Onkolog Jindřich Fínek

Úspěchy nemusejí být vítězstvím

S profesorem MUDr. Jindřichem Fínkem, přednostou plzeňské onkologie, bych se raději neseznámila. Svedla nás dohromady rakovina mého strýce. Po několikaměsíční známosti mi jako nejtrefnější hodnocení profesora připadá zvolání Ejhle člověk!

p4010005-700x357jpg.jpg

Znáte dalšího lékaře, navíc světového odborníka, který vítá komunikaci s celou rodinou nemocného, ochotně si s ní mailuje třeba i o víkendu a má vždy dobrou náladu a uklidňující slova?

Mohlo by se zdát, že onkologie je obor, který si dobrovolně zvolí jen ryzí duševní masochista. Což není případ Jindřicha Fínka. Na gymnáziu si vybral ke studiu němčinu, bylo mu blízké, že inteligence na našem území svého času mluvila německy. „Od druhé třídy jsem chodil na němčinu k jedné staré Židovce, která mě naučila taky trochu jidiš. Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, v pubertálním zápalu jsem o letních prázdninách přečetl švabachem tištěné vydání Palackého GESCHICHTE VON BÖHMEN. Existují asi jen tři žijící lidé, kteří to přečetli,“ říká s pro něj typickou nadsázkou. Jeho otce, coby politicky nestabilního, vyloučili po sedmdesátém roce z komunistické strany, a Jindřich tudíž nemohl pomýšlet na humanitní obor. V Plzni byly dvě vysoké školy, které přicházely v úvahu: technika nebo lékařská fakulta. Protože zručností právě neoplývá a jeho matka byla stomatoložka, rozhodnutí bylo jasné. Během studií jezdil se záchrannou službou, poznal různá pracoviště a na radioterapii, jak se tehdy říkalo onkologii, ho zlákala touha naučit se pomáhat i v beznadějně vypadajících situacích.

Řeší jen to, co může ovlivnit

Na rakovinu prsu tehdy zemřelo padesát až šedesát procent žen, zatímco dnes je to dvacet procent. „Výsledky se tedy razantně změnily a naším současným problémem jsou vlastně naše léčebné úspěchy. Primární potíž je totiž v tom, že naši nemocní přežijí a pořídí si druhý nebo třetí nádor, který my pak zase léčíme. V plzeňském kraji máme takových šestnáct procent všech zjištěných nádorů. Onkologie se významně změnila a lidé žijí s nádorem kvalitně řadu let.“ Poznámka o kvalitním životě s nádorem mi připadá poněkud černohumorná, a tak se mi dostává vysvětlení. „S nádorem nelze pořád bojovat. Je dobré, pokud nemocný bere jeho přítomnost jako součást života a příliš si ho nevšímá. To je případ mého spolužáka z devítiletky, kterého takto léčím už řadu let. Má hormonálně závislý nádor, což je atypické. Když se někde objeví, chirurgicky ho odstraníme a víc s ním nebojujeme. Spolužák se vrátil zpátky do práce, ale zdaleka ne každý si to takto srovná v hlavě. Bohužel, protože nádor vzniká u každého z nás každým okamžikem a do značné míry je na nás, jestli ho tělo potlačí nebo ne. Hodně nemocných přichází po nějakém stresu, šoku, což je stereotypní reakce organismu na silný negativní podnět. Organismus neví, jak stres řešit, zabývá se jím a nádor mu proto proklouzne. Nejnebezpečnější je dlouhodobý stres, nikoliv to, že na vás někdo vybafne za rohem. Pokud se kolem vás dlouhodobě točí černé myšlenky, způsobují nepohodu, což nikdy neústí v nic dobrého. Ideální prevencí, kromě zdravého životního stylu, je optimismus, veselá mysl a schopnost zabývat se jen těmi věcmi, které jsme schopni ovlivnit. Jenže naučte to někoho!“

undefinedjpg25.jpg

Komunikace místo antidepresiv

V onkologii je důležité správně stanovit strategii léčby. Nemocné totiž vyčerpává, a špatné rozhodnutí není možné vzít zpět. Také u systémové léčby – chemoterapie, imunoterapie, cílené léčby musíme již v úvodu počítat s tím, že máme k dispozici více léčebných linií a podle toho volit taktiku. V tom se český přístup velmi liší od toho v USA, kde sice existují obrovské regionální rozdíly a rozdíly v jednotlivých nemocnicích, ale hlavním rysem je, že tamní lékaři jsou v první fázi boje s rakovinou velice agresivní, a pokud se hned léčba nezdaří, je snaha v dalších fázích mnohem opatrnější než u nás. V doporučení amerických onkologů je vždy probrat i nákladnost, protože se na ní pacienti podílejí podle druhu zdravotního pojištění. Není tedy výjimkou, že lékař vysvětluje, že není vhodné léčit, protože efektem může být pouhé prodloužení času do nádorové progrese o několik týdnů bez ovlivnění délky života, a to by byly, podle amerických kolegů, v podstatě vyhozené peníze. I proto v USA chodí pacienti vždy v doprovodu blízkých, financování uzdravovacího procesu totiž dopadne i na rodinu, a podílejí se tedy i na rozhodování, zda s ním začít, či nikoliv. V Čechách lidé pořád řeší, zda dostanou proplacenou cestu do nemocnice v řádu desítek korun, ale už si neuvědomují, že léčebný cyklus u maligního melanomu vychází i na dva miliony korun. Asi třicet procent nemocných pak přichází bez doprovodu kohokoliv z rodiny. „Ptám se jich, jestli jsou sami. Odpovídají, že ne, příbuzní čekají venku. Když nemocného posílám, ať je přivede, vrací se bez nich s tím, že rodina funguje jen jako taxikáři a dotyčný si to má vyřídit sám. Nechtějí mít spoluzodpovědnost, starat se.“ Kromě finančních limitů, které trápí snad každý zdravotnický obor v Čechách, považuje Jindřich Fínek českou onkologickou léčbu za jednu z nejlepších na světě. „U nás je na prvním místě kvalita života nemocného. Někomu proto může připadat, že lékaři nepostupují dost rychle, dlouho se nic neděje. Léčba pokročilého onemocnění vždycky pokryje určitý čas, po kterém se stane nádor k léčbě necitlivým. Pokud léčbu zahájíte při metastatickém, ale malinkatém nádoru, pak terapii vyplýtváte v době, kdy nemocný žádné obtíže nemá, a není k dispozici, když nastanou. Pokud se s nemocným domluvím, že budeme rok nádor sledovat a pak budeme rok léčit, dám mu rok kvalitního života navíc. Jestliže bychom začali s léčbou hned, o ten kvalitní rok přijde. Což samozřejmě neplatí u agresivních typů onemocnění. Ale ve chvíli, kdy se dostaví pacient po infarktu a má malinký nádor na ledvině, víme, že okamžitá léčba by oslabený organismus zatížila natolik, že by více uškodila, než pomohla. V takovém případě je dobré stav hlídat a s nemocným všechno dobře probrat, aby měl co nejvíce informací a věděl, proč postupujeme právě takto.“ Kolem třiceti procent pacientů ovšem vůbec nechce být informováno jak o svém stavu, tak o jeho řešení. Berou ho stylem: doktore, tady mě máte, něco se mnou udělejte, a až budu zdravý a budu moct jít domů, řekněte mi. V takovém případě je Jindřich Fínek v úzkých. „Všichni sice víme, jak léčit karcinom, ale nikdo nevíme, jak léčit paní Novákovou,“ vysvětluje. Názor pacienta je prý mnohdy důležitější než exaktní věda. Nemocný cítí, že mu ubývají síly a třeba by bylo dobré s léčbou chvíli počkat. Pokud chybí komunikace, lékař se to nedozví a další chemoterapeutický cyklus nemusí tělo vydržet bez komplikací. Jindřich Fínek má pro možnost pohotové komunikace internet v mobilním telefonu, a pokud se jeho pacienti nebo kdokoliv z jejich okolí potřebují o něčem poradit, mohou mu kdykoliv poslat mail. Je totiž odpůrcem psychofarmak a zastává názor, podle něhož lze úzkost odbourat komunikací. Odpověď tak přichází zpravidla během několika málo minut, a to i o víkendu. Drobné zpoždění se vyskytlo jen v případě, kdy Jindřich Fínek přednášel v Chicagu a na vině byl nejspíš časový posun.

xantypa-486x90jpg23jpg22.jpg

Relaxace v lese

Formou relaxace a koníčkem mu pořád zůstaly cizí řeči. Kromě milované němčiny hovoří ještě anglicky a francouzsky. Pokud přednáší v zemi, kde se hovoří některým z uvedených jazyků, rád si v něm připraví přednášku, což se právě v Německu neobešlo bez překvapených výrazů posluchačů. „Kolegové na mě hleděli s otevřenými ústy asi tak, jako kdybyste se tam vysvlékla. Netušil jsem, co se děje, a pak prohlásili, že takhle naposled mluvil Goethe. Za posledních dvacet pět let jsem vůbec nesledoval vývoj němčiny a před oním čtvrtstoletím jsem s ní skončil právě u takových autorů.“ Zato jakási kombinace španělštiny a italštiny je nutností pro získání dobrého jídla na dovolených. Když mu bylo padesát, byl s kamarádem v Argentině v Ushuaie, což se dá považovat za konec světa. „Šli jsme do restaurace na steak, patron uměl jen španělsky, tak jsem začal objednávat tou svou jazykovou zkomoleninou, načež kamarád prohlásil, že je to hrozné, a objednal si steak svou oxfordskou angličtinou. Za chvíli nám přinesli tácy přikryté poklicemi, a když je sundali, měl jsem krásný půlkilový steak a můj přítel měl zeleninové rizoto. Z toho pochopil, že je dobré mluvit jazykem domorodců, byť špatně, a po zbytek dovolené nechal objednávání jídla na mně.“ K dobrému zvládnutí francouzštiny ho zas vyprovokovala dcera. Chodil na soukromé hodiny a malou Evu bral kvůli časové zaneprázdněnosti manželky, také lékařky, s sebou. Trápil se právě s větou v předminulém čase a ne a ne s ní hnout, když dcerka zvedla hlavu od omalovánek a řekla ji naprosto správně. „Byla chytřejší než my, takže vystudovala Katolickou univerzitu v Lovani, Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a Fakultu sociálních věd. Zastávám názor, že slušné dítě se po maturitě odstěhuje, což ona udělala a živí se jako tlumočnice a překladatelka v Praze. Doma ve Starém Plzenci tak zůstávám jen já a manželka a občas, pokud se dcera toulá po světě, její fenka, což je vlastně ‚vnučka‘, která nás jezdí navštěvovat.“ Bublina je fenka výmarského ohaře, tedy loveckého psa, což by svádělo k tomu, dělat z Jindřicha Fínka náruživějšího myslivce, než jakým je, zvlášť když se už roky nenechává fotografovat v obleku ani v bílém plášti, ale v mysliveckém. „Mým posledním úlovkem je daněk z loňského prosince,“ ukazuje v kanceláři na jednu z trofejí. „Na myslivosti mě baví čekání, les a lidi, kteří mu rozumějí. Nikdy bych nezastřelil zdravý kus, který by mohl v lese nadělat ještě spoustu práce, to bych považoval za vraždu. Mnohem zajímavější než něco ulovit, mi přijde poslouchat vyprávění hajných. Například mám známého, kterého baví zapisovat si rok po roce den po dni počasí. Hezké je, když se ho zeptám: ,Pepíku, jakýpak bylo počasí tenhle den před dvaceti lety?‘ On otevře kroužkové desky, kam si to všechno píše, podívá se a řekne třeba, že před dvaceti lety bylo dvanáct stupňů a pršelo. To vám hned tak někdo nepoví!“

 

Jana Flašková, foto Taťána Typltová a archiv J. Fínka

XANTYPA 11/16 - výběr z článků

Herec Vladimír Polívka

Herec Vladimír Polívka

S Vladimírem Polívkou a jeho psem jsem strávila velmi příjemné odpoledne v jedné pražské kavárně. Naše povídání bylo košaté, a i když veselé, vlastně dost vážné; ne nadarmo se o něm říká, že hodně přemýšlí. Na plátně na sebe poprvé upozornil jako Adam ve filmu MÍSTA, jeho doménou je ale divadlo, kde má za sebou již řadu úspěchů. Letos vzbudil pozornost jako nezvalovský rytíř de Grieux v Národním divadle a čekají ho další pozoruhodné role na předních českých scénách. Je mu 27 let, je milý, skromný a pilný a já mu, stejně jako početné řady jeho fanynek, držím palce.

Architekt Martin Rajniš

Architekt Martin Rajniš

S Martinem Rajnišem jsem se seznámila v českém pavilonu na světové výstavě v Montrealu – on byl architekt, já mladičká hosteska. Uplynulo víc než třicet let a my jsme se potkali znovu – on je renomovaný architekt a já ho zpovídám. Pořád je to ale ten bezprostřední veselý kluk, který rád provokuje břitkými příměry, přitom ale zpaměti recituje Edisona.

Spisovatel Ivan Kraus: Mohl bych napsat příručku Jak prchat

Spisovatel Ivan Kraus: Mohl bych napsat příručku Jak prchat

Dnes úspěšný spisovatel, humorista, herec a loutkoherec Ivan Kraus se narodil těsně před válkou. Během ní byl jeho tatínek deportován do Osvětimi. Když se vrátil, postaral se mu o další čtyři sourozence: Elišku, Michaela, Jana a Kateřinu. S Ivanem a jeho manželkou Naďou, kteří od roku 1968 žijí v cizině, jsem si povídal ve fejetonistově rodné Praze.

Herečka Emily Watsonová

Herečka Emily Watsonová

Její kariéru odstartoval kontroverzní dánský filmař Lars von Trier. V jeho mistrovském díle PROLOMIT VLNY (1996) ztvárnila Emily Watsonová důvěřivou Bess, která obětuje vlastní život pro zmrzačeného partnera. Toto biblické podobenství, jež patří k nejdůležitějším dílům novodobé kinematografie, vypráví o zdánlivě perverzní, ve skutečnosti však absolutně vstřícné formě lásky.

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Pohled ze střechy Lucerny vrací pozorovatele do časů, kdy se nad utěšeným městem netyčily mrakodrapy. Palác stojí v bezprostřední blízkosti Václavského náměstí na dně pražské kotliny a milosrdný obzor se dotkne nebe dříve, než by střechoplavce znepokojil pohled na vzcházející sklobetonovou setbu. Odtud Praze stále dominuje silueta Hradu, jako po staletí.

Tanečník Petr Zuska

Tanečník Petr Zuska

Tanečník, choreograf a umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska o posledních měsících své úspěšné kariéry, nových autorských projektech, které uvede v Brně a Praze, a o tom, jak se tančí na Beethovena.

Kohnovi: Ztratili jsme domov, ale našli svět

Kohnovi: Ztratili jsme domov, ale našli svět

Přátelství s Pavlem a Rut Kohnovými považuji za dar. Je to už pět let, co jsme se poznali při jednom z ročníků Ortenovy Kutné Hory, a tehdy mne na první pohled upoutali. Dlouholetý redaktor Svobodné Evropy Pavel KOHN svým věčným a tak trochu dětským úsměvem a jeho žena, malířka Rut, nezměrným entuziasmem, s nímž provází svého životního partnera. Jaké byly osudy této rodiny v souvislosti s jejím nedobrovolným exilem?

Sochař a výtvarník Petr Císařovský

Sochař a výtvarník Petr Císařovský

Pro někoho je umění jen lehkost bytí v čase, olejová šmouha na plátně noci či snaha o nesmrtelnost, pro jiného poctivá práce, při níž je důležité řemeslo, fortel a píle. Sochař a výtvarník Petr Císařovský je ten druhý případ. Vyučený umělecký kovář, který posléze vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, vkládá do svého souboje se železem – které je jeho hlavní materií – dostatek vlastní fantazie a zároveň cit a pokoru k materiálu, který pod jeho rukama roste v umělecké dílo.

Pedagog Rudolf Adler: Prožitky jsme vyměnili za informace

Pedagog Rudolf Adler: Prožitky jsme vyměnili za informace

Jan Ámos Komenský kdysi satiricky podotknul: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují kam jít, ale samy nejdou.“ Existuje jen málo pedagogů splňujících tuto normu. Rudolf Adler – režisér, dramaturg a pedagog pražské FAMU – však patří k lidem, kteří by očekávání učitele národů splnili na výbornou…

Lidé - výběr z článků

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař (29) se narodil a vyrůstal v Praze, od patnácti let však žije v USA. Vystudoval tvůrčí psaní na New York University, kde získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho debutový román KOSMONAUT Z ČECH byl u nás uveden v rámci literárních večerů v pražském Centru současného umění DOX ve vzducholodi Gulliver.

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

V souvislosti s dubnovým uvedením americké skupiny The Cars a jejího frontmana a hlavní autorské osobnosti Rika Ocaska do Síně slávy rock’n’rollu znovu ožívá téměř neuvěřitelný příběh jeho manželky, topmodelky českého původu Pavlíny Pořízkové. Počátkem sedmdesátých let minulého století plnil přední stránky zahraničních médií. Připomíná se ale i příběh jejich manželství. Věkově nerovnocenný pár, jenž od sebe dělí šestnáct let, spolu prožil již více než tři desetiletí. V oblasti šoubyznysu to je dost výjimečné. Drsná americká média tuhle dvojici označila jako „krásku a zvíře“. Časopis Harper’s Bazaar Pavlínu totiž v roce 1992 zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a i dnes, kdy již překročila padesátku, je stále velmi půvabná a křivky jejího těla by jí mohla závidět nejedna dvacetiletá. Ric však má do ideálu mužské krásy daleko…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/16

XANTYPA Číslo 11/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne