Co se děje… v Londýně

Smrt v ledových stopách

V uniformě příslušníka britských speciálních jednotek, známých pod zkratkou SAS, absolvoval nebezpečné mise v afghánském Helmandu, Bosně a také v Severním Irsku (než zde zavládlo v devadesátých letech příměří). Ani působení v nich, ani extrémně náročný fyzický trénink členů elitního komanda ovšem nedokázalo Henryho Worsleyho připravit na útrapy a vyčerpání z patnáctisetkilometrového osamělého pochodu Antarktidou. Po sto letech chtěl uskutečnit dobrodružný plán slavného britského polárního badatele Ernesta Shackletona a přejít Antarktidu napříč.

V roce 1911 prohráli britští polárníci bitvu s Norem Ronaldem Amundsenem o prvenství na jižním pólu. Výprava s Robertem Scottem dorazila k cíli o pět týdnů později než Norové. Scott během návratu na základnu společně s dalšími čtyřmi muži zahynul. Ale Ernest Shackleton přežil. O tři roky později, v roce 1914, když v Evropě vypukla válka, se ke břehům ledového kontinentu vrátil. Chystal se ho přejít a zmapovat. Ovšem neuspěl, i když i tehdy se vrátil živ a zdráv. O dva roky později však zemřel na infarkt.

Henry Worsley

Cesta za klukovským snem

Pětapadesátiletý Henry Worsley se vydal 14. listopadu 2015 napříč Antarktidou, aby Shackletonův sen naplnil. Nebylo to jeho první setkání s Antarktidou – při dvou minulých výpravách zdolal jižní pól jak Amundsenovou, tak Scottovou cestou.

Nikdo před ním však nepřešel Antarktidu sám a bez průběžného zásobování (Britka Felicity Ashtonová překonala Antarktidu v roce 2013 na lyžích, podpůrný tým ji ale cestou zásoboval potravinami). Necelých padesát kilometrů před cílem však Worsleymu došly síly. Přivolaný vrtulník („nejdražší taxík na světě,“ jak se o něm Henry vyjádřil) ho převezl do chilského Punta Arenas.

Manželka Joanna prý přijala tuto zprávu v prvních chvílích s úlevou. V Londýně odpočítávala dny a hodiny zbývající do Henryho návratu. A dokonce chystala oslavu na přivítanou. Neměla ponětí, že mu zbývá jen pár hodin života. Než ho totiž stačili lékaři v chilské nemocnici operovat na zánět pobřišnice, zemřel 24. ledna na celkové selhání vnitřních orgánů.

Worsleyho společník Henry Adams, který doprovázel podplukovníka britské armády při jeho první expedici do Antarktidy v roce 2008, vylučuje, že by podcenil riziko. „Na to příliš miloval život. Byl sice nesmírně houževnatý, ale uměl si zachovat zdravý rozum. A kdyby věděl, že mu během pochodu praskl žaludeční vřed, určitě by svůj pokus odvolal,“ řekl v rozhovoru pro nedělník Sunday Times.

Bylo mi jasné, že mu není dobře. Ale určitě ani on sám neměl tušení, jak je na tom zle,“ svěřila se britským novinářům Worsleyho manželka. „Před operací se prý bavil s lékaři o dětech. A o tom, jak se už další týden chystá přednášet jako průvodce na jedné z vyhlídkových lodí při plavbě podél břehů Antarktidy,“ svěřila se britským novinářům manželka Joanna, která se bez otálení vydala za svým chotěm do chilské nemocnice. Rozloučit se s ním už ale nestačila.

Předci z hrabství Yorkshire

K zájmu o Antarktidu přivedly Henryho už ve školním věku dobrodružné příběhy kapitána Scotta a Ernesta Shackletona, které našel ve školní knihovně. „Upomínky za nevrácené knížky, které mi posílali, jsem prostě ignoroval,“ svěřil se Worsley v životopise s názvem V SHACKLETONOVÝCH STOPÁCH, který vyšel v Británii v roce 2011.

Při Shackletonově expedici k jižnímu pólu v roce 1914 uvízla jeho loď Endurance v ledovém příkrovu Weddellova moře. Posádka si postavila stany na plovoucí kře. Shackleton se po několika dnech s pěti dalšími členy výpravy vydal v otevřeném člunu na patnáct set kilometrů dlouhou plavbu k břehům Jižní Georgie, aby našel pomoc, což se mu nakonec podařilo. Shackeltonova odysea Henryho fascinovala. Když loni v říjnu opustil armádu a odešel do výslužby, rozhodl se, že svůj klukovský sen uskuteční a vydá se po trase původně plánované Shackletonovy výpravy.

A měl k tomu ještě jeden důvod: když pátral v archivech po podrobnostech této expedice, zjistil, že je osobně spřízněn s jedním z jejích členů. Frak Worsley, vzdálený příbuzný, navigoval úspěšně člun, který dovezl Shackletona a další čtyři členy posádky ze Sloního ostrova k břehům Jižní Georgie, odkud Shackleton zorganizoval záchrannou operaci. „Nejsme sice přímí příbuzní, ale náš rodokmen vede ke společným předkům, Worsleyům z hrabství Yorkshire,“ napsal ve svém životopise.

Worsley vezl potravu, palivo a vybavení na odlehčených saních. Cestu měl rozpočítanou na osmdesát dní. Na jižní pól se dostal koncem prosince. Tempem pětačtyřicet kilometrů denně (a zhruba každým druhým dnem vyhrazeným na odpočinek) chtěl do cíle dojít v polovině února.

Oříšky a čokoláda

Svou denní rutinu při cestě ledovou pustinou popisoval pro své internetové fanoušky následovně: „Obvykle vstávám v sedm hodin, vyhloubím díru v ledu a vykonám – co nejrychleji a zády k větru – svou ranní potřebu. Hned pak začnu ve stanu rozpouštět sníh na vodu. Uvařím si ovesné vločky a do dvou termosek si připravím čaj na celý den. V devět složím stan, připravím sáně a vydám se na pochod.“

Denní putování si rozdělil do devadesátiminutových intervalů, během nichž ušel kolem pěti kilometrů: „Po hodině a půl si dám první přestávku – rychlé občerstvení, nějaký salám, čokoládu, oříšky. A stejný rytmus pokračuje až do sedmi do večera,“ uvedl britský polární badatel.

Cestou poslouchal hudbu, kterou prokládal tichem, to podle nálady. Stan začal stavět kolem sedmé a dal si záležet, aby byl pořádně přikolíkován. „Pak začnu obvykle vařit, večeře je pro mě z celého dne hlavní jídlo… Pak zápisky do deníku a kontrolní hovor přes satelitní telefon na základnu… Máme dohodu, že pokud se neozvu dvakrát po sobě, vydají se mě hledat… Pak příprava na další den, drobné opravy, každý večer spustím například solární panely, které vezu s sebou.

Worsley pochodoval opuštěným světadílem během letního období, kdy slunce (v závislosti na počasí) svítilo čtyřiadvacet hodin denně. Solární panely kopírovaly jeho pohyb na obloze tak, aby se baterie v přístrojích přes noc dobily. „Čas od jedenácti do sedmé je vyhrazený na spánek, i když občas mě v noci probudí hlasité poryvy větru… A tohle dokolečka celých osmdesát dní,“ popsal Worsley svou anabázi.

Sobě i jiným chtěl možná dokázat, že odolnost lidského organismu nemá mezí. Příroda a jeho vlastní tělo se však vzepřely. Nejnehostinnější a nejopuštěnější světadíl se nenechal pokořit.

Britský badatel za to navíc zaplatil svým životem. Ale v některé školní knihovně možná už teď listuje Worsleyho životopisem budoucí dobrodruh a polární badatel. A sní o tom, že až jednou dospěje, vydá se v jeho a také v Shackletonových stopách. A že cíle určitě dosáhne.

text Ivan Kytka, Kresba Dora Martínková

XANTYPA 4/16 - výběr z článků

Film Boj

Film Boj

Strhující válečné drama o vině a svědomí, které hned po svém prvním uvedení na filmovém festivalu v Benátkách sklidilo ovace publika i slova uznání od filmových kritiků. Jeho autorem je výrazný dánský režisér a scenárista Tobias Lindholm (1977), který má na svém kontě tak vynikající filmy, jako jsou ÚNOS (2012) o přepadení nákladní lodi somálskými piráty nebo HON (2012) o lidské štvanici na učitele, křivě nařčeného ze sexuálního zneužívání dítěte.  

Hobojista Vilém Veverka

Hobojista Vilém Veverka

Patří k evropské hobojové špičce. Loni na podzim vydal cédéčko VIVALDI, BACH, TELEMAN: HOBOJOVÉ KONCERTY, které podle kritik posouvá hranice interpretace barokní hudby. Vilém Veverka však do škatulky interpreta klasické hudby příliš nezapadá. Když jsem viděla, jak ke kavárně v centru Prahy, kde jsme se měli sejít k rozhovoru, přijíždí na kole ošlehaný urostlý chlapík, který vypadá jako horský vůdce na dovolené, v poklidu jsem dál pila kávu. Ale byl to on, a jak jsem později zjistila, s těmi horami jsem se docela trefila.

Klavírista Maksim Mrvica

Klavírista Maksim Mrvica

Chorvatský klavírista Maksim Mrvica není velký jen vzrůstem (bez tří centimetrů měří dva metry). Na svém kontě má osm úspěšných studiových alb, kterých se prodalo v sedmapadesáti zemích světa více než čtyři miliony kusů. Po loňském koncertě v Praze ho můžeme vidět 16. dubna v brněnském Sono centru a o den později v pražské Hybernii.

Vladimír Jiránek

Vladimír Jiránek

Vladimír Jiránek (1938–2012) byl vynikající ilustrátor a glosátor, autor mnoha kreslených vtipů a dětských animovaných příběhů. Pražská Galerie Tančící dům připravila první ucelenou výstavu jeho díla. Expozice je rozmístěna ve třech poschodích, nese název VČERA A DNES a představuje tři sta originálů postaviček z populárních příběhů o Patovi a Matovi, o Bobu a Bobkovi a mnohé další kreslené příběhy pro děti. Druhou část výstavy tvoří výběr z Jiránkových nejlepších kreslených vtipů, je jich tu sto padesát. Aby mohly výstavu navštěvovat celé rodiny, kresby s erotickou tematikou jsou umístěny v odlehlé místnosti a zavěšeny vysoko, aby na ně děti nedohlédly. Ty se na výstavě zabaví také u Jiránkových promítaných pohádek nebo kreslením animovaných postaviček světelným paprskem.

Umělecký ředitel Daniel Špinar

Umělecký ředitel Daniel Špinar

Již skoro celou první sezonu ve funkci šéfa činohry Národního divadla má za sebou Daniel Špinar (*1979). Jeho první režii jsem viděl v roce 2005 a od té doby jsem navštívil tři desítky inscenací (zdaleka ne všechny, pod nimiž je podepsán) tohoto pilného tvůrce. Drtivá většina z nich se mi jevila jako kvalitní, objevná, smělá.

Film Příběh lesa

Film Příběh lesa

Po úchvatných filmech MIKROKOSMOS, PTAČÍ SVĚT a OCEÁNY přicházejí Jacques Perrin a Jacques Cluzaud s PŘÍBĚHEM LESA. Natáčeli ho čtyři roky v evropských lesích. „Každý z nás viděl působivé záběry divokých zvířat v Africe. Ale víte, jak to vypadá uvnitř liščího doupěte? Běželi jste někdy sto metrů lesem spolu s divočákem a smečkou vlků? Stáli jste někdy dva metry od skotačícího kolouška? Když jsme poprvé viděli záběry středoevropské přírody v PŘÍBĚHU LESA, říkali jsme si to samé co recenzent The Hollywood Reporter: ,Neuvěřitelné. Jak vůbec bylo možné vše natočit?‘ Už dlouho jsme neviděli dokument, u kterého by se dětem i dospělým tolik tajil dech. Film nás uhranul o to víc, že nepopisuje vzdálenou realitu, ale tajemství, která jsou skryta kousek od nás, a přesto jsme je doposud nepoznali,“ nešetří chválou Jan Noháč z distribuční společnosti Aerofilms.

Francouzské úřady odstraňují „calaiskou džungli“

Že je v Evropě možné narazit na džungli? Nesmysl, řeknete; my, kdo jsme v zeměpisu dávali pozor, víme, že se džungle nacházejí výhradně v tropickém pásmu! Svět ale dnes prochází převratnými proměnami, a jedna džungle tak nedávno vznikla poblíž severofrancouzského města Calais. Nebují tu žádná tropická vegetace, zato se lokalita zaplnila uprchlíky z Asie a Afriky. Podobně jako na okraji opravdové džungle si zde černí osadníci postavili chýše z klacků a slámy, zatímco jejich arabští sousedé dali přednost stanům. Vysněné dovolené u moře je ovšem tohle kempování na hony vzdáleno; nelíbí se ani francouzským úřadům, které se tábor rozhodly zbourat.

COCO a přátelé

COCO a přátelé

Jaká byla Coco Chanel? Kdo byli její skuteční přátelé a milenci? Jaký vztah měla k umění a co ji vedlo k tomu, aby tajně financovala uvedení Stravinského Svěcení jara? Tyto otázky a mnohem více vyjasní přední odbornice na dějiny módy a kulturní historii Jana Máchalová.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Co se děje… v New Yorku

Hvězdná ruská sopranistka Anna Netrebko pravidelně září na pódiu newyorské Metropolitní opery. Sólový recitál je dalším logickým krokem na její stoupající dráze. Za doprovodu pianisty Malcolma Martineaua zavítá do světa romantických skladeb a prestižním operním sálem zazní opusy Rimského-Korsakova, Čajkovského a Rachmanina. Netrebko je prvním člověkem z prostředí klasické hudby, kterého časopis Time zařadil na svůj seznam sta nejvlivnějších lidí světa. Je rovněž držitelkou dvou cen Grammy.

Aktuálně - výběr z článků

Je libo porno, nebo raději obraz?

Je libo porno, nebo raději obraz?

Letošní vyhlášení výsledků soutěže Ceny kritiky pro mladé malíře do třiceti let proběhlo jako každý rok v únoru při zahájení výstavy sedmi finalistů.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/16

XANTYPA Číslo 4/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne