Tři dny, které otřásly světem

40. výročí festivalu ve Woodstocku

Ouvertura

Měsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Hlavní hrdinové jsou čtyři. Žádnému z nich není koncem roku 1968 víc než šestadvacet let a všichni v té době působí v New Yorku. Přesto jsou to nesmírně odlišné typy: John Roberts (26), majitel továrny na drogistické zboží a specialista na zubní pasty, viděl do té doby jediný koncert v životě – a to byli Beach Boys. Joel Rosenman (24) absolvoval práva na univerzitě v Yale a hrál na kytaru v barových kapelách na Long Islandu. Artie Kornfeld (25) coby viceprezident vydavatelské firmy Capitol Records sice musel nosit sako, ale v kanceláři prý kouřil hašiš. Byl vybrán, aby se přiblížil mladým rockovým kapelám, které začaly prodávat miliony desek. Občas jim nabídl svou písničku. Hippie Michael Lang (24) sice málokdy nosil boty, ale pod třásnitou vestou na holém těle tlouklo chladné byznysmanské srdce. Po zpackaném festivalu v Miami (1968) dělal manažera skupině Train a chtěl, aby podepsala kontrakt s firmou Capitol.
„Čtyřka“ se poprvé sešla v březnu 1969. Dva „jako hippies“ a dva „jako yuppies“ se začali oťukávat. Lang s Kornfeldem chtěli hlavně studio s velkolepou zaváděcí party, Rosenman a Roberts přišli s ideou velkého rockového koncertu. Na třetí schůzce se dohodli. Uspořádají největší rock’n’rollový koncert na světě pro 50 tisíc lidí. Nechali si zaregistrovat společnost Woodstock Ventures, v níž každý z nich vlastnil 25 procent.

 

„Bylo to kouzelné,“ vzpomíná Lang. „Perfektní, pomalu se svažující údolí s mírnou vyvýšeninou pro pódium. V pozadí jezero. Dohodli jsme se přímo na poli.“

Yasgur dostal 75 000 dolarů a pak už nikdy nechtěl ani čtvrťák, ačkoli ještě dlouho po festivalu od něj někteří nechtěli brát mléko. Zemřel v roce 1973 na infarkt.
20. července 1969 všechny rozhlasové stanice v Americe oznámily, že Apollo 11 přistálo v Moři klidu a první člověk se prošel po Měsíci – a hippie festival Woodstock se bude konat u městečka Bethel. Městským úřadům pořadatelé nahlásili okolo padesáti tisíc návštěvníků. „To byla součást strategie,“ říká Lang, „už tehdy jsem věděl, že může přijet až čtvrt milionu lidí, ale nechtěl jsem nikoho děsit.“
Nad bethelským údolím se v pátek 15. srpna ráno už táhl ten známý odér, směs hašiše, nejrůznějších jídel, spáleného dřeva, indických tyčinek a lidských těl i jejich exkrementů.
Michael Lang se probudil a s hrůzou si uvědomil, že při vší organizaci zapomněli na jedno: na turnikety u vstupních bran. Tak se stalo, že u bran woodstockého festivalu si koupil lístek v ceně osmnácti dolarů na všecky tři dny jenom ten, kdo chtěl mít památku. Jinak to nebylo potřeba. Za „free“ koncert, tedy zadarmo, začali Woodstock prohlašovat radikální hippies, zvaní yippies (Youth International Party), politicky levicově vyostřená část americké mládeže vedená Abbiem Hoffmanem a Jerrym Rubinem.
Na Yasgurovu farmu dorazily tři autobusy plné policistů. Po vzájemném vyjednávání se obrátily a vrátily do New Yorku. Mezitím už nebyly ucpané jenom vedlejší silnice, stojící kolony aut znemožňovaly jakýkoli pohyb nebo usměrnění provozu. Lidé nechávali stát vozy uprostřed silnice a vydávali se na několik mil dlouhou cestu do údolí. Už bylo jedno, kdo měl či neměl lístek. V pátek odpoledne mohlo být v bethelském údolí okolo dvou set tisíc lidí.
 
Nesmírný tyglík vesmírné hudby
Pořadatelé a dramaturgie festivalu předpokládali, že první den bude laděný spíš folkově.
Hvězdou večera byla Joan Baez, vystoupit měli Tim Hardin, Arlo Guthrie, Sweetwater, The Incredible String Band, Ravi Shankar, Melanie, Bert Sommer a jediná rocková kaple dne Sly & The Family Stone. Program měl začít ve čtyři odpoledne, ale helikoptéry přivážející umělce z Holliday Inn měly zpoždění. Lang měl dvě možnosti – úplně sjetý Tim Hardin se sotva držel na nohou, naopak připravený byl Richie Havens, který však původně hrát vůbec neměl.
A tak 15. srpna 1969 v pět hodin a sedm minut odpoledne odstartoval Richie s vypůjčenou kytarou nejslavnější festival všech dob.
Richie Havens hrál skoro tři hodiny, jelikož žádný další účinkující prostě nebyl dispozici. Jeden z pořadatelů, Emcee Chip Monk, „Veverka“, odchytil v zákulisí Country Joe McDonalda, vrazil mu do ruky akustickou kytaru a vyhnal ho na pódium. Donaldův krátký set proslavila především píseň I FEEL-LIKE-I’M FIXIN’ TO DIE RAG, protestsong o válce ve Vietnamu s ještě slavnějším sborovým zpěvem ohromného davu. Podobně narychlo se na pódium dostal i John Sebestian, šéf Lovin’ Spoonful, kterého na festival dokonce ani nikdo nepozval. Byl prý velmi „zpsychedelizován“, než aby odmítl, a jeho láskyplný proslov: „Jen se navzájem hezky milujte, a až půjdete domů, hoďte odpadky do popelnice,“ který byl spíš parodií než čím jiným, publikum přijalo velmi vřele.
Další zpívala Melanie, které ovšem nikdo nedal propustku na pódium, a tak se ještě pár vteřin před vystoupením musela prokazovat řidičákem.
A když pak Joan Baez kolem třetí hodiny ráno končila své velmi politicky laděné vystoupení písničkou WE SHALL OVERCOME, bylo zřejmé, že první koncertní den vyšel. To stvrdil blesk a pak hrom. Pak se protrhlo nebe a déšť během několika minut proměnil festival v jeden velký přelidněný močál a bahenní lázeň.
 
Potopa
Když denní světlo ozářilo v sobotu ráno údolí, bylo v něm jako po potopě světa. Bahno bylo dvacet centimetrů hluboké – vyčnívaly z něj tisíce spacích pytlů odpadků a zničených stanů. Po svazích přejížděly traktory a hrnuly před sebou masu zbytků. Sedmnáctiletý kluk z Jersey Raymond Mizak spal celý schovaný ve spacím pytli, když přes něj pomalu přejel jeden z traktorů. Než přiletěla helikoptéra, byl mrtev.
Pořadatelé se rozhodli, že musí především zabavit dav hudbou. Ačkoli sobotní koncert měl začít až v sedm hodin večer a pokračovat přes půlnoc, rozhodli se začít už v poledne a každý z vystupujících měl k dispozici dvojnásobný čas. Na programu byl syrový, především sanfranciský rock’n’roll Jefferson Airplane, Creedence Clearwater Revival, Janis Joplin, Grateful Dead, Canned Heat, Mountain a Santana. A také britští The Who. Na louce před pódiem vegetovalo přes čtvrt milionu lidí.
Recept na nedělní snídani pro čtyři sta tisíc lidí podle Wavy Gravyhho, velitele dobrovolníků: „Musíme krmit jeden druhého.“ Lidé z Hog Farm vyvářeli zvláštní druh zeleninového guláše z rozvařeného ovsa s oříšky a vmíchanou zeleninou. Gravy všem rozdal červené pásky přes rukávy: andělé strážní hladem i žízní mučeného davu. V neděli odhadovali policejní složky počet návštěvníků na 450 000. Jiní podle leteckých snímků usuzují na pouhých 150 000 a Bert Feldman, historik městečka Bethel, říká, že i s lidmi před branami bylo ve Woodstocku 700 000 lidí.

Více se dočtete v tištěné Xantypě!

Vojtěch Lindaur

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Reportáže - výběr z článků

Korfu

Korfu

Korfu (Kerkyra), snad nejznámější z Jónských ostrovů, je oblíbeným cílem Řeků z pevniny i zahraničních turistů. Cestovní ruch tu zažívá svůj vrchol samozřejmě v létě, ale návštěvnost výrazně stoupá i během Velikonoc.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Marche

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/2019

XANTYPA XANTYPA 05/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne