Dokumentaristka Alena Činčerová

Neumím to odfláknout

V každém snímku je ukryta její životní zkušenost, její názor, její styl. Alena Činčerová rozhodně není tuctová filmařka, ale ani ženská. Nepochybně i proto, že její cesta do klidnějších vod středního věku nejednou hodně zabolela.

alena-Cincerova-xantypa-02jpg2.jpg

Zaujaly mě její filmové a televizní dokumenty. I ty „zakázkové“ pro konkrétní televizní cykly, kde je přesně stanovena metráž a do jisté míry i forma. Perfektně zvládnutá profese je samozřejmostí, ale navíc je v nich kus jejího srdce, snaha pochopit své protagonisty, které má před kamerou, vypovědět o nich co nejvíc a tak, aby neztratili svůj osobitý, lidský rozměr. Dcera úspěšné bioložky a objevitele a spolutvůrce Kinoautomatu, prvního interaktivního filmu na světě, který se stal senzací Světové výstavy EXPO 67 v Montrealu, chtěla být původně lékařkou. „Byl to takový naivní dětský sen. Myslela jsem si, že když budu strašně pilná a fakt dobrá ve škole, vymyslím lék proti umírání. Už jako malá jsem vnímala smrt jako konec, ale samozřejmě jsem netušila, že se k němu dá dobrat milionem možných způsobů. Pak jsem trošku povyrostla a pochopila svůj omyl…“

xantypa-486x90jpg15.jpg

Zanedlouho jste se setkala se smrtí doslova tváří v tvář. Zemřel váš první kluk – Jan Horníček…

To se mnou zacloumalo na celý život. Stalo se to těsně před mými osmnáctými narozeninami. Nedokázala jsem to dlouho vůbec vstřebat, a tak jsem si vymyslela, že se přesunul do jiné dimenze. Byla to vlastně taková forma osobního náboženství. Ještě rok jsem mu psala dopisy a pak jsem ten vztah, cit přenesla na Horníčkovy – tedy na Bělu a Miroslava. Bylo to vzájemné. Oni už jiné dítě neměli a já začala fungovat jako jejich dcera se všemi právy a povinnostmi. Byl to obrovský zisk za tu velikou ztrátu. Domnívala jsem se ale, že až si jednou někoho najdu, tak to nějak skončí. Miroslav mi tehdy psal dopisy. V jednom z nich stojí: „Zamiluj se co nejdříve. Nezapomínej na něj, ale hledej lásku. Ne za každou cenu, ne lacinou. Ale o jedno Tě prosím: nezapomeň, žes mi – aniž bys to věděla – vrátila to hřejivé oslovení: tatí… I když už budeš daleko, i když už budeš s jinými, zůstaň tak trochu mou dcerou…“ Ani když se mi narodila dcera Adélka, ten náš vztah nepolevil. Naopak! Přijali ji jako vnučku. Do porodnice pro mne jel táta Radúz a zpátky musel jet přes Vinohrady, protože Horníčci čekali na chodníku, zachumlaní v zimnících a šálách – byl listopad – jen aby to jejich miminko viděli.

To ale mohlo komplikovat život i vztahy…

Samozřejmě… Bylo to složitý.

Vklad táty Činčery, mohu-li to tak říci, je zřejmý. Kráčela jste v jeho stopách, ale v čem byl pro vás vklad táty Horníčka?

V první řadě mi dal obrovskou lásku k češtině. Ta jeho slovní ekvilibristika, jeho humor… To nemá dodnes konkurenci. Pak, když jsem byla na FAMU, trochu může za to, že jsem tu školu vůbec dodělala. Bylo to složitý období. Umřel Honza, moji rodiče se začali rozvádět a já jsem různě marodila, ale taky tu školu šidila, prostě jsem to flákala. A táta Horníček mi napsal dopis k narozeninám, takový skutečně otcovský. Dodnes si pamatuji jeho slova: „… chtějí od Tebe scénář, napiš tři, chtějí jeden film, natoč jich pět.“ To mě nakoplo. A další vklad mi dala Běla Horníčková, ona byla ten praktik, produkční celé domácnosti, manažer – všechno v jedné osobě. A smysl pro humor ten měla taky neobyčejný. Jak oni doma spolu kontrovali. Paráda! A navíc ještě vynikající kuchařka. Ta mě učila i různé kulinářské speciality a finesy. Za to jsem jí dodnes vděčná. Já moc ráda vařím. Všechno to ale skončilo jinak, než si představovala. Zemřela dřív než Miroslav a ten se ocitl zcela pod vlivem svého ošetřujícího lékaře. Odebrali mi klíče, směla jsem jen telefonovat, uf…, to už je docela jiná kapitola. Patří k těm stinným stránkám mého života, ale je v něm i spousta veselých.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 9. 2016

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

Milica Pechánková

XANTYPA 10/16 - výběr z článků

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Na rozhovor s nejznámějším českým hereckým párem Vilhelmová – Dyk jsem si připravila několik stran otázek, nakonec jsme si ale povídali o mnoha jiných věcech. Můj dojem? Táňa i Vojta jsou nejen po čertech pohlední, ale také inteligentní, přemýšliví a zábavní. Neustále se špičkují a každou vtipnou poznámku vzájemně oceňují uznalým smíchem. Je s nimi zkrátka dobře a já bych měla velkou radost, kdyby i na vás dýchla atmosféra onoho příjemného odpoledne, které jsem s Táňou a Vojtou strávila v jedné vinohradské kavárně.

Herec Robert Redford

Herec Robert Redford

Existují výročí, kterým se nechce věřit. Jedním z takových je i kulaté jubileum Roberta Redforda, filmařského veterána s vizáží rozpustilého kluka, jenž letos v srpnu oslavil osmdesátiny.

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačce Ewě Farně je teprve třiadvacet let. Přesto už se chystá oslavit deset let na pódiu. Nejdůležitější koncert v jejím životě (alespoň podle jejích slov) se připravuje na jedenáctého listopadu do pražského Fóra Karlín.

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Sochař a všestranný umělec, profesor Kurt Gebauer oslavil 18. srpna 75. narozeniny. Do všeobecného povědomí se dostali jeho TRPASLÍCI a ČESKÝ RYBNÍK. Socha W. A. Mozarta se stala jedním ze symbolů Brna. Velkého uznání se mu dostalo za hřiště pro děti i dospělé, MINIKRAJINU, kterou vytvořil na ostravském sídlišti Fifejdy. S jeho tvorbou se můžete setkat v prestižních galeriích a na exponovaných veřejných místech. Nebylo tomu tak vždy.

Jeden den na Rotterdam nestačí

Jeden den na Rotterdam nestačí

V Rotterdamu jsme se zastavili na jednu noc, cestou do města ’s-Hertogenbosch, rodiště slavného Hieronyma Bosche, kde byla pořádána výstava k 500. výročí umělcovy smrti. Patřím mezi lidi, pro které vše starobylé je krásné, oplývající křehkou, i když nezachytitelnou duší. Moderní Rotterdam mě však nečekaně okouzlil. Město vzdušné, stříbřitě bílé, sem tam s nějakou barevnou skvrnou.

Juliana Jirousová

Juliana Jirousová

Chceme-li se pokusit slovy charakterizovat nejen výtvarné vyjádření, ale i životní postoje Juliany Jirousové, společnými jmenovateli by mohly být osobitost, originalita, odvaha, trpělivost a odhodlání. Anebo jen: neustálá snaha jít po Božích stezkách. Ty pro Julianu většinu času skutečně neběžely dlážděnými cestami, ale spíš trním (nebo se úplně ztrácely z dohledu), ovšem trvale a vždy znovu je bez ohledu na vnější skutečnosti a dobové i rodinné zvyky volila jako jediné, které mohou dovést až k cíli.

Slade bez pozlátka

Slade bez pozlátka

Těm, kteří v sedmdesátých letech minulého století podlehli kouzlu skupiny Slade a jejímu přímočarému a průraznému rocku, hranému s drajvem a syrově, s nepřeslechnutelně nezničitelným hlasem zpěváka Noddyho Holdera, se to možná bude zdát neuvěřitelné: letos uplynulo už padesát let od doby, kdy se zformovala její sestava!

Záchranářka Adéla Černá

Záchranářka Adéla Černá

V devadesátých letech znal celý svět populární americký seriál POBŘEŽNÍ HLÍDKA. Na vnadnou Pamelu Andersonovou a sympatického Davida Hasselhofa diváci nezapomněli dodnes. Také hladinu přehrady Lipno celé léto sledují vodní záchranáři. „Lidé nás i teď po tak dlouhé době stále srovnávají. Realita je však jiná. Případy, ke kterým vyjíždíme, jsou jiné a i vybavení, jež používáme, se trochu liší. Cíl máme opravdu stejný, pomoci všem, kteří to potřebují. Jen v plavkách by nám ale tady na Lipně byla určitě zima,“ usmívá se vodní záchranářka z lipenského jezera Adéla Černá.

Osobnosti - výběr z článků

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/16

XANTYPA Číslo 10/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne