Irena Edwards

Nový smysl starým hodnotám

Takové je heslo neziskové organizace, která má název Czech National Trust (CTN). U jejího zrodu stála Irena Edwards. Po vzoru podobného trustu ve Velké Británii by měla pečovat o naše kulturní, přírodní a památkové dědictví na dobrovolnické bázi.

 

edwards_irenajpg.jpg

 

Podobně jako britský partner je český trust napojený na mezinárodní International National Trust Organization (INTO), která podporuje obnovu památek a vytváří platformu pro spolupráci zapojených dobrovolníků, dárců a odborníků mezi desítkami zúčastněných států. Ve Velké Británii existuje Národní trust od roku 1895, dnes má přes čtyři miliony členů, pětašedesát tisíc dobrovolníků, záviděníhodné výsledky a nespočetné zkušenosti. Stará se o více než tři stovky historických budov, zahrad i částí krajiny a pobřeží a je považován za mateřskou organizaci všech národních trustů ve světě. Přestože CTN, jeho obdoba v Čechách, byl založen teprve před třemi lety, má už na svém kontě první mimořádně úspěšný projekt.
U zrodu českého národního trustu stojí sympatická, energická a velice akční právnička Irena Edwards. Je původem Češka, žije však čtyřicet let v Londýně. Do Prahy přilétá obyčejně jen na skok, ale skoků je v posledních letech mnoho, protože celá situace okolo nové neziskové organizace a pilotního projektu ve Zdislavicích na Kroměřížsku je časově i organizačně náročná. Nezbývá mi než obdivovat nadšení, úsilí a schopnosti, s nimiž otevřela cestu novým možnostem, jak pro další generace zachovat odkaz a poklady naší kulturní historie a krajiny. Zajímá mě, jak se odvíjí její život mezi dvěma zeměmi a různými prostředími. A co bylo motivem a potřebou pokoušet se zpoza hranic něco nového v rodné zemi vybudovat a také proměnit navyklé myšlení.

Žijete ve Velké Británii, ale vracíte se do Čech. Kde je pro vás vlastně doma, jak to pocitově vnímáte?

Jsem v tom asi trochu rozpolcená. V Anglii žiji už velice dlouho, vystudovala jsem tam a mám tam rodinu, takže není sporu o tom, že je to můj domov. Ale pravda je, že když přijedu do Čech, znovu a znovu prožívám ten pocit samozřejmosti věcí a zázemí, který vás přepadne, když vstoupíte do svého domu. Proto se mě dotýká, když vidím zanikat nebo upadat bohatství, které sem do srdce Evropy patří. Vždyť kolik zemí má takovou historii a takový mimořádný půvab jako Čechy?

Kdy a za jakých okolností jste odešla z Čech a jak jste se zabydlela v Londýně?

Vystudovala jsem v Praze právnickou fakultu. Původně jsem práva vlastně dělat vůbec nechtěla, dokonce jsem se dostala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ale můj tatínek, který sám právnickou fakultu z politických důvodů nedokončil, by byl nepřežil, kdyby jediná dcera nešla stejnou cestou. V Čechách jsem ale už nepraktikovala, protože jsem se provdala za Angličana a v osmdesátém jsem se vystěhovala do Velké Británie. Naštěstí nemám problém s jazyky, takže jsem se velmi rychle asimilovala. Brzy po svém odchodu jsem trávila s manželem tři roky v Saúdské Arábii a cestováním po světě. Narodila se nám dcera Pepinka. Potom jsem chtěla pracovat v oboru, což znamenalo de facto znovu vystudovat anglické právo. Ukázalo se však, že v Británii existuje pro absolventy jiných vysokých škol zkrácený program, který umožňoval po jednom přípravném roce nesmírně náročné „nalejvárny“ studovat pouze dva roky místo čtyř. Přestože to bylo jen pro absolventy britských vysokých škol, podařilo se mi do tohoto programu dostat a se svou tehdy ještě nedokonalou angličtinou ho dokončit a udělat těžké závěrečné zkoušky. Přestože jsem právo vystudovala, systém socialistického práva byl tehdy tak odlišný od britského, že jsem se dostávala do komických situací, když jsem se třeba ptala profesorky, co to je ta „morgage“ (hypotéka) – věc, která byla jasná každému anglickému školákovi! Po studiích jsem začala praktikovat u právní firmy Lovell, White & Durant (nyní Hogan Lovells) v City. Můj manžel, který mi umožnil projít tímto „peklem“, byl naprostý světec. Sám si vzal rok neplaceného volna, aby se staral o Pepinku.

 

img_7768jpg.jpg
Ministr kultury Daniel Herman a rakouský velvyslanec Alexander Grubmayr stříhají pásku při otevření pilotního projektu

 

 

Ale brzy jste zase našla cestu nazpět do Prahy…

V devadesátých letech jsem byla prakticky jediná právnička kvalifikovaná jak v Čechách, tak v Británii. Hned po revoluci jsem přesvědčila management firmy, že je nutné, abychom měli pobočku v Praze, a společně s kolegou jsme tady založili kancelář firmy. Vedlo se nám dobře – brzy jsem pracovala na mnoha prominentních privatizacích a investičních kauzách v Čechách. Bylo to zvláštní období, kdy na české straně nebyly žádné zkušenosti a všechno se odehrávalo tak trochu jako na Divokém západě. Jednání často začínala v půl osmé ráno, v době pro Angličany naprosto nesmyslné. Navíc s tím, že jim k snídani nabídli koňak. Pracovní schůzky pak trvaly třeba deset hodin, kdy v jedné zavřené místnosti vykouřil každý z domácích byznysmenů kolem sedmdesáti cigaret. Česká strana někdy ani neměla při jednáních svého právníka a později mi volali, abych jim poradila. Musela jsem vysvětlovat, že jsem právník protistrany a nemohu to udělat.
Žila jsem od pondělí do pátku v Čechách a o víkendech jsem navštěvovala manžela a malou Pepinku v Londýně. Dceru zatím hlídaly chůvy, maminka a manžel. Pepinka si dlouho myslela, že jsem nějaká hodná cizí paní. A tak jsem si po určité době uvědomila, že to musí přestat. Začala jsem pracovat v Londýně. Nejprve pro Raiffeisenbank jako jejich poradce britskému ministerstvu průmyslu, později jako právník pro firmu CMS Cameron & McKenna. Také jsem mimo své zaměstnání byla zvolena obchodním a investičním poradcem britské vlády pro Evropu. Tu čestnou funkci jsem vykonávala dvanáct let. Svou kariéru jsem ukončila u mamutí právní firmy Eversheds LLP, kde jsem vedla oddělení pro střední a východní Evropu a pomohla rozšířit firemní kanceláře v tomto regionu z jedné na deset. Díky těmto i dalším pracovním aktivitám jsem byla v Británii navržena na „business woman“ roku 2009/2010. Sice jsem ten titul nedostala, ale byla jsem druhá. Velká čest pro českou emigrantku v Britanii!

A jak do toho všeho ještě zapadá charita a National Trust?

Jsem členkou britského Národního trustu velmi dlouho. Kulturní dědictví a historická architektura byly vždy mými koníčky. Slovo „trust“ se v překladu váže k tomu, že vkládáte do někoho důvěru. A také může být vyjádřením vztahu, kdy jedna strana spravuje majetek tak, aby druhá z toho měla užitek. To přesně dělá britský trust. Spravuje rodinné stříbro v oblasti historického kulturního dědictví, aby z něj měli užitek naši potomci. Účastnit se je možné buď členskými příspěvky nebo jinou finanční podporou, ale i tak, že přispějete svými službami nejrůznějšího charakteru. Můžete upravovat cestičky v parku, přednést přednášku nebo pomoci třeba jako právník. Některá venkovská šlechtická sídla, jejichž majitelé neměli prostředky na opravu nemovitosti, převzal trust do správy či do vlastnictví a zrekonstruoval je s tím, že původní vlastníci zůstali bydlet v části objektu, ale přitom jej otevřeli – celý nebo částečně – veřejnosti. Důležité je, že se tak všichni podílejí na tom, že tu pro jejich děti něco zůstane.

 

img_7823jpg.jpg
Hrobka a kaple Marie von Ebner–Eschenbach

 

 

Jak vznikl nápad založit podobnou organizaci v Čechách?

Ten nebyl můj, mělo ho už několik jednotlivců a skupin v devadesátých letech. Já jsem ho jen zrealizovala. Dokonce se o to pokoušel už před lety princ Charles, předseda britského Národního trustu, ale tehdy se mu to nepodařilo uskutečnit. Když jsem mu byla asi před třemi lety představena, žertoval, že se těší, jak mi to půjde, jelikož Češi jsou trochu komplikovaní, ale abych mu dala vědět. Tak jsem to udělala. Princ Charles měl nelíčenou radost, že se to podařilo. Teď nám nejen píše dopisy plné podpory, ale chce být také pravidelně informován.
Uvědomila jsem si, že iniciátorem musí být někdo, kdo rozumí české mentalitě a komu se podaří najít správný tým nadšenců. A to se mi povedlo! Našla jsem skupinu nadšených lidí kolem Olomouce a kroměřížského zámku na Moravě – a národní trust v Čechách začal fungovat v praxi.
Bylo třeba přesvědčit místní lidi, že nemohou čekat, až se o věci postará stát, kraj, památkáři nebo Evropská unie, ale že sami musejí přiložit ruku k dílu. Je třeba nastartovat hnutí, které změní myšlení lidí o kulturním dědictví, jehož prostřednictvím se spojí podobné národní organizace tak, aby si pomáhaly. Je potřeba najít nový typ financování, zasadit se o změnu některých nepovedených zákonů a hlavně napojit se na podobné organizace v cizině. Pak se otevře cesta k nejnovějšímu know-how, k výměně expertů. Nejde jen o to památky opravit, ale najít jejich nové využití a znovu je včlenit do života. Trust proto hledá fiskální a právní možnosti.
Činnost CTN byla slavnostně zahájena na gala večeři v Reformním Klubu v Londýně v červnu 2014 za přítomnosti tehdejšího českého velvyslance Michaela Žantovského, členů britského parlamentu, vedení britského Národního trustu i hostů z Čech a mnoha krajanů. Trust tak získal podporu i britské veřejnosti – vybralo se zde dvaadvacet tisíc liber na pilotní projekt. A právě princ Charles byl jedním z prvních, kteří českému trustu u jeho zrodu blahopřáli.
Brzy se k aktivitám a podpoře CTN připojila řada významných osobností jak u nás, tak i v Anglii: mezi patrony a poradce patří profesor architekt a památkový expert Václav Girsa, docent Jiří Patočka, Tatiana Le Moigne, ředitelka Googlu pro Čechy a Slovensko, velká filantropka Meda Mládková, také bývalý ministr kultury Václav Jehlička, ale třeba i Oliver Maurice, který byl ředitelem Národního trustu v Anglii a nyní je čestným ředitelem mezinárodního INTO. V Londýně jsme založili podpůrnou charitu Czech National Trust Abroad, která má skvělé patrony, jimiž jsou baronesa Kay Andrews,­ bývalá předsedkyně English Heritage, člen britského parlamentu Greg Hans nebo Catherine Leonnard, generální tajemnice INTO i další významné osobnosti.
Na první schůzi správní rady CTN jsme pak z mnoha návrhů vybrali ten pravý pilotní projekt, tj. rekonstrukci nádherné klasicistní hrobky a kaple moravské spisovatelky Marie von Ebner-Eschenbach ve Zdislavicích u Kroměříže.

 

7000__marie_von_ebner-eschenbachjpg.jpg
Marie von Ebner–Eschenbach

 

 

Když o ní mluvíte, přiznám se, že nevím, o koho jde…

To je právě ono. Mnozí v Čechách o ní nikdy neslyšeli, přestože jde o spisovatelku evropského formátu, která byla dokonce dvakrát nominována na Nobelovu cenu za literaturu. Rakušané ji považují za svou Boženu Němcovou a my tady, kde se narodila, žila a je pochovaná, o ní moc nevíme. Snad proto, že psala německy. Tento rok uplynulo sto let od jejího úmrtí. Pocházela ze šlechtického rodu Dubských, byla první ženou, která získala doktorát na Vídeňské univerzitě, jako velká filantropka podporovala ve svém rodišti vzdělávání, vybudovala školku a chudobinec. Návštěvníci z Rakouska a dalších evropských zemí se přijížděli do Zdislavic podívat na místo, kde žila a je pochovaná. K jejímu památníku v dezolátním stavu se ještě před nedávnem museli doslova prosekávat kopřivami. To se už změnilo.

Povězte více o celém projektu…

Vybrali jsme si pro začátek úkol, který bylo možné zvládnout i v menším týmu, ale má evropský dopad. Hned jsme se dostali do téměř neřešitelné situace, kdy vlastníkem budovy byl Zlínský kraj a vlastníkem pozemku potomek ředitele Baťových závodů Dr. Josef Hlavnička, který žije v Brazílii. Sehnala jsem na něj číslo, zavolala mu přímo do São Paula a přesvědčila ho natolik, že nám nejen věnoval dva hektary bývalého anglického parku, ale stal se naším patronem. Dokonce přijel z Brazílie v červnu na otevření opravené kaple a hrobky! První etapa oprav začala na jaře roku 2015, kdy Zlínský kraj s malou finanční pomocí od ministerstva kultury zpevnil základy stavby; do vlastnictví nám stavbu předal v květnu 2016. Místní dobrovolníci i mezinárodní pracovní skupiny vyčistili pozemek a stavbu. Spolupracovali jsme také s Muzeem Kroměřížska a se zástupci obce Zdislavice-Trubky. Takže ve výsledku jsme mohli zpřístupnit veřejnosti objekt a okolní park u příležitosti Noci kostelů 10. června. Den poté se konalo slavnostní otevření za účasti ministra kultury Daniela Hermana a rakouského velvyslance Alexandera Grubmayra. Přijelo mnoho náv­štěv z INTO a Národního trustu z Anglie a princ Charles nám poslal moc hezké blahopřání.
Lidé v Británii berou dobrovolnictví ja­ko službu komunitě a považují si za čest ji vykonávat. Daří se to i u nás – naši dobrovolníci ve Zdislavicích například provádějí turisty, pomáhají sekat trávu, upravovat cesty, pořádají umělecké výstavy. Také jsme již zorganizovali pomoc několika skupin ze zahraničí, které přijíždějí na pracovní prázdniny. Funguje to tak, že se přihlásíte na akci vyhlášenou v jakékoliv zemi, která je členem rodiny INTO, zaplatíte si velice malé výdaje za pobyt i cestu a zdarma někde třeba týden pracujete. Ve Zdislavicích jsme měli brigádníky z Anglie, kteří pomáhali společně s místními dobrovolníky upravovat okolí hrobky. Také jsme uspořádali několik konferencí. Hostovali tu zahraniční experti, kteří se podělili o své poznatky v oboru – jedním z nich byl například Johan Carel Bierens de Haan, správce královských zahrad Palais Het Loo, nebo Crispin Truman, ředitel anglického trustu, který se zabývá obnovou a uchováním kostelů.

Pokud budu vědět o památce, která zoufale volá po záchraně, a není nikde dovolání, mohu se s problémem obrátit na CNT?

Určitě, napište na naši webovou stránku. Nejlépe se, pravda, pomáhá už vytvořené skupině dobrovolníků.

Proč se této činnosti věnujete? Stojí vás to mnoho času, energie a osobních výdajů. Co je tím hybným momentem, který aktivizuje vaše úsilí?

Mám k památkám vztah od dětství. Moje babička byla dvacet pět let kastelánkou na hradě Kost. Ještě si pamatuji noci ve studené temné hradní komoře pod těžkou duchnou a všechny ty podivně skřípající zvuky. Takže mám i strašidelné vzpomínky. Tam jsem se poprvé stala dobrovolníkem, když jsem svou lámanou němčinou prováděla za babičku o prázdninách východoněmecké turisty. A teď jen uzavírám kruh.

Eva Heyd

XANTYPA 10/16 - výběr z článků

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Na rozhovor s nejznámějším českým hereckým párem Vilhelmová – Dyk jsem si připravila několik stran otázek, nakonec jsme si ale povídali o mnoha jiných věcech. Můj dojem? Táňa i Vojta jsou nejen po čertech pohlední, ale také inteligentní, přemýšliví a zábavní. Neustále se špičkují a každou vtipnou poznámku vzájemně oceňují uznalým smíchem. Je s nimi zkrátka dobře a já bych měla velkou radost, kdyby i na vás dýchla atmosféra onoho příjemného odpoledne, které jsem s Táňou a Vojtou strávila v jedné vinohradské kavárně.

Herec Robert Redford

Herec Robert Redford

Existují výročí, kterým se nechce věřit. Jedním z takových je i kulaté jubileum Roberta Redforda, filmařského veterána s vizáží rozpustilého kluka, jenž letos v srpnu oslavil osmdesátiny.

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačce Ewě Farně je teprve třiadvacet let. Přesto už se chystá oslavit deset let na pódiu. Nejdůležitější koncert v jejím životě (alespoň podle jejích slov) se připravuje na jedenáctého listopadu do pražského Fóra Karlín.

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Sochař a všestranný umělec, profesor Kurt Gebauer oslavil 18. srpna 75. narozeniny. Do všeobecného povědomí se dostali jeho TRPASLÍCI a ČESKÝ RYBNÍK. Socha W. A. Mozarta se stala jedním ze symbolů Brna. Velkého uznání se mu dostalo za hřiště pro děti i dospělé, MINIKRAJINU, kterou vytvořil na ostravském sídlišti Fifejdy. S jeho tvorbou se můžete setkat v prestižních galeriích a na exponovaných veřejných místech. Nebylo tomu tak vždy.

Jeden den na Rotterdam nestačí

Jeden den na Rotterdam nestačí

V Rotterdamu jsme se zastavili na jednu noc, cestou do města ’s-Hertogenbosch, rodiště slavného Hieronyma Bosche, kde byla pořádána výstava k 500. výročí umělcovy smrti. Patřím mezi lidi, pro které vše starobylé je krásné, oplývající křehkou, i když nezachytitelnou duší. Moderní Rotterdam mě však nečekaně okouzlil. Město vzdušné, stříbřitě bílé, sem tam s nějakou barevnou skvrnou.

Dokumentaristka Alena Činčerová

Dokumentaristka Alena Činčerová

V každém snímku je ukryta její životní zkušenost, její názor, její styl. Alena Činčerová rozhodně není tuctová filmařka, ale ani ženská. Nepochybně i proto, že její cesta do klidnějších vod středního věku nejednou hodně zabolela.

Juliana Jirousová

Juliana Jirousová

Chceme-li se pokusit slovy charakterizovat nejen výtvarné vyjádření, ale i životní postoje Juliany Jirousové, společnými jmenovateli by mohly být osobitost, originalita, odvaha, trpělivost a odhodlání. Anebo jen: neustálá snaha jít po Božích stezkách. Ty pro Julianu většinu času skutečně neběžely dlážděnými cestami, ale spíš trním (nebo se úplně ztrácely z dohledu), ovšem trvale a vždy znovu je bez ohledu na vnější skutečnosti a dobové i rodinné zvyky volila jako jediné, které mohou dovést až k cíli.

Slade bez pozlátka

Slade bez pozlátka

Těm, kteří v sedmdesátých letech minulého století podlehli kouzlu skupiny Slade a jejímu přímočarému a průraznému rocku, hranému s drajvem a syrově, s nepřeslechnutelně nezničitelným hlasem zpěváka Noddyho Holdera, se to možná bude zdát neuvěřitelné: letos uplynulo už padesát let od doby, kdy se zformovala její sestava!

Osobnosti - výběr z článků

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/16

XANTYPA Číslo 10/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne