Režisér Jaromil Jireš

„Moc se uplatňovala fraškovitým způsobem, ale stále to byla totalitní moc“

Naposledy jsem s Jaromilem Jirešem (10. 12. 1935 – 24. 10. 2001) mluvil v létě roku 2000, když mi u něj doma řekli, že se po těžké autohavárii z podzimu roku 1999 konečně zotavuje a ať mu zavolám na mobil, který má v léčebně s sebou. Radostně jsem vymačkal číslo, ale když se ozval, jeho hlas jsem v první chvíli nepoznal: měl jsem pocit, jako by mluvil z jiného světa, kam je z toho našeho nesmírně daleko. Když mě poznal, neopomněl říci: „To jsi hodný, Honzo, že jsi zavolal…“

03-jires-pri-nataceni-zertu-foto-jan-kudelajpg.jpg
Při natáčení dramatu o marnosti pomsty Žert (1968). Brzo po premiéře v roce 1969 byl vstup do kin zakázán samotnému filmu.

 

Od Žertu k lidem z metra

Ta věta mi i teď, po letech, co vleklým následkům poranění mozku nakonec přece jenom podlehl, nejde z mysli. Byl to naopak on, koho jsem poznal jako nesmírně laskavého člověka, který se přes rozdíl věku celé jedné generace rychle stal mým kamarádem. A stačilo pár setkání, abych pochopil, že jeho zájem o druhé není nic předstíraného a že kromě slov je také vždycky ochoten ke konkrétnímu činu. Možná se to bude zdát divné, ale cítím v tom i vysvětlení jeho někdejšího členství v komunistické straně. Nikdy jsme o tom nemluvili, z režisérů české nové vlny šedesátých let byli ve straně tři, snad čtyři, a větší roli ten fakt, myslím, mezi nimi nehrál. Je pravda, že někteří o Jaromilovi občas trochu sarkasticky hovořili jako o jejich samozvaném ideologovi. On sám ale ještě po třiceti letech těžce nesl, jak kdysi straničtí ideologové postavili jeho prvotinu, lyrický příběh mladé milenecké a manželské dvojice KŘIK (1963) proti společensky kritickým filmům jeho kamarádů, aby tak rozbili jejich přátelské společenství. Také kvůli tomu natočil další hraný film až za pět let: vynikající adaptací Kunderova ŽERTU (1968) jako kdyby se tehdy chtěl vyrovnat i s vlastními iluzemi. Jenže zdá se mi, že jakýsi iracionální pocit viny v něm zůstal vězet už natrvalo a s normalizací se jen prohloubil. Už od šedesátých let se věnoval praktickému i teoretickému studiu totalitního filmového kýče, nacistického i komunistického, a pak občas točil filmy, které později sám označil za zbytečné. Například nesnesitelně „chápavou“ povídkovou trilogii LIDÉ Z METRA (1974), za niž si stejně na Barrandově vysloužil výtku, že „dělnického hrdinu zobrazil intelektuálsky“.

xantypa-486x90jpg25.jpg

Jirešovská dvojrole

V roce 1994 jsem ho v jednom rozhovoru požádal, aby srovnal dobu svých začátků v šedesátých letech s přítomností, a on mi řekl: „Svoboda sice tehdy scházela, ale nescházela naděje. Dnes je to naopak – máme svobodu, ale postrádáme naději a zvláště filmaři s tímhle pocitem zatím žít neumějí.“ I v něm samém přesáhla občas skepse únosnou míru: natočil citlivé a lidsky vnímavé filmy HELIMADOE (1993) a UČITEL TANCE (1994), sháněl v cizině finance pro domácí kinematografii, pomáhal kolegům, a zároveň podléhal depresím a pocitům vlastní nemohoucnosti. Když jsem ho v roce 1997 vyzval, aby mi do sborníčku pro Letní filmovou školu napsal, jak to bylo se vznikem ŽERTU, jako pendant ke známému textu Milana Kundery z roku 1990 MŮJ PŘÍTEL JIREŠ, přinesl mi text s názvem MŮJ PŘÍTEL KUNDERA na schůzku do Francouzské ulice, kam šel na pravidelnou návštěvu ke svému psychiatrovi…

Právě tam mi také řekl, že snad konečně dojde na jeho vysněný projekt, film Podivné lásky podle stejnojmenného románu Jiřího Muchy, že teď ale musel natáčení jiného filmu odložit, protože se na něj necítí. Až dodatečně jsem si uvědomil, že to byla DVOJROLE, kterou pak natočil v roce 1999 a ve které jako by si ve způsobu smrti jedné z ženských postav osudově předpověděl smrt vlastní.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 9. 2016

 

 

Jan Lukeš

XANTYPA 10/16 - výběr z článků

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Na rozhovor s nejznámějším českým hereckým párem Vilhelmová – Dyk jsem si připravila několik stran otázek, nakonec jsme si ale povídali o mnoha jiných věcech. Můj dojem? Táňa i Vojta jsou nejen po čertech pohlední, ale také inteligentní, přemýšliví a zábavní. Neustále se špičkují a každou vtipnou poznámku vzájemně oceňují uznalým smíchem. Je s nimi zkrátka dobře a já bych měla velkou radost, kdyby i na vás dýchla atmosféra onoho příjemného odpoledne, které jsem s Táňou a Vojtou strávila v jedné vinohradské kavárně.

Herec Robert Redford

Herec Robert Redford

Existují výročí, kterým se nechce věřit. Jedním z takových je i kulaté jubileum Roberta Redforda, filmařského veterána s vizáží rozpustilého kluka, jenž letos v srpnu oslavil osmdesátiny.

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačce Ewě Farně je teprve třiadvacet let. Přesto už se chystá oslavit deset let na pódiu. Nejdůležitější koncert v jejím životě (alespoň podle jejích slov) se připravuje na jedenáctého listopadu do pražského Fóra Karlín.

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Sochař a všestranný umělec, profesor Kurt Gebauer oslavil 18. srpna 75. narozeniny. Do všeobecného povědomí se dostali jeho TRPASLÍCI a ČESKÝ RYBNÍK. Socha W. A. Mozarta se stala jedním ze symbolů Brna. Velkého uznání se mu dostalo za hřiště pro děti i dospělé, MINIKRAJINU, kterou vytvořil na ostravském sídlišti Fifejdy. S jeho tvorbou se můžete setkat v prestižních galeriích a na exponovaných veřejných místech. Nebylo tomu tak vždy.

Jeden den na Rotterdam nestačí

Jeden den na Rotterdam nestačí

V Rotterdamu jsme se zastavili na jednu noc, cestou do města ’s-Hertogenbosch, rodiště slavného Hieronyma Bosche, kde byla pořádána výstava k 500. výročí umělcovy smrti. Patřím mezi lidi, pro které vše starobylé je krásné, oplývající křehkou, i když nezachytitelnou duší. Moderní Rotterdam mě však nečekaně okouzlil. Město vzdušné, stříbřitě bílé, sem tam s nějakou barevnou skvrnou.

Dokumentaristka Alena Činčerová

Dokumentaristka Alena Činčerová

V každém snímku je ukryta její životní zkušenost, její názor, její styl. Alena Činčerová rozhodně není tuctová filmařka, ale ani ženská. Nepochybně i proto, že její cesta do klidnějších vod středního věku nejednou hodně zabolela.

Juliana Jirousová

Juliana Jirousová

Chceme-li se pokusit slovy charakterizovat nejen výtvarné vyjádření, ale i životní postoje Juliany Jirousové, společnými jmenovateli by mohly být osobitost, originalita, odvaha, trpělivost a odhodlání. Anebo jen: neustálá snaha jít po Božích stezkách. Ty pro Julianu většinu času skutečně neběžely dlážděnými cestami, ale spíš trním (nebo se úplně ztrácely z dohledu), ovšem trvale a vždy znovu je bez ohledu na vnější skutečnosti a dobové i rodinné zvyky volila jako jediné, které mohou dovést až k cíli.

Slade bez pozlátka

Slade bez pozlátka

Těm, kteří v sedmdesátých letech minulého století podlehli kouzlu skupiny Slade a jejímu přímočarému a průraznému rocku, hranému s drajvem a syrově, s nepřeslechnutelně nezničitelným hlasem zpěváka Noddyho Holdera, se to možná bude zdát neuvěřitelné: letos uplynulo už padesát let od doby, kdy se zformovala její sestava!

Kultura - výběr z článků

Konstanty a proměny, jak je vidí

Konstanty a proměny, jak je vidí

Zatímco v létě mnohé „kulturní stánky“ spíše podřimují, galerie se těší nebývalému zájmu návštěvníků. Zejména ti, kteří přijíždějí zdaleka, v nich hledají koncentrovanou podobu regionu, jeho kulturních tradic i současných uměleckých aktivit. Lidé, kteří do výstavních síní zajdou mnohokrát za rok, tu zase vítají nové a nezvyklé dotyky s uměním, výrazně překračující obrysy dotyčné oblasti. Ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press považuje právě službu návštěvníkům za jednu z priorit.

Klavírista Lukáš Klánský

Klavírista Lukáš Klánský

Festival Dvořákova Praha se každoročně chlubí jmény předních světových sólistů i orchestrů. Nezapomíná ale ani na výrazné mladé talenty, kteří se mohou pyšnit celou řadou úspěchů na mezinárodní scéně a mají nakročeno k zářné kariéře. Tzv. Den D Dvořákovy Prahy bude 14. září ve Dvořákově síni Rudolfina tentokrát patřit společnému koncertu klavíristy Lukáše Klánského a korejské houslistky Bomsori Kim. Koncert by neměl ujít vaší pozornosti, o těchto muzikantech ještě hodně uslyšíme.

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Předchází jej pověst velmi avantgardního muže – koneckonců jeho zjev nezapře fakt, že je umělcem tělem i duší. Přiznám se proto, že mě poněkud překvapilo, když do mých dveří vešel muž sice s fialovou kšticí, ale s tradiční kyticí a podnosem báječných českých dvojctihodných koláčků. Povídání s ním bylo velmi příjemné, ale rozkvetl teprve tehdy, když přišla řeč na jeho lásku – fusionismus. Jeho přirozená plachost byla najednou ta tam, zaníceně mi vyprávěl o všem, co se svým milovaným uměním zažil, zažívá a ještě plánuje zažít. Koneckonců, vždyť mu bylo teprve sedmdesát…

Výstava Retro biják 60. – 90. let

Výstava Retro biják 60. – 90. let

Již klasické snímky jako VRCHNÍ, PRCHNI!, DÍVKA NA KOŠTĚTI nebo PANE, VY JSTE VDOVA! patří mezi důvěrně známá díla československé kinematografie. Téměř sedmdesát slavných filmů, seriálů a pohádek z 60. až 90. let, včetně zde uvedených, si připomeneme ve čtyřech patrech Tančícího domu, kde je od května na půl roku vystaveno přes dvě stě originálních kostýmů doplněných filmovými rekvizitami a fotografiemi.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Komiks

Komiks

V souvislosti s vývojem rockové hudby panoval v minulosti v české kotlině názor, že největším nepřítelem lidstva byly rock and roll a coca cola. Přidal bych k tomu ještě jeden produkt, a tím byl komiks. Rock and roll je dnes už uznávanou veličinou coby základ hudby, která od druhé poloviny padesátých let až do současnosti poznamenala dějiny muziky i dalších uměleckých žánrů, včetně komiksu. Coca cola je dnes jednou z nejprestižnějších značek. Komiks ale o své místo na slunci paradoxně stále bojuje.

Lukáš Vondráček

Lukáš Vondráček

Navzdory mládí patří dvaatřicetiletý Lukáš Vondráček do absolutní špičky světových pianistů. V roce 2016 zvítězil na nejnáročnější pianistické soutěži Queen Elisabeth v Bruselu a jeho život dostal hvězdné obrátky.

Newyorské metro

Newyorské metro

Pán, kterému se otevřel kufr a pronásleduje úprkem své odlétající stránky rukopisu, červený zajíc, plastický podmořský svět s hejny drobných rybek a oranžových hvězdic, květy a sytě červené bobule ptačího zobu ve velikém zvětšení, sloni dovádějící na zdi, pánské a dámské klobouky, rojící se včely, liliputánské bronzové postavičky, např. žena, která si čte knihu a přitom sedí na mrtvém byznysmenovi podloženém hromadou peněz… To vše a mnohé další je zde k vidění, takže pokud jste chtěli jet metrem do umělecké galerie, nemusíte nasedat na vlak, protože už jste v ní.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/16

XANTYPA Číslo 10/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne