Mirek Topolánek

Žádný strom neroste do nebe – ani topol

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?

Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Co jste dělal o víkendu?

Tenhle víkend byl fajn, odjel jsem se svým kamarádem do Ostravy na třináctý ročník Manažer Cupu, který jsem před lety jako ředitel firmy zakládal. Pokusili jsme se ho vyhrát, prošli jsme žebříčkem sedmi zápasů, v tom posledním otočili stav 1:4 na 6:4 a vyhráli. Dostavil se pocit vítězství, který mám rád… jako bych vyhrál Wimbledon. V neděli jsem byl s Luckou a Nikouškem.
 
Když řeknu Laver, Borg, Nastase, Agassi, Federer… koho si ceníte nejvíc?
Z těch, které jste jmenovala, nejvíc miluji Agassiho, protože se dokázal vrátit. Mám rád takové ty hollywoodské příběhy, kdy se z čističe bot stane milionář. Je tam nějaký handicap, nějaká prohra a on se znovu zvedne. Nebo třeba Roger Federer. Nedařilo se mu vyhrát Roland Garros, chtěl vyhrát čtrnáctý grandslamový turnaj. Hrozně jsem mu tu výhru přál, pamatuji si ho jako juniora, jak ještě rozbíjel rakety. Teď už má obrovskou sebekontrolu. I po prohře se dovede znovu vzchopit, to mu až závidím… je to přesně ten typ, který mám rád. Dovede se vrátit.
 
Jaký byl váš první nejsilnější pocit, když padla vaše vláda?
Já jediný jsem byl hluboce přesvědčen, že padne. Mě to nepřekvapilo. Tu prohru jsem čekal, protože dovedu negativní vlivy politické i osobní animozity dost dobře vyhodnotit. Čekal jsem to víc než sociální demokraté, kteří, jak se ukázalo, s výhrou vlastně ani nepočítali.
 
Hlasování o nedůvěře jsem sledovala, zajímal mě výraz vaší tváře ve chvíli, kdy jste se dozvěděl, že – všechno špatně. Vždycky se tak ovládáte?
Můj pocit byl v první chvíli neutrální. Ani u vítězství se nikdy moc neraduju, jsem spíš hned připraven na další zápasy, co přijdou. Myslím, že prohrávat umím, nejsem ten, co se hned sesype. Všichni říkají, že pod tlakem podávám nejlepší výkon. I v tenisu. Ve finále, s bolavým tříslem, doběhnu nedoběhnutelný míč… Prohry a bolest prožívám až později.
 
clav Klaus, když byl dotázán, co zaznamenal jako okamžitou změnu, když se na čas stal řadovým poslancem, tak řekl, že dřív, když vyšel ze sněmovny, byly kamery a mikrofony namířeny na něj. A teď najednou mohl nepovšimnut projít, protože už mířily na někoho jiného. I vám se to děje?
Ztráta vlivu a moci není okamžitá, je pozvolná. Někteří lidé mi přestali volat hned. Zejména ti, co dřív často otravovali. Největší změna, kterou jsem zaznamenal, krom nepříjemného pocitu prázdna po té jízdě předtím (patnáct hodin práce a tři hodiny spánku) je ta, že teď honím a šikanuju všechny lidi kolem, protože se mi zdá, že se zastavil svět, nikdo nepracuje, nic se neděje, nikdo nic neumí vyřešit, a tím jsem jim protivný. Jsem teď horší šéf, než když jsem pracoval hodně. Ale už prý se to zlepšuje (smích).
 
Jak se proměnily vaše priority v soukromém životě?
Kroužíte kolem toho, klidně se můžete zeptat natvrdo a já odpovím. Spousta lidí mi vyčítá, že neumím vyřešit své soukromé problémy. A já vím, že tím urážím nejen svou partnerku, ale i svou stále ještě ženu a své děti a vystavuji je velkému tlaku, i mediálnímu, což je jim nepříjemné. Během „vládnutí“ jsem byl pod tlakem a neměl jsem hlavně mentálně na to, abych vedl rozsáhlé rozvodové diskuse. Teď jsem se rozhodl a udělám to, i když po sedmadvaceti letech soužití, teď už skoro třiceti, to bude pořád velmi bolestné pro všechny, kterých se to týká.
 
První krok už jste učinil?
Ano, našel jsem si právníka.
 
A dál?
Budu to s ním probírat, protože mé ženy a dcery se celá věc dotkla tak, že to vůbec nebude jednoduché. Přesto se domnívám, že jsem se zatím choval korektně a korektně se chci chovat i teď. Se synem je to jiné, my dva jsme tým.
 
Děkuji, nemám dalších otázek na toto téma…
(úlevný smích)
 
Co vám přineslo a co odneslo předsednictví v EU? Zkušenost, souboj, přátelství…?
Všechno. Bylo to unikátní období pro celou Českou republiku. A kdyby neskončilo dřív než mělo, ještě víc by se ukázala schopnost naší vlády zvládnout takový úkol. Přineslo mi celou řadu osobních vazeb. Zaznamenal jsem signály nejen pro mě, ale pro všechny Čechy – že nejsme v ničem horší než ostatní, umíme se pohybovat v evropském prostředí, jsme schopni věci posunovat, rozhodovat, v něčem jsme i pružnější a byli jsme schopni vyřešit některé záležitosti, které se po léta vlekly. To je třeba říct. Když naši hoši vyhráli Nagano, tekly nám všem slzy. A já jsem se i teď setkal s lidmi, kteří projevovali pocity hrdosti nad tím, jak dobře jsme jako český tým v Evropě uspěli. To, že jsem získal několik výjimečných přátelství, že jsem byl u zasedání G dvacítky, setkání dvaceti zástupců nejbohatších zemí na světě, že jsem dostal do Prahy prezidenta Obamu a 27 státníků z celé Evropy, že na summit „východního partnerství“ přijelo sedmnáct premiérů a čtyři prezidenti, to všechno jsou jedinečné akce. I když o nich noviny moc nereferují, v budoucnu se nebudou opakovat nebo u nich nebudeme my. Jsem rád, že jsem u toho mohl být a jsem hrdý na to, že jsem některé možná mohl ovlivnit. Ale nejde jen o mně, Karla Schwarzenberga nebo Sašu Vondru. Týká se to půldruhého tisíce dlouhodobě věcně i logisticky školených specialistů, kteří byli schopni vést desítky nejrůznějších akcí v celé Evropě.
 
Bylo i tohle pro vás něco jako „utkání“?
Byl to permanentní střet. Dvacet sedm nejrůznějších názorů, které musíte nejdřív zjistit, korigovat, vyjednat kompromis, něco posunout směrem, kterým chcete, najít partnery, identifikovat soupeře… je to souboj o několik lig výš. Jsem hráč, mám to rád, ale tenhle druh politiky není tenis, je blíž něčemu takovému, jako je NHL. Týmy na sebe narazí třeba večer, do rána se z toho musí vzpamatovat a ten zápas druhý den dohrát. Pokud jsou to týmy demokratické, tak přesto, že souboj je permanentní, není na něm nic špatného. Politika je soubor malých a větších proher, kde se vítězství strašně těžko rozpoznají. A jsou často prchavá…
 
Zmínil jste prezidenta Obamu, jak na vás zapůsobil?
S Obamou jsem se setkal několikrát. V Buckinghamském paláci u královny, na G 20, na summitu NATO, v Praze… Barack Obama je charismatický, typicky americký politik, jinými slovy trochu marketingový produkt. Přesně ví, co má v jaké chvíli říct. Je vyškolený, má dar řeči, je velice přímočarý, a to mi vyhovuje. Nechci se s ním srovnávat, myslím ale, že jsem podobně otevřený jako on. I když ta jeho otevřenost má jisté hranice. I to své charisma má tvrdě pod kontrolou, všechno je přesně řízeno celým týmem lidí… co, kdy má říct a jak to má říct.
 
V tištěné Xantypě se dočtete více!

text Magdalena Dietlová

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Osobnosti - výběr z článků

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/2019

XANTYPA XANTYPA 05/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne