Podplukovník Pavel Ruml

Farář nepatří jen do kostela

Aniž chtěl, tak za normalizace po semináři absolvoval dokonce dvouletou základní vojenskou službu. Byl odveden ke zdravotnickému praporu do Topoľčan. Psal se rok 1983 a tenkrát jsme se tam potkali na ošetřovně jako zdravotníci.

 

rumljpg.jpg
Vojenský kaplan Pavel Ruml

 

Tehdejší velitelé si dávali záležet, aby se faráři na vojně nenudili. Jeho začali „dusit“ zvláště druhý rok, to už jsem v Topoľčanech nebyl. Měl údajně pronést výrok hanobící slovenský národ, na objednávku ho udal jeden Slovák, syn politického prominenta. Před vojenským soudem mu hrozil rok vězení v Sabinově. Nakonec se ale onen Slovák svého činu zalekl, před soudem vše zlehčil nebo popřel. Pavel Ruml byl osvobozen. Ale „šarže“ po něm i nadále šly, už jenom proto, že zvláště slovenští vojáci chovali k „velebníčkům“ neskrývaný obdiv a úctu. Po vojně se k němu přihlásil jeden z tehdejších doktorů z ošetřovny, potřeboval půjčit poměrně velkou peněžní částku. Tu dostal, ale už nikdy nevrátil. Takže vzpomínky z vojny – asi „nic moc“. Co ho tedy vedlo k tomu, že když se po patnácti letech „farářování“ kolem něho jen mihla možnost stát se vojenským kaplanem, okamžitě po ní „skočil“? Byla to touha vymanit se z vojenského traumatu? Dokázat, že farář je na vojně velmi potřebný? Podílet se na zlidštění vojny? Ta dříve možná dělala z československých mladých mužů bytosti fyzicky zdatnější a pořádnější, ale brala jim odvahu, naučila je sklopit uši před neomezenou státní mocí, což si mohli „osladit“ flákáním se, mazáctvím a přikrádáním. Na klopě uniformy nosí vojenští kaplani našitý kříž. Ve svém znaku mají v jedné polovině erbu beránka, ve druhé lva. Na to vše se tedy Pavla Rumla zeptám a nebudu předstírat, že se neznáme:

Pavle, proč jsi tak zásadně změnil svůj život? V téměř třiačtyřiceti letech…

V Letohradě, na svém druhém místě jsem tehdy „farářoval“ už třináct let. Měl jsem dojem, že jsem tam dal ze sebe všechno, co jsem mohl. A v té době mě oslovil jeden z našich českobratrských farářů, který pomáhal zakládat armádní duchovní službu. Já potřeboval změnu. Naskytla se možnost zkusit farářovat úplně jinde a úplně jinak. Vstupoval jsem ale do naprostého neznáma, byly to tehdy úplné začátky takové služby v armádě.

xantypa-486x90jpg20.jpg

 

Přesto to vypadá, že všechno šlo jako „po másle“…

To ani omylem. Nejprve jsem se jel podívat za katolickým knězem, který už sloužil v Havlíčkově Brodě. Vstoupil jsem do kasáren a viděl ty dlouhé chodby, nástěnky, mříže, všude pečetě. Říkal jsem si, tak tohle už nikdy víc. Všichni na mě navíc hleděli jako na zjevení, měl jsem háro na ramena, dlouhé vousy a černý klobouk. Tak jsem to zabalil a jel domů. Po cestě jsem se ale bavil s kolegyní farářkou a ta mi k mému rozhodování řekla osudovou větu: „Když nenastoupíš teď, tak už nikdy.“ Ten červíček mi vrtal v hlavě. A za chvíli jsem se už ocitl v armádě.

Byl to tak trochu vstup do jiného světa?

I jako farář jsem se samozřejmě setkával s takzvanými nevěřícími, ale tohle pro mě znamenalo mnohem radikálnější potkání se s „nevěřícím“ světem. Mezi vojáky jsem se také mentálně dostával do oblastí, kam jsem předtím nevstoupil. A s jednotkami pak i fyzicky na místa, kam bych se normálně nikdy nedostal, tedy na mise.

Co nošení zbraně? S tím jsi neměl problém?

Zbraň samozřejmě máme přidělenou. Podle Ženevských konvencí ji ale kaplan ani nosit nemusí. Na některých misích je to však nutné kvůli jeho osobní bezpečnosti. Já jsem ji ale na žádné své misi neměl. Tamní situace podle mého nebyla tak nebezpečná. Prostě jsem se takto rozhodl, ale velitel mi to samozřejmě musel povolit.

 Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 9. 2016

Jiří Hapala

XANTYPA 10/16 - výběr z článků

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Na rozhovor s nejznámějším českým hereckým párem Vilhelmová – Dyk jsem si připravila několik stran otázek, nakonec jsme si ale povídali o mnoha jiných věcech. Můj dojem? Táňa i Vojta jsou nejen po čertech pohlední, ale také inteligentní, přemýšliví a zábavní. Neustále se špičkují a každou vtipnou poznámku vzájemně oceňují uznalým smíchem. Je s nimi zkrátka dobře a já bych měla velkou radost, kdyby i na vás dýchla atmosféra onoho příjemného odpoledne, které jsem s Táňou a Vojtou strávila v jedné vinohradské kavárně.

Herec Robert Redford

Herec Robert Redford

Existují výročí, kterým se nechce věřit. Jedním z takových je i kulaté jubileum Roberta Redforda, filmařského veterána s vizáží rozpustilého kluka, jenž letos v srpnu oslavil osmdesátiny.

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačce Ewě Farně je teprve třiadvacet let. Přesto už se chystá oslavit deset let na pódiu. Nejdůležitější koncert v jejím životě (alespoň podle jejích slov) se připravuje na jedenáctého listopadu do pražského Fóra Karlín.

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Sochař a všestranný umělec, profesor Kurt Gebauer oslavil 18. srpna 75. narozeniny. Do všeobecného povědomí se dostali jeho TRPASLÍCI a ČESKÝ RYBNÍK. Socha W. A. Mozarta se stala jedním ze symbolů Brna. Velkého uznání se mu dostalo za hřiště pro děti i dospělé, MINIKRAJINU, kterou vytvořil na ostravském sídlišti Fifejdy. S jeho tvorbou se můžete setkat v prestižních galeriích a na exponovaných veřejných místech. Nebylo tomu tak vždy.

Vzpomínání na Václava Havla

Vzpomínání na Václava Havla

Pátého října by bylo prezidentu Václavu Havlovi osmdesát let. Bohužel nás opustil již před pěti lety. Jeho vzor statečného jednání v období komunismu a celoživotní morální postoj od té doby české společnosti chybí. Velká část občanů si ale čím dál silněji uvědomuje odkaz Václava Havla.

Anketa 4. část  Český prezident

Anketa 4. část Český prezident

Jak si představujete svého prezidenta? A můžete být konkrétní, kdo by to měl být?

Jeden den na Rotterdam nestačí

Jeden den na Rotterdam nestačí

V Rotterdamu jsme se zastavili na jednu noc, cestou do města ’s-Hertogenbosch, rodiště slavného Hieronyma Bosche, kde byla pořádána výstava k 500. výročí umělcovy smrti. Patřím mezi lidi, pro které vše starobylé je krásné, oplývající křehkou, i když nezachytitelnou duší. Moderní Rotterdam mě však nečekaně okouzlil. Město vzdušné, stříbřitě bílé, sem tam s nějakou barevnou skvrnou.

Dokumentaristka Alena Činčerová

Dokumentaristka Alena Činčerová

V každém snímku je ukryta její životní zkušenost, její názor, její styl. Alena Činčerová rozhodně není tuctová filmařka, ale ani ženská. Nepochybně i proto, že její cesta do klidnějších vod středního věku nejednou hodně zabolela.

Juliana Jirousová

Juliana Jirousová

Chceme-li se pokusit slovy charakterizovat nejen výtvarné vyjádření, ale i životní postoje Juliany Jirousové, společnými jmenovateli by mohly být osobitost, originalita, odvaha, trpělivost a odhodlání. Anebo jen: neustálá snaha jít po Božích stezkách. Ty pro Julianu většinu času skutečně neběžely dlážděnými cestami, ale spíš trním (nebo se úplně ztrácely z dohledu), ovšem trvale a vždy znovu je bez ohledu na vnější skutečnosti a dobové i rodinné zvyky volila jako jediné, které mohou dovést až k cíli.

Slade bez pozlátka

Slade bez pozlátka

Těm, kteří v sedmdesátých letech minulého století podlehli kouzlu skupiny Slade a jejímu přímočarému a průraznému rocku, hranému s drajvem a syrově, s nepřeslechnutelně nezničitelným hlasem zpěváka Noddyho Holdera, se to možná bude zdát neuvěřitelné: letos uplynulo už padesát let od doby, kdy se zformovala její sestava!

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Eva Turnová

Eva Turnová

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

Zpěvák, skladatel a textař Michal Hrůza slaví dvacet let hudební činnosti. K té příležitosti mu vyšlo album SÁM SE SEBOU, potěšil se třemi koncerty se symfonickým orchestrem a na jaře bude pokračovat v turné. Jelikož se s Michalem známe poměrně dlouho, tykali jsme si.

Diana Ross

Diana Ross

Na výsluní světové slávy se dostala jako členka dívčího tria Supremes, později se ovšem prosadila jako sólistka. Je považována za jednu z komerčně nejúspěšnějších osobností amerického šoubyznysu. Zároveň je filmová herečka a producentka a v neposlední řadě matka pěti dětí.

Ivana Chýlková

Ivana Chýlková

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/16

XANTYPA Číslo 10/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie