2016: Rok, kdy bychom měli zasypávat příkopy nenávisti

Začíná zápas o podobu Česka, ale taky zápas o budoucí podobu Evropské unie

Olééééé, oléééé, to je jízda. Svist, výbuchy ohňostrojů, vyděšení psi a kočky a byli jsme strojem času vrženi do roku 2016. Do světa, který nám připadá hrozivý, nebezpečný, cizí. Vládne strach. S kým se bavíte, každý věští něco hrozného. „Bude hůř.“ Jako by se vytratil optimismus, naděje. Přitom se nám daří výborně, ekonomika roste, nestrádáme. Ano, nemalá část národa odmítá pomáhat jiným. To je fakt. Odtud se bere strach? Rodí se z osobní nejistoty, z nesebevědomí, že se málo spoléháme na sebe. Dědictví bolševika? Možná. Špatné vzory? Možná. Nebo taky jde o to, že jsme svobodu dostali zadarmo a neceníme si jí.

Oč letos půjde? Co je v Česku nejpalčivější problém? Snadno můžeme vypočítat, co to není. Třeba uprchlíci. O azyl u nás žádají stovky lidí. V Německu milion. Zatím nám zřejmě nehrozí ani teroristické akce; jistě ne tolik jako Paříži, Bruselu, Londýnu, Mnichovu. Stojíme mimo hlavní proud, jsme nevýznamní a teď se to hodí. Nehrozí nám, pokud známo, ani žádná finanční krize (i když ta se dopředu asi odhadnout nedá). Zatím nemusíme čekat ani válku. Rusové mají dost starostí se sebou a Islámský stát je daleko. – Takže co je náš nejpalčivější problém?

Víc poslouchat, míň nadávat

Problémem jsme si my sami. Nelze nevidět, nehmatat to napětí, které panuje mezi lidmi. Nejvíc je patrné na sociálních sítích, ty se hemží útoky, nadávkami, výhrůžkami v nebývalé míře. Policie s tím prakticky nic nedělá, útoků je moc. Jen občas někdo podá trestní oznámení, výjimečně, a to už to musí být opravdu akutní.

Je podivuhodné, jak nejdřív dění na Ukrajině a pak uprchlíci (kteří k nám nemíří) rozdělili občany. Ti, kteří chtějí pomáhat utečencům, jsou považováni za zrádce národa. Národ, to slovo se zas ozývá v podivných konotacích. Ale i přátelé muslimů a uprchlíků dokážou být zle ostří, nesnášet, možná i nenávidět. A často nejsou ochotni chápat obavy té druhé strany.

Takže letos půjde v první řadě o to, abychom se snažili rozumět sami sobě, jedni druhým. Abychom neodsuzovali jen proto, že se někdo bojí. Obvykle nemá dost informací. Opakuje to, co slyšel. Nebo zapírá fakta. Příklad. Nějaký server napíše, že ve Francii tvoří muslimové okolo sedmdesáti procent uvězněných lidí. Zastánce uprchlíků okamžitě vypálí, že to není pravda. Hledáte čísla, zjistíte, že 70 procent i víc…

Co to znamená? Že se nedaří integrace. Navíc muslimy ve vězeních často navštěvují nikoli umírnění, ale radikální imámové. Je dobré to vědět. Země s mnoha muslimy vědí, co udělaly špatně a že integrace je klíčová. (Vědí to i v Kolíně nad Rýnem, kde přistěhovalci loni na Silvestra masově obtěžovali a okrádali Němky.) Není to argument proti lidem, kteří utíkají před válkou. Je to argument proti nám, kteří jsme zanedbali zapojování nejen muslimů do většinové společnosti. U nás až v posledních letech začínají programy sociálního začleňování, programy, které mají za úkol postupně odbourávat ghetta (kterých stále přibývá!).

Smysl má si nelhat, být ostražití a nabízet pomoc, kterou zvládneme. Ale nelhat si, to znamená vědět, že pomáhat můžeme, že jsme dost bohatá země a že cizince potřebujeme. Každý by se měl snažit zasypávat příkopy nesnášenlivosti. Nejen k uprchlíkům, ale i občanů Česka mezi sebou. Víc poslouchat, míň nadávat.

Celý názor Martina Fendrych si můžete přečíst v tištěné Xantypě...

Martin Fendrych

XANTYPA 2/16 - výběr z článků

Tip na výstavu: ANDREAS GROLL (1812–1872) NEZNÁMÝ FOTOGRAF

Tip na výstavu: ANDREAS GROLL (1812–1872) NEZNÁMÝ FOTOGRAF

Jméno vídeňského fotografa Andrease Grolla je neodmyslitelně spjato s počátky fotografie v českých zemích. Jako „první fotograf“ Prahy, Kutné Hory, Plzně, Lednice a dalších míst se stal takřka povinnou součástí přehledové i encyklopedické literatury. Jeho pohledy na Prašnou bránu, kutnohorský chrám svaté Barbory či snímky mobiliáře z rožmberského hradu dnes patří k nejznámějším fotografiím, které u nás byly v polovině 19. století zhotoveny. Přesto zůstávaly až donedávna okolnosti jejich vzniku takřka neznámé, podobně jako velká část další Grollovy fotografické produkce, daleko přesahující fotodokumentaci architektury.

Lékař a pedagog  Pavel Klener

Lékař a pedagog Pavel Klener

Vyzařuje z něj vyrovnanost, moudrost a klid, přestože se v životě potkal s drsnou tváří své profese, když šlo nejen o zdraví lidí, ale i o jejich život. Snažil se však nepodléhat beznaději. Léta praxe úročí na vrcholu života prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc. jako vysokoškolský pedagog, nadále pracuje v oboru hematologie a onkologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Jak být šťastný podle Sri Chinmoye

Jak být šťastný podle Sri Chinmoye

Mezinárodní den štěstí připadá na 20. března a byl vyhlášený Organizací spojených národů v létě 2012, kdy se na něm usneslo všech 193 členských států OSN na základě iniciativy Bhútánu, malého himálajské království. V Bhútánu se od roku 1972 měří tzv. domácí štěstí místo ve světě používaného hrubého domácího produktu. A co štěstí a Češi?

Politolog a sociolog Pat Lyons

Politolog a sociolog Pat Lyons

Pro knihu, shrnující popularizační formou nejnovější výsledky bádání o tom, jací jsou dnešní Češi, kterou připravil s týmem svých kolegů ze Sociologického ústavu, zvolil záměrně provokativní a chytlavý název 47 ODSTÍNŮ ČESKÉ SPOLEČNOSTI. S jasným cílem – aby po ní sáhli nejen vědci, ale i běžní čtenáři. A ti se v ní přístupnou formou dozvědí spoustu zajímavého nejen o tom, jací jsme, ale i jaké jsou metody sociologovy práce. Mnohem víc, než se nám mohlo vejít do tohoto rozhovoru.

Herec Stanislav Zindulka

Herec Stanislav Zindulka

Seděli proti sobě, jeden zaujatější než druhý. Neskákali si do řeči. Poslouchali se, vedli dialog. Téma Shakespeare. Herec Stanislav Zindulka z pohledu interpreta Shakespearova díla, kunsthistorik profesor František Dvořák z pohledu znalce. Nezapomenutelné čtvrteční dopoledne v profesorově pracovně, kdy byl Shakespeare nejen geniálním dramatikem, ale především člověkem s klady i zápory svých postav.

ISLAND – země ledu a ohně

ISLAND – země ledu a ohně

Když jsem se loni chystala se skupinkou fotografů na Island, náš odlet znejisťovala sopka Bárgarbunga. Hrozil nejen výbuch, ale také možnost podledovcové erupce, což by znamenalo záplavy a emise sopečného prachu. Zpráva vyvolala představy z roku 2010, kdy erupce ledovcového vulkánu s úžasným jménem Eyjafjallajökull chrlila tuny popílku a páry a dočasně ochromila leteckou dopravu nad značnou částí Evropy. Naštěstí se situace neopakovala, a tak jsme v září přistáli v Reykjaviku, kde nás očekával minibus a dva zkušení průvodci – fotografové, kteří měli terén dobře prozkoumaný.

Herečka Angelina Jolie

Herečka Angelina Jolie

Bisexuální pletky, krvavé fetiše i morbidní hrátky s noži. Ale také humanitární mise po celém světě a adopce exotických sirotků. Skandální svatby, překvapivé rozchody a manželství s obdivovaným hollywoodským hezounem. Opakovaná tetování a mnohamilionová angažmá v akčních velkofilmech. Ale také drásavé příběhy o skutečném lidském utrpení. Preventivní operace prsou a vaječníků kvůli obavám z rakoviny… To vše a ještě mnohem víc zosobňuje americká superstar ANGELINA JOLIE.

Básník a hudebník Jiří H. Krchovský

Básník a hudebník Jiří H. Krchovský

J. H. Krchovský (1960, vlastním jménem Jiří Hásek), mytická postava českého podzemí, je už dlouhá léta znám zejména jako kultovní básník, jemuž dokonce „již zaživa“ vyšly sebrané spisy (v roce 2010 vydal BÁSNĚ SEBRANÉ brněnský Host). Autorovi, jehož tvorba se pohybuje v omamném oparu dekadence a nihilismu, přesto nechybí jemný humor a sarkasmus. Morbidnost jeho básní je vyvážena neskrývanou (sebe)ironií.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 21. března 1992. Na svých prvních sedm let života, prožitých ve Štrasburku, si příliš nevzpomíná. Vybavuje se mu, jak to vypadalo ve školce a u babičky, která mu vařila a starala se o něj. Máma se ve Štrasburku narodila, a tohle „město cest“, jak zní jeho překlad, jako by předpovědělo Jeanovo budoucí putování. Tatínek pochází z Čadu, ale už jako malý kluk přicestoval z Afriky s rodinou do Francie.

K zapalování ohňostrojů nemá Evropská unie důvod

Vyvrcholením každé řádné silvestrovské oslavy je ohňostroj. Na letošní Nový rok je ve dvou evropských metropolích – Paříži a Bruselu – zrušili, údajně z bezpečnostních důvodů. Toto rozhodnutí mělo však i svůj symbolický rozměr: v průběhu loňského roku francouzské hlavní město zakusilo hned několik „ohňostrojů“, při nichž se střílelo ostrými a do živých terčů, a tak by zakončení roku ohněm petard mohl leckdo považovat za projev nevkusu. Zrušená silvestrovská show dokládají, jaká nervozita panuje na kontinentu. Důvod k oslavám ostatně nemá ani celá Evropská unie.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Zeman trvale, neřízeně exploduje. Babiš hraje na české pivní pudy

Český prezident jako by trvale explodoval, jako by byl nabit negativní energií, která se nezadržitelně šíří tuzemským prostorem. Nachází silnou lidovou odezvu. Terč se ustálil, je jím premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Přitom se názory obou kupříkladu na uprchlíky nijak fatálně neliší. Nejsou protichůdné.
Prezident si stále lépe rozumí se šéfem ANO Andrejem Babišem. Přimykají se, dělají antisobotkovskou politiku. Ministr financí předvádí vyzrálý, čím dál surovější populismus. Hraje na ty nejzákladnější české pivní pudy. Jako by ani nebyl vicepremiérem Sobotkovy vlády. Vytváří se Zemanem paralelní svět, což českou společnost víc a víc rozděluje.
Máme dva politiky, kteří v Česku poslední dobou ovládají veřejný prostor a „stanovují témata“ (ona to žádná skutečná témata nejsou). Vedle toho poněkud zaniká, že si ODS zvolila předsedu, aniž by ho vlastně volila, a že si Strana zelených svého předsedu skutečně vybírala, což je u nás věc už nevídaná, dokonce takřka nenormální.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/16

XANTYPA Číslo 2/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie