Režisér Jaromil Jireš

„Moc se uplatňovala fraškovitým způsobem, ale stále to byla totalitní moc“

Naposledy jsem s Jaromilem Jirešem (10. 12. 1935 – 24. 10. 2001) mluvil v létě roku 2000, když mi u něj doma řekli, že se po těžké autohavárii z podzimu roku 1999 konečně zotavuje a ať mu zavolám na mobil, který má v léčebně s sebou. Radostně jsem vymačkal číslo, ale když se ozval, jeho hlas jsem v první chvíli nepoznal: měl jsem pocit, jako by mluvil z jiného světa, kam je z toho našeho nesmírně daleko. Když mě poznal, neopomněl říci: „To jsi hodný, Honzo, že jsi zavolal…“

03-jires-pri-nataceni-zertu-foto-jan-kudelajpg.jpg
Při natáčení dramatu o marnosti pomsty Žert (1968). Brzo po premiéře v roce 1969 byl vstup do kin zakázán samotnému filmu.

 

Od Žertu k lidem z metra

Ta věta mi i teď, po letech, co vleklým následkům poranění mozku nakonec přece jenom podlehl, nejde z mysli. Byl to naopak on, koho jsem poznal jako nesmírně laskavého člověka, který se přes rozdíl věku celé jedné generace rychle stal mým kamarádem. A stačilo pár setkání, abych pochopil, že jeho zájem o druhé není nic předstíraného a že kromě slov je také vždycky ochoten ke konkrétnímu činu. Možná se to bude zdát divné, ale cítím v tom i vysvětlení jeho někdejšího členství v komunistické straně. Nikdy jsme o tom nemluvili, z režisérů české nové vlny šedesátých let byli ve straně tři, snad čtyři, a větší roli ten fakt, myslím, mezi nimi nehrál. Je pravda, že někteří o Jaromilovi občas trochu sarkasticky hovořili jako o jejich samozvaném ideologovi. On sám ale ještě po třiceti letech těžce nesl, jak kdysi straničtí ideologové postavili jeho prvotinu, lyrický příběh mladé milenecké a manželské dvojice KŘIK (1963) proti společensky kritickým filmům jeho kamarádů, aby tak rozbili jejich přátelské společenství. Také kvůli tomu natočil další hraný film až za pět let: vynikající adaptací Kunderova ŽERTU (1968) jako kdyby se tehdy chtěl vyrovnat i s vlastními iluzemi. Jenže zdá se mi, že jakýsi iracionální pocit viny v něm zůstal vězet už natrvalo a s normalizací se jen prohloubil. Už od šedesátých let se věnoval praktickému i teoretickému studiu totalitního filmového kýče, nacistického i komunistického, a pak občas točil filmy, které později sám označil za zbytečné. Například nesnesitelně „chápavou“ povídkovou trilogii LIDÉ Z METRA (1974), za niž si stejně na Barrandově vysloužil výtku, že „dělnického hrdinu zobrazil intelektuálsky“.

xantypa-486x90jpg25.jpg

Jirešovská dvojrole

V roce 1994 jsem ho v jednom rozhovoru požádal, aby srovnal dobu svých začátků v šedesátých letech s přítomností, a on mi řekl: „Svoboda sice tehdy scházela, ale nescházela naděje. Dnes je to naopak – máme svobodu, ale postrádáme naději a zvláště filmaři s tímhle pocitem zatím žít neumějí.“ I v něm samém přesáhla občas skepse únosnou míru: natočil citlivé a lidsky vnímavé filmy HELIMADOE (1993) a UČITEL TANCE (1994), sháněl v cizině finance pro domácí kinematografii, pomáhal kolegům, a zároveň podléhal depresím a pocitům vlastní nemohoucnosti. Když jsem ho v roce 1997 vyzval, aby mi do sborníčku pro Letní filmovou školu napsal, jak to bylo se vznikem ŽERTU, jako pendant ke známému textu Milana Kundery z roku 1990 MŮJ PŘÍTEL JIREŠ, přinesl mi text s názvem MŮJ PŘÍTEL KUNDERA na schůzku do Francouzské ulice, kam šel na pravidelnou návštěvu ke svému psychiatrovi…

Právě tam mi také řekl, že snad konečně dojde na jeho vysněný projekt, film Podivné lásky podle stejnojmenného románu Jiřího Muchy, že teď ale musel natáčení jiného filmu odložit, protože se na něj necítí. Až dodatečně jsem si uvědomil, že to byla DVOJROLE, kterou pak natočil v roce 1999 a ve které jako by si ve způsobu smrti jedné z ženských postav osudově předpověděl smrt vlastní.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 9. 2016

 

 

Jan Lukeš

XANTYPA 10/16 - výběr z článků

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Na rozhovor s nejznámějším českým hereckým párem Vilhelmová – Dyk jsem si připravila několik stran otázek, nakonec jsme si ale povídali o mnoha jiných věcech. Můj dojem? Táňa i Vojta jsou nejen po čertech pohlední, ale také inteligentní, přemýšliví a zábavní. Neustále se špičkují a každou vtipnou poznámku vzájemně oceňují uznalým smíchem. Je s nimi zkrátka dobře a já bych měla velkou radost, kdyby i na vás dýchla atmosféra onoho příjemného odpoledne, které jsem s Táňou a Vojtou strávila v jedné vinohradské kavárně.

Herec Robert Redford

Herec Robert Redford

Existují výročí, kterým se nechce věřit. Jedním z takových je i kulaté jubileum Roberta Redforda, filmařského veterána s vizáží rozpustilého kluka, jenž letos v srpnu oslavil osmdesátiny.

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačce Ewě Farně je teprve třiadvacet let. Přesto už se chystá oslavit deset let na pódiu. Nejdůležitější koncert v jejím životě (alespoň podle jejích slov) se připravuje na jedenáctého listopadu do pražského Fóra Karlín.

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Sochař a všestranný umělec, profesor Kurt Gebauer oslavil 18. srpna 75. narozeniny. Do všeobecného povědomí se dostali jeho TRPASLÍCI a ČESKÝ RYBNÍK. Socha W. A. Mozarta se stala jedním ze symbolů Brna. Velkého uznání se mu dostalo za hřiště pro děti i dospělé, MINIKRAJINU, kterou vytvořil na ostravském sídlišti Fifejdy. S jeho tvorbou se můžete setkat v prestižních galeriích a na exponovaných veřejných místech. Nebylo tomu tak vždy.

Vzpomínání na Václava Havla

Vzpomínání na Václava Havla

Pátého října by bylo prezidentu Václavu Havlovi osmdesát let. Bohužel nás opustil již před pěti lety. Jeho vzor statečného jednání v období komunismu a celoživotní morální postoj od té doby české společnosti chybí. Velká část občanů si ale čím dál silněji uvědomuje odkaz Václava Havla.

Anketa 4. část  Český prezident

Anketa 4. část Český prezident

Jak si představujete svého prezidenta? A můžete být konkrétní, kdo by to měl být?

Jeden den na Rotterdam nestačí

Jeden den na Rotterdam nestačí

V Rotterdamu jsme se zastavili na jednu noc, cestou do města ’s-Hertogenbosch, rodiště slavného Hieronyma Bosche, kde byla pořádána výstava k 500. výročí umělcovy smrti. Patřím mezi lidi, pro které vše starobylé je krásné, oplývající křehkou, i když nezachytitelnou duší. Moderní Rotterdam mě však nečekaně okouzlil. Město vzdušné, stříbřitě bílé, sem tam s nějakou barevnou skvrnou.

Dokumentaristka Alena Činčerová

Dokumentaristka Alena Činčerová

V každém snímku je ukryta její životní zkušenost, její názor, její styl. Alena Činčerová rozhodně není tuctová filmařka, ale ani ženská. Nepochybně i proto, že její cesta do klidnějších vod středního věku nejednou hodně zabolela.

Juliana Jirousová

Juliana Jirousová

Chceme-li se pokusit slovy charakterizovat nejen výtvarné vyjádření, ale i životní postoje Juliany Jirousové, společnými jmenovateli by mohly být osobitost, originalita, odvaha, trpělivost a odhodlání. Anebo jen: neustálá snaha jít po Božích stezkách. Ty pro Julianu většinu času skutečně neběžely dlážděnými cestami, ale spíš trním (nebo se úplně ztrácely z dohledu), ovšem trvale a vždy znovu je bez ohledu na vnější skutečnosti a dobové i rodinné zvyky volila jako jediné, které mohou dovést až k cíli.

Slade bez pozlátka

Slade bez pozlátka

Těm, kteří v sedmdesátých letech minulého století podlehli kouzlu skupiny Slade a jejímu přímočarému a průraznému rocku, hranému s drajvem a syrově, s nepřeslechnutelně nezničitelným hlasem zpěváka Noddyho Holdera, se to možná bude zdát neuvěřitelné: letos uplynulo už padesát let od doby, kdy se zformovala její sestava!

Kultura - výběr z článků

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/16

XANTYPA Číslo 10/16

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne