti šoubyznysu to je dost výjimečné. Drsná americká média tuhle dvojici označila jako „krásku a zvíře“. Časopis Harper’s Bazaar Pavlínu totiž v roce 1992 zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a i dnes, kdy již překročila padesátku, je stále velmi půvabná a křivky jejího těla by jí mohla závidět nejedna dvacetiletá. Ric však má do ideálu mužské krásy daleko…

Vlasta Čiháková Noshiro

Vlasta Čiháková Noshiro

Historička umění, japanistka a kurátorka Vlasta Čiháková Noshiro (73) žije v Čechách, za svou druhou vlast však považuje Japonsko. Mnoho let tam pracovala, od Japonců se naučila pokoře a sebeovládání. Císař Akihito jí letos udělil prestižní japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne