Timbuktu – město 333 mudrců

 Snad žádné jiné město černé Afriky nebylo v minulosti opředeno tolika záhadami a legendami jako právě Timbuktu – starobylé centrum obchodu a islámské vzdělanosti na řece Nigeru. První zmínka o této významné křižovatce karavanních cest na jižním okraji Sahary, kde se obchodovalo s otroky, zlatem, solí a slonovinou, pochází ze 14. století od arabského cestovatele. Po staletí se sem snažili proniknout i Evropané, ale podařilo se jim to až v 19. století. Ještě před pár lety bylo Timbuktu vyhledávanou turistickou atrakcí na seznamu Unesco a cizinci se sem jen hrnuli. Vypravit se do Timbuktu dnes je ale riziko, které pro nemuslima může skončit smrtí podobně jako před dvěma sty lety.

TimbuktuAfrické El Dorádo
Ale vraťme se nejprve do dávné minulosti. Timbuktu bylo založeno kolem roku 1100 kočovnými Tuaregy, kteří si pro svůj tábor zvolili strategicky výhodné místo na staré transsaharské obchodní stezce nedaleko řeky Niger. Stalo se překladištěm mezi bílou a černou Afrikou a časem pohádkově zbohatlo. Arabští kupci vozili přes Saharu sůl, látky a koně a měnili je za zlato a otroky, které přiváželi obchodníci ze západní Afriky. Malijská říše byla jedním z největších producentů zlata na světě. Když v roce 1324 tehdejší její vládce podnikl pouť do Mekky, jeho karavanu tvořilo osmdesát velbloudů naložených dvěma tunami čistého zlata, které cestou rozdával chudým. Mali tak vstoupila do povědomí Arabů jako bohatá země a od té doby kolovaly o jejích pokladech i v Evropě ty nejdivočejší pověsti. Hovořilo se o nádherných palácích se zlatými střechami, o africkém El Dorádu, nedosažitelném kdesi za „oceány písku“.

Město mudrců a vzdělanosti
Timbuktu proslulo ovšem i jako středisko vzdělanosti a stalo se centrem islámu, respektive jeho branou do černé Afriky. V dobách své největší slávy v 15. a 16. století mělo tři univerzity, sto osmdesát koránových škol a studovalo zde kolem dvaceti tisíc studentů, kteří se učili převážně rétoriku, logiku, právo, korán, arabštinu, astronomii a medicínu. Ve městě žilo kolem sta tisíce obyvatel a téměř polovinu z nich tvořili vzdělanci z místních univerzit. Tehdy Timbuktu získalo přezdívku „město 333 mudrců“, protože prý právě tolik je jich zde pohřbeno.

Go to Timbuktu
Není divu, že toto legendární pouštní město v odlehlých afrických končinách stále vábilo řadu evropských dobrodruhů. V Londýně byla v roce 1618 založena společnost, jejímž cílem bylo navázat kontakt s tímto tajemným a nedostupným městem. Nicméně výpravy do bájného Timbuktu končily neúspěchem, jejich účastníci byli většinou pobiti domorodci a zpět domů se nikdo nevracel. V angličtině se dokonce začal používat výraz „go to Timbuktu“, což by se dalo srovnat s českým „jít do tramtárie“. Jako prokazatelně první Evropan vkročil do města skotský dobrodruh Gordon Laing. Vyšel z libyjského Tripolisu a cesta přes Saharu mu trvala přes rok. Při pouti byl přepaden a vážně zraněn bojovnými Tuaregy, přišel o ruku, ale přežil a do města dorazil roku 1826. Zůstal tam měsíc, ale krátce po odchodu ho kdosi zabil. Prvním Evropanem, který se nakonec z Timbuktu vrátil živý, byl Francouz René Caillé. Na cestu se velmi dobře připravil, naučil se arabsky a vydával se za muslima. I jemu trvalo rok, než se do Timbuktu dostal, ale město ho zklamalo. Ošuntělé a rozpadlé hliněné domy o jeho dávné slávě vypovídaly už jen stěží.
Úpadek města započal na konci 16. století, kdy ho dobyli Maročané. Navíc postupem času se veškeré zboží do západní Afriky začalo přepravovat po moři a rovněž obchod s otroky se přesunul do Guinejského zálivu. Dnes je Timbuktu téměř zapomenuté a chudé město na konci světa, do kterého dokonce nevede ani asfaltka. Pokud se rozhodnete se sem vydat, musíte jet dvě stě kilometrů džípem po špatně udržované cestě a doufat, že vás nepřepadnou banditi.
Přes všechen svůj hospodářský úpadek si však Timbuktu zachovalo svůj duchovní význam a dnes do tohoto odlehlého kouta Mali přijíždějí studenti z metropole Bamaka, aby se zde věnovali studiu islámu.

Celou reportáž si přečtete v tištěné Xantypě...

Dana Kyndrová

XANTYPA 3/16 - výběr z článků

Vladimír a Martin Rosolovi

Vladimír a Martin Rosolovi

Výstava představí rozsáhlou retrospektivu děl Vladimíra Rosola od počátku jeho umělecké dráhy až do konce, kdy se před dvěma lety definitivně uzavřela jeho odchodem ze světa. Některá díla budou vystavena poprvé. Ojedinělá kolekce obsahuje šestadvacet autorových olejomaleb a padesát grafik. Součástí výstavy je i současná tvorba jeho syna Martina Rosola, skláře žijícího ve Spojených státech a vystavujícího po celém světě. Kurátorkou výstavy je Jana Gregorová. Jako host si k výstavě připojila několik svých obrazů. Originální propojení obrazů a grafik Vladimíra Rosola se skleněnými plastikami jeho syna je umocněno atmosférou rajské zahrady a multimediálním podbarvením, poskytujícími návštěvníkům silnější smyslový zážitek.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 6. listopadu 1981 v Rize a v hlavním městě Lotyšska prošel všemi mládežnickými fotbalovými kategoriemi. Začal však poměrně pozdě, bylo mu skoro třináct let. A to i přesto, že táta fotbal miloval a odmalička si s ním kopal. Vyrůstal v činžáku, jedna strana domu neměla okna, tak si tam s kluky udělali bránu a hráli fotbal. Maminka však měla raději jiné sporty, třeba tenis nebo plavání. Otec byl stavební inženýr, máma vystudovala stejnou školu jako on, právě na vysoké škole se potkali.

Herec a scenárista

Herec a scenárista

Poprvé jsem ho zaregistroval už v rozhlasové NEALKOHOLICKÉ VINÁRNĚ U PAVOUKA. Od té doby mám Zdeňka Svěráka rád. Jeho první hru AKT jsem viděl ještě v Malostranské besedě, kde ji diváci sledovali nad skleničkami vína od stolků, na nichž byly rozsvícené lampičky. U jednoho tehdy seděl herec František Filipovský se svou rodinou. AKT jsem dokonce ještě stihl vidět v podobě, v níž Svěrák nehrál sexuologa, ale esenbáka. V modročervené uniformě! Jak jsem se později dozvěděl, za pár měsíců musel postavu přepsat. Dvacátého osmého března 2016 se Zdeněk Svěrák dožívá osmdesáti let. Srdečně blahopřejeme!

Vojtěch Vlk

Vojtěch Vlk

Retrospektiva TranSpiRituals v pražské Nikon Photo Gallery představuje průřez dokumentární a portrétní tvorbou Vojtěcha Vlka. Nabízí černobílé fotografie mapující hledání duchovní stránky existence napříč různými náboženstvími. Výstava potrvá od 25. února do 3. dubna.

Patrik ze Skřečoně

Patrik ze Skřečoně

V poslední době na sebe výrazně upozornil mladý herec Patrik Děrgel (*1989). Letopočet jeho narození napovídá, že je mu právě tolik let jako demokracii v této zemi.

Hudební skladatel  Ennio Morricone

Hudební skladatel Ennio Morricone

V lednu vystoupil legendární skladatel filmové hudby Ennio Morricone v pražské O2 Aréně v rámci 60 YEARS OF MUSIC WORLD TOUR, na níž ho během celé zimy doprovází Český národní symfonický orchestr, velký pěvecký sbor a skvělá sopranistka Susanna Rigacci. Světoznámý hudební skladatel, který si už léta potrpí na oslovení Maestro, má za sebou více než šedesát filmů, které dokázaly získat různé prestižní ocenění a jeho tvorba doprovází neuvěřitelných pět set filmů a seriálů. Je autorem hudby i v nejnovějším kasovním trháku Quentina Tarantina OSM HROZNÝCH se Samuelem L. Jacksonem a Kurtem Russellem v hlavních rolích, který měl premiéru v našich kinech začátkem roku.

Humanitární a rozvojová pomoc

Humanitární a rozvojová pomoc

Člověk v tísni je největší humanitární organizace ve střední a východní Evropě s ročním rozpočtem jeden a půl miliardy korun (2015), pro kterou již pracovaly tisíce lidí v šedesáti zemích světa. Jak takovou organizaci udržet pohromadě, jak zaručit hospodárné využití peněz a jak nasytit trpící lidi, kteří přicházejí do Evropy, aby zůstala Unie celá? Šimon Pánek, ředitel této organizace, odpověděl na nelehké otázky. Některé dostal od Xantypy, jiné od podnikatelů na besedě v pražském Golem clubu.

Spisovatelka Irena Dousková

Spisovatelka Irena Dousková

Spisovatelku Irenu Douskovou proslavila zejména její trilogie HRDÝ BUDŽES, ONĚGIN BYL RUSÁK a DARDA, z níž se staly i divadelní hry. Za hlavní roli v té první byla oceněna Bára Hrzánová cenou Thálie. Nedávno vyšla Ireně audiokniha podle její první prózy GOLDSTEIN PÍŠE DCEŘI. Namluvil ji Arnošt Goldflam.

Prezidentští kandidáti francouzské pravice spolu šermují též plnicími pery

V zemi Voltairově a Rousseauově potenciálním prezidentským kandidátům nezbývá než se vrhnout na spisovatelskou dráhu. Před volbou hlavy státu v příštím roce si lídři tamní pravice měří síly mimo jiné na literárním poli, a tak vedle laureátů Goncourtovy či Renaudotovy ceny si vás z výkladních skříní knihkupectví hloubavě měří rovněž oni.

Zeman trvale, neřízeně exploduje. Babiš hraje na české pivní pudy

Český prezident jako by trvale explodoval, jako by byl nabit negativní energií, která se nezadržitelně šíří tuzemským prostorem. Nachází silnou lidovou odezvu. Terč se ustálil, je jím premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Přitom se názory obou kupříkladu na uprchlíky nijak fatálně neliší. Nejsou protichůdné.
Prezident si stále lépe rozumí se šéfem ANO Andrejem Babišem. Přimykají se, dělají antisobotkovskou politiku. Ministr financí předvádí vyzrálý, čím dál surovější populismus. Hraje na ty nejzákladnější české pivní pudy. Jako by ani nebyl vicepremiérem Sobotkovy vlády. Vytváří se Zemanem paralelní svět, což českou společnost víc a víc rozděluje.
Máme dva politiky, kteří v Česku poslední dobou ovládají veřejný prostor a „stanovují témata“ (ona to žádná skutečná témata nejsou). Vedle toho poněkud zaniká, že si ODS zvolila předsedu, aniž by ho vlastně volila, a že si Strana zelených svého předsedu skutečně vybírala, což je u nás věc už nevídaná, dokonce takřka nenormální.

Reportáže - výběr z článků

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Na koloběžce po světě

Na koloběžce po světě

Před rokem jsem si vzal batoh, koloběžku a s pár kamarády jsme se vydali za oceán. Naplánovali jsme trasu, která měla vést přes celou Střední Ameriku až do Jižní Ameriky a skončit v dalekém São Paulu. Cesta na koloběžkách trvala bezmála osm měsíců.

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Při natáčení svého celovečerního debutu ARCHA SVĚTEL A STÍNŮ se mladí čeští dokumentaristé, režisér Jan Svatoš a kameramanka Romi Straková, vypravili do odlehlých oblastí Afriky. Zavítali také do nejslavnějšího filmového archivu na světě – do knihovny Kongresu ve Washingtonu. Film spojuje silný životní příběh manželů Martina a Osy Johnsonových s nadčasovými tématy, jež dodnes hýbou civilizovaným světem. Originální filmové svědectví bude mít premiéru na březnovém FEBIOFESTU.

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Zóna kontaktu

Zóna kontaktu

Prázdné silnice. Přízraky rozstřílených budov. Ulice a domy bez lidí. Hypnotizující opuštěnost. Bezčasí. Jakási neurčitá hrozba smrti na obzoru. Když v roce 1979 dotočil ruský režisér Andrej Tarkovskij svůj slavný film STALKER, jistě netušil, jak se jeho bezútěšné vizi filmové Zóny bude podobat „zamrzlá“ ukrajinská fronta na podzim roku 2017. Jak vypadá každodenní život v ochromení, které nevyřešený konflikt přinesl?

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Lo Manthang

Lo Manthang

Existuje vůbec někde na světě ono bájné a tajemstvími opředené údolí Šangri-la? Tahle otázka se znovu a znovu vynořuje, snad aby důkladně potrápila náruživé cestovatele, stejně jako neúnavné hledače dobrodružství.

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 3/16

XANTYPA Číslo 3/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne