Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

V Česku houstne atmosféra. Babiš se Zemanem proti Sobotkovi

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat?

Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

V poslední době má však potíže s Čapím hnízdem. Vymyslel tu farmu, vlastnil, pak byla převedena na anonymní akcie a dostala dotaci 54 milionů, na kterou by jako člen Agrofertu neměla nárok. A když uplynula lhůta, tak zase šup pod Babiše. Teď ta kauza začíná šéfa ANO honit. Vyšetřuje ji úřad Evropské komise OLAF.

Pokračuje absurdní spor Miloše Zemana s Ferdinandem Peroutkou, jehož si hlava státu zřejmě vtělila do „pražské kavárny“. Kancelář prezidenta (Zemana osobně žalovat nelze) prohrála první soud s Peroutkovou vnučkou Terezií Kaslovou. Ale na věci to nic nemění, Zeman si dál trvá na svém. Pražským kavárníkům to nedaruje. Směšná kauza? Ne. Strašná.

Novinka: když si u nás neonacisté vezmou šibenice na demonstraci, kde mluví kupříkladu o zrádci Sobotkovi, není to ani přestupek. Věc už posoudila policie; nic závadného neshledala. Po policii šibenice zkoumal Úřad městské části pro Prahu 1. Došel též k závěru, že vše bylo v pořádku, není to ani na pokutu. (Takže budeme čekat, až někoho ti náckové opravdu oběsí.)

Dankovci a kotlebovci na koni

Jak to v tatranské zemi, jež je nám nejblíže v Evropě, dopadlo? Ficův Smer oproti roku 2012 ztratil 400 tisíc voličů, tedy 16 procent. Tehdy získal 44, 41 procenta, nyní 28,28 procenta. Obrovský propad. Fico už nemůže vládnout sám. Vsadil na antibruselskou, antievropskou politiku. Leitmotivem jeho kampaně byli uprchlíci, které ovšem aby na Slovensku hledal lupou, stavěl se proti muslimům, proti islamizaci Slovenska, ač ani ta nehrozí. Zvykl si vládnout sám, což je přepych. A padl na ústa. Jeho vítězství netěší, nýbrž bolí. Bude oříšek složit vládu.

Že v demokratických volbách ztratí vládní strana (mimochodem Smer vyhrál čtvrté velké volby), to je normální. Jenomže velice posílily dvě strany, pro něž demokracie neznamená nic. Slovenská národní strana (SNS) Andreje Danka získala 8,6 procenta hlasů a Lidová strana Naše Slovensko (ĽS NS) Mariana Kotleby 8 procent. Velké riziko. Dankovci jsou běžně označováni za nacionalisty, kotlebovci pak za fašisty.

Do národní rady se na Slovensku nedostali komunisté. V tom se lišíme. U nás mají okolo dvanácti až patnácti procent. Slovenské nacionální strany volilo mnoho lidí, což děsí. Slovenský nacionalismus kvetl za Mečiara a vrátil se v té nejdrsnější podobě (Kotleba).

Slovenská politika je rozháraná, opozice se mydlí mezi sebou, každý proti každému. Rozpadající se společnost, jejíž nemalá část sáhla po extrému. Nyní nacionalisté tam i u nás budou říkat: Jaké nedemokratické strany? Byly přece demokraticky zvoleny! Jenže ani regulérně probíhající volby nic nemění na tom, že strany propagující nenávist nejsou demokratické a nemají nic společného s evropskými hodnotami.

Hlasy z internetové džungle

Jako druhá se umístila Svoboda a solidarita (SaS) Richarda Sulíka: 12,1 procenta. Třetí skončila strana Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti – NOVA (OĽANO): 11 procent. Čtvrtí a pátí nacionalisté a fašisté. Šestý miliardář – populista Boris Kollár známý tím, že má devět dětí s osmi milenkami, a jeho strana Sme rodina: 6,6 procenta. Do Národní rady proniklo osm různorodých stran, mišmaš. Pěti procent nedosáhlo kdysi silné Křesťanskodemokratické hnutí.

Co se na Slovensku stalo? Volby jsou výsledkem nespokojenosti s vládou, narůstajícího napětí ve státu, odkud utíkají mladí lidé, a rozkladné propagandy na sociálních sítích a jinde. Populista Fico se snažil lidi uplácet, ale levně (zadarmo jízdné ve vlaku pro studenty a důchodce kupříkladu). Mezi levné „uplácení“ patří i strašení migrační vlnou a bránění národa před islámem. Přitom dál kvete korupce, justice a policie se tváří jako slepé, politici jsou propojeni s oligarchy. Školství v katastrofálním stavu. Stávky zdravotníků a odchod slovenských sester i lékařů do zahraničí. Nespokojenost, strach, že přestanou fungovat nemocnice, lékařská péče se zúží. Přitom o zdraví lidem jde na prvním místě. Plus jakási věčná nomenklatura, jež se nemění. To se to pak nacionalistům, populistům, fašistům snadno argumentuje.

Velkou roli tedy sehrála nedůvěra vládě, státním institucím včetně soudů, ale také nedůvěra zavedeným médiím.

Celý názor Martina Fendrycha si přečtete v tištěné Xantypě...

XANTYPA 4/16 - výběr z článků

Film Boj

Film Boj

Strhující válečné drama o vině a svědomí, které hned po svém prvním uvedení na filmovém festivalu v Benátkách sklidilo ovace publika i slova uznání od filmových kritiků. Jeho autorem je výrazný dánský režisér a scenárista Tobias Lindholm (1977), který má na svém kontě tak vynikající filmy, jako jsou ÚNOS (2012) o přepadení nákladní lodi somálskými piráty nebo HON (2012) o lidské štvanici na učitele, křivě nařčeného ze sexuálního zneužívání dítěte.  

Hobojista Vilém Veverka

Hobojista Vilém Veverka

Patří k evropské hobojové špičce. Loni na podzim vydal cédéčko VIVALDI, BACH, TELEMAN: HOBOJOVÉ KONCERTY, které podle kritik posouvá hranice interpretace barokní hudby. Vilém Veverka však do škatulky interpreta klasické hudby příliš nezapadá. Když jsem viděla, jak ke kavárně v centru Prahy, kde jsme se měli sejít k rozhovoru, přijíždí na kole ošlehaný urostlý chlapík, který vypadá jako horský vůdce na dovolené, v poklidu jsem dál pila kávu. Ale byl to on, a jak jsem později zjistila, s těmi horami jsem se docela trefila.

Klavírista Maksim Mrvica

Klavírista Maksim Mrvica

Chorvatský klavírista Maksim Mrvica není velký jen vzrůstem (bez tří centimetrů měří dva metry). Na svém kontě má osm úspěšných studiových alb, kterých se prodalo v sedmapadesáti zemích světa více než čtyři miliony kusů. Po loňském koncertě v Praze ho můžeme vidět 16. dubna v brněnském Sono centru a o den později v pražské Hybernii.

Vladimír Jiránek

Vladimír Jiránek

Vladimír Jiránek (1938–2012) byl vynikající ilustrátor a glosátor, autor mnoha kreslených vtipů a dětských animovaných příběhů. Pražská Galerie Tančící dům připravila první ucelenou výstavu jeho díla. Expozice je rozmístěna ve třech poschodích, nese název VČERA A DNES a představuje tři sta originálů postaviček z populárních příběhů o Patovi a Matovi, o Bobu a Bobkovi a mnohé další kreslené příběhy pro děti. Druhou část výstavy tvoří výběr z Jiránkových nejlepších kreslených vtipů, je jich tu sto padesát. Aby mohly výstavu navštěvovat celé rodiny, kresby s erotickou tematikou jsou umístěny v odlehlé místnosti a zavěšeny vysoko, aby na ně děti nedohlédly. Ty se na výstavě zabaví také u Jiránkových promítaných pohádek nebo kreslením animovaných postaviček světelným paprskem.

Umělecký ředitel Daniel Špinar

Umělecký ředitel Daniel Špinar

Již skoro celou první sezonu ve funkci šéfa činohry Národního divadla má za sebou Daniel Špinar (*1979). Jeho první režii jsem viděl v roce 2005 a od té doby jsem navštívil tři desítky inscenací (zdaleka ne všechny, pod nimiž je podepsán) tohoto pilného tvůrce. Drtivá většina z nich se mi jevila jako kvalitní, objevná, smělá.

Film Příběh lesa

Film Příběh lesa

Po úchvatných filmech MIKROKOSMOS, PTAČÍ SVĚT a OCEÁNY přicházejí Jacques Perrin a Jacques Cluzaud s PŘÍBĚHEM LESA. Natáčeli ho čtyři roky v evropských lesích. „Každý z nás viděl působivé záběry divokých zvířat v Africe. Ale víte, jak to vypadá uvnitř liščího doupěte? Běželi jste někdy sto metrů lesem spolu s divočákem a smečkou vlků? Stáli jste někdy dva metry od skotačícího kolouška? Když jsme poprvé viděli záběry středoevropské přírody v PŘÍBĚHU LESA, říkali jsme si to samé co recenzent The Hollywood Reporter: ,Neuvěřitelné. Jak vůbec bylo možné vše natočit?‘ Už dlouho jsme neviděli dokument, u kterého by se dětem i dospělým tolik tajil dech. Film nás uhranul o to víc, že nepopisuje vzdálenou realitu, ale tajemství, která jsou skryta kousek od nás, a přesto jsme je doposud nepoznali,“ nešetří chválou Jan Noháč z distribuční společnosti Aerofilms.

Francouzské úřady odstraňují „calaiskou džungli“

Že je v Evropě možné narazit na džungli? Nesmysl, řeknete; my, kdo jsme v zeměpisu dávali pozor, víme, že se džungle nacházejí výhradně v tropickém pásmu! Svět ale dnes prochází převratnými proměnami, a jedna džungle tak nedávno vznikla poblíž severofrancouzského města Calais. Nebují tu žádná tropická vegetace, zato se lokalita zaplnila uprchlíky z Asie a Afriky. Podobně jako na okraji opravdové džungle si zde černí osadníci postavili chýše z klacků a slámy, zatímco jejich arabští sousedé dali přednost stanům. Vysněné dovolené u moře je ovšem tohle kempování na hony vzdáleno; nelíbí se ani francouzským úřadům, které se tábor rozhodly zbourat.

COCO a přátelé

COCO a přátelé

Jaká byla Coco Chanel? Kdo byli její skuteční přátelé a milenci? Jaký vztah měla k umění a co ji vedlo k tomu, aby tajně financovala uvedení Stravinského Svěcení jara? Tyto otázky a mnohem více vyjasní přední odbornice na dějiny módy a kulturní historii Jana Máchalová.

Co se děje… v New Yorku

Hvězdná ruská sopranistka Anna Netrebko pravidelně září na pódiu newyorské Metropolitní opery. Sólový recitál je dalším logickým krokem na její stoupající dráze. Za doprovodu pianisty Malcolma Martineaua zavítá do světa romantických skladeb a prestižním operním sálem zazní opusy Rimského-Korsakova, Čajkovského a Rachmanina. Netrebko je prvním člověkem z prostředí klasické hudby, kterého časopis Time zařadil na svůj seznam sta nejvlivnějších lidí světa. Je rovněž držitelkou dvou cen Grammy.

Co se děje… v Londýně

Co se děje… v Londýně

Smrt v ledových stopách V uniformě příslušníka britských speciálních jednotek, známých pod zkratkou SAS, absolvoval nebezpečné mise v afghánském Helmandu, Bosně a také v Severním Irsku (než zde zavládlo v devadesátých letech příměří). Ani působení v nich, ani extrémně náročný fyzický trénink členů elitního komanda ovšem nedokázalo Henryho Worsleyho připravit na útrapy a vyčerpání z patnáctisetkilometrového osamělého pochodu Antarktidou. Po sto letech chtěl uskutečnit dobrodružný plán slavného britského polárního badatele Ernesta Shackletona a přejít Antarktidu napříč.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Zeman trvale, neřízeně exploduje. Babiš hraje na české pivní pudy

Český prezident jako by trvale explodoval, jako by byl nabit negativní energií, která se nezadržitelně šíří tuzemským prostorem. Nachází silnou lidovou odezvu. Terč se ustálil, je jím premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Přitom se názory obou kupříkladu na uprchlíky nijak fatálně neliší. Nejsou protichůdné.
Prezident si stále lépe rozumí se šéfem ANO Andrejem Babišem. Přimykají se, dělají antisobotkovskou politiku. Ministr financí předvádí vyzrálý, čím dál surovější populismus. Hraje na ty nejzákladnější české pivní pudy. Jako by ani nebyl vicepremiérem Sobotkovy vlády. Vytváří se Zemanem paralelní svět, což českou společnost víc a víc rozděluje.
Máme dva politiky, kteří v Česku poslední dobou ovládají veřejný prostor a „stanovují témata“ (ona to žádná skutečná témata nejsou). Vedle toho poněkud zaniká, že si ODS zvolila předsedu, aniž by ho vlastně volila, a že si Strana zelených svého předsedu skutečně vybírala, což je u nás věc už nevídaná, dokonce takřka nenormální.

2016: Rok, kdy bychom měli zasypávat příkopy nenávisti

Olééééé, oléééé, to je jízda. Svist, výbuchy ohňostrojů, vyděšení psi a kočky a byli jsme strojem času vrženi do roku 2016. Do světa, který nám připadá hrozivý, nebezpečný, cizí. Vládne strach. S kým se bavíte, každý věští něco hrozného. „Bude hůř.“ Jako by se vytratil optimismus, naděje. Přitom se nám daří výborně, ekonomika roste, nestrádáme. Ano, nemalá část národa odmítá pomáhat jiným. To je fakt. Odtud se bere strach? Rodí se z osobní nejistoty, z nesebevědomí, že se málo spoléháme na sebe. Dědictví bolševika? Možná. Špatné vzory? Možná. Nebo taky jde o to, že jsme svobodu dostali zadarmo a neceníme si jí. Oč letos půjde? Co je v Česku nejpalčivější problém? Snadno můžeme vypočítat, co to není. Třeba uprchlíci. O azyl u nás žádají stovky lidí. V Německu milion. Zatím nám zřejmě nehrozí ani teroristické akce; jistě ne tolik jako Paříži, Bruselu, Londýnu, Mnichovu. Stojíme mimo hlavní proud, jsme nevýznamní a teď se to hodí. Nehrozí nám, pokud známo, ani žádná finanční krize (i když ta se dopředu asi odhadnout nedá). Zatím nemusíme čekat ani válku. Rusové mají dost starostí se sebou a Islámský stát je daleko. – Takže co je náš nejpalčivější problém?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/16

XANTYPA Číslo 4/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie