Vděční příživníci klubáci

Nedávno jsem si povídal s fotografem divoké africké přírody a shodli jsme se, že fotit ptáky je sice pěkná ‚disciplína‘, ale ani jednoho z nás to nebaví. Nějak víc inklinujeme k šelmám, kočkám spícím na stromech, či ještě lépe trhajícím nebohou oběť. Jsou ale chvilky, kdy přece jen neposednými a přelétavými opeřenci nepohrdneme.

KubáciImpalí orgasmus
Když nastane „den blbec“ a já si k večeru zoufám, že jsem spoušť nezmáčkl ani jednou, s pokorou se rád vrátím k nejrozšířenější antilopě afrických savan. Impala, tato nádherná antilopa se sametovou kůží, tvoří stádečka mnohdy i o sto kusech. Okolo auta mi postávají skupinky samic s odrostlými mláďaty, jindy pouze mladí samci nebo opuštění a nevrlí samotáři. V Africe není rančera, který by při zpozorování impaly neprohlásil: „Bush burger!“ Statisíce impal svědčí o tom, že i když patří na jídelníček snad všech predátorů, díky hojnému počtu přežívají. Není dravce, který by si na štíhlou srnku savan netroufl, a specialisti, třeba gepardi, je mají jako chod číslo jedna. Levhart dává přednost poněkud větším kusům, jakými jsou mláďata kudu antilop, ale i tak, jakmile se pod strom, kde je skvěle ukrytý, dostane neopatrná impala, je s ní amen. Lev touto sotva padesátikilovou antilopou pohrdne, ale v případě hladu a bídy mu také nezbývá nic jiného.
Celý den jsem pohrdal antilopami s klubáky za ušima. A jak tomu občas bývá, když se potupně pokloním i „hamburgeru buše“ a konečně jej ve stínu fotografické porážky najdu, jejich věrní obletovači nikde. Zákony naschválů fungují v divočině dokonale. Večer, když slunce ukázkově barví krajinu do teplých oranžových nádechů, příroda mě trestá za mou aroganci. Nakonec se přece jen klubáci slétli k malému stádečku a dokonce na chvíli vykouklo slunce zpoza černých mraků. Dva ptáci s červenými zobáky posedávali na hřbetu samice antilopy a víc než svému hostiteli se věnovali vlastní očistě. Drápky si čechrali peří okolo krku a dlouhým zobákem si rovnali na křídlech, co nebylo sladěno ve správném směru. Po chvíli však jeden z klubáků poskočil a přelétl sotva pár desítek centimetrů k uchu antilopy. Zabořil svůj zobák do sluchovodu, až celá ptačí hlavička zmizela. Vrážel své tělíčko stále hlouběji, a když si nepochutnával na ušním mazu, určitě objevil hnízdo dobře ukrytých klíšťat.
Musel jsem se pousmát nad blaženým výrazem antilopy, která mhouřila oči jako v sedmém nebi. V jeden okamžik její víčka překryla velké černé zorničky a věřím, že kdyby právě okolo procházel hladový levhart, této ‚vrnící‘ impale by to bylo úplně jedno. Najednou se jí podlomilo kolínko, jako kdyby povolilo svalstvo, a antilopa se prudce zakymácela. Klubák zděšeně vzlétl a antilopa vytřeštila oči. Labužnickou masáží ji drobný pták přivedl do uklidňující letargie a myslím si, že na chvíli usnula. Následovalo chvilkové opojení, v němž sebou mladá samice málem doslova praštila o zem. Vyplašený pták poskočil na sousední antilopy a z celého hrdla začal klít, rozčilen nad neslušností hostitelky. Spokojená antilopa štěbetajícímu opeřenci nastrčila čumák, ale ptáku nedošlo, že se jí to velmi líbilo a přála by si ušní orgii zopakovat. Drobný milovník parazitů měl však dlouhé vedení, a jakmile do něj dloubla, uštědřil jí klovanec ostrým zobákem do citlivého čenichu.

Richard Jaroněk

XANTYPA 4/15 - výběr z článků

Zdeněk Burian

Zdeněk Burian

Na naší planetě snad není přírodní oblast, kterou by na svých obrazech a ilustracích nezachytil malíř Zdeněk Burian, od jehož narození uplynulo letos 11. února 110 let. Hluboké lesy, řeky a jezera Evropy, asijské velehory a tundry, australská buš, pampy Jižní Ameriky, tajemné africké džungle, severoamerické prérie i bílé sněhové pláně Antarktidy a Arktidy. A nesmíme zapomenout na moře, oceány a jejich svět. Do všech těchto cizokrajných enkláv můžeme proniknout očima Zdeňka Buriana. Některé jsou dnes už jiné, ale některé můžeme i nyní spatřit v podobě, jak ji zachytila malířova ruka.

Nejen Deep Purple a Rainbow

Nejen Deep Purple a Rainbow

Ritchie Blackmore se v poslední anketě časopisu Rolling Stone z roku 2011 o nejlepších rockových kytaristech všech dob umístil na slušném padesátém místě. Ale jako by všichni rockoví pamětníci z předlouhé hudební kariéry tohoto muzikanta stále stereotypně vyzdvihovali hlavně léta 1970–1973, kdy celý svět okouzloval svou hrou jakožto člen klasické sestavy Deep Purple, včetně jeho autorského podílu na nesmrtelném riffu ve skladbě SMOKE ON THE WATER. A také několik následných alb z jeho projektu Rainbow (Ritchie Blackmore’s Rainbow), a přitom opomíjeli jeho mladistvé koketování s popem i jeho současné angažmá ve folk-rockové sestavě Blackmore’s Night. Kytarista s mimořádně hbitými prsty a osobitým stylem hry oslaví 14. dubna sedmdesáté narozeniny.

São Paulo

São Paulo

Brazilské São Paulo udává trendy planetárního graffiti. Představitelé megapole to na jednu stranu vítají a nasprejovaná díla vydávají za atrakce pro turisty, jindy je, jako malůvky chuligánů, nařizují přebarvit na původní šeď.

První dáma Hana Benešová

První dáma Hana Benešová

Od narození Hany Benešové, manželky druhého československého prezidenta, uplyne letos sto třicet let. Historika a novináře Petra Zídka zaujal její životní příběh natolik, že mu věnoval tři roky života. Výsledkem jeho bádání je odborně fundovaná, ale zároveň čtivá kniha, která nám neobyčejný osud této ženy detailně přibližuje.

Etiopské Velikonoce

Etiopské Velikonoce

Velikonoce jsou jedním z hlavních svátků v kalendáři etiopské pravoslavné církve, která ve své ortodoxní podobě sdružuje největší počet věřících v Etiopii (asi 45 procent populace). Lidé se v postní době vydávají i z těch nezapadlejších vesnic do větších měst, aby se zúčastnili procesí a bohoslužeb. Putují pěšky celé dny či dokonce týdny, zdolávají horské masivy a poctivě se postí dlouhých padesát šest dnů. V jejich jídelníčku se nesmí objevit žádné maso či živočišné výrobky, tedy ani mléko a máslo. Ostatně strava je na severu země poměrně skromná i v mimopostním období, takže zdejší domorodci jsou velmi štíhlí.

Setkávání s profesorem Františkem Dvořákem

Setkávání s profesorem Františkem Dvořákem

Pod okny kavárny Slávia se třpytila řeka a budovu Národního divadla „zdobilo“ už kolikátý rok lešení. Kavárna, z níž se genius loci pomalu vytrácí, byla poloprázdná a tichá k povídání. Profesor Dvořák seděl zády k oknu, šálu kolem krku ležérně přehozenou, na stolku rozečtené noviny.

Babiš absolutně ovládl sněm svého ANO. A Sobotka zcela opanoval sjezd ČSSD

Několik událostí máme za sebou. Jednu čerstvou: v polovině března volební sjezd sociálních demokratů. Bohuslav Sobotka neměl soupeře a vyhrál. Do vedení si protlačil všecky místopředsedy, které před sjezdem vyjmenoval. A prosadil 40procentní kvóty pro ženy.
Sjezd ČSSD následoval jen čtrnáct dní po sněmu ANO, který též volil vedení. Někteří komentátoři sněm hnutí popisovali jako setkání sekty Andreje Babiše. Když se na ten podnik díváte z galerie, protože novináři jsou drženi odděleně, neunikne vám, jak se vše točí okolo Babiše.
Stalo se v Česku něco strašného, na co nejsme zvyklí. V Uherském Brodě (24. února) vtrhl do restaurace Družba muž, začal pálit a popravil osm obědvajících lidí. Po více než hodině a půl, během útoku speciální zásahové jednotky z Brna, potom zastřelil sám sebe. Ta hrůza nám prozradila leccos o naší policii.
Čilý je prezident Miloš Zeman. Letěl do Washingtonu na konferenci AIPAC (American Israel Public Affairs Committee), vlivné proizraelské lobby. Vyzval už podruhé za sebou k tvrdé válce s „Islámským státem“ a sklidil ovace ve stoje.

Co se děje… v New Yorku

Pomíjivá krása vtělená do řezaných květin zdobí budovu Viacom na newyorském Times Square. Šestnáct tisíc čerstvých růží, hortenzií, pivoněk a bodláků pomalu usychá pod dohledem londýnské výtvarnice Rebeccy Louise Law, která věnovala několik svých posledních projektů proměně veřejných prostor prostřednictvím zavěšených květin.

Co se děje… v Londýně

Nejdřív Paříž a hned na to Londýn vzdaly poctu muži, bez kterého mohli francouzští impresionisté zůstat partou zkrachovalých pošetilců, pro něž byla nálada odrážejícího se slunečního paprsku důležitější než kánony uměleckých akademií. „Bez něj bychom prostě nepřežili,“ konstatoval lakonicky Claude Monet na adresu Paula Duranda-Ruela (1832–1921), který od malíře v roce 1872 koupil třiadvacet obrazů. Rozprodával je pak dalších třicet let.

Co se děje… ve Vídni

Světoznámá galerie Albertina v historickém centru Vídně nabízí během letošního jara mimořádnou výstavu děl francouzských mistrů 19. století, a to v úzké spolupráci s prestižním pařížským Musée d’Orsay.

Reportáže - výběr z článků

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Zóna kontaktu

Zóna kontaktu

Prázdné silnice. Přízraky rozstřílených budov. Ulice a domy bez lidí. Hypnotizující opuštěnost. Bezčasí. Jakási neurčitá hrozba smrti na obzoru. Když v roce 1979 dotočil ruský režisér Andrej Tarkovskij svůj slavný film STALKER, jistě netušil, jak se jeho bezútěšné vizi filmové Zóny bude podobat „zamrzlá“ ukrajinská fronta na podzim roku 2017. Jak vypadá každodenní život v ochromení, které nevyřešený konflikt přinesl?

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Lo Manthang

Lo Manthang

Existuje vůbec někde na světě ono bájné a tajemstvími opředené údolí Šangri-la? Tahle otázka se znovu a znovu vynořuje, snad aby důkladně potrápila náruživé cestovatele, stejně jako neúnavné hledače dobrodružství.

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

Prodaná nevěsta

Prodaná nevěsta

Kdo se chce v Africe oženit, musí si připravit peněženku, aby vyvolenou od její rodiny vykoupil. Dřívější symbolická tradice se změnila v odírání ženicha, který však po svatbě může manželku považovat za svůj majetek.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/15

XANTYPA Číslo 4/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie