Aňa Geislerová

Neztratit samu sebe (z dohledu)

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

Je pravda, že nerada dáváte rozhovory?

Ano.
 
Jak to, že tady tedy dnes sedíme, já se vás ptám a vy odpovídáte?
Sama nevím, pořád čekám, že se to třeba jednou povede.
 
Co?
Že to bude rozhovor, ne dotazník na stokrát vomletý téma.
 
No dobrá. Kdybych vám řekl, že jste konvenční, potěším vás?
Rozhodně ne. Ale vzala bych to jako motiv k zamyšlení se nad sebou.
 
Co ve vás to slovo asociuje?
Nudu, pasivitu, slušnost přes mrtvoly, tichou opatrnost a pravděpodobně i smrt. Ale možná to slovo přeceňuju, možná znamená opravdu jen tu konvenčnost. A je klišé tvrdit, že se snažím být jiná, lepší.
 
To chtěla být i Tornado Lou, nemýlím-li se?
Ano, je milé, že to znáte. O ní byste určitě neřekl, že je konvenční.
 
O ní ne. A do vás jsem si chtěl jen tak dloubnout. Měl jsem pocit, že je to přesně to, co nechcete slyšet…
Tak jste se trefil… Cítím se teď úplně jako paní Dallowayová na konci dne. V konvenčnosti a touze tak nějak zapadnout, zazářit a přitom nijak nevybočovat, umírá srdce. A spontánnost a odvaha. A vím, že život semele nejedno statečný srdce, ale já jsem víc pro ten krátký, silný žár než pro nějaký zvlhlý dýmání. Pojďme od toho. Ale uznávám, je to jedna: jedna.
 
Díky. Co je to herectví? A popište mi to jako malému dítěti…
Uf… herectví je… když si hrajeme. Hrajeme si, že je nám veselo, že pláčeme, že někoho milujeme. Předstíráme, že něco vidíme, že se něčeho bojíme, a když to děláme dobře, uvěří tomu i jiný lidi, a je to dobré. Když tomu uvěříme my sami, jsme v průšvihu. Jsme v pastičce z emocí, kterou jsme si na sebe sami upletli. Jsem herečka a myslím, že to znamená, že jsem člověk, kterej do určitý míry neztratil schopnost hrát si a rozvinul ji o dospěláckou schopnost lhát. A herectví je jako bydlet v domě, který má každý ráno jinou podobu. Těžko říct, kde se zase ráno ocitnete. „Jů, hurá, dnes jsem venkovanka! A helemese, dnes jsem francouzská prostitutka!“ Je to prostě zážitkový zaměstnání pro nevyzrálé lidi.
 
Jak moc je v herectví důležité ego?
Stejně jako všude jinde. Ale v herectví občas bývá devízou, když je ego poněkud podupáno. Tím myslím nějaký ty pěkný traumata z dětství, jako že vaše matka dělá, že je vaše sestra, nebo se nečekaně dozvíte, že jste synem někoho úplně jinýho, někdo pije, nebo nepije vůbec… Občas to totiž posílí schopnost hrát, respektive něco předstírat. Vlastní ego člověk otupí, protože je raněný a bolí. A a to jiný, scénářový, nechá žít a vzkvétat. Ale myslím si, že ego je dobrý mít pod kontrolou… nejlépe na neutrálu.
 
A dá se nějakým způsobem ten popsat proces, který se odehrává ve vaší mysli nebo nevím kde, když hrajete? Dá se to vůbec zformulovat?
Určitě se to dá, jinak by neexistovaly teorie herectví a určitý školy hraní. Ale já jsem do školy nechodila a teorii a techniku neznám. Ale zajímá mě, a moc. Protože já sice ráda hraju takovou tou pionýrsky poctivou naturalštinou, ale je to někdy strašně vyčerpávající. A mnohdy ani není poznat, že už vnitřně opravdu mám v sobě ten meč až po čepel, ale zvenku to vypadá, jako bych se spíš snažila zastavit škytavku. A to je pro mě zajímavý vědět, co všechno v tý hlavě mám a jaký hrůzy mi tam před očima jedou, a pak se na sebe podívám kontrolně na monitor a… není tam nic. Jen si například uvědomím, že by se víc hodilo mít ruce nahoře, rovný záda a že pláč je opravdu silnější, když je hlasitější. A to už je pak takový pěkný štelování technický, ale superfunkční. Zkrátka naplnit to okýnko tak, aby to všechno fungovalo.
Ale když se mi stane, že nemusím myslet na techniku, že ten příběh, ta hra na něco je mi tak srozumitelná, že se stala součástí mě a že všechny ty emoce propojím s drátkama příběhu, kterej se točí, ono to pak žije samo a vede si mě to kam chce, tak je to nádherný. Někdy bych se takhle strašně ráda dostala až někam, kde to vážně neznám.
 
Zní to poměrně nebezpečně. Stává se přece hercům, že zešílí nebo překročí tu jistou hranici a nedokáží pak s jistotou rozlišit, na které straně jsou správně. Nebojíte se toho?
Ne. A ráda bych se někdy dostala aspoň blízko k tý hranici.
 
Proč?
Protože je potřeba riskovat.
 
Proč?
Protože v to věřím.
 
V co ještě věříte?
Nevím, jedině v lásku.
 
Komu věříte?
Nikomu. A tátovi. Ten už bude mít navždycky pravdu.
 
Chybí vám?
Strašně. Víc, než bych si kdy dokázala představit. Pořád to úplně nemůžu pochopit, že nemám tatínka… tátu… toho skvělýho chlapa. Na ulici se dívám na cizí lidi tak v jeho věku a starší, a odpusťte mi to, říkám si, proč ty tu ještě jsi a on ne? Dala bych tě za něj hned. Bruno mě jednou viděl plakat a řekl: já jdu tomu dědovi napsat dopis. A co mu budeš psát, ptám se já? Že ho ještě potřebuješ. Ale smrt tak nějak hezky omete cestičky do vzpomínek. Tolik se mi toho vybavilo, tolik zásadních věcí jsem si uvědomila a jsem štastná za to, jakej vztah jsem s ním měla. Byl prostě ten nejlepší.
 
V tištěné Xantypě se dočtete více!

Šimon Levý

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne