Humanitární a rozvojová pomoc

Evropa se promění

Člověk v tísni je největší humanitární organizace ve střední a východní Evropě s ročním rozpočtem jeden a půl miliardy korun (2015), pro kterou již pracovaly tisíce lidí v šedesáti zemích světa. Jak takovou organizaci udržet pohromadě, jak zaručit hospodárné využití peněz a jak nasytit trpící lidi, kteří přicházejí do Evropy, aby zůstala Unie celá? Šimon Pánek, ředitel této organizace, odpověděl na nelehké otázky. Některé dostal od Xantypy, jiné od podnikatelů na besedě v pražském Golem clubu.

Šimon PánekJakou jste udělal největší chybu během svého působení v organizaci Člověk v tísni?
V devadesátých letech jsem si myslel, že se u nás vše vyřešilo odstraněním komunismu a politici budou pracovat pro obecné blaho. Vývoj šel jinudy. Nyní lidem na Kubě a v Barmě říkám: Čekejte, že se vaše opoziční elita, která byla dosud s vámi, začne chovat špatně.
Také nás až do povodní na Moravě v roce 1997 nenapadlo pracovat doma. Při dalších povodních v roce 2002 jsme už dokázali rozvinout systém, který spravedlivě distribuoval pomoc od Šumavy po Děčín. Byla to jedna z našich nejnáročnějších, ale také nejúspěšnějších akcí.

Můžete uvést další mimořádně úspěšné kampaně?
V České republice se léta zabýváme dluhovou tematikou. Podařilo se nám přesvědčit velké nebankovní společnosti, aby smlouvy o půjčkách neměly desítky stran psaných drobným písmem, kde i naši právníci měli potíže najít pasti, jejichž cílem bylo vytvořit těžko splatitelný dluh. Nyní se zaměřujeme na předražené exekuce. Typickým příkladem je vymáhání pokut od dopravního podniku. Pokuta činí osm set korun, exekutor však žádá šestnáct tisíc, ačkoli se jedná o automatizovaný proces s minimálními provozními náklady. Nikde v Evropě to takto nefunguje. Není divu, že u nás – na deset milionů obyvatel – ročně proběhlo 750 tisíc exekucí. I naší zásluhou začal počet exekucí klesat.
Ze zahraničních misí měla mimořádný ohlas pomoc obleženému Sarajevu v devadesátých letech. Vůbec největší projekty v historii organizace právě probíhají na východní Ukrajině a v severní Sýrii, každý z programů má rozpočet ve stamilionech korun. V okolí Aleppa podporujeme 170 tisíc lidí, dodáváme jim potravinové lístky, udržujeme v chodu školy, pekárny, pomáháme se svozem odpadu a rozvodem vody.

Odkud berete peníze?
Když jsme začínali, byli jsme zcela závislí na darech českých občanů. Postupně jsme začali dostávat i peníze ze státního rozpočtu. Když vstoupila Česká republika do Evropské unie, získali jsme příspěvky z Bruselu a postupně se přidalo i OSN, Světová banka a uspěli jsme v soutěžích vypisovaných vládami Německa, Velké Británie, USA, Švýcarska a Austrálie. Nebylo lehké dostat se do mezinárodního povědomí, ale nyní se nám v soutěžích daří, protože máme dobrou pověst, nápady a díky nižším platům jsme oproti západním organizacím levní. V roce 2014 pocházelo ze zahraničí sedmdesát procent našeho rozpočtu, čtrnáct procent jsme získali od české vlády a osm procent od dárců, jednotlivců i firem. Založili jsme Klub přátel Člověka v tísni, jenž sdružuje naše podporovatele. V roce 2014 jsme takto vybrali sto milionů korun. Těchto příspěvků si nesmírně vážíme, protože z nich můžeme hradit náklady projektů v České republice, u nichž nemůžeme žádat o podporu v zahraničí ani u našich ministerstev. Část takto vybraných peněz putuje do fondu, který nám dovoluje okamžitě reagovat na nečekané katastrofy.

Kolik stojíte? Jaký podíl ze svěřených peněz spotřebujete na chod organizace?
Na mzdy a provoz spotřebujeme zhruba třetinu svěřených prostředků. Ale i mzdy mohou být součástí pomoci, devadesát procent pracovníků máme v místě působení.

Kolik berou zaměstnanci Člověka v tísni?
Naši zaměstnanci berou v České republice průměrně 26 tisíc korun hrubého, vedoucí pracovníci dostávají necelých 43 tisíc korun. V zahraničí se platy pohybují od sedmi tisíc korun v Kongu po 22 tisíc v Kosovu. Vedoucím zahraničních misí musíme zaplatit více, jinak bychom tam nikoho nedostali. Šéfové misí, většinou zkušení cizinci, berou například v Afghánistánu až 3 600 dolarů hrubého.

A kolik berete vy?
Nevybočuji z průměru českých vedoucích pracovníků, náleží mi tedy necelý dvojnásobek platu zaměstnance. (To je na současné poměry velmi malý rozdíl, ve firmách s obdobným obratem lze očekávat alespoň desetinásobný platový nepoměr – pozn. red.)
Platy u nás nejsou vysoké, přesto se na jedno místo hlásí čtyřicet uchazečů, protože u nás vládne příznivá atmosféra a kdo se osvědčí, získá brzy velkou odpovědnost a rozhoduje samostatně. Takto rozprostřela pravomoci i pruská armáda, proto byla tak úspěšná. Já už rozhoduji jenom výjimečně. Mým úkolem je neplést se do politiky a inspirovat kolegy, aby přejali podobný přístup.

V současnosti pro vás pracuje asi tisíc lidí, často na odlehlých místech světa. Tyto aktivity platíte ze 480 zdrojů. Jak si udržujete přehled? Jak zajistíte, aby se vám nerozutekli pracovníci i peníze?
Veškeré pokyny procházejí elektronickým systémem, kde se zároveň archivují. Bez tohoto opatření bychom už ztratili přehled. Kmenoví zaměstnanci si navzájem pomáhají a zároveň se hlídají. Skupiny místních spolupracovníků nahodile kontrolujeme, v případě podezřelého pochybení všechny okamžitě propustíme. V pražské centrále máme dvě kanceláře pro kontrolory, kteří se u nás neustále střídají. Britové si v Sýrii najali místní firmu, aby prověřila, jak tam nakládáme s jejich penězi… Musíme vyúčtovat každý dolar a jsme kontrolováni důkladněji než běžné veřejné rozpočty.

Jak se postarat o trpící lidi, kteří přicházejí do Evropy, aby to Unii nerozklížilo?
Nejlepší by bylo odstranit příčiny jejich migrace, například ukončit válku v Sýrii, jenomže to jsou události, které Evropa nemá ve své moci. Jenom v oblasti Aleppa, kde působíme, žije čtyři a půl milionu lidí. Ruské bombardování a jím umožněná Asadova ofenziva může jenom tady z domovů vyhnat dva až tři miliony lidí. Vladimir Putin chce Evropu oslabit, čemuž mohou další uprchlíci skvěle posloužit: Buď je opravdu vyžene na cestu k nám a prohloubí současnou krizi, nebo nabídne klid zbraní, který Evropě draze prodá, třeba výměnou za zrušení sankcí a uznání záboru Krymu. Rusové vždy uměli prosadit své zájmy v zahraniční politice.
Abychom se mohli postarat o lidi, kteří to opravdu potřebují, musíme odfiltrovat ekonomické migranty, kteří situace zneužívají a na azyl nemají nárok.

Proč se musejí zoufalí lidé cestou do Evropy topit v moři? Proč nemůže trajekt, který převáží uprchlíky z Lesbu do Athén plout až do Turecka a nalodit je tam?
Evropa se snaží počet uprchlíků snížit. Otevření cesty není za takových okolností logické. Idealisticky vzato by to bylo hezké, ale destabilizovalo by to Evropu. Žádný politik by takový čin neobhájil a současnou reprezentaci, která se snaží udržet Evropu pohromadě, by smetli populisté.

Není od evropských politiků pokrytecké, když uprchlíky (zejména ze Sýrie) vyzvali: „Přijďte, dokážeme se o vás postarat,“ zároveň ale doufají, že mnoho lidí od cesty odradí strach z nebezpečné plavby přes moře…
To, co udělala Angela Merkelová, podle mě zachránilo základní hodnoty solidarity v Evropě. Pokud by ale letos přišly do Německa dva miliony lidí místo loňského milionu, německá kancléřka padne a nahradí ji někdo podstatně horší. To, že uprchlíci musejí na své cestě překonávat překážky a že se Evropa pokusí tyto překážky zvětšit, je realita, jakkoli se nám nemusí líbit. Evropa se v otázce uprchlíků ocitla v krizi, kterou prohlubují činy tzv. Islámského státu a teroristické útoky, byť se v tom nemusejí angažovat uprchlíci. Z pudu sebezáchovy musíme řídit a regulovat tok lidí na kontinent. Je třeba zřídit předsunutá stanoviště například v Turecku, kde by byly žádosti o azyl alespoň zběžně posouzeny. Pro lidi, kteří projdou tímto sítem, bychom mohli vyslat lodě.

Islámský stát v Sýrii ukořistil značný počet originálních nevyplněných pasů i stroje na jejich výrobu. Kvalitními doklady a dojemným příběhem se nyní může vykázat kdokoli…
Na předsunutých stanovištích nemůže probíhat celé náročné azylové řízení, ale můžeme odmítnout lidi, kteří na azyl jednoznačně nemají nárok: ekonomické migranty ze severní Afriky, Pákistánu a dalších bezpečných zemí.

Místopředseda Evropské komise, Frans Timmermans, v lednu roku 2016 uvedl, že se mezi uprchlíky z válečných zón vmísilo šedesát procent ekonomických migrantů. Těžko jim to můžeme mít za zlé – jsou to lidé ze silných populačních ročníků, kteří ve své zemi mají pouze perspektivu živoření, bez naděje, že by alespoň svým dětem zajistili lepší život…
To máte pravdu, postavíme-li to čistě idealisticky, nemůžeme jim to vyčítat. Putování za lepším je tak staré jako lidstvo samo. Zároveň ale Evropa nemůže přijmout desítky a desítky milionů lidí, protože to neunese. Tady musíme volit mezi pragmatismem a vypjatým idealismem. Já osobně si myslím, že musíme začít migraci regulovat, jinak přestaneme situaci zvládat. To, že chápu pohnutky lidí, kteří chtějí lepší život pro sebe a pro své děti, neznamená, že jim můžeme všem říci: Přijďte, v Evropě najdete lepší život. Ona to nemusí být pravda. Chudý, ale důstojný život v rodné africké komunitě může být emočně šťastnější než materiálně lépe zabezpečené přežívání z podpory na předměstí západoevropské metropole. Mnozí z těch, kteří se vydali s nadějí do Evropy, tu štěstí nenajdou.

Tak jako mnozí zlatokopové v Americe nenašli zlato… Nehrozí, že v rozvojovém světě propukne „zlatá evropská horečka“ a lidé se k nám rozběhnou, jako se kdysi vydali za zlatem?
Zlatá horečka byla živelná ekonomická migrace. Zájem o Evropu v rozvojovém světě nedosáhl tak iracionálního měřítka a doufám, že se to ani nestane, protože nevím, jak bychom potom měli zareagovat. Lidi, kterým nejde o život, je třeba od cesty odradit. Pokud budou vědět, že je ještě před vstupem do Evropy čeká kontrola, kterou projde jenom někdo, cestu uváží. Musíme také důsledně vracet odmítnuté žadatele o azyl. V roce 2015 Německo deportovalo sedmdesát tisíc lidí a letos to budou statisíce. To není málo. Je třeba také potírat převaděče, kteří objíždějí uprchlické tábory v Turecku a Libanonu i odlehlé vsi v Afghánistánu a nabízejí, že zprostředkují cestu do Evropy. Zájemce zaplatí zálohu tisíc dolarů, dostane mapku, kontakty… a zbytek peněz zaplatí jeho rodina teprve v případě, když jim zavolá z Evropy, že v pořádku dorazil. Působí to velmi důvěryhodně a mnoho lidí se během dvou, tří dnů nechá zlákat. Převaděčstvím do Evropy se v současnosti živí přibližně padesát tisíc lidí. Uprchlíci jim za cestu zaplatí tisíce amerických dolarů, z toho může být osmdesát procent zisk gangu. To je vyšší procento než při obchodu s drogami nebo realitami. Mafiánské sítě uplácejí policisty a úředníky v Turecku i v Řecku. Zpřetrhat tyto korupční vztahy nebude snadné.

Kolik lidí přišlo do Evropy za posledních deset let?
V Evropě se za tu dobu objevilo přes 25 milionů migrantů, z toho 15 – 20 milionů přišlo zvenčí, zbytek připadá na přejezdy v rámci Evropské unie. Přicházejí asi dva miliony lidí ročně. Podstatná část jsou ekonomičtí migranti, legální i nelegální, dále pak rodinní příslušníci a studenti. Uprchlíci, kteří měli právo na azyl, nebo jinou formu ochrany, tvořili dvacet procent příchozích, nyní jejich podíl vzrostl zhruba na padesát procent.

Kolik lidí může Evropa celkově přijmout, aniž bychom začali všichni společně hladovět?
Nevím, jestli se takovou otázkou někdo zabýval. Pokud by ale byla migrace nějak řízena a probíhala klidněji než nyní, může Evropa absorbovat tři nebo pět milionů lidí ročně. Téměř všechny evropské země potřebují nové pracovníky, protože populace na kontinentu stárne.

Je zajímavé, že v době internetu, elektronické navigace a společenských sítí uprchlíci znovu objevili nejstarší cestu, kudy se do Evropy chodí už od pravěku: přes Blízký východ na Balkán a dále proti proudu Dunaje. Migrace v tomto směru je jeden z nejvýznamnějších hybatelů lidského vývoje, právě tudy přišli do Evropy moderní lidé, jejichž kultura se tehdy nápadně nelišila od úrovně neandrtálců, posledních skutečně domorodých Evropanů. Nově příchozí se však brzy dobře adaptovali a před čtyřiceti až třiceti tisíci lety vytvořili aurignacienskou kulturu. Její vrcholná díla ukrývá jeskyně Chauvet ve Francii. Její nástup bývá označován za neolitickou kulturní revoluci. Tuto kulturu vystřídali lovci mamutů kulturou gravetienu, kterou opět rozvinuli až na postupu Evropou. Zanechali po sobě například Věstonickou venuši. Na významný civilizační přínos přistěhovalců v současnosti upozorňuje i Wall Street Journal: „Ve Spojených státech žije třináct procent lidí, kteří se narodili v jiné zemi. Tito lidé však vlastní téměř třetinu patentů a čtvrtinu Nobelových cen udělených obyvatelům USA.“ Podle citovaného časopisu přistěhovalcům pomáhá odstup a odlišný pohled na kulturu, do které přišli. Aby se prosadili, musejí opustit zažité stereotypy a najít novou životní strategii, což může být přínosné i pro okolí, protože tím vznikají nové, nečekané nápady…
Amerika dokáže lépe využít přínos imigrantů než Evropa, protože tam jsou všichni přistěhovalci, žádná rodina tam nežije déle než pár set let. Nově příchozí se během pěti až deseti let integrují a přestanou se cítit jako lidé druhé kategorie. Nikdo nezkoumá, jestli tam přijel jejich dědeček nebo oni sami. V Evropě to je daleko těžší, protože naše společnost je homogennější a ještě na druhou generaci potomků migrantů hledíme jako na přistěhovalce. Kdybychom byli navzájem otevřenější, bylo by to jednodušší pro všechny.

Tento pozitivní obraz USA kalí neradostný osud indiánů. Ale pro současnou situaci v Evropě to není vhodný příklad. Indiáni podlehli vpádu profesionálních, lépe vybavených a lépe organizovaných kolonizátorů. Do Evropy přicházejí více či méně dezorientovaní lidé s holýma rukama. Je možné, že se brzy skvěle přizpůsobí novému prostředí a vytvoří pozoruhodnou kulturu. Nehrozí nám pak ale osud neandrtálců, kteří neolitickou revoluci nepřežili?
Srovnávat vymírání neandrtálců a současných „domorodých“ Evropanů je absurdní. Žije nás tady půl miliardy a z toho jenom pár desítek milionů lidí není etnicky původních. Když se podíváte na tento poměr, je jasné, že osud neandrtálců nám v horizontu několika lidských životů nehrozí. Evropa se může stát pestřejší a promění se. Třeba se zastaví úpadek naší konkurenceschopnosti a při tvorbě nových nápadů se uplatní třicet nebo padesát procent etnicky nepůvodních Evropanů. Tento proces ale potrvá mnoho desetiletí a Evropa možná takové oživení potřebuje.

text a foto Ivan Větvička

XANTYPA 3/16 - výběr z článků

Vladimír a Martin Rosolovi

Vladimír a Martin Rosolovi

Výstava představí rozsáhlou retrospektivu děl Vladimíra Rosola od počátku jeho umělecké dráhy až do konce, kdy se před dvěma lety definitivně uzavřela jeho odchodem ze světa. Některá díla budou vystavena poprvé. Ojedinělá kolekce obsahuje šestadvacet autorových olejomaleb a padesát grafik. Součástí výstavy je i současná tvorba jeho syna Martina Rosola, skláře žijícího ve Spojených státech a vystavujícího po celém světě. Kurátorkou výstavy je Jana Gregorová. Jako host si k výstavě připojila několik svých obrazů. Originální propojení obrazů a grafik Vladimíra Rosola se skleněnými plastikami jeho syna je umocněno atmosférou rajské zahrady a multimediálním podbarvením, poskytujícími návštěvníkům silnější smyslový zážitek.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 6. listopadu 1981 v Rize a v hlavním městě Lotyšska prošel všemi mládežnickými fotbalovými kategoriemi. Začal však poměrně pozdě, bylo mu skoro třináct let. A to i přesto, že táta fotbal miloval a odmalička si s ním kopal. Vyrůstal v činžáku, jedna strana domu neměla okna, tak si tam s kluky udělali bránu a hráli fotbal. Maminka však měla raději jiné sporty, třeba tenis nebo plavání. Otec byl stavební inženýr, máma vystudovala stejnou školu jako on, právě na vysoké škole se potkali.

Herec a scenárista

Herec a scenárista

Poprvé jsem ho zaregistroval už v rozhlasové NEALKOHOLICKÉ VINÁRNĚ U PAVOUKA. Od té doby mám Zdeňka Svěráka rád. Jeho první hru AKT jsem viděl ještě v Malostranské besedě, kde ji diváci sledovali nad skleničkami vína od stolků, na nichž byly rozsvícené lampičky. U jednoho tehdy seděl herec František Filipovský se svou rodinou. AKT jsem dokonce ještě stihl vidět v podobě, v níž Svěrák nehrál sexuologa, ale esenbáka. V modročervené uniformě! Jak jsem se později dozvěděl, za pár měsíců musel postavu přepsat. Dvacátého osmého března 2016 se Zdeněk Svěrák dožívá osmdesáti let. Srdečně blahopřejeme!

Vojtěch Vlk

Vojtěch Vlk

Retrospektiva TranSpiRituals v pražské Nikon Photo Gallery představuje průřez dokumentární a portrétní tvorbou Vojtěcha Vlka. Nabízí černobílé fotografie mapující hledání duchovní stránky existence napříč různými náboženstvími. Výstava potrvá od 25. února do 3. dubna.

Patrik ze Skřečoně

Patrik ze Skřečoně

V poslední době na sebe výrazně upozornil mladý herec Patrik Děrgel (*1989). Letopočet jeho narození napovídá, že je mu právě tolik let jako demokracii v této zemi.

Hudební skladatel  Ennio Morricone

Hudební skladatel Ennio Morricone

V lednu vystoupil legendární skladatel filmové hudby Ennio Morricone v pražské O2 Aréně v rámci 60 YEARS OF MUSIC WORLD TOUR, na níž ho během celé zimy doprovází Český národní symfonický orchestr, velký pěvecký sbor a skvělá sopranistka Susanna Rigacci. Světoznámý hudební skladatel, který si už léta potrpí na oslovení Maestro, má za sebou více než šedesát filmů, které dokázaly získat různé prestižní ocenění a jeho tvorba doprovází neuvěřitelných pět set filmů a seriálů. Je autorem hudby i v nejnovějším kasovním trháku Quentina Tarantina OSM HROZNÝCH se Samuelem L. Jacksonem a Kurtem Russellem v hlavních rolích, který měl premiéru v našich kinech začátkem roku.

Timbuktu – město 333 mudrců

Timbuktu – město 333 mudrců

 Snad žádné jiné město černé Afriky nebylo v minulosti opředeno tolika záhadami a legendami jako právě Timbuktu – starobylé centrum obchodu a islámské vzdělanosti na řece Nigeru. První zmínka o této významné křižovatce karavanních cest na jižním okraji Sahary, kde se obchodovalo s otroky, zlatem, solí a slonovinou, pochází ze 14. století od arabského cestovatele. Po staletí se sem snažili proniknout i Evropané, ale podařilo se jim to až v 19. století. Ještě před pár lety bylo Timbuktu vyhledávanou turistickou atrakcí na seznamu Unesco a cizinci se sem jen hrnuli. Vypravit se do Timbuktu dnes je ale riziko, které pro nemuslima může skončit smrtí podobně jako před dvěma sty lety.

Spisovatelka Irena Dousková

Spisovatelka Irena Dousková

Spisovatelku Irenu Douskovou proslavila zejména její trilogie HRDÝ BUDŽES, ONĚGIN BYL RUSÁK a DARDA, z níž se staly i divadelní hry. Za hlavní roli v té první byla oceněna Bára Hrzánová cenou Thálie. Nedávno vyšla Ireně audiokniha podle její první prózy GOLDSTEIN PÍŠE DCEŘI. Namluvil ji Arnošt Goldflam.

Prezidentští kandidáti francouzské pravice spolu šermují též plnicími pery

V zemi Voltairově a Rousseauově potenciálním prezidentským kandidátům nezbývá než se vrhnout na spisovatelskou dráhu. Před volbou hlavy státu v příštím roce si lídři tamní pravice měří síly mimo jiné na literárním poli, a tak vedle laureátů Goncourtovy či Renaudotovy ceny si vás z výkladních skříní knihkupectví hloubavě měří rovněž oni.

Zeman trvale, neřízeně exploduje. Babiš hraje na české pivní pudy

Český prezident jako by trvale explodoval, jako by byl nabit negativní energií, která se nezadržitelně šíří tuzemským prostorem. Nachází silnou lidovou odezvu. Terč se ustálil, je jím premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Přitom se názory obou kupříkladu na uprchlíky nijak fatálně neliší. Nejsou protichůdné.
Prezident si stále lépe rozumí se šéfem ANO Andrejem Babišem. Přimykají se, dělají antisobotkovskou politiku. Ministr financí předvádí vyzrálý, čím dál surovější populismus. Hraje na ty nejzákladnější české pivní pudy. Jako by ani nebyl vicepremiérem Sobotkovy vlády. Vytváří se Zemanem paralelní svět, což českou společnost víc a víc rozděluje.
Máme dva politiky, kteří v Česku poslední dobou ovládají veřejný prostor a „stanovují témata“ (ona to žádná skutečná témata nejsou). Vedle toho poněkud zaniká, že si ODS zvolila předsedu, aniž by ho vlastně volila, a že si Strana zelených svého předsedu skutečně vybírala, což je u nás věc už nevídaná, dokonce takřka nenormální.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 3/16

XANTYPA Číslo 3/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne