Imigrant Hambar Muhamed

Kurd naturalizovaný v Česku

Hambar se narodil před pětadvaceti lety kurdským rodičům v Sýrii. S rodiči a čtyřmi sourozenci dnes už více než deset let žijí v České republice. A tak jsme se jednoho nedělního odpoledne procházeli lázeňskými Teplicemi, já jsem se vyptával a on plynnou češtinou vyprávěl nejen o rozdílech mezi kurdštinou a arabštinou.

hambar-muhamed-05jpg.jpg

V čem se tyto dva jazyky liší?

Jsou to úplně rozdílné jazyky. Arabsky mluvím, protože Sýrie je arabská země. Ale jsme Kurdové, takže doma se bavíme kurdsky. Ve škole byla kurdština zakázaná, takže můžu říct, že arabsky umím líp.

Kurdistán se rozkládá především na územích Sýrie, Iráku, Íránu a Turecka. Kurdové jsou tam více než čtyři tisíce let, tak proč nesmíte mít vlastní stát?

Jedním ze současných důvodů je například to, že v části Sýrie obývané Kurdy, možná i v Iráku, je hodně nerostného bohatství. Viděl jsem v televizi dokument, kde uváděli, že právě v té části země je ho desetkrát více než v celé Sýrii. Tudíž je přirozeně výhodnější, aby Kurdové nesměli mít syrské občanství, a tedy ani vlastnit žádné pozemky.

Probírali jste doma, ještě v Sýrii, politiku často?

Když jsem vyrůstal, bral mě táta s sebou mezi chlapy, já tam seděl a pořád poslouchal, jak rozebírají politiku. Měli jsme i svoje samizdatové noviny, kde se otevřeně psalo o věcech kolem Kurdistánu. Všechno samozřejmě za zavřenými dveřmi, protože když si pro někoho přišla tajná policie, bylo jasné, že ten člověk už nadobro zmizí.

Jak došlo k rozhodnutí, že opustíte Sýrii a přestěhujete se do Evropy?

Bylo mi třináct. To znamená před dvanácti lety. My Kurdové, protože nemůžeme mít v Sýrii občanství, máme tam svá práva velice omezená. Nemáme spíš téměř žádná. To také znamená, že i kdybych tam vystudoval vysokou školu, neměl bych šanci dělat to, co jsem studoval. Třeba bratranec chtěl jít studovat medicínu, ale jako Kurdovi mu řekli, že ji stejně v praxi nebude smět vykonávat, tak je z něj alespoň veterinář. A strýc je vystudovaný zubař, ale pracuje v dělnické profesi. Zubařinu mu prostě vykonávat zakázali. Táta má elektrotechnické vzdělání. Živnost byla přirozeně vedená na jméno někoho jiného, ale nouzi o práci v Sýrii neměl. Byli jsme taková středostavovská rodina. Rodiče se rozhodli odejít do Evropy vyloženě kvůli nám dětem, naší lepší a bezpečnější budoucnosti. Řeknu ti jeden příklad. Bylo to v roce 2004. Probíhal nějaký sportovní zápas. Kurdy před vstupem kontrolovali, jako vždycky, ostatní ne. V průběhu zápasu bylo plno Kurdů napadeno kameny a klacky, někteří zemřeli, další utrpěli zranění. To rozpoutalo kurdské demonstrace. Dva dny byl klid, pak přijela armáda, všechno obsadila a všechny kurdské muže starší osmnácti let pozavírali a týrali. Takovouhle budoucnost pro nás rodiče prostě nechtěli.

Věděli jste, že vás cesta zavede do České republiky?

To vůbec ne. Věděli jsme jen, že chceme do Evropy, protože tu máme hodně příbuzných. Hlavně v Německu a Švýcarsku.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 11. 2016

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

text a foto Lukáš David

XANTYPA 12/16 - výběr z článků

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Potkat dalajlámu…

Potkat dalajlámu…

Milosrdnému osudu jsem vděčna za řadu věcí. Třeba za to, že jsem po léta směla učit pana prezidenta Václava Havla číst anglické projevy a díky tomu být svědkem mnoha úžasných událostí. Musela jsem asi být hodná holka, že jsem si zasloužila i neopakovatelná setkání. Jako spolupracovnice Václava Havla a Oldřicha Černého, bohužel také již zesnulého spoluzakladatele a výkonného ředitele Fora 2000, jsem se několikrát setkala s Jeho Svatostí 14. dalajlámou! Nemusím jistě zdůrazňovat, že to byl vždycky neobyčejný zážitek a já bych se teď chtěla s laskavým čtenářem o jeden podělit.

Filozof Jan Sokol

Filozof Jan Sokol

Cena Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 se od roku 1999 pravidelně uděluje „význačnému mysliteli, který svým dílem překračuje tradiční rámec vědeckého poznání“. Letos ji 5. října, ve výroční den narození Václava Havla, obdržel filozof, překladatel a vysokoškolský pedagog, někdejší disident a chartista a polistopadový politik Jan Sokol. Řadu jeho knižních publikací z oblasti filozofické antropologie, fenomenologie a dějin náboženství zakončují aktuálně letos vydané dva tituly s více než výmluvnými názvy: DLUH ŽIVOTA a NEŽÍT JEN PRO SEBE.

Jubileum Sophie Marceau

Jubileum Sophie Marceau

Stále půvabná brunetka pochází z Paříže, kde se narodila 17. listopadu 1966 jako Sophie Daniele Sylvie Maupu v rodině prodavačky a řidiče náklaďáku. Vyrůstala s o tři roky starším bratrem, který působí jako počítačový technik. „Matka mě vychovávala spíš jako kluka. Nedovolovala mi příliš se parádit, a když jsem ve dvanácti nebo třinácti chtěla nosit hezké šaty a začala si uvědomovat vlastní ženskost, rozčilovala se: ‚Co si o sobě myslíš?‘ Nikdy mě nenechala, abych si o sobě myslela, že jsem hezká.“

Hudebník Olda Říha

Hudebník Olda Říha

Možná jste slyšeli žertovné úsloví, že všechno, co v Praze za něco stojí, pochází z Plzně. Nebo, opět s nadsázkou, že se Plzeňáci mohou pochlubit největším množstvím Zlatých slavíků (Karel Gott a Katapult). Přestože se Olda Říha narodil v Praze, první krůčky k nastartování své hvězdné kariéry udělal právě v západočeské metropoli. Mohu to potvrdit, neboť jsem byl u toho. Vyrůstali jsme ve stejné plzeňské čtvrti Bory a společně jsme se seznamovali s novou muzikou, která nás vzala za srdce. Na začátku šedesátých let jsme oba jezdili za Mikim Volkem a Pavlem Sedláčkem. V následujících letech, kdy už také Olda působil v Praze, jsem měl radost z každého jeho úspěchu. Jak toho dosáhl, jak se vše událo, nám může částečně přiblížit následující rozhovor.

Herečka Tereza Hofová

Herečka Tereza Hofová

S herečkou Terezou Hofovou jsem se osobně seznámil po představení Aischylovy ORESTEI inscenované na ostrově Štvanice. Seděl jsem pod širým nebem v první řadě a ona na mě v roli rozlícené věštkyně Kasandry plivla. Přestože nedošlo k žádné úhoně, herečka se mi po představení přišla omluvit. Skončili jsme u sklenky vína ve zdejším baru.

Dillí – Indie

Dillí – Indie

Neoddělitelnou součástí indické metropole Dillí je federální hlavní město Nové Dillí se sídly všech vládních orgánů a institucí. Rozprostírá se na území o rozloze padesáti kilometrů čtverečných a má více než 16 milionů obyvatel. Hned po Bombaji je druhým největším městem Indie a zároveň i třetí největší světovou aglomerací.

Česká centra Lukáš Přibyl

Česká centra Lukáš Přibyl

Ani se mi nechce věřit, že je to už osm let, kdy jsem s Lukášem Přibylem dělala do Xantypy rozhovor o jeho dokumentárním projektu ZAPOMENUTÉ TRANSPORTY, který věnoval českým a moravským Židům odvlečeným za druhé světové války do ghett a koncentračních táborů na území dnešního Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. Cyklus dokumentů byl promítán po celém světě, získal řadu cen. Nyní Lukáš Přibyl již třetím rokem řídí České centrum v Tel Avivu. Zní to honosně, ale v praxi to znamená, že má jedinou kolegyni a celé centrum tvoří kancelář o patnácti metrech čtverečních. Přesto dělá svoji práci výborně a se stejnou obětavostí a stejným nasazením, jako když připravoval své výjimečné dokumenty. Vzhledem k omezenému rozpočtu ubytovává české hosty, kteří přijedou na pozvání Českého centra do Tel Avivu, ve svém nevelkém bytě. „Už jich u mě bydlelo více než sto sedmdesát, takže je to občas trochu punk, ale při debatách v kuchyni zase vznikne spousta nápadů, co by se dalo dále dělat,“ usmívá se.

Herečka Jaroslava Tvrzníková

Herečka Jaroslava Tvrzníková

Všem pamětníkům jistě vytane na mysli obraz půvabné mladičké dívky, která ve filmu ROBINSONKA usiluje o to, aby se stala otci oporou a ztotožní se s postavou Robinsona. Když jsem se setkala s Jaroslavou Tvrzníkovou a přemýšlela o jejím osudu, dospěla jsem k názoru, že nemá ani dnes k Robinsonce daleko. Přestože jako bývalá herečka Národního divadla a manželka herce a hlasatele Svobodné Evropy Martina Štěpánka prožila různé obtížné situace a zvraty, zůstala pevná a nezlomná.

Vladimír Mikel

Vladimír Mikel

Ač Vladimír Mikel vede české zastoupení firmy ROSSMANN s třímiliardovým ročním obratem, působí skromně a sympaticky. Navíc se zdá, že rozvíjet prodej parfémů a drogerie je pro něj nejen práce, ale i koníček.

Lidé - výběr z článků

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jan Werich

Jan Werich

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/16

XANTYPA Číslo 12/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne