Aleš Bílík: Poctivé herectví je dřina

Městská divadla pražská mají od září novou posilu v souboru, mladého, talentovaného herce Aleše Bílíka, který má za sebou už řadu zajímavých rolí i projektů. Jak se dostal k divadlu a co ho v nejbližší době čeká, se dočtete v následujícím rozhovoru.

1jpg2.jpg
Aleš Bílík v inscenaci Evžen Oněgin

 

Jaká byla vaše cesta k divadlu, chtěl jste být hercem odmala?

Patřím k těm, kteří se dostali k herectví trochu „náhodou“, nebyl to můj sen. Chodil jsem na jazykovou základní školu, poté na všeobecné gymnázium s rozšířenou výukou exaktních předmětů a matematiky. Odmala jsem se ale rád předváděl a vymýšlel jsem na rodinných oslavách nebo kdykoliv se naskytla příležitost všemožné srandy. Za večer jsem se třeba několikrát převlékl a hrál si na různé postavy – nejméně oblíbený byl u rodiny asi žebrák s flétnou, protože jsem vyžadoval od každého almužnu. Ona je ale naše rodina veskrze také dost praštěná ‒ počínaje dědečkem, který čekával schovaný v koupelně za župany, aby někoho vylekal. Takže měli pochopení. Bavila mě hra na nástroje, zpíval jsem také v několika dětských pěveckých souborech. S Kühnovým dětským sborem jsem vystupoval např. v Carmen v Národním divadle, ale pak jsem si v dospívaní namohl hlasivky a s profesionálním zpěvem na nějaká léta skončil. Teprve před maturitou jsem se začal rozhlížet co dál. Kamarádka mi poradila, ať jdu na DAMU, že mě určitě vezmou. A vzali.

A jak vzpomínáte na studentská léta?

Otevřel se mi úplně jiný svět. Svět, který je pro lidi, co nejsou z branže, těžko pochopitelný. Ve škole jste často od brzkého rána až do pozdního večera a se stále stejnými lidmi. Spolužáci z ročníku jsou pak trochu jako rodina – často se milují i nenávidí zároveň, což se během studia několikrát obrátí. Prožijete spolu mezní okamžiky, jak v plusu, tak v minusu, psychicky i fyzicky si párkrát sáhnete na dno. Za čtyři roky na DAMU se poznáte opravdu zevrubně a je důležité se začít brát takový, jaký člověk je. Záleží také hodně na vedení, jaké ty čtyři roky prožijete, jak poskládají ročník a jak s ním pracují. Jedna z metod je, že se studenti herectví po všech stránkách „rozloží“, aby se pak zase nějak úplně jinak (a lépe) mohli poskládat. Nás se naštěstí vedení snažilo spíše „obrábět“, než dekonstruovat. Několikrát jsem měl pocit, že jsem všechno pochopil, pokud jde o mě, ostatní lidi i profesi (což je samozřejmě omyl) a pak zas, že nechápu nic. Tak je tomu vlastně dodnes. Nahoru a dolů. Herectví je dřina, pokud se dělá poctivě, o což se snažím.

Jsou nějaké role nebo projekty z té doby, na které rád vzpomínáte?

Každá práce byla pro mě hodně obohacující, zvlášť když sbíráte první zkušenosti vůbec. Mezní pro mě ale byly v té době tři projekty úplně odlišného charakteru, o kterých jsem také nakonec sepsal magisterskou diplomovou práci „Od činohry k alternativě a zpět“. Popisuje hledání mé herecké cesty během studia a stojí na třech pilířích: Na Beckettově dramatu Čekání na Godota, to bylo improvizační klauzurní cvičení s panem profesorem Horanským ve druhém ročníku studia, dále pohybový alternativní projekt Muži (režie SKUTR a Adéla Laštovková), což byl můj první profesionální počin mimo školu, a nakonec má absolventská DISKová inscenace Grázlové, adaptace Schillerových Loupežníků. Psal jsem o tom, kdy jsem byl jako herec na jevišti svobodný, kdy naopak a co všechno při takovém hledání (nejen) mladého herce ovlivňuje. Někdy mě to psaní opravdu bolelo. Třeba u DISKového představení se mi oživovaly vzpomínky, které bych nejradši býval zapomněl.

 

3jpg2.jpg
Aleš Bílík v inscenaci Noc bláznů

 

Už od čtvrtého ročníku jste hostoval v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a pak jste tam strávil dva roky v angažmá. Jaké to bylo?

Opravdu moc rád na ostravská léta vzpomínám. Na to, jaké bylo postavit se na vlastní nohy. Na vřelé přijetí a podporu od herců, nejen z NDM, ale i ostatních divadel, na specifickou atmosféru mně do té doby neznámého industriálu, která se mi zaryla pod kůži. Na vylidněné město o víkendech. Na vůni Ostravy, kterou cítíte, když vystoupíte z vlaku. S vlaky pro mě celé to období hodně souvisí. Praha – Hradec Králové – Ostrava. Zvykl jsem si, ale jsem rád, že mám teď opět jeden domov. I když v Ostravě jsem si nakonec těsně před návratem do Prahy našel dívku, takže cestování (z příjemných důvodů) ještě pokračuje...
Na ostravském divadle bylo krásné, že má velmi silnou diváckou základnu, lidé jsou na „své herce“ doslova pyšní. Nejhlubším divadelním zážitkem pak bylo to „poprvé“ ‒ Tristan (
Tristan a Isolda) a Lysandr ve Snu noci svatojánské byly mé první velké činoherní role na velkém profesionálním jevišti. V obou dvou inscenacích navíc byli „mlaďoši“ ze souboru, Verča Lazorčáková, Igor Orozovič, Péťa Lorencová a (tehdy také hostující) Váňa Dejmal, což hodně usnadnilo mou aklimatizaci do souboru. Tristan byla poctivá, ač diváky bohužel trochu nepochopená inscenace Janusze Klimszy. Na Januszovo režijní vedení vzpomínám ovšem jen v nejlepším, zpětně mi dochází, že to byl on, kdo mi dal hodně užitečných rad do hereckého života. Ale těch, co mi něco podstatného v Ostravě dali, bych tu mohl vyjmenovat velkou spoustu. Řekl bych to asi takhle: Angažmá v Ostravě s sebou přinášelo hodně těžkých úkolů, nejen hereckých. Těch, které mě posunuly dál. (A taky spoustu legrace, ať to trochu odlehčím.)

A jak jste se dostal ke spolupráci s Městskými divadly pražskými?

V Ostravě jsem spolupracoval na inscenaci Doktor Faustus s režisérem Pavlem Khekem. Okouzlil mě režijně i lidsky. A protože jsem věděl, že půjdu zpátky do Prahy na volnou nohu, zkusil jsem se zeptat, zda by pro mě neměl ještě nějakou práci. Po krátkých námluvách (a konkurzu u vedení Městských divadel pražských, které by vydalo na humornou povídku O stydlivém herci) si mě obsadil do role Douga v Noci bláznů a později do role Lenského v Oněginovi.

Právě za sebou máte další premiéru v Divadle ABC v inscenaci August August, august, kde hrajete jednoho z cirkusových umělců. Můžete prozradit, co dalšího vás čeká?

Od ledna zkouším v Pavlově inscenaci Macbeth, konkrétně roli Malcolma. Dozvěděl jsem se to před pár dny a mám z toho obrovskou radost. Doufám, věřím v to, že to bude opět „velká“ inscenace, stejně jako Oněgin. V březnu se přijďte podívat. Vím, že budu v Městských divadlech pražských zkoušet i v posledním turnusu, ale co, to zatím nevím. Teď začínám pomalu žít Macbethem, protože tu hru miluju.

 

486x90-kopiejpg3.jpg

 

Nehrajete ale pouze v Městských divadlech pražských, kam byste nás ještě pozval?

Momentálně zkoušíme (v uskupení s pracovním názvem „Máme čas“ ‒ Šárkou Vaculíkovou, Michalem Kernem a Valerií Vasiľovou pod režií Saši Minajeva) na premiéru v divadle Kolowrat. Hra je britského původu a jmenuje se Eigengrau. Velmi zjednodušeně je to o lásce mezi lidmi, a to v nejrůznějších, až téměř extrémních polohách. Premiéra je plánovaná na 22. prosince, asi jako malý vánoční dárek divadelním nadšencům.
Do Divadla v Dlouhé se potom přesunula pro mě sváteční pohybová inscenace
Muži. Hrajeme ji už několik sezon a byli jsme s ní dokonce na mezinárodním divadelním festivalu v Koreji. Hraju ještě se spolkem Tygr v tísni a také jednu inscenaci v alternativním prostoru MeetFactory, další reprízy inscenací jsou ale naplánovány až na příští léto.

A co film a televize, máte za sebou nebo před sebou nějaké zajímavé natáčení?

Za poslední rok mě potkalo, díkybohu, několik krásných zkušeností. Vloni na podzim jsme v jižní Itálii dotočili Křižáčka, film režiséra Václava Kadrnky v hlavní roli s Karlem Rodenem.
Je to „středověká roadmovie“, předlohou je Vrchlického báseň. Premiéra by měla být na jaře příštího roku. Bude to, pevně věříme, jedinečný film ‒ jak výjimečným způsobem práce s materiálem, tak vynikajícím obrazovým materiálem samotným.
Letos jsem natáčel ještě třídílný kriminální seriál
Spravedlnost, který má opravdu skvěle napsaný scénář, proto se na výsledek také těším. Poběží v televizi příští rok, stejně jako seriál Bohéma, v němž jsem měl také čest si zahrát.

Pracovní program máte nabitý, zbývá vám čas i na nějaké koníčky?

Poslední dobou jsem je trochu zanedbával, ale teď bude zas o něco více času. Nevydržel bych bez hraní na kytaru. Mám čtyři různé kytary, hraju už strašně dlouho a je to pro mě největší forma odpočinku. Hudbu obecně miluju. Zahraju si pár tónů i na harmoniku, na klavír, nově jsem od přítelkyně dostal Kalimbu – africký hudební nástroj alias „prstový klavír“. Je to skladná věc, nosím ji s sebou v batohu, když je nejhůř. Krom hudby rád relaxuju sportem – fotbal, badminton, sem tam plavání... Na Křižáčka jsem měl zajištěné téměř rok tréninky na koni, koníček kůň mi teď po čase vždycky chybí a musím si jít zajezdit. Propadl jsem taky lezení na stěně. Ale času je opravdu málo. Mám i skromnější ambice – například mě dostane, když mi vyrostou kytičky. Čtu, věnuji se malému synovi, synovci... A hraní je taky mým koníčkem, jinak by to myslím ani nešlo.

 

 audiojpg6.jpg

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 12/16 - výběr z článků

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Potkat dalajlámu…

Potkat dalajlámu…

Milosrdnému osudu jsem vděčna za řadu věcí. Třeba za to, že jsem po léta směla učit pana prezidenta Václava Havla číst anglické projevy a díky tomu být svědkem mnoha úžasných událostí. Musela jsem asi být hodná holka, že jsem si zasloužila i neopakovatelná setkání. Jako spolupracovnice Václava Havla a Oldřicha Černého, bohužel také již zesnulého spoluzakladatele a výkonného ředitele Fora 2000, jsem se několikrát setkala s Jeho Svatostí 14. dalajlámou! Nemusím jistě zdůrazňovat, že to byl vždycky neobyčejný zážitek a já bych se teď chtěla s laskavým čtenářem o jeden podělit.

Filozof Jan Sokol

Filozof Jan Sokol

Cena Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 se od roku 1999 pravidelně uděluje „význačnému mysliteli, který svým dílem překračuje tradiční rámec vědeckého poznání“. Letos ji 5. října, ve výroční den narození Václava Havla, obdržel filozof, překladatel a vysokoškolský pedagog, někdejší disident a chartista a polistopadový politik Jan Sokol. Řadu jeho knižních publikací z oblasti filozofické antropologie, fenomenologie a dějin náboženství zakončují aktuálně letos vydané dva tituly s více než výmluvnými názvy: DLUH ŽIVOTA a NEŽÍT JEN PRO SEBE.

Jubileum Sophie Marceau

Jubileum Sophie Marceau

Stále půvabná brunetka pochází z Paříže, kde se narodila 17. listopadu 1966 jako Sophie Daniele Sylvie Maupu v rodině prodavačky a řidiče náklaďáku. Vyrůstala s o tři roky starším bratrem, který působí jako počítačový technik. „Matka mě vychovávala spíš jako kluka. Nedovolovala mi příliš se parádit, a když jsem ve dvanácti nebo třinácti chtěla nosit hezké šaty a začala si uvědomovat vlastní ženskost, rozčilovala se: ‚Co si o sobě myslíš?‘ Nikdy mě nenechala, abych si o sobě myslela, že jsem hezká.“

Hudebník Olda Říha

Hudebník Olda Říha

Možná jste slyšeli žertovné úsloví, že všechno, co v Praze za něco stojí, pochází z Plzně. Nebo, opět s nadsázkou, že se Plzeňáci mohou pochlubit největším množstvím Zlatých slavíků (Karel Gott a Katapult). Přestože se Olda Říha narodil v Praze, první krůčky k nastartování své hvězdné kariéry udělal právě v západočeské metropoli. Mohu to potvrdit, neboť jsem byl u toho. Vyrůstali jsme ve stejné plzeňské čtvrti Bory a společně jsme se seznamovali s novou muzikou, která nás vzala za srdce. Na začátku šedesátých let jsme oba jezdili za Mikim Volkem a Pavlem Sedláčkem. V následujících letech, kdy už také Olda působil v Praze, jsem měl radost z každého jeho úspěchu. Jak toho dosáhl, jak se vše událo, nám může částečně přiblížit následující rozhovor.

Imigrant Hambar Muhamed

Imigrant Hambar Muhamed

Hambar se narodil před pětadvaceti lety kurdským rodičům v Sýrii. S rodiči a čtyřmi sourozenci dnes už více než deset let žijí v České republice. A tak jsme se jednoho nedělního odpoledne procházeli lázeňskými Teplicemi, já jsem se vyptával a on plynnou češtinou vyprávěl nejen o rozdílech mezi kurdštinou a arabštinou.

Herečka Tereza Hofová

Herečka Tereza Hofová

S herečkou Terezou Hofovou jsem se osobně seznámil po představení Aischylovy ORESTEI inscenované na ostrově Štvanice. Seděl jsem pod širým nebem v první řadě a ona na mě v roli rozlícené věštkyně Kasandry plivla. Přestože nedošlo k žádné úhoně, herečka se mi po představení přišla omluvit. Skončili jsme u sklenky vína ve zdejším baru.

Dillí – Indie

Dillí – Indie

Neoddělitelnou součástí indické metropole Dillí je federální hlavní město Nové Dillí se sídly všech vládních orgánů a institucí. Rozprostírá se na území o rozloze padesáti kilometrů čtverečných a má více než 16 milionů obyvatel. Hned po Bombaji je druhým největším městem Indie a zároveň i třetí největší světovou aglomerací.

Česká centra Lukáš Přibyl

Česká centra Lukáš Přibyl

Ani se mi nechce věřit, že je to už osm let, kdy jsem s Lukášem Přibylem dělala do Xantypy rozhovor o jeho dokumentárním projektu ZAPOMENUTÉ TRANSPORTY, který věnoval českým a moravským Židům odvlečeným za druhé světové války do ghett a koncentračních táborů na území dnešního Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. Cyklus dokumentů byl promítán po celém světě, získal řadu cen. Nyní Lukáš Přibyl již třetím rokem řídí České centrum v Tel Avivu. Zní to honosně, ale v praxi to znamená, že má jedinou kolegyni a celé centrum tvoří kancelář o patnácti metrech čtverečních. Přesto dělá svoji práci výborně a se stejnou obětavostí a stejným nasazením, jako když připravoval své výjimečné dokumenty. Vzhledem k omezenému rozpočtu ubytovává české hosty, kteří přijedou na pozvání Českého centra do Tel Avivu, ve svém nevelkém bytě. „Už jich u mě bydlelo více než sto sedmdesát, takže je to občas trochu punk, ale při debatách v kuchyni zase vznikne spousta nápadů, co by se dalo dále dělat,“ usmívá se.

Herečka Jaroslava Tvrzníková

Herečka Jaroslava Tvrzníková

Všem pamětníkům jistě vytane na mysli obraz půvabné mladičké dívky, která ve filmu ROBINSONKA usiluje o to, aby se stala otci oporou a ztotožní se s postavou Robinsona. Když jsem se setkala s Jaroslavou Tvrzníkovou a přemýšlela o jejím osudu, dospěla jsem k názoru, že nemá ani dnes k Robinsonce daleko. Přestože jako bývalá herečka Národního divadla a manželka herce a hlasatele Svobodné Evropy Martina Štěpánka prožila různé obtížné situace a zvraty, zůstala pevná a nezlomná.

Kultura - výběr z článků

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Miroslav Šašek

Miroslav Šašek

Zatímco jeho populární obrazové bedekry vycházely svého času od New Yorku až po Austrálii, jméno Miroslava Šaška zůstávalo pro české čtenáře po celá desetiletí bohužel takřka neznámé. Obrat nastal až na podzim roku 2013, kdy se první z Šaškových slavných průvodců TO JE PAŘÍŽ objevil po neuvěřitelných čtyřiapadesáti letech konečně i na pultech zdejších knihkupectví. A to zásluhou Olgy Černé a nakladatele Juraje Horvátha, kteří tím odstartovali česká vydání titulů někdejší Šaškovy legendární řady THIS IS…

Sklo Zdeňka Lhotského

Sklo Zdeňka Lhotského

Profesor Stanislav Libenský, považovaný se svou ženou Jaroslavou Brychtovou za nejvýznamnější skláře 20. století, vychoval desítky dnes mezinárodně profilovaných žáků. Zdeněk Lhotský je mezi nimi však jediný, kdo se stal i jejich přímým spolupracovníkem v realizaci rozměrných návrhů do architektury a také jejich nejobjemnějších děl. V bývalé textilní továrně rodiny Liebiegů v Železném Brodě, kterou nedávno zčásti rekonstruovala skupina investorských nadšenců z regionu pod vedením Ing. Milana Kuršela, můžete navštívit stálou expozici dvojice Brychtová-Libenský a do konce června skupinovou výstavu čtyř významných umělců – Zdeněk Lhotský, Oldřich Plíva, Jaroslav Róna a Lucie Švitorková – SKLOVOTVAR.

Prague Nonverbal

Prague Nonverbal

Mezinárodní festival nonverbálního divadla pořádá pražská La Fabrika již podruhé. Opět představí špičkové umělce tohoto žánru z tuzemska i mnoha dalších zemí. Diváci během jednoho týdne (21. – 28. května) mohou navštívit okolo dvaceti představení. Hlavním centrem dění je kulturní prostor La Fabrika, letos rozšířený o další scény v Jatkách 78, v divadle Alfred ve dvoře, ve Studiu Hrdinů, v Centru současného umění DOX a Cross Clubu, které se podílejí na programu i realizaci festivalu.

Ceny kritiky za mladou malbu

Ceny kritiky za mladou malbu

Cena kritiky za mladou malbu dosáhla desátého výročí svého trvání a k shrnutí dosavadních výsledků soutěže byl vydán Sdružením výtvarných kritiků a teoretiků, českou sekcí AICA sborník jako kronika vývoje z let 2008–2017, provázený výstavní ukázkou nové tvorby jednotlivých laureátů.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/16

XANTYPA Číslo 12/16

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne