Kohnovi: Ztratili jsme domov, ale našli svět

Přátelství s Pavlem a Rut Kohnovými považuji za dar. Je to už pět let, co jsme se poznali při jednom z ročníků Ortenovy Kutné Hory, a tehdy mne na první pohled upoutali. Dlouholetý redaktor Svobodné Evropy Pavel KOHN svým věčným a tak trochu dětským úsměvem a jeho žena, malířka Rut, nezměrným entuziasmem, s nímž provází svého životního partnera. Jaké byly osudy této rodiny v souvislosti s jejím nedobrovolným exilem?

cci31082016jpg.jpg
První exulantské foto: Pavel a Rut s dětmi Rachel a Davidem, zima 1967

 

PAVEL

O některých lidech se dá říci, že prožili hned několik životů, Pavel mezi ně patří. Narodil se v roce 1929 v Praze a měl to štěstí, že jako dítě židovských rodičů přežil Terezín, Osvětim a Buchenwald (1942–1945). Zatímco celá jeho rodina v nacistických koncentračních táborech zahynula, on se vrátil domů. Domů?

Když jsem vystoupil 20. května 1945 večer na Václavském náměstí z autobusu Červeného kříže, který vezl domů vězně z Buchenwaldu, neměl jsem kam jít. Na některé čekali příbuzní a známí, na mne nikdo.

 undefinedjpg5.jpg

A protože jsem se v Praze narodil a vyznal se, napadlo mě, že by se dalo přespat na Wilsonově nádraží, a tak jsem tam šel. Bylo tam strašně moc lidí, všelijakých uprchlíků ze všech koutů Evropy, a všechny lavičky, schody a parapety byly obsazené. Ale i tak jsem si našel místo, kde se dalo spát: byla to osobní váha, jejíž stupátko mi posloužilo za polštář. Jak to dnes vidím, nejdůležitější bylo nepropadnout beznaději, rozhodnout se dál žít a pokusit se neštěstí, které mne postihlo, překonat. Bylo zřejmé, že to jednoduché nebude. Ale právě, že v těch patnácti a půl, kolik mi přesně bylo, má člověk víc naděje než rozumu. A taky po těch zkušenostech, které jsem měl – byla to skoro tři léta neuvěřitelného strádání, hladu, otrocké práce, boje o život – se nezdála budoucnost tak hrozná, jak se mohla zdát lidem, kteří něco takového neprožili. Brzo po svém návratu domů jsem se dověděl, že existuje blízko Prahy místo, kde se o děti a mladé lidi, jako jsem já, kdosi stará. A to byl Štiřín. Jeden ze zámků, jež dostal od úřadů k dispozici křesťanský pedagog a tehdejší ředitel Miličova domu v Praze Přemysl Pitter. Podařilo se mi se tam dostat a strávit tam několik týdnů. Sešel jsem se zde s některými kamarády, které jsem znal buď už z Prahy nebo z Terezína, Osvětimi či Buchenwaldu. Mimochodem, existuje jakási studie Terezínské iniciativy, ze které vyplývá, že z patnácti tisíc dětí mého věku, které prošly terezínským ghettem, se jich vrátilo asi sto padesát. Čili jedno ze sta! Jedním z nich jsem byl i já, s čímž není snadné žít.

cesky-krumlov2016_novyjpg.jpg
Rachel s dcerami Helenou, Fanny a Amelií v Českém Krumlově

 

Proč právě já? No, a ten Štiřín, to byl pro nás zázrak. Normální postele s povlečenými přikrývkami, pravidelné jídlo, dobří lidé, kteří se o nás starali, a lékařská péče. Právě to poslední se pro mne ukázalo jako důležité. Ani ne po týdnu jsem totiž dostal na Štiříně zápal plic s vysokými teplotami. Ale nemoc jsem překonal a uzdravil se. A navíc jsem se tam seznámil s ohromným člověkem a lékařem, doktorem Voglem, a s pozdějším věhlasným historikem a filosofem H. G. Adlerem, který byl jedním z prvních odborníků, jemuž jsem dal číst své verše. Tehdy, na Štiříně, byl pro mne Přemysl Pitter především moudrým učitelem, který budil důvěru, měl pro každého pochopení a mluvil s dětmi jako rovný s rovným. Byl věřící křesťan, znamenitý vypravěč, uměl s dětmi zpívat a bavit se. Na Štiříně jsem ho vzhledem ke své nemoci blíže poznat nemohl. K tomu došlo až o dvacet let později… v rozhlasu Svobodná Evropa v Mnichově, kde jsem se stal po své emigraci redaktorem. Ještě než mě v RFE přijali, dozvěděl jsem se od Tomáše Fantla, jehož maminka se po Štiříně stala mou poručnicí, že tam Přemysl Pitter působí. Dal mi jeho švýcarskou adresu a poradil mi, abych mu napsal. Přemysl se na mne už nepamatoval, ale poslal mi fotografii několika dětí ze Štiřína s otazníkem nad jedním z nich a s dotazem, nejsem-li to já. A přiložena byla navíc německá bankovka, prý „do začátku“.

xantypa-486x90jpg23jpg10.jpg

Ne, nebyl jsem to já, ale i tak mě to jaksepatří dojalo. K Přemyslu Pittrovi se po celý život vracím a věnoval jsem mu dvě knihy. Tou první je Pittrova biografie MŮJ ŽIVOT NEPATŘÍ MNĚ (1995), která vznikla při příležitosti 100. výročí jeho narození, jež bylo organizací UNESCO prohlášeno za kulturní výročí roku. Druhá kniha je soubor dramatických výpovědí „jeho dětí“, včetně mé, kterou jsem napsal na popud Pittrovy švýcarsko-české nadace a nazval ji KOLIK NADĚJE MÁ SMRT. Pod názvem ZÁMKY NADĚJE (2001) vyšla v Izraeli a dvakrát v Německu (2001, 2016). Druhé české vydání jsme obdařili týmž titulem. V československém vysílání Svobodné Evropy jsem byl redaktorem od 1. 1. 1968 do května 1990, čili 22 let. Byl jsem členem týmu padesátiminutového rozhlasového magazínu, který byl uváděn pod různými názvy – Panoráma, Kompas nebo Svět, vždy s číslovkou roku, kdy byl vysílán. V poště Svobodné Evropy jsem brzy po okupaci Československa v říjnu 1968 objevil rukopis básnické skladby RUCE GOLIÁŠOVY: jako její autor byl uveden zjevný pseudonym Jan David. Po převratu 1990 jsem báseň, jejíž autor se po mnoha výzvách nepřihlásil, vydal v Praze jako knížku. Načež se mi ozval její tvůrce, režisér a básník Miloš Horanský, který ji objevil v knihkupectví a zjistil, že je to jeho dílo, které dal příbuznému před jeho emigrací na Západ a ten je, aniž by o tom jeho autor věděl, poslal do Svobodné Evropy. Verše pak vyšly v mém překladu do němčiny (2008) s úvodní esejí BÁSEŇ HLEDÁ A NALÉZÁ SVÉHO AUTORA a s ilustracemi mé ženy Rut.

dsci0416jpg.jpg
Manželé Kohnovi na výstavě v Pasově

 

Jak na emigraci vzpomíná Pavlova žena Rut, která příští rok dovrší k překvapivé svěžesti osmdesátku? Čím jí je rodina dnes? "Považuji za velice hezké společně zestárnout a mít ještě sílu na to žít život podle vlastních představ, což nebylo vždycky možné." A jak vnímala emigraci pětiletá Rachel, dnes matka tří dcer? A tříletý David, dnes otec dvou synů a dvou dcer?

Celý článek, tedy vzpomínky dynastie Kohnových, si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 25. 10. 2016.

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a propředplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

Marie Valtrová, foto rodinný archiv Kohnových

XANTYPA 11/16 - výběr z článků

Herec Vladimír Polívka

Herec Vladimír Polívka

S Vladimírem Polívkou a jeho psem jsem strávila velmi příjemné odpoledne v jedné pražské kavárně. Naše povídání bylo košaté, a i když veselé, vlastně dost vážné; ne nadarmo se o něm říká, že hodně přemýšlí. Na plátně na sebe poprvé upozornil jako Adam ve filmu MÍSTA, jeho doménou je ale divadlo, kde má za sebou již řadu úspěchů. Letos vzbudil pozornost jako nezvalovský rytíř de Grieux v Národním divadle a čekají ho další pozoruhodné role na předních českých scénách. Je mu 27 let, je milý, skromný a pilný a já mu, stejně jako početné řady jeho fanynek, držím palce.

Architekt Martin Rajniš

Architekt Martin Rajniš

S Martinem Rajnišem jsem se seznámila v českém pavilonu na světové výstavě v Montrealu – on byl architekt, já mladičká hosteska. Uplynulo víc než třicet let a my jsme se potkali znovu – on je renomovaný architekt a já ho zpovídám. Pořád je to ale ten bezprostřední veselý kluk, který rád provokuje břitkými příměry, přitom ale zpaměti recituje Edisona.

Spisovatel Ivan Kraus: Mohl bych napsat příručku Jak prchat

Spisovatel Ivan Kraus: Mohl bych napsat příručku Jak prchat

Dnes úspěšný spisovatel, humorista, herec a loutkoherec Ivan Kraus se narodil těsně před válkou. Během ní byl jeho tatínek deportován do Osvětimi. Když se vrátil, postaral se mu o další čtyři sourozence: Elišku, Michaela, Jana a Kateřinu. S Ivanem a jeho manželkou Naďou, kteří od roku 1968 žijí v cizině, jsem si povídal ve fejetonistově rodné Praze.

Herečka Emily Watsonová

Herečka Emily Watsonová

Její kariéru odstartoval kontroverzní dánský filmař Lars von Trier. V jeho mistrovském díle PROLOMIT VLNY (1996) ztvárnila Emily Watsonová důvěřivou Bess, která obětuje vlastní život pro zmrzačeného partnera. Toto biblické podobenství, jež patří k nejdůležitějším dílům novodobé kinematografie, vypráví o zdánlivě perverzní, ve skutečnosti však absolutně vstřícné formě lásky.

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Pohled ze střechy Lucerny vrací pozorovatele do časů, kdy se nad utěšeným městem netyčily mrakodrapy. Palác stojí v bezprostřední blízkosti Václavského náměstí na dně pražské kotliny a milosrdný obzor se dotkne nebe dříve, než by střechoplavce znepokojil pohled na vzcházející sklobetonovou setbu. Odtud Praze stále dominuje silueta Hradu, jako po staletí.

Tanečník Petr Zuska

Tanečník Petr Zuska

Tanečník, choreograf a umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska o posledních měsících své úspěšné kariéry, nových autorských projektech, které uvede v Brně a Praze, a o tom, jak se tančí na Beethovena.

Sochař a výtvarník Petr Císařovský

Sochař a výtvarník Petr Císařovský

Pro někoho je umění jen lehkost bytí v čase, olejová šmouha na plátně noci či snaha o nesmrtelnost, pro jiného poctivá práce, při níž je důležité řemeslo, fortel a píle. Sochař a výtvarník Petr Císařovský je ten druhý případ. Vyučený umělecký kovář, který posléze vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, vkládá do svého souboje se železem – které je jeho hlavní materií – dostatek vlastní fantazie a zároveň cit a pokoru k materiálu, který pod jeho rukama roste v umělecké dílo.

Pedagog Rudolf Adler: Prožitky jsme vyměnili za informace

Pedagog Rudolf Adler: Prožitky jsme vyměnili za informace

Jan Ámos Komenský kdysi satiricky podotknul: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují kam jít, ale samy nejdou.“ Existuje jen málo pedagogů splňujících tuto normu. Rudolf Adler – režisér, dramaturg a pedagog pražské FAMU – však patří k lidem, kteří by očekávání učitele národů splnili na výbornou…

Výstava: Sam Shaw

Výstava: Sam Shaw

Americký fotograf a filmový producent Sam Shaw (1912–1999) získal mezinárodní věhlas jako autor série fotografií Marilyn Monroe, především jednoho z nejproslulejších snímků 20. století, jenž herečku zachytil v roce 1954 v bílé sukni nadzvednuté průvanem z ventilační šachty podzemní dráhy v New Yorku při natáčení filmu Slaměný vdovec.

Lidé - výběr z článků

Eliška Tyrolerová

Eliška Tyrolerová

Pro mnohé nevidomé jsou nenahraditelnými parťáky doma i v rušných ulicích. Než však dostanou reflexní vestu a průkaz, absolvují speciální výcvik. V nadačním fondu Mathilda, který se od roku 2010 zaměřuje na lidi se závažným zrakovým postižením, se čtyřnohým svěřencům věnuje také třicetiletá Eliška Tyrolerová, která Xantypu pozvala přímo do kanceláře Mathildy nedaleko Václavského náměstí. A jak jinak, společnost nám během rozhovoru dělal černý labrador Cedrik.

Jiří Kylián

Jiří Kylián

Český choreograf světového renomé Jiří Kylián byl 13. března 2019 uveden do Académie des Beaux-Arts v La Coupole Francouzského institutu v Paříži za účasti několika set významných osobností z celého světa. Meč akademika mu předala monacká princezna Caroline.

Erika Stárková

Erika Stárková

Mezi známé osobnosti povýšil herečku Eriku Stárkovou seriál MOST!, který už po uvedení prvního dílu začal bořit rekordy ve sledovanosti a jeho hlášky se od té doby dávají k lepšímu ve venkovských hospodách i v pražských kavárnách.

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/16

XANTYPA Číslo 11/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne