XANTYPA - Číslo 12/09

VÁNOČNÍ SOUTĚŽ

VÁNOČNÍ SOUTĚŽ

Milé čtenářky, milí čtenáři,ve spolupráci s vydavatelstvími Radioservis, Bontonfilm, Fragment a Rigpa jsme pro vás připravili vánoční soutěž o některou z těchto cen:
 

Hvězdy o nás

HOROSKOP NA PROSINEC 2009

Prosinec 2009Slunce vstupuje do znamení Střelce 22. listopadu v 5.24 SEČ a setrvá v něm do 21. prosince 18.47 hod. Uran se prvního zastaví a otočí zvolna do přímého směru, Mars je stacionární prakticky celý měsíc. Pokojné Vánoce jsou asi jen zbožné přání, spíš to vypadá na měsíc plný konfliktů. Zvýšené opatrnosti je třeba první týden, okolo dvacátého a 25. – 29. 12. Pro jednotlivá znamení máme jako obvykle pár konkrétních rad:

ALICE NELLIS

Jde do filmu jako do života

Alice Nellis je krásná a inteligentní žena. A velmi talentovaná. Což je v profesi režisérské z mužského pohledu vyloučeno. Alice na to odpovídá svými úspěšnými filmy. Zatím je vytvářela pouze podle vlastních scénářů (ENE BENE, VÝLET, TAJNOSTI), posledním z nich je právě dotočený film MAMAS AND PAPAS. Historický film LIDICE, který připravuje, je jejím prvním podle scénáře, který nenapsala sama. Kromě toho je režisérkou několika inscenací uváděných na pražských jevištích. Naše povídání s Alicí Nellis se protáhlo na několik hodin. Kromě dokončeného i připravovaného filmu a „jejích“ hereček jsme probraly lecjaká další témata.Právě jste dotočila film MAMAS & PAPAS. O čem je?
Jsou to souběžně vyprávěné příběhy párů, které v zlomové chvíli svého života řeší otázku rodičovství – chtěného, nechtěného, vytouženého nebo zmařeného. A spoje mezi příběhy, mezi různými světy a různými podobami téhož, vyjadřují absurditu daných situací. Zatímco jedna žena zvažuje možnost dát dítě k adopci a myslí si, že její problém by vyřešil dostatek peněz, jiná žena, která své dítě ztratila, ví, že peníze neznamenají nic. Jeden pár se zoufale snaží o dítě, pak se rozhodne pro adopci, jiný směřuje k interrupci, přičemž oba věří, že si tím zachrání budoucnost.
 

EDITORIAL 12/09

CO BYSTE SI MĚLI PŘEČÍST V PROSINCOVÉ XANTYPĚ

Vážení a milí čtenáři,pár dní před sedmnáctým listopadem předáváme do tisku prosincovou Xantypu a spolu s Martinem Fendrychem se zamýšlíme, kam jsme se za těch dvacet let dostali, jak jsme se „svou“ demokracií naložili. Není to příliš veselé čtení. Martin kromě jiného rozebírá, jak svobodu vnímá starší generace, jak my, kteří jsme byli u zrodu, a jak rozdílně mladí, pro které je již samozřejmostí. Kvůli nim nám připadá důležité připomínat si minulost.

Gizela Bavorská

princezna

Císařské dítě, u kterého se předpokládalo, že se narodí jako chlapec. Dcera ženy, se kterou si nikdy nerozuměla. Manželka muže, u kterého hledala celoživotní jistotu. Matka dětí, kterým se snažila nahradit to, o co byla sama ochuzena.Opět se nenarodil dědic
Psal se červenec roku 1856 a zraky obyvatel rakouského mocnářství se obracely k Vídni, kde se právě očekával příchod druhého císařova dítěte na svět. Po prvorozené dceři Žofii (1855) se všichni těšili na zprávu o narození císařského prince a dědice trůnu. Pro mnohé bylo proto velkým zklamáním, že se na zámku Laxenburg na předměstí Vídně narodila „pouze“ další dcera. Císař František Josef I. však působil spokojeně, žertoval, a dokonce popichoval svou porodem znavenou manželku, že měla přeci jenom poslechnout rady pešťského rabína a před porodem přibít na dveře pokoje hebrejskou báseň, která měla být zaručeným receptem na tolik očekávaného prince.

Předsudky a stereotypy vládnou světu

Začnu tento text osobněji: Žiju ve Francii a zhruba každý druhý, kdo chce v hovoru se mnou zmínit zemi mého původu, řekne „Československo“. Nejpozoruhodnější na tom je, že se takhle pletou nejen starší ročníky, ale i Francouzi, kteří větší část školní docházky absolvovali po česko-slovenském rozdělení v roce 1993. Síla setrvačnosti s mezigeneračním účinkem.
 

S nadhledem v bouřích života

KVĚTA FIALOVÁ

Hvězda nejen Městských divadel pražských, kde působí už padesát roků, Květa Fialová. Narozena před osmdesáti lety, i ve svém věku krásná. Od listopadu prochází na scéně Rokoka svým uměleckým i lidským životem v komorním benefičním večeru FIALOVÉ KVĚTY ŠTĚSTÍ.

HLUBOKÝ PODZIM ZUZANY KRONEROVÉ

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

WENDY LUERS

Lidi lze nakazit optimismem a přesvědčit je, že všechno dokážou

Wendy Luers má Čechy ráda, přesto (nebo možná právě proto), že nemá ani kapku slovanské krve, jak sama říká. Komunistické Československo poznala coby manželka tehdejšího amerického velvyslance Billa Luerse a na jejich výrazné tříleté působení se dodnes vzpomíná jako na éru Luersových. Pár týdnů po sametové revoluci založila v Praze Nadaci pro občanskou společnost, která realizovala mnoho významných projektů. Wendy Luers je spoluzakladatelkou a předsedkyní Projektu Spravedlnost v transformačním období. Její muž Bill W. Luers byl po návratu z Prahy patnáct let prezidentem Metropolitního muzea v New Yorku. Společně vychovali šest dětí a mají devět vnoučat. S energickou Američankou jsem si povídala v jejich útulném bytě na newyorské 51. ulici, plném knih a rámečků s fotografiemi rodiny a českých disidentů.

Můj přítel Karel Zeman

Mnozí moji vrstevníci by si přáli být mladší. Ale já jsem vděčná za svůj věk, protože dřívější datum narození mi umožnilo seznámit se a spřátelit s lidmi, kteří jsou dnes historickými osobnostmi. V encyklopediích se dočtete, co vytvořili a jaká dostali ocenění. Ale už jen vzpomínky jejich blízkých vám o nich mohou sdělit něco skutečně zajímavého.

Východočeské muzeum v Hradci Králové

PŘÍBĚH STAVBY, KTERÁ PŘEDEŠLA SVOU DOBU

Ředitel Muzea východních Čech v Hradci Králové je pověstný svým charismatickým vystupováním, které v sobě nezapře stopy bývalého divadelníka. Řada lidí chodí do muzea zejména kvůli jeho vtipným výkladům. Není proto divu, že se mi stal tím nejpovolanějším průvodcem po budově, která patří k nejkrásnějším v Hradci Králové.PŘÍBĚH STAVBY, KTERÁ PŘEDEŠLA SVOU DOBU
Když se ptám, které místo má Zdeněk Zahradník v muzeu nejraději, zjišťuji, že mu nejvíc učaroval samotný příběh vzniku nevšední budovy, která byla v roce 1995 prohlášena za národní kulturní památku. Koncem 19. století bylo v českých zemích postaveno hned několik muzejních budov – pro Národní muzeum v Praze, pro Uměleckoprůmyslová muzea v Brně a Praze, pro muzea v Chrudimi, Liberci a Plzni. Tyto budovy jsou si velmi podobné svým vnějším vzhledem, byly navrženy v historizujícím stylu. „Korespondovalo to s dobovým názorem, že muzeum je takový pohled zpátky,“ vysvětluje Zdeněk Zahradník. „Pro Hradec Králové v té době vytvořil architekt Jan Koula první návrh muzejní budovy v podobném duchu. Shodou okolností se ale nerealizoval. Pak nastala úžasná souhra několika náhod. V roce 1895 přišel do Hradce starosta doktor Ulrich, který zastával moderní názory. V Hradci se začaly bourat pevnostní hradby, starosta přivedl do města mladého architekta, sotva třicetiletého Jana Kotěru, který tady nedaleko postavil Okresní dům, potom v Prostějově Národní dům, oba byly secesní,“ vypráví ředitel muzea. Starosta Ulrich zadal Kotěrovi stavbu muzea. Vybral místo na okraji pevnosti, bylo obklopeno loukami, na kterých se pásl dobytek. Kotěra si byl vědom toho, co muzeum jako instituce potřebuje, ale svoji stavbu oprostil od historismu, dal jí tvář moderní architektury 20. století. „Samozřejmě při tom použil některé tradiční hradecké prvky jako režné zdivo a kamenné bloky,“ doplňuje Zdeněk Zahradník. Na projektové přípravě se podílel i Josef Gočár, navrhoval některé detaily. K realizaci stavby přivedl Jan Kotěra i Jana Preislera, Stanislava Suchardu, Františka Kyselu.
Jan Kotěra byl velký perfekcionista a dbal na každý detail. Přál si, aby i ryze praktické věci byly hezké, navrhl proto pro muzeum všechny mříže, mřížky na topení, okenní kličky, vitríny i speciální nábytek pro ředitele. „Řemeslníky v Hradci to popouzelo, protože si na tuto práci přivedl špičkové řemeslníky odjinud. Došlo k mnoha střetům, Kotěra nakonec nebyl ani pozván na kolaudaci, ale ta unikátní budova tady zůstala a čas prokázal její kvalitu,“ shrnuje Zdeněk Zahradník.

Brad Pitt

Zmoudření věčného teenagera

V Tarantinově novince HANEBNÝ PANCHARTI (2008) exceluje v roli exota na hraně buranského drsňáka a ulítlého klauna. Jeho poručík Aldo Raine šéfuje židovskému komandu, které v okupované Francii brutálně masakruje dopadené nacisty. Když pak v pařížském kině proniká mezi nacistické pohlaváry, snaží se předstírat, že je italský herec. Mluví ale s tak nápadným americkým přízvukem, že svému protihráči začne být okamžitě podezřelý…Brad Pitt v této originální skládance vytvořil razantní karikaturu samorostlých desperátů i kurážných partyzánů. Parodoval Marlona Branda z mafiánské ságy KMOTR i své vlastní postavy pohledných dobrodruhů. Ve finále se projeví jako obdivuhodně rázný mstitel. Vyřezaným háknkrajcem ocejchuje uhlazeného padoucha, který měl na svědomí stovky Židů a za slib beztrestnosti přešel na stranu protivníka.
Jinou vděčnou karikaturu vystřihl ve špionážní frašce PO PŘEČTENÍ SPALTE (2008) od bratrů Coenových. Hrál v ní namakaného mamlase z fitcentra, který spolu se svou kolegyní začne vydírat bývalého agenta CIA. Jeho Chad má ale smůlu: troufne si na příliš vysokou hru, v níž proti skutečným vlčákům nemůže obstát. A jeden z dalších aktérů tohoto panoptika ignorantů ho náhodou odstřelí jako obtížný hmyz.

Ginger Rogers

patřila do starého dobrého Hollywoodu...

Dosáhla svého cíle, stala se majitelkou Oscara za nejlepší herecký výkon. Ale již dříve získala mnohem významnější ocenění. Když diváci na filmovém plátně ve třicátých letech sledovali ty jednoduché, úsměvné příběhy, nemohli se dočkat okamžiku, kdy na parketu vypuknou taneční kreace dvojice Ginger a Fred. Není se co divit. Fred Astaire je nepřekonatelný taneční král, Ginger Rogers pak jedním z největších miláčků obecenstva v historii filmu.

Dušan Šimko

spisovatel

Dušan Šimko, spisovatel, publicista a univerzitní docent působící od roku 1968 ve švýcarské Basileji, se letos v květnu představil pražskému publiku. Na knižním veletrhu Svět knihy 2009 uvedl svůj nový román GUBBIO – KNIHA UDAVAČŮ a v Lichtenštejnském paláci představil svůj úspěšný román ESTERHÁZYHO LOKAJ, který se po svém prvním vydání před devíti roky na Slovensku konečně dočkal – po maďarském a německém překladu – i české verze. A čtenáři mají nyní možnost přečíst si v češtině i Šimkovu sbírku povídek MARATON JUANA ZABALY.

Zločin a trest

Hovoří-li se o potrestání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti spáchaných ve dvacátém století totalitními režimy, vybaví se nám většinou Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku, případně Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Většina našich i zahraničních autorů, kteří se o tomto tématu zmiňují, uvádí, že obě instituce vznikly na základě všeobecného konsensu, jako reakce na nacistické zločiny spáchané v letech druhé světové války, a že u jejich zrodu stály právnické kapacity z USA, Velké Británie a SSSR. To je sice pravda, ale ne tak docela.

Lidský hlas Zuzany Bydžovské

LIDSKÝ HLAS, jedno z neslavnějších děl světového divadla z pera francouzského velikána, básníka, malíře, filmaře a vizionáře Jeana Cocteaua, odehrálo již mnoho velkých hereček na celém světě. U nás – po Jaroslavě Adamové – Zuzana Bydžovská, dvojnásobná držitelka Českého lva. V pražské Černé labuti vstoupíte do pokoje, kde dychtivá žena čeká, až zazvoní telefon a vede rozhovor s milovanou bytostí… Zuzana Bydžovská se sluchátkem na uchu vytváří sólo herecký koncert už sedm let a Černá labuť je stále nabitá…
Pro svoji úplně první spolupráci s herečkou Zuzanou Bydžovskou sáhla režisérka Alice Nellis po Cocteauově Lidském hlasu. Dále ji obsadila do svých dalších inscenací PERFEKT DAY (Divadlo Na zábradlí), KDYŽ TANČILA a CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI (Divadlo bez zábradlí), a také do filmů MAMAS AND PAPAS a LIDICE.připravila Michaela Gübelová, foto Martin Poš

Filip Tomsa

herec

Skáče padákem, leze po skalách, potápí se, jezdí na koni a střílí. V roce 2001 se dokonce stal dorosteneckým mistrem republiky v libovolné pistoli na šedesát ran. K adrenalinovým sportům nedávno přidal poklidný golf, kterému se musel věnovat i kvůli své nejnovější roli ve filmu VENI, VIDI, VICI. „Golf bych jednou rád hrál stejně dobře jako můj hrdina. Absolvoval jsem tréninky s renomovanými trenéry, kteří se snažili vylepšit můj švih a zapracovat na tom, aby golf v mém podání vypadal profesionálně, ale pravdou je, že v záběrech, v nichž mají diváci uvěřit, že to opravdu umím, jsem měl dublera,“ přiznává herec pražského Divadla na Vinohradech Filip Tomsa.

Tomáš Verner

Král ledové arény

S našim úspěšným krasobruslařem jsem si povídal v kavárně Slavii. Je to sympatický, skromný a přemýšlivý mladý muž, což – jak doufám – se pozná i z našeho rozhovoru. Moje maminka učitelka by určitě řekla, že je také dobře vychovaný. Kupodivu nejšťastnějším dnem v jeho kariéře není ten, kdy se stal evropským šampiónem, ale jiný, rovněž historický: „Když jsem poprvé okusil, jaké to je úspěšně zdolat čtverný skok.“

Lucie Výborná

Cesta od příběhu k příběhu

Znáte ty adrenalinové úkoly, kterými černokněžníci v pohádkách ničí prince. Za devatero horami leží na dně jezera prsten, když ho najdeš a křísneš jím na vrcholku hory nejvyšší o lunu, vysvobodíš zakletou princeznu a bude tvá. Většina dnešních mužů-princů by se patrně musela princezny a výhodného sňatku vzdát, protože by zkrátka úkoly nesplnili. Lucie Výborná by si ovšem svého prince vysvobodila bez mrknutí oka. Za devatero hor by dofrčela na motorce, v poledne by se potopila do vod jezera a vpodvečer chutě zlezla tu horu hor, aby prstenem křísla nejen o lunu, ale i o pár nejzářivějších hvězd, protože když už je novinářka jednou na vrcholu, proč toho nevyužít. Pak by si vyfotila toho svého vysvobozeného, a hned druhý den by o tom na Radiožurnálu odvysílala senzační reportáž, doplněnou nekonvenčním rozhovorem s černokněžníkem.

Napůl v Hamburku, napůl doma

malíř Svatopluk Zapletal

Malíř Svatopluk Zapletal je člověk převážně tichý a přemýšlivý. Jeho obrazy v sobě skrývají tajemství lidského poznání. Člověk ho zajímá jako objekt i subjekt obrazu. Náš rozhovor se odehrál v kavárně U svatého Vojtěcha, která je nedaleko Výstavní síně Mánes. Řeč byla o emigraci, výtvarném umění, české společnosti a dalších tématech.Začal bych vaší emigrací v roce 1969. Co bylo tím hlavním impulsem?
Samozřejmě 21. srpen 1968. Bylo mi 21 let a byl jsem si už dlouho jist, že režim, který například nepustí obyčejné lidi za hranice, je naprosto špatný. Vystudoval jsem strojní průmyslovku, ale nechtělo se mi sedět jen v kanceláři, toužil jsem po nějakém dobrodružném povolání, a tak jsem šel pracovat k cirkusu. Začátkem roku 1968 jsme odjeli na turné po tehdejší Německé demokratické republice. Srpnové události mě zastihly právě tam. Jeli jsme na korbě náklaďáku k další štaci a řidič pustil rádio, ze kterého se najednou ozvala československá hymna, to bylo znamení, že rozhlas byl obsazen. V tu chvíli nám bylo jasné, že je konec vlastní státnosti, konec reformování společnosti. Do emigrace jsem odešel v létě roku 1969.

 

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne
Inzerce
orling
Inzerce
sonnentor
Inzerce
vlci_mesic