Xantypa - www.xantypa.cz  22.11.2004 9:24:36 

LUCIE VÝBORNÁ A JAROSLAV POŘÍZ
 | jak se žije rodince sumisty |
 
Oba jsou původním povoláním novináři, oba milují sport. Ona se stala známou jako televizní a rozhlasová moderátorka, on jako zápasník sumó. Lucie Výborná a Jaroslav Poříz.

Autor: Nešo Matič
Spojila vás profese nebo sport?
Lucie:
Svým způsobem sport. Kdykoli Jarda vyhrál nějakou medaili, dělala jsem s ním buď v televizi nebo v rádiu rozhovor. Cítila jsem k němu respekt. Zajímal mě i jeho pohled na sport, protože také sportuju, takže jsme měli společné téma. A pak jsme natáčeli můj televizní pořad v hotelu, který patří jeho otci, a já si tam zapomněla hodinky. Když mi je vracel, poprvé jsme se viděli i mimo práci. Od té doby jsme se začali scházet v kavárnách a po několika měsících to propuklo v plné síle. Asi jsme se hledali.

Jestli to nebylo tak, že jste si ho v těch rozhovorech testovala?!
Lucie:
To se blbost. Jsem typ, který – když k někomu cítí úctu – se s ním baví přátelsky. Nedávno mi ovšem někdo vysvětloval, že s chlapy tak komunikovat nemůžu, protože většina z nich myslí na sex a mohli by si to vykládat různě.

To by vám mělo lichotit?! Jakému sportu se věnujete?
Lucie: Jsem sportovec na mateřské dovolené. Poslední rok běhám a testuju různé trenéry a cvičení, abych si našla optimální program.

No prosím, trenéry testujete! Už jste něco objevila?
Lucie:
Zkouším třeba kick fit box.

Jste přesvědčena, že kopání do břicha a hlavy je vhodné pro ženy?
Lucie: Mám na mysli kick box v nekontaktní podobě, kdy cvičíte simulované údery a kopy do prázdna. To, co vede úder ruky, není ruka samotná, ale pohyb celého trupu. Je to ideální cvičení na formování břicha.

V poslední době se na můj vkus klade až příliš velký důraz na tělesnou krásu. Mně osobně je sympatičtější starořecká kalokagathiá – vyváženost tělesné a duchovní roviny…
Lucie:
Máte pravdu. Když se člověk podívá do bulvárních časopisů, má pocit, že některá těla jsou až příliš v nerovnováze s myslí. Na druhou stranu je chvályhodné, když se chce člověk cítit dobře a dělá to pro sebe. Blbý je, když cvičí kvůli mužskýmu, a ten ve finále odejde.

Dělala jste někdy něco kvůli mužskému?
Lucie:
Samozřejmě se chci svému muži líbit. Jednou jsem ale cvičila i pro prachy! A teď něco podobného absolvuju znova!

Jak se cvičí pro prachy?
Lucie:
Nápad vznikl v roce 1999, kdy jsem se stala Tváří kosmetiky Zepter. A protože jsem pro ně měla dělat nějaké fotky, rozhodla jsem se trošku shodit. Za měsíc jsem zhubla velmi nerozumnou a brutální metodou o devět kilo a způsobila si takovou nerovnováhu metabolismu, že mi trvalo tři čtvrtě roku, než jsem ji dostala zase do normálu. Byla jsem zoufalá, protože stačilo sníst oplatku nebo plátek sýra a okamžitě jsem měla dvě kila navíc. Dnes už vím, že to za ty peníze nestálo.

Kdo vám za dřepy a kliky platí teď?
Lucie:
Říkám to s nadsázkou, ale česká armáda, která se rozhodla seznámit veřejnost s tím, jak probíhá výuka na vojenských školách. Podepsala jsem smlouvu na tři dokumenty, které se jmenují NA VLASTNÍ KŮŽI. Napřed budu na odborném učilišti – tedy na střední škole, pak na vysoké a nakonec u speciálních jednotek. Už jsem absolvovala praktické hodiny a musím říct, že mi daly zabrat. Myslela jsem si, že fyzicky hodně vydržím, ale běhat v kanadách s helmou na hlavě a plnou polní je přece jen jiné než jogging. Po půl hodině jsem byla přesvědčená, že to vzdám.

Budete mít nějakou hodnost?
Lucie:
Až skončím střední školu, budu rotmistr.

A uniformu?
Lucie:
Tu taky.

Sportovci si ji berou, když jdou na Hrad, možná byste si ji mohla oblékat na rauty…
Lucie:
To by lidi koukali (smích).

Určitě míň, než kdybyste měla na hlavě kastrol (jejichž výrobcem je Zepter). Chcete nějak v budoucnu využít kontaktů s armádou?
Lucie:
V žádném případě, ačkoli: nikdy neříkej nikdy. Musím říct, že konkrétně ve škole v Moravské Třebové jsem se nesetkala s jediným člověkem, který by byl hloupý nebo klasický „zelený mozek“. Jsou tam chlapi, k nimž bych se nebála dát svoje dítě do školy.

Chudinko, Vanesso (k Lucčině šestnáctiměsíční dceři)…
Lucie:
Ne, Vanilku ne.

Když se dívám na vaše spící dítě, jaké máte vy, sportovci, směrem k němu ambice? Určitě ho nenecháte dlouho polehávat?!
Jaroslav:
Myslím, že by měla dělat nějaký fyzicky náročný sport, který vyžaduje určité úsilí. Ne kvůli výsledkům, ale že pro překonávání překážek buduje sílu ducha.
Lucie: Souhlasím s Jardou, že by sportovat měla, protože ji to naučí prohrávat. Akorát přemýšlím, jestliže bude mít dispozice po tatínkovi a přijde s tím, že bude vrhat koulí, že bych se jí to asi snažila rozmluvit, abych nevychovala velkou nešťastnou bytost. Kdyby se u ní povedla rovnováha těla i ducha, o níž jsme se předtím bavili, bylo by to krásné. Ale nechci ji do ničeho tlačit. Zatím od dvou měsíců plave.

Máte kromě dítěte a sportu společné záliby?
Lucie:
Asi knížky. Ačkoli já jako staromilec zbožňuju papírové a Jarda je má rád v elektronické podobě. A taky chodíme často do kina.

Váš manžel je sumista, přetlačujete se v soukromí?
Lucie:
To si děláte legraci, podívejte se na něj.

Jarda nikdy netoužil, abyste se stala sumistkou?
Lucie:
Můj manžel má rozum. Ani mě nikdy nenapadlo to zkusit.

Až se Vanesse narodí bráška, bude alespoň z něho sumista?
Lucie:
Já si myslím, že Jarda tajně doufá, že předá prezidentství (českého svazu sumó) svému synovi Bivojovi (obrací oči v sloup).
Jaroslav: Bivoj je přece hezký staročeský jméno.
Lucie: Ale představte si, že bude vážit šedesát kilo a bude nosit brýle.

Dělala jste do doby, než jste se s Jardou poznali, nějaké úpolové sporty?
Lucie:
Jeden čas jsem koketovala s karate. Ale po všech zkušenostech si myslím, že by úpolové sporty na nejvyšší úrovni ženy dělat neměly. Jak zápasí muži a jak ženy? Je to stejné jako mužské a ženské přátelství. Jestliže se chlapi mezi sebou pohádají, druhý den o ničem nevědí, zatímco ženské se udobří, ale stejně to pořád mezi nimi je. V ženském zápase vidím něco osobního. Ženská musí svoji soupeřku nenávidět. Vždycky je v tom trocha hysterie. Ať už jde o karate, judo, nebo sumó. Ženské sumó mi přijde strašné!

Jak dlouho se znáte?
Lucie:
Kdy jste přivezl první medaili?
Jaroslav: V roce 1997. V tom roce jsem u nás založil svaz sumó.

Proč si vzájemně vykáte?
Lucie:
Nikdy jsme si netykali a nikdy nás to ani nenapadlo, i když někteří příbuzní to dodnes nechápou.

Abych se vrátil k vaší odpovědi, jak dospěje člověk k rozhodnutí založit svaz sumó?
Jaroslav:
Když jsem studoval (čtyři roky) v Americe, věnoval jsem se tam také vzpírání a silovému trojboji a můj spolužák – Japonec – mě přesvědčoval, abych s ním odjel do Japonska, že se určitě stanu hvězdou sumó. Nosil mi časopisy, já začal sumó sledovat a postupně jsem poznal, že na něm není jen ta fasáda, kterou každý vidí.

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- proč musejí mýt sumističtí učedníci Mistrům nohy
- jak lze porazit čtyřmetrákového obra
- jak pohlížejí bojovníci na ženy


Vašek Vašák