Pedagog Rudolf Adler: Prožitky jsme vyměnili za informace

Jan Ámos Komenský kdysi satiricky podotknul: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují kam jít, ale samy nejdou.“ Existuje jen málo pedagogů splňujících tuto normu. Rudolf Adler – režisér, dramaturg a pedagog pražské FAMU – však patří k lidem, kteří by očekávání učitele národů splnili na výbornou…

archiv-rjpg.jpg

Řekl jste jednou, že jsme prožitky vyměnili za informace. Nepřispívá k tomu ale i sám film, myslím k tomu „ne-prožívání“?
Film je svým způsobem zprostředkovaná stimulace, něco umělého, a jak říkával Otomar Krejča, co není umělé, nemůže být ani umělecké. Mám ovšem na mysli něco jiného. Vzpomeňme na Reggiovo KOYAANISQATSI, v tom filmu je to názorně zobrazeno. My už často nemáme přirozený kontakt s okolím, s živly, nebo je vnímáme pouze prostřednictvím jejich odrazů. Pokračováním pak jsou náhražky, umělé stimulace. Nebo jsou to dokonce jen náhražky umělých stimulací. Co nejjednodušeji řečeno: Od prožitku přestálé bouře v lese, přes média a Facebook, k herním automatům, o drogách nemluvě.

 undefinedjpg7.jpg

Proč by lidé měli zase chtít prožitky?
To je přeci smysl života. Umět život prožívat a uvědomovat si ho, v tom je podstata věci. Uvědomit si, že žiju, co je okolo, jací jsou kolem mne lidé… těmi prožitky se kultivuju, prožitky jako osobnost rostu…

Nemá člověk tu pohodlnost zakořeněnou v genech? V Americe pro to už existuje pojem „armchair explorer“. Lidé cestují kolem světa na svém gauči…
Na podezřelou roli čtenářů a jejich lenost upozorňoval už Fridrich Nietzsche, který neměl tento typ čtenářů rád. Souhlasím s onou tezí, že současná doba nahradila prožitky informacemi. Média jich na nás valí ohromné množství a drtivou většinu z nich k životu vůbec nepotřebujeme, přesto se jimi ale intenzivně zabýváme. Podstatné je to, že máme dar vnímání a prožitku. A to se vztahuje i na filmová díla. Ovšem musejí být vytvořena tak, aby při jejich sledování diváci zažili katarzi, ono očišťující přijetí. V reálném životě, v tom informačním vichru není dnes na velké a silné prožitky dost místa ani času.

rudolf-adler-foto-jan-svatos-1jpg.jpg
Rudolf Adler

 

Souvisí ono „prožívání“ i s vaším zájmem o folklor? Na jedné straně je vědění, na straně druhé tu má zůstat prostor pro tajemství? 
V každém případě tajemství k životu patří. To já velice respektuji a je to znát i v mé etnograficko-antropologické tvorbě. Právě tam naleznete ono zvláštní, co mě nesmírně zajímá a vzrušuje: staré rituály, jejichž původní význam dnešní společnost už nevnímá, se najednou prolínají se současným světem „igelitu, umělých hmot a náhražek“. Tento motiv se objevuje ve filmu MASKY, ŠAŠCI, DÉMONI, ale také v mých raných filmech z Horňácka. Snažím se upozornit na to, že staré rituály jsou stále tady a že jejich ozvuky jsou nadále velmi vzrušující a patrně tomu tak bude nadále.

xantypa-486x90jpg23jpg2.jpg

Název jednoho z vašich stěžejních dokumentů zní v dnešní hlučné době jako balzám pro uši – ZTIŠENÍ…Ono je to takové kontemplativní ztišení klášterní klauzury. Natáčel jsem na jednom odlehlém ostrově ve finském archipelagu, jmenuje se Jurmo. Tehdy tam ještě tradičním způsobem žili poslední obyvatelé a já s nimi prožil měsíc. Během pobytu v tamní přírodě se mi hluboce pod kůži vryly tamní zvuky. Proto film využívá jiné zvukové proporce. Již Leoš Janáček říkával žákům se vztyčeným prstem: „I ticho má svůj tón.“

Film NA KUS ŘEČI V ŠALANDĚ byl v trezoru a nesměl se promítat. Proč?
Ty důvody byly absolutně zástupné. Film vypráví o starém odlehlém mlýně u řeky Oslavy. Žije v něm rodina o třech generacích, a čas tam plynul ještě jinak. Ten čas je podřízen daleko víc hospodaření v průběhu roku a také kultuře a rituálům: dodržují se zvyky, je tam řád. Celý rok provází rození a také zabíjení zvířat. A právě to iritovalo schvalovací komisi, která očekávala ódu o radostném socialistickém zemědělském zítřku. Tehdejší ředitel televize na mne řval, co si vůbec myslím, diváci budou u filmu obědvat a ti pánbíčkáři tam budou zrovna zabíjet prase. Film byl nakonec uveden až po roce 1989 a je pozoruhodný tím, že se jedná o vůbec první sběrný dokument v Československu.

Afričané mají krásné úsloví pro uspěchané Evropany. Říkají, že my máme hodinky, kdežto oni čas. Existují časy jiné a různé?

Samozřejmě, že existují! Máme jednak náš vnitřní čas a pak čas, který je nad námi. Nemluvím o nějakém božím daru, ale spíše o času přírodním. V Africe mají pravdu – proč měřit čas, když pan mlynář věděl, že když jdou mraky od východu, přijde déšť. Věděli, kdy jít na seno, kdy je vhodná doba ke kosení a kdy je třeba se pomodlit.

Na filmu JÁ, OLGA HEPNAROVÁ jste intenzivně pracoval jako dramaturg. Čím vás tento projekt zaujal?

Především příběhem, který je inspirován reálnou událostí. Mladá dívka, řidička náklaďáku, vjede záměrně do hloučku lidí čekajících na tramvaj a řadu z nich zabije. Byla vyšetřována psychiatry, souzena, odsouzena a popravena. Byl to poslední rozsudek smrti vykonaný na ženě u nás. Zajímala mě postava té dívky, její dispozice, celý komplex sociálních kontextů, a jak se to vše odrazilo ve společnosti. A potom, přišli za mnou sami autoři, mí studenti, kteří nedávno absolvovali. Jsou mladí, talentovaní a pracovití, skutečně si neodpustili nic a dřeli jako koně.

Jak by správně měla vypadat dramaturgická spolupráce?

Jako partnerství. Jako kontinuální proces od raných fází tvorby scénáře až po střižnu. Konečně to souvisí i s tím, co kdysi v české kinematografii bývalo. Naše tradice totiž není tradice producentská, ale tradice tvůrčích skupin a dramaturgů. A to byly vynikající osobnosti, často sami vynikající scénáristé – jména jako Václav Nývlt, Václav Šašek, Drahoslav Makovička… Chybějí nám jednoduše osobnosti. Takový jedinec musí vyzrát, a to trvá generace. Musí se umět empaticky naladit na strunu autorů, nesmí prosazovat vlastní ambice, ale spíše ukazovat cestu a upozorňovat na možné zkratky i slepé uličky. Dnes, kdy se obor přiklání k producentskému systému, se teprve začínáme učit hlídat a optimálně vyladit komplex tvůrčích i výrobních složek. Ale těch opravdových producentů máme tolik, že by stačily prsty na jedné ruce…

S dokumentem se hodně spojuje slovo objektivita. Proč lidé vzhlížejí k dokumentu, jako by to bylo něco reálnějšího než hraný film?

Pokud jde o náš obor v nejširším slova smyslu, mohli bychom vztahovat jisté požadavky objektivity pouze na to, čemu říkáme publicistika. V případě autorského dokumentu být „objektivní“ není vůbec primární požadavek. Přestože dokument s realitou pracuje, je třeba zdůraznit, že jde pouze o její odraz a tvůrčí reflexi. Je tam vždy subjektivní stanovisko, názor a jeho vyjádření.

Proč se mluví o vzestupu dokumentu a úpadku filmu?

Co se týká hraných filmů, nejde o produkci, ale o nadprodukci. A když je nadprodukce, nemůže být kvalita. Problém hraného filmu tkví často už ve scénáři, ve vystavění dramatického příběhu, jenž by diváka zaujal od začátku do konce a disponoval i zobecňujícím přesahem, chcete-li poselstvím. To je totiž něco, co z filmu dělá něco víc než zboží na jedno použití. Jde o něco hodnotnějšího, k čemu se člověk může v budoucnu vracet… Když se podíváte podrobně na scénáře většiny českých filmů, jsou nejčastěji zpracovány od situace k situaci, od vtipu ke vtipu; za úspěch se považuje okamžitá reakce diváka. Neříkám, že to je proti věci. Ale zůstávat pouze u toho nestačí.

V šedesátých letech jste studoval na FAMU režii u Otakara Vávry. Za co jste mu jako filmař vděčný?

Jeho přínos si na sobě uvědomuji stále více. Vávra byl jediný pedagog, který měl naprosto ucelenou metodiku oboru filmové režie a dokázal ji přednášet. Byl to skvělý učitel s výjimečným přehledem… Tehdy nám vyprávěl o knihách, které znalo jen pár lidí. Objevil nám např. Noverrovy LISTY O TANCI A BALETECH (1760) (Jean-Georges Noverre byl tanečník, choreograf a reformátor baletu v období klasicismu). Vávra z nich odvozoval teze o podobě kostýmů. Učil nás, jaké používat materiály, aby dokázaly charakterizovat postavu.


 Dá se říci, že byl důkazem, že existuje rozdíl mezi „mít znalosti“ a „vědět“…

Ano. Vzdělání, to jen největší problém dneška. Takový ten background, který podobně jako ledovec nemusíte vidět, protože pět šestin je pod hladinou a pouze šestina na povrchu. Na takovém základě se potom dá stavět. Jenže nám chybí mladí, opravdu vzdělaní lidé se všeobecným rozhledem. Audiovize dnes ovlivňuje lidi ze všech stran a v celém spektru svých projevů – od vrcholně stylizovaných uměleckých tvarů až po nepokryté vymývání mozků, jakým je reklamní propaganda a jiné formy pokleslosti. Technika, která to vše produkuje, je demokraticky přístupná širokým vrstvám obyvatelstva. Pokud je vám osmnáct let, těžko si tento problém uvědomíte. Anglicky dnes umějí všichni, nic proti tomu, ale jde tu o způsob vlastního myšlení na základě informací, které by studenti získávali z hudby, výtvarného umění, literatury, filmu, sociologie, filozofie, od chytrých a vzdělaných učitelů. A s tím souvisí i průprava na středních školách.

Vím, že se to snažíte aktivně změnit, dokonce na úkor vlastní filmové tvorby…

Všiml jsem si, že sami školáci dnes podněcují učitele, nosí jim vlastní výtvory pořízené třeba mobilními telefony, nutí profesory, aby audiovizi do výuky zapojili. Uvědomil jsem si, že film může být takovým tmelícím, syntetickým předmětem spojujícím fyziku, historii, chemii, sociální vědy a samozřejmě předměty umělecké, jakými jsou literatura, výtvarná a hudební výchova a podobně. V Národním ústavu vzdělání vznikla idea, aby byla vypracována pomocná metodika jako opora a inspirace pro učitele na středních a základních školách. Předmět se jmenuje audiovizuální výchova, byl akreditován a je v balíku předmětů umění a kultura.

Jako pedagog musíte hodnotit práce studentů. Jak se hodnotí umění, když u něj neexistuje kontrola jako v matematice, kde jedna plus jedna jsou dva…?

Každý člověk je především individualita, a to je nutné respektovat. Pokud jde o umění, na každého působí prostě něco jiného. Studenty můžete naučit komunikovat a argumentovat. Musíte je umět navést podobně jako dramaturg: aby si všimli nejen toho, co na ně působí, ale aby to dokázali obhájit a uskutečnit. Člověk musí být velmi opatrný a nevynášet unáhlené soudy. Je to o empatii a pedagogické zkušenosti a bohužel ne každý z profesorů to dokáže, vyžaduje to zkušenost, zralost a jistou pokoru.

Německý filmař Werner Herzog jednou prohlásil, že akademie je nepřítelem inteligence. Souhlasíte s ním?

Herzog jako vzdělaný člověk patrně mluví a touží po akademii v Sokratovském slova smyslu. Tehdy se vytyčil problém a pak se o něm rozmlouvalo. Užitek z toho byl vyšší než dnes, kdy to kantoři studentům – jak se lidově říká – mlátí do hlavy z pozice autority. Bylo by krásné, kdyby současná škola dokázala fungovat tak, že se vlastně všichni učí navzájem od sebe – pedagogové i posluchači – tím, že spolu rozmlouvají.

Jednou z častých motivací mladých umělců je udělat dobrý film, aby uspěl na konkrétním festivalu… Jak se na tuto strategii díváte?

Myslet takto je cesta do pekel. Filmy se nemají dělat pro poroty, ale pro diváky a s ambicí komunikace. Především musíte mít námět, musíte projít obdobím fascinace: teď musím dělat toto za každou cenu, i kdyby to mělo stát cokoliv. Pokud tam není fáze fascinace námětem, z něhož vyrůstá konkrétní téma, tak se nikdy nedospěje k optimálnímu výsledku. Takto se film promění jen v suchý kalkul a spekulaci. Samozřejmě známe i opačné případy – filmy, které byly koncipovány jako výlučná záležitost, oslovily široké publikum a filmy s velkými ambicemi propadly. Zkrátka bych se tím nezabýval, pokud nemáme na mysli to, čemu se říkalo lidové kino, kdy se dříve chodilo na „lidové filmy“. Mimochodem, film má ten původ z jarmarečních stanů zakódován v genech. Od toho se nikdy neodstřihl.

Filmové prostředí se rapidně proměňuje. Sotva jsme si zvykli na 3D filmy, jsou tu technologie jako 4DX…
Na jednu stranu se není čemu divit – film a kinematografie obecně jsou děti moderního věku, a tedy i techniky. Na stranu druhou je třeba podotknout, že technika není za každých okolností smyslem, nýbrž jen prostředkem pro vyjádření myšlenky či názoru. Film si nadále uchová tajemnost a snovost odrazu ohně nebo světla zvenčí na stěně v pravěké jeskyni. Stejně jako divadlo ani on není skutečností. Jak říká Hamlet: Divadlo má jaksi nastavit životu zrcadlo. No a podstatné je to „jaksi“…


Na rodném Znojemsku se angažujete ve Spolku Hroznové kozy. V tom sousloví je cítit víno a tradice…

Já jsem Jihomoravák a mám rád víno. Od svých čtyř let jsem vyrůstal ve Znojmě. Jeden buditelský pan učitel Jiří Svoboda, písmák a historik, objevil v archivech fenomén hroznové kozy. Je to takový dionýsovský symbol přenesený do tradic dolnorakouského a jihomoravského venkova. Cílem Spolku je obnovovat zapomenuté zvyky v průběhu celého vinařského roku. Oživili jsme takové zvyky jako zarážení hory, vynášení kozla do vinohradu, tříkrálovou hotařskou koledu, vydali jsme CD s pověstmi o hroznové koze s hudbou kapely Lucretia Borgia. Jednu povídku nám načetla i Iva Janžurová, která je znalkyní vína i moje přítelkyně. Studovali jsme ve stejném ročníku na AMU a později jsem také učil její dceru Theu.

Neustále cestujete mezi Prahou, Hradcem Králové a Znojmem…

Říkám tomu Adlerův bermudský trojúhelník. Jako mladý jsem měl plán vlastnit ve světě tři vily. Když jsem vyrostl a zmoudřel, spokojil jsem se s tím, že to budou tři byty v Evropě. V Hradci dlí paní mého srdce, tam prostě dobře být musí. To je dnes střed světa. Ve Znojmě, kde mám malý byt po mamince, se taky cítím doma. Jako malý jsem totiž doma moc nebýval. V patnácti jsem si udělal zkoušky jako promítač, přivydělával jsem si s putovním kinem, pak jsem začal ochotničit, byl jsem pořád v divadle, učil se hrát na housle… pak přišlo studium v Praze. Teprve k stáru jsem získal své prostředí, které si mohu pořádně užít. Sednout si, nalít deci dobrého vína, vzít knížku, nebo poslouchat hudbu…

Nechal jste se slyšet, že jste skončil s natáčením filmů. Vážně už nechcete točit?

Je to jinak. S postupujícím věkem ubývá energie a člověk by měl být soudný. Také se hlásí zdraví. Poslední film jsem natočil před dvěma lety. Je o řezbářích a stavitelích betlémů v Třešti na Vysočině. Pár nápadů ještě mám. Jde o to, že Česká televize, která byla mým zázemím, dnes neposkytuje podle mého názoru pro seriózní tvůrčí práci odpovídající podmínky. Ale nestěžuji si, věnuji se praktické dramaturgii, studentům, problematice filmové výchovy a také veřejné činnosti. V poslední době mě dosti vytěžuje i práce pro Státní fond kultury, kde jsem předsedou rady fondu.

 

 

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Jan Svatoš

XANTYPA 11/16 - výběr z článků

Herec Vladimír Polívka

Herec Vladimír Polívka

S Vladimírem Polívkou a jeho psem jsem strávila velmi příjemné odpoledne v jedné pražské kavárně. Naše povídání bylo košaté, a i když veselé, vlastně dost vážné; ne nadarmo se o něm říká, že hodně přemýšlí. Na plátně na sebe poprvé upozornil jako Adam ve filmu MÍSTA, jeho doménou je ale divadlo, kde má za sebou již řadu úspěchů. Letos vzbudil pozornost jako nezvalovský rytíř de Grieux v Národním divadle a čekají ho další pozoruhodné role na předních českých scénách. Je mu 27 let, je milý, skromný a pilný a já mu, stejně jako početné řady jeho fanynek, držím palce.

Architekt Martin Rajniš

Architekt Martin Rajniš

S Martinem Rajnišem jsem se seznámila v českém pavilonu na světové výstavě v Montrealu – on byl architekt, já mladičká hosteska. Uplynulo víc než třicet let a my jsme se potkali znovu – on je renomovaný architekt a já ho zpovídám. Pořád je to ale ten bezprostřední veselý kluk, který rád provokuje břitkými příměry, přitom ale zpaměti recituje Edisona.

Spisovatel Ivan Kraus: Mohl bych napsat příručku Jak prchat

Spisovatel Ivan Kraus: Mohl bych napsat příručku Jak prchat

Dnes úspěšný spisovatel, humorista, herec a loutkoherec Ivan Kraus se narodil těsně před válkou. Během ní byl jeho tatínek deportován do Osvětimi. Když se vrátil, postaral se mu o další čtyři sourozence: Elišku, Michaela, Jana a Kateřinu. S Ivanem a jeho manželkou Naďou, kteří od roku 1968 žijí v cizině, jsem si povídal ve fejetonistově rodné Praze.

Herečka Emily Watsonová

Herečka Emily Watsonová

Její kariéru odstartoval kontroverzní dánský filmař Lars von Trier. V jeho mistrovském díle PROLOMIT VLNY (1996) ztvárnila Emily Watsonová důvěřivou Bess, která obětuje vlastní život pro zmrzačeného partnera. Toto biblické podobenství, jež patří k nejdůležitějším dílům novodobé kinematografie, vypráví o zdánlivě perverzní, ve skutečnosti však absolutně vstřícné formě lásky.

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Pohled ze střechy Lucerny vrací pozorovatele do časů, kdy se nad utěšeným městem netyčily mrakodrapy. Palác stojí v bezprostřední blízkosti Václavského náměstí na dně pražské kotliny a milosrdný obzor se dotkne nebe dříve, než by střechoplavce znepokojil pohled na vzcházející sklobetonovou setbu. Odtud Praze stále dominuje silueta Hradu, jako po staletí.

Tanečník Petr Zuska

Tanečník Petr Zuska

Tanečník, choreograf a umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska o posledních měsících své úspěšné kariéry, nových autorských projektech, které uvede v Brně a Praze, a o tom, jak se tančí na Beethovena.

Kohnovi: Ztratili jsme domov, ale našli svět

Kohnovi: Ztratili jsme domov, ale našli svět

Přátelství s Pavlem a Rut Kohnovými považuji za dar. Je to už pět let, co jsme se poznali při jednom z ročníků Ortenovy Kutné Hory, a tehdy mne na první pohled upoutali. Dlouholetý redaktor Svobodné Evropy Pavel KOHN svým věčným a tak trochu dětským úsměvem a jeho žena, malířka Rut, nezměrným entuziasmem, s nímž provází svého životního partnera. Jaké byly osudy této rodiny v souvislosti s jejím nedobrovolným exilem?

Sochař a výtvarník Petr Císařovský

Sochař a výtvarník Petr Císařovský

Pro někoho je umění jen lehkost bytí v čase, olejová šmouha na plátně noci či snaha o nesmrtelnost, pro jiného poctivá práce, při níž je důležité řemeslo, fortel a píle. Sochař a výtvarník Petr Císařovský je ten druhý případ. Vyučený umělecký kovář, který posléze vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, vkládá do svého souboje se železem – které je jeho hlavní materií – dostatek vlastní fantazie a zároveň cit a pokoru k materiálu, který pod jeho rukama roste v umělecké dílo.

Výstava: Sam Shaw

Výstava: Sam Shaw

Americký fotograf a filmový producent Sam Shaw (1912–1999) získal mezinárodní věhlas jako autor série fotografií Marilyn Monroe, především jednoho z nejproslulejších snímků 20. století, jenž herečku zachytil v roce 1954 v bílé sukni nadzvednuté průvanem z ventilační šachty podzemní dráhy v New Yorku při natáčení filmu Slaměný vdovec.

Lidé - výběr z článků

Eliška Tyrolerová

Eliška Tyrolerová

Pro mnohé nevidomé jsou nenahraditelnými parťáky doma i v rušných ulicích. Než však dostanou reflexní vestu a průkaz, absolvují speciální výcvik. V nadačním fondu Mathilda, který se od roku 2010 zaměřuje na lidi se závažným zrakovým postižením, se čtyřnohým svěřencům věnuje také třicetiletá Eliška Tyrolerová, která Xantypu pozvala přímo do kanceláře Mathildy nedaleko Václavského náměstí. A jak jinak, společnost nám během rozhovoru dělal černý labrador Cedrik.

Jiří Kylián

Jiří Kylián

Český choreograf světového renomé Jiří Kylián byl 13. března 2019 uveden do Académie des Beaux-Arts v La Coupole Francouzského institutu v Paříži za účasti několika set významných osobností z celého světa. Meč akademika mu předala monacká princezna Caroline.

Erika Stárková

Erika Stárková

Mezi známé osobnosti povýšil herečku Eriku Stárkovou seriál MOST!, který už po uvedení prvního dílu začal bořit rekordy ve sledovanosti a jeho hlášky se od té doby dávají k lepšímu ve venkovských hospodách i v pražských kavárnách.

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/16

XANTYPA Číslo 11/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne