REŽISÉR JIŘÍ BARTA A JEHO ČAROVNÝ SVĚT

Výtvarník Jiří Barta začínal svou kariéru u divadla, pak se však definitivně vrhl do náruče animovaného filmu. V 80. letech vytvořil několik velmi úspěšných dílek, díky nimž se jeho jméno dostalo do encyklopedických slovníků. Každý jeho film má originální výtvarný rukopis a tituly jako ZANIKLÝ SVĚT RUKAVIC, POSLEDNÍ LUP, KLUB ODLOŽENÝCH nebo KRYSAŘ jsou dodnes považovány za vzory tvůrčí dokonalosti. Od devadesátých let však téměř přestal samostatně tvořit, stal se anonymním konzultantem desítek studentských prací v rámci svého pedagogického působení v Ateliéru filmové a televizní grafiky na VŠUP. Nyní se vrací. Nedávno měla premiéru jeho pohádka pro celou rodinuNA PŮDĚ ANEB KDO MÁ DNESKA NAROZENINY?

Říká o sobě, že obvykle na vše potřebuje dost času k přemýšlení a hledání té nejlepší cesty, aby byl výsledek co nejlepší. Ani jeho cesta k animovanému filmu nebyla rychlá a přímá. Jeho tatínek byl vědec v oboru umělých krystalů a maminka sklářská výtvarnice. Rodiče si přáli, aby šel po gymnáziu studoval architekturu. Poslechl je, ale dlouho začal pokukovat po UMPRUM, kde mu byl nejbližší Hoffmeisterův Ateliér filmové a televizní grafiky. „Byl to hravý ateliér, plný jemného humoru a fantazie, kde se kromě animovaného filmu dělalo všechno možné – ilustrace, plakáty, prostorové objekty atd. Adolf Hoffmeister byl spisovatel, výtvarník a obecně ,polykulturně‘ aktivní člověk a svým studentům nechával svobodu. Duch ateliéru později udržel i jeho nástupce Miloslav Jágr, u kterého jsem pak v roce 1975 školu absolvoval,“ vzpomíná Jiří Barta.

 
ŠEDESÁTÁ LÉTA A OKOUZLENÍ DIVADLEM
Už před vstupem na UMPRUM se Jiří Barta stal členem alternativního loutkového Vedeného divadla, které spolu s ostatními divadly malých forem působilo v Redutě. „Bylo to krátké, ale výrazné období mého života, tam jsem poznal herce a divadelní provoz, všichni jsme byli mladí a trávili spolu hodně času na zkouškách a večírcích, které k tomu patří. Byl konec šedesátých let – doba plná emocí, ideálů a zklamaných nadějí. Vedené divadlo nebylo jen zaměstnání, bylo to přátelství a náš společenský postoj, intenzivní práce na našich projektech, kterým jsme věřili a obětovali se pro ně. V té době to byl opravdu dost výrazný avantgardní čin. Nechtěli jsme vyrábět další roztomilé maňásky nebo loutky, které nám předvádělo divadlo padesátých let. Na naší scéně se objevovali herci, kteří loutky vodili a zároveň s nimi hráli. Najednou se to od maňásků posunulo někam jinam – k dospělému publiku. Byla v tom exprese a drama. Hráli jsme hry Alberta Camuse, Michela de Ghelderode. Já působil v divadle jako výtvarník a herec malých rolí. Byli jsme skvělá parta vedená režisérem Karlem Makonjem, byla tam i Zuzana Skalníková, Ota Jirák, Honza Hanžlík, Dáša Bláhová, Lenka Machoninová, Milan Svatoš, Hanka Zezulová. V Redutě jsme se také setkávali s výbornými kolegy – Borisem Hybnerem, Ctiborem Turbou, Josefem Platzem, Bolkem Polívkou a spoustou dalších,“ vysvětluje Jiří Barta.
Začátkem sedmdesátých let začala „normalizace“ a divadlo muselo skončit. V té době se Jiří Barta konečně potkal s animovaným filmem. Náhodou, díky kamarádovi z divadla Milanovi Svatošovi, který ve Studiu Jiřího Trnky pracoval jako animátor. První film, který Barta nabídl k realizaci, byla říkadla Věry Provazníkové – HÁDANKY ZA BONBÓN, a protože byly úspěšné, dostával další šance a přicházela i celá řada mezinárodních ocenění. Až do revoluce dělal jeden film za druhým. S rozpadem většiny státních studií animovaného filmu po roce 1989 nastala i v tvorbě Jiřího Barty pauza, během níž se snažil pracovat na drobných zakázkách pro divadla a Českou televizi. Tehdy například natočil i svou jedinou televizní reklamu pro Českou spořitelnu, která se ovšem ze záhadných důvodů (pravděpodobně problém s autorskými právy na písničku Karla Gotta) vysílala jen velmi krátce.
 
NÁVRAT NA UMPRUM
V roce 1993 nastoupil jako pedagog na UMPRUM a převzal Ateliér filmové a televizní grafiky. „Moc mě to bavilo. Studenti, kteří mají jen málo zkušeností s animací, nejsou omezeni strachem, že něco nepůjde, mají odvážné nápady a velká témata. Zkušenost je samozřejmě dobrá věc, ale vím, že ji doprovází opatrnost a obavy, které vás drží při zemi. Já osobně bych asi některé svoje starší věci nenatočil, kdybych měl tehdy více zkušeností. Proto jsem na UMPRUM rád podporoval studentské ambiciózní nesmysly a experimenty. Je to cesta k novým objevům. Kdy a kde jinde si to člověk může dovolit, než na umělecké škole? Já jsem tam byl od toho, abych je trošku korigoval a podporoval, aby ty jejich věci držely pohromadě a daly se realizovat. Ne vždy se ambice naplnily, ale něco se udělalo a bylo to po mnoha stránkách inspirativní. Práce ve škole mě tak pohltila, že na vlastní projekty jsem vůbec neměl čas a to mi samozřejmě chybělo. Když se po letech naskytla příležitost natočit pohádku NA PŮDĚ, řekl jsem si, že do toho jdu, i když jsem své působení na škole musel ukončit, protože kombinovat výuku s prací na tak rozsáhlém projektu by nebylo možné,“ vysvětluje Jiří Barta.
 
JAK TO BYLO S POHÁDKOU
I když je animovaný film obecně považován za žánr určený pro ty nejmenší, drtivá většina starších Bartových filmů se zaměřuje na dospělého diváka. Aniž bychom měli v úmyslu degradovat tvorbu pro děti, nápad natočit pohádku vznikl tak trochu „z nouze“, protože sehnat v dnešní době nezbytné sponzory na animovaný film pro dospělé je téměř nemožné. Jednoho dne Bartův dlouholetý kamarád a spolupracovník Edgar Dutka náhodou potkal producenta Miloslava Šmídmajera ze společnosti Bioillusion, a ten projevil vážný zájem o větší animovaný projekt určený dětem. Barta s Dutkou vytáhli staré poznámky, dali své hlavy plné fantazie dohromady a napsali scénář.
Děj je jednoduchý. Na staré půdě uvnitř zaprášeného kufru žije skupinka přátel – hadrová panenka Pomněnka se pečlivé stará o trochu rozmazleného plyšového medvídka Muchu, nemotornou marionetu rytíře Krasoně připomínajícího Dona Quijota a plastelínového skřítka Šubrta. Nejsou tu sami, půda ožívá mnoha dalšími rozmanitými postavičkami, hlavně odloženými hračkami. Jednoho dne do jejich poklidného světa vstoupí holčička, která si zvědavě prohlíží všechny ty staré zapomenuté věci, ale praktická babička jí nedovolí vzít si špinavou hračku do bytu, a tak se pohozená Pomněnka ocitne daleko od bezpečí svého kufru. Holčička nemůže najít cestu zpět a je odvlečena do Říše a objeví i Pomněnku, kterou běží babičce ukázat. Praktická babička ji ale nechá na zaprášené truhle, jako starou, špinavou věc, která nepatří do bytu, a Pomněnka se ocitne daleko od bezpečí kufru. Nemůže najít cestu zpět a je odvlečena do Říše zla, která se nachází na stejné půdě, ale její obyvatelstvo tvoří odpadky, plechovky od laků, lahve se zbytky chemikálií, trosky nářadí, prostě věci odložené dospělými. Tam jí nakonec uvězní vládce Říše zla v podobě sádrové busty jakéhosi bývalého totalitního pohlavára. Její přátelé jí samozřejmě po mnoha dobrodružných peripetiích vysvobodí, Říši zla pohltí černá díra času a všechno dobře dopadne.
Některým kritikům se zdá, že se ve skutečnosti se nejedná o film pro děti, nýbrž o dokonalé podobenství totalitní moci, které může pochopit jen dospělý divák. Tvůrci to ale rozhodně popírají: „Od počátku jsme se rozhodli pracovat s dětskou fantazií a použít princip divadelních náznaků. Děti si pořád na něco hrají, pomocí primitivních prostředků – kostek, špalíků a cihel – postaví útulnou kuchyňku nebo třeba kabinu kosmické rakety. K tomu ovšem potřebují představivost a schopnost uvěřit, že třeba krabička od sirek docela dobře peče, jako plynový sporák. Dětská fantazie je silná a to, co často ve hře zůstává jen v nedokonalém náznaku, může animovaný film dovést ke grotestkní dokonalosti. Nemyslím tím, že bychom kamna nahradili malým modelem realistické lokomotivy, ale jen zvukem supícího parního stroje. Groteskno a humor pak vzniká z rozdílu mezi tím, co skutečně vidíme a slyšíme. Pracovali jsme se spoustou metafor a symbolů, které jsou určitě srozumitelné jak dětem, tak dospělým, a mnohé scény získaly u některých diváků ještě další nečekaná vysvětlení. V tomto ohledu byla velmi zajímavá i naše zkušenost z Japonska, kam jsme jeli na pozvání jednoho z koproducentů filmu, japonské společnosti AT ARMZ. Je to pro nás země vzdálená a exotická, ale zároveň i blízká tím, že Japonci dobře znají své loutkové divadlo a milují animovaný film. Umějí číst symboly a náznaky, a proto i v našem českém kocourovi Baronovi viděli mytologickou bytost, která tvoří spojnici mezi světem lidí a světem zvířat, jak to uvádí známá japonská legenda. Český divák zas samozřejmě v sádrové bustě vidí symbol totality,“ vysvětluje Jiří Barta.
 
V tištěné Xantypě se dočtete více!
 

JANA HORNÍKOVÁ CHOMÁTOVÁ

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne