Onkolog Jindřich Fínek

Úspěchy nemusejí být vítězstvím

S profesorem MUDr. Jindřichem Fínkem, přednostou plzeňské onkologie, bych se raději neseznámila. Svedla nás dohromady rakovina mého strýce. Po několikaměsíční známosti mi jako nejtrefnější hodnocení profesora připadá zvolání Ejhle člověk!

p4010005-700x357jpg.jpg

Znáte dalšího lékaře, navíc světového odborníka, který vítá komunikaci s celou rodinou nemocného, ochotně si s ní mailuje třeba i o víkendu a má vždy dobrou náladu a uklidňující slova?

Mohlo by se zdát, že onkologie je obor, který si dobrovolně zvolí jen ryzí duševní masochista. Což není případ Jindřicha Fínka. Na gymnáziu si vybral ke studiu němčinu, bylo mu blízké, že inteligence na našem území svého času mluvila německy. „Od druhé třídy jsem chodil na němčinu k jedné staré Židovce, která mě naučila taky trochu jidiš. Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, v pubertálním zápalu jsem o letních prázdninách přečetl švabachem tištěné vydání Palackého GESCHICHTE VON BÖHMEN. Existují asi jen tři žijící lidé, kteří to přečetli,“ říká s pro něj typickou nadsázkou. Jeho otce, coby politicky nestabilního, vyloučili po sedmdesátém roce z komunistické strany, a Jindřich tudíž nemohl pomýšlet na humanitní obor. V Plzni byly dvě vysoké školy, které přicházely v úvahu: technika nebo lékařská fakulta. Protože zručností právě neoplývá a jeho matka byla stomatoložka, rozhodnutí bylo jasné. Během studií jezdil se záchrannou službou, poznal různá pracoviště a na radioterapii, jak se tehdy říkalo onkologii, ho zlákala touha naučit se pomáhat i v beznadějně vypadajících situacích.

Řeší jen to, co může ovlivnit

Na rakovinu prsu tehdy zemřelo padesát až šedesát procent žen, zatímco dnes je to dvacet procent. „Výsledky se tedy razantně změnily a naším současným problémem jsou vlastně naše léčebné úspěchy. Primární potíž je totiž v tom, že naši nemocní přežijí a pořídí si druhý nebo třetí nádor, který my pak zase léčíme. V plzeňském kraji máme takových šestnáct procent všech zjištěných nádorů. Onkologie se významně změnila a lidé žijí s nádorem kvalitně řadu let.“ Poznámka o kvalitním životě s nádorem mi připadá poněkud černohumorná, a tak se mi dostává vysvětlení. „S nádorem nelze pořád bojovat. Je dobré, pokud nemocný bere jeho přítomnost jako součást života a příliš si ho nevšímá. To je případ mého spolužáka z devítiletky, kterého takto léčím už řadu let. Má hormonálně závislý nádor, což je atypické. Když se někde objeví, chirurgicky ho odstraníme a víc s ním nebojujeme. Spolužák se vrátil zpátky do práce, ale zdaleka ne každý si to takto srovná v hlavě. Bohužel, protože nádor vzniká u každého z nás každým okamžikem a do značné míry je na nás, jestli ho tělo potlačí nebo ne. Hodně nemocných přichází po nějakém stresu, šoku, což je stereotypní reakce organismu na silný negativní podnět. Organismus neví, jak stres řešit, zabývá se jím a nádor mu proto proklouzne. Nejnebezpečnější je dlouhodobý stres, nikoliv to, že na vás někdo vybafne za rohem. Pokud se kolem vás dlouhodobě točí černé myšlenky, způsobují nepohodu, což nikdy neústí v nic dobrého. Ideální prevencí, kromě zdravého životního stylu, je optimismus, veselá mysl a schopnost zabývat se jen těmi věcmi, které jsme schopni ovlivnit. Jenže naučte to někoho!“

undefinedjpg25.jpg

Komunikace místo antidepresiv

V onkologii je důležité správně stanovit strategii léčby. Nemocné totiž vyčerpává, a špatné rozhodnutí není možné vzít zpět. Také u systémové léčby – chemoterapie, imunoterapie, cílené léčby musíme již v úvodu počítat s tím, že máme k dispozici více léčebných linií a podle toho volit taktiku. V tom se český přístup velmi liší od toho v USA, kde sice existují obrovské regionální rozdíly a rozdíly v jednotlivých nemocnicích, ale hlavním rysem je, že tamní lékaři jsou v první fázi boje s rakovinou velice agresivní, a pokud se hned léčba nezdaří, je snaha v dalších fázích mnohem opatrnější než u nás. V doporučení amerických onkologů je vždy probrat i nákladnost, protože se na ní pacienti podílejí podle druhu zdravotního pojištění. Není tedy výjimkou, že lékař vysvětluje, že není vhodné léčit, protože efektem může být pouhé prodloužení času do nádorové progrese o několik týdnů bez ovlivnění délky života, a to by byly, podle amerických kolegů, v podstatě vyhozené peníze. I proto v USA chodí pacienti vždy v doprovodu blízkých, financování uzdravovacího procesu totiž dopadne i na rodinu, a podílejí se tedy i na rozhodování, zda s ním začít, či nikoliv. V Čechách lidé pořád řeší, zda dostanou proplacenou cestu do nemocnice v řádu desítek korun, ale už si neuvědomují, že léčebný cyklus u maligního melanomu vychází i na dva miliony korun. Asi třicet procent nemocných pak přichází bez doprovodu kohokoliv z rodiny. „Ptám se jich, jestli jsou sami. Odpovídají, že ne, příbuzní čekají venku. Když nemocného posílám, ať je přivede, vrací se bez nich s tím, že rodina funguje jen jako taxikáři a dotyčný si to má vyřídit sám. Nechtějí mít spoluzodpovědnost, starat se.“ Kromě finančních limitů, které trápí snad každý zdravotnický obor v Čechách, považuje Jindřich Fínek českou onkologickou léčbu za jednu z nejlepších na světě. „U nás je na prvním místě kvalita života nemocného. Někomu proto může připadat, že lékaři nepostupují dost rychle, dlouho se nic neděje. Léčba pokročilého onemocnění vždycky pokryje určitý čas, po kterém se stane nádor k léčbě necitlivým. Pokud léčbu zahájíte při metastatickém, ale malinkatém nádoru, pak terapii vyplýtváte v době, kdy nemocný žádné obtíže nemá, a není k dispozici, když nastanou. Pokud se s nemocným domluvím, že budeme rok nádor sledovat a pak budeme rok léčit, dám mu rok kvalitního života navíc. Jestliže bychom začali s léčbou hned, o ten kvalitní rok přijde. Což samozřejmě neplatí u agresivních typů onemocnění. Ale ve chvíli, kdy se dostaví pacient po infarktu a má malinký nádor na ledvině, víme, že okamžitá léčba by oslabený organismus zatížila natolik, že by více uškodila, než pomohla. V takovém případě je dobré stav hlídat a s nemocným všechno dobře probrat, aby měl co nejvíce informací a věděl, proč postupujeme právě takto.“ Kolem třiceti procent pacientů ovšem vůbec nechce být informováno jak o svém stavu, tak o jeho řešení. Berou ho stylem: doktore, tady mě máte, něco se mnou udělejte, a až budu zdravý a budu moct jít domů, řekněte mi. V takovém případě je Jindřich Fínek v úzkých. „Všichni sice víme, jak léčit karcinom, ale nikdo nevíme, jak léčit paní Novákovou,“ vysvětluje. Názor pacienta je prý mnohdy důležitější než exaktní věda. Nemocný cítí, že mu ubývají síly a třeba by bylo dobré s léčbou chvíli počkat. Pokud chybí komunikace, lékař se to nedozví a další chemoterapeutický cyklus nemusí tělo vydržet bez komplikací. Jindřich Fínek má pro možnost pohotové komunikace internet v mobilním telefonu, a pokud se jeho pacienti nebo kdokoliv z jejich okolí potřebují o něčem poradit, mohou mu kdykoliv poslat mail. Je totiž odpůrcem psychofarmak a zastává názor, podle něhož lze úzkost odbourat komunikací. Odpověď tak přichází zpravidla během několika málo minut, a to i o víkendu. Drobné zpoždění se vyskytlo jen v případě, kdy Jindřich Fínek přednášel v Chicagu a na vině byl nejspíš časový posun.

xantypa-486x90jpg23jpg22.jpg

Relaxace v lese

Formou relaxace a koníčkem mu pořád zůstaly cizí řeči. Kromě milované němčiny hovoří ještě anglicky a francouzsky. Pokud přednáší v zemi, kde se hovoří některým z uvedených jazyků, rád si v něm připraví přednášku, což se právě v Německu neobešlo bez překvapených výrazů posluchačů. „Kolegové na mě hleděli s otevřenými ústy asi tak, jako kdybyste se tam vysvlékla. Netušil jsem, co se děje, a pak prohlásili, že takhle naposled mluvil Goethe. Za posledních dvacet pět let jsem vůbec nesledoval vývoj němčiny a před oním čtvrtstoletím jsem s ní skončil právě u takových autorů.“ Zato jakási kombinace španělštiny a italštiny je nutností pro získání dobrého jídla na dovolených. Když mu bylo padesát, byl s kamarádem v Argentině v Ushuaie, což se dá považovat za konec světa. „Šli jsme do restaurace na steak, patron uměl jen španělsky, tak jsem začal objednávat tou svou jazykovou zkomoleninou, načež kamarád prohlásil, že je to hrozné, a objednal si steak svou oxfordskou angličtinou. Za chvíli nám přinesli tácy přikryté poklicemi, a když je sundali, měl jsem krásný půlkilový steak a můj přítel měl zeleninové rizoto. Z toho pochopil, že je dobré mluvit jazykem domorodců, byť špatně, a po zbytek dovolené nechal objednávání jídla na mně.“ K dobrému zvládnutí francouzštiny ho zas vyprovokovala dcera. Chodil na soukromé hodiny a malou Evu bral kvůli časové zaneprázdněnosti manželky, také lékařky, s sebou. Trápil se právě s větou v předminulém čase a ne a ne s ní hnout, když dcerka zvedla hlavu od omalovánek a řekla ji naprosto správně. „Byla chytřejší než my, takže vystudovala Katolickou univerzitu v Lovani, Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a Fakultu sociálních věd. Zastávám názor, že slušné dítě se po maturitě odstěhuje, což ona udělala a živí se jako tlumočnice a překladatelka v Praze. Doma ve Starém Plzenci tak zůstávám jen já a manželka a občas, pokud se dcera toulá po světě, její fenka, což je vlastně ‚vnučka‘, která nás jezdí navštěvovat.“ Bublina je fenka výmarského ohaře, tedy loveckého psa, což by svádělo k tomu, dělat z Jindřicha Fínka náruživějšího myslivce, než jakým je, zvlášť když se už roky nenechává fotografovat v obleku ani v bílém plášti, ale v mysliveckém. „Mým posledním úlovkem je daněk z loňského prosince,“ ukazuje v kanceláři na jednu z trofejí. „Na myslivosti mě baví čekání, les a lidi, kteří mu rozumějí. Nikdy bych nezastřelil zdravý kus, který by mohl v lese nadělat ještě spoustu práce, to bych považoval za vraždu. Mnohem zajímavější než něco ulovit, mi přijde poslouchat vyprávění hajných. Například mám známého, kterého baví zapisovat si rok po roce den po dni počasí. Hezké je, když se ho zeptám: ,Pepíku, jakýpak bylo počasí tenhle den před dvaceti lety?‘ On otevře kroužkové desky, kam si to všechno píše, podívá se a řekne třeba, že před dvaceti lety bylo dvanáct stupňů a pršelo. To vám hned tak někdo nepoví!“

 

Jana Flašková, foto Taťána Typltová a archiv J. Fínka

XANTYPA 11/16 - výběr z článků

Herec Vladimír Polívka

Herec Vladimír Polívka

S Vladimírem Polívkou a jeho psem jsem strávila velmi příjemné odpoledne v jedné pražské kavárně. Naše povídání bylo košaté, a i když veselé, vlastně dost vážné; ne nadarmo se o něm říká, že hodně přemýšlí. Na plátně na sebe poprvé upozornil jako Adam ve filmu MÍSTA, jeho doménou je ale divadlo, kde má za sebou již řadu úspěchů. Letos vzbudil pozornost jako nezvalovský rytíř de Grieux v Národním divadle a čekají ho další pozoruhodné role na předních českých scénách. Je mu 27 let, je milý, skromný a pilný a já mu, stejně jako početné řady jeho fanynek, držím palce.

Architekt Martin Rajniš

Architekt Martin Rajniš

S Martinem Rajnišem jsem se seznámila v českém pavilonu na světové výstavě v Montrealu – on byl architekt, já mladičká hosteska. Uplynulo víc než třicet let a my jsme se potkali znovu – on je renomovaný architekt a já ho zpovídám. Pořád je to ale ten bezprostřední veselý kluk, který rád provokuje břitkými příměry, přitom ale zpaměti recituje Edisona.

Spisovatel Ivan Kraus: Mohl bych napsat příručku Jak prchat

Spisovatel Ivan Kraus: Mohl bych napsat příručku Jak prchat

Dnes úspěšný spisovatel, humorista, herec a loutkoherec Ivan Kraus se narodil těsně před válkou. Během ní byl jeho tatínek deportován do Osvětimi. Když se vrátil, postaral se mu o další čtyři sourozence: Elišku, Michaela, Jana a Kateřinu. S Ivanem a jeho manželkou Naďou, kteří od roku 1968 žijí v cizině, jsem si povídal ve fejetonistově rodné Praze.

Herečka Emily Watsonová

Herečka Emily Watsonová

Její kariéru odstartoval kontroverzní dánský filmař Lars von Trier. V jeho mistrovském díle PROLOMIT VLNY (1996) ztvárnila Emily Watsonová důvěřivou Bess, která obětuje vlastní život pro zmrzačeného partnera. Toto biblické podobenství, jež patří k nejdůležitějším dílům novodobé kinematografie, vypráví o zdánlivě perverzní, ve skutečnosti však absolutně vstřícné formě lásky.

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Pohled ze střechy Lucerny vrací pozorovatele do časů, kdy se nad utěšeným městem netyčily mrakodrapy. Palác stojí v bezprostřední blízkosti Václavského náměstí na dně pražské kotliny a milosrdný obzor se dotkne nebe dříve, než by střechoplavce znepokojil pohled na vzcházející sklobetonovou setbu. Odtud Praze stále dominuje silueta Hradu, jako po staletí.

Tanečník Petr Zuska

Tanečník Petr Zuska

Tanečník, choreograf a umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska o posledních měsících své úspěšné kariéry, nových autorských projektech, které uvede v Brně a Praze, a o tom, jak se tančí na Beethovena.

Kohnovi: Ztratili jsme domov, ale našli svět

Kohnovi: Ztratili jsme domov, ale našli svět

Přátelství s Pavlem a Rut Kohnovými považuji za dar. Je to už pět let, co jsme se poznali při jednom z ročníků Ortenovy Kutné Hory, a tehdy mne na první pohled upoutali. Dlouholetý redaktor Svobodné Evropy Pavel KOHN svým věčným a tak trochu dětským úsměvem a jeho žena, malířka Rut, nezměrným entuziasmem, s nímž provází svého životního partnera. Jaké byly osudy této rodiny v souvislosti s jejím nedobrovolným exilem?

Sochař a výtvarník Petr Císařovský

Sochař a výtvarník Petr Císařovský

Pro někoho je umění jen lehkost bytí v čase, olejová šmouha na plátně noci či snaha o nesmrtelnost, pro jiného poctivá práce, při níž je důležité řemeslo, fortel a píle. Sochař a výtvarník Petr Císařovský je ten druhý případ. Vyučený umělecký kovář, který posléze vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, vkládá do svého souboje se železem – které je jeho hlavní materií – dostatek vlastní fantazie a zároveň cit a pokoru k materiálu, který pod jeho rukama roste v umělecké dílo.

Pedagog Rudolf Adler: Prožitky jsme vyměnili za informace

Pedagog Rudolf Adler: Prožitky jsme vyměnili za informace

Jan Ámos Komenský kdysi satiricky podotknul: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují kam jít, ale samy nejdou.“ Existuje jen málo pedagogů splňujících tuto normu. Rudolf Adler – režisér, dramaturg a pedagog pražské FAMU – však patří k lidem, kteří by očekávání učitele národů splnili na výbornou…

Lidé - výběr z článků

Eliška Tyrolerová

Eliška Tyrolerová

Pro mnohé nevidomé jsou nenahraditelnými parťáky doma i v rušných ulicích. Než však dostanou reflexní vestu a průkaz, absolvují speciální výcvik. V nadačním fondu Mathilda, který se od roku 2010 zaměřuje na lidi se závažným zrakovým postižením, se čtyřnohým svěřencům věnuje také třicetiletá Eliška Tyrolerová, která Xantypu pozvala přímo do kanceláře Mathildy nedaleko Václavského náměstí. A jak jinak, společnost nám během rozhovoru dělal černý labrador Cedrik.

Jiří Kylián

Jiří Kylián

Český choreograf světového renomé Jiří Kylián byl 13. března 2019 uveden do Académie des Beaux-Arts v La Coupole Francouzského institutu v Paříži za účasti několika set významných osobností z celého světa. Meč akademika mu předala monacká princezna Caroline.

Erika Stárková

Erika Stárková

Mezi známé osobnosti povýšil herečku Eriku Stárkovou seriál MOST!, který už po uvedení prvního dílu začal bořit rekordy ve sledovanosti a jeho hlášky se od té doby dávají k lepšímu ve venkovských hospodách i v pražských kavárnách.

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/16

XANTYPA Číslo 11/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne