Hobojista Vilém Veverka

jedna z hvězd Pražského jara

Patří k evropské hobojové špičce. Loni na podzim vydal cédéčko VIVALDI, BACH, TELEMAN: HOBOJOVÉ KONCERTY, které podle kritik posouvá hranice interpretace barokní hudby. Vilém Veverka však do škatulky interpreta klasické hudby příliš nezapadá. Když jsem viděla, jak ke kavárně v centru Prahy, kde jsme se měli sejít k rozhovoru, přijíždí na kole ošlehaný urostlý chlapík, který vypadá jako horský vůdce na dovolené, v poklidu jsem dál pila kávu. Ale byl to on, a jak jsem později zjistila, s těmi horami jsem se docela trefila.

Vilém VeverkaVedle pražské HAMU jste studoval i na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně. V čem je vzdělávání hudebníků specifické?
Zejména v tom, že hlavní předmět probíhá formou individuální výuky. Proto je studium tak drahé, bez ohledu na to, jestli studujete v Praze nebo Berlíně. Jeden pedagog na jednoho studenta. Ne přednášející, který má plnou aulu posluchačů. Proto tento typ studia patří mezi ekonomicky nejnáročnější.

Měl jste v Německu stipendium?
V roce 1998 jsem začal hrát v Gustav Mahler Jugendorchester (GMJO), kde mi hned po prvním roce dali stipendium. Mezitím jsem ale ještě stihl jít na vojnu a nastoupit na pražskou HAMU. Moje vojna ale měla „soft formu“, sloužil jsem u Ústřední hudby Armády České republiky. Byla to samozřejmě více či méně přehlídka ztraceného času, ale na vysokou školu jsem se pak o to víc těšil. Z toho jsem ovšem brzy vystřízlivěl. Představu, kterou jsem si při čekání na studium vytvořil, se pak příliš neshodovala s realitou. Nejvíc mi vadilo zvláštní bazírování na interpretační tradici, na něčem, co v té době ve světě už nebylo úplně aktuální. Mimochodem, na HAMU mě nepřijali bezprostředně poté, kdy jsem v roce 1997 jako jediný český student udělal konkurs do GMJO. Vzali mě až po roce vojny.

Dostat se na berlínskou Hochschule für Musik bylo snazší?
Na jaře roku 2000 mě oslovil můj pozdější pedagog Dominik Wollenweber, člen Berlínské filharmonie. Na Hochschule stavěl novou třídu, do níž mě pozval. Měl pocit, že pro můj další rozvoj by nebylo rozumné soustředit se jen na pražská studia. Což jsem už tušil, jen jsem nevěděl, kudy ta cesta povede. Shodou náhod jsem hned na začátku dostal šanci působit jako elév v Berlínské filharmonii, což mi hodně pomohlo při financování studia a cestování mezi Prahou a Berlínem.

Proč jste vlastně zůstával v relativně provinční Praze?
V porovnání s Berlínem, nezpochybnitelnou kulturní metropolí Evropy, je v oblasti studia hudby provinčních devadesát procent evropských měst. V Praze jsem zůstal, protože jsem nakonec s vedením školy nalezl vyhovující modus vivendi a chtěl dokončit, co jsem začal. Mimořádně zajímavé mi přišlo i to, že v Německu jsem měl možnost čerpat nové myšlenky, a studium v Česku mi umožňovalo je uplatňovat a obhajovat. Tato názorová konfrontace pro mě byla velmi cenná.
Nakonec jsem zakotvil v Praze, i když se do Berlína stále častěji vracím. V Čechách se mezitím rozvíjela zajímavá spolupráce se Supraphonem a také možnost být prvním českým interpretem celé řady nových sólových skladeb. Aktuálně mám zřejmě víc koncertů u nás než v zahraničí, ale mým cílem stále je být globálním hráčem.

Nechtěl byste pokračovat v šíření novějšího přístupu k interpretaci i jako pedagog? Učení vás neláká?
Já vedu pravidelně letní kursy v Třeboni, kde mám intenzivní kontakt se studenty, pracujeme až dvanáct hodin denně. Ale pravidelně učit mě zatím neláká. Otázka také je, jak by se intenzivnější výuka slučovala s výkonnostním hraním.

Nebojíte se, že pobytem v Praze ztratíte kontakt se světovou špičkou?
Důležité je ten kontakt neustále udržovat a zároveň posouvat mantinely interpterace, nejen v Česku. Z tohoto pohledu je zajímavá naše hudební formace Ensemble Berlin Prag, se kterou letos vystoupíme na prestižních festivalech PRAŽSKÉ JARO a SMETANOVA LITOMYŠL. Zároveň máme s tímto mezinárodním souborem první pozvání do cyklu Berlínské filharmonie.

Jak velkou roli hrají osobní vztahy v možnostech rozvoje a kariérního růstu interpreta vážné hudby?
Osobní vztahy mohou jistě hodně pomoci. Důležité je mít kolem sebe podobně smýšlející partnery. Pro mě je to třeba Kateřina Englichová. Cenné bylo koncertní setkání s Pavlem Šporclem. V získání kontaktů na evropskou špičku mi berlínské studium velmi pomohlo. Na škole studují lidé z celého světa. V poslední době je zřetelný nárůst studentů z Asie, zejména z Jižní Koreje.

Na podzim vám vyšla nová deska, hrajete průměrně šest sólových koncertů měsíčně, jste sólistou Filharmonie Brno. Máte vůbec nějaký volný čas?
Před časem jsem byl v Argentině, na Aconcague, nejvyšší hoře Jižní Ameriky. To je něco, z čeho pak můžu dále čerpat; poznávám přitom možnosti svého těla, jakou mám k dispozici skutečnou fyzickou, ale i psychickou kapacitu. Hoboj je fyzicky velmi náročný nástroj, a pokud jsem v dobré kondici, mohu jít na pódiu nadoraz, žádá-li si to hudba. Oba světy, hudbu a vysoké hory, ale není snadné spojit.

Je při výstupu poznat, že máte výjimečně trénované plíce?
Co se týče spojení dechového nástroje a pobytu ve vysokých horách, má asi vitalita plic, tedy schopnost je rychle naplnit a opět vyprázdnit, svůj význam. Obě disciplíny se doplňují ve smyslu optimální techniky dýchání – v horách i na pódiu. Na druhou stranu nevím, jestli mi zkušenosti z vysokých hor a obráceně hoboj dávají před ostatními interprety, respektive horolezci výrazný náskok.

Neuvažoval jste o historicky prvním koncertu na hoboj v sedmi tisících metrech? Myslíte, že by to šlo udýchat?
Udýchat by to asi šlo, ale nejspíš by mi umrzly prsty. Především by to nepochybně poškodilo hoboj.

Říkal jste, že na předchozí expedici jste byl asi měsíc, jak dlouho vám pak trvalo dostat se zpátky do formy?
Volno jsem si udělal téměř dva měsíce. Po návratu jsem tak měl čas všechno vstřebat. Zpracovat fotografie a zejména nikam nepospíchat. Zpátky do koncertní formy jsem se pak dostával asi čtrnáct dní. Motorické schopnosti člověk nezapomene, ale ochabnou mu mimické svaly a nátisk, které jsou tolik potřebné pro tvorbu tónu.

Fotografování je vaše další vášeň. Jako milovník klasiky asi budete pořád fotit na klasický film, ne?
Máte pravdu, že jsem dlouho odolával. Fotil jsem donedávna na diapozitivy, ale technický pokrok mě nakonec dohnal. Digitální fotografii se dnes z hlediska kvality dá těžko konkurovat. Zvlášť ve specifických podmínkách velehor. Pro mě je fotografie a hory jedno téma, nedovedu si představit, že bych byl v horách a nefotografoval.

Kolik máte z té vaší měsíční výpravy fotografií, které se nebojíte ukázat?
V listopadu jsem měl retrospektivní výstavu v Hradci Králové a z Argentiny jsem tam měl pět fotografií. Je třeba kriticky vybírat. Jsem samouk, k fotografování a horám mě přivedl táta, ale když už něco dělám, chci to dělat pořádně.

Hudebník by měl mít načteno i určité penzum knih, měl by se orientovat v artových filmech, očekává se, že bude mít přehled o současném výtvarném umění. Které soudobé skladatele vážné hudby by měl tento náš hypotetický intelektuál podle vás znát?
Mám zkušenost, že v této oblasti bývají i vysokoškoláci mnohdy nepopsaným listem papíru. Předpokládal bych, že budou znát moderní klasiky, za všechny třeba Steve Reicha, Phillipa Glase, Arnolda Schoenberga, Igora Stravinského. Z české scény Jana Klusáka nebo Marka Kopelenta. Hudba má určitou nevýhodu. Když se vám něco nelíbí na výstavě, můžete se k exponátu obrátit zády. Na koncertě jste ale konfrontován i s tím, co vás hned napoprvé tolik nezaujme nebo dokonce podráždí. Hudba je v tomto smyslu invazivnější. Řada posluchačů má navíc dojem, že by hudbě měli rozumět. Pokud tomu nerozumím, nemůže se mi to líbit, a celý začarovaný kruh končí tím, že na to radši ani nepůjdu. Což je omyl a velká škoda. Úkolem interpreta 21. století je pomoci lidem tyto bariéry prorazit, ukázat a obhájit smysluplnost hudby, potažmo moderního umění v dnešní společnosti.

Anna Huliciusová

XANTYPA 4/16 - výběr z článků

Film Boj

Film Boj

Strhující válečné drama o vině a svědomí, které hned po svém prvním uvedení na filmovém festivalu v Benátkách sklidilo ovace publika i slova uznání od filmových kritiků. Jeho autorem je výrazný dánský režisér a scenárista Tobias Lindholm (1977), který má na svém kontě tak vynikající filmy, jako jsou ÚNOS (2012) o přepadení nákladní lodi somálskými piráty nebo HON (2012) o lidské štvanici na učitele, křivě nařčeného ze sexuálního zneužívání dítěte.  

Klavírista Maksim Mrvica

Klavírista Maksim Mrvica

Chorvatský klavírista Maksim Mrvica není velký jen vzrůstem (bez tří centimetrů měří dva metry). Na svém kontě má osm úspěšných studiových alb, kterých se prodalo v sedmapadesáti zemích světa více než čtyři miliony kusů. Po loňském koncertě v Praze ho můžeme vidět 16. dubna v brněnském Sono centru a o den později v pražské Hybernii.

Vladimír Jiránek

Vladimír Jiránek

Vladimír Jiránek (1938–2012) byl vynikající ilustrátor a glosátor, autor mnoha kreslených vtipů a dětských animovaných příběhů. Pražská Galerie Tančící dům připravila první ucelenou výstavu jeho díla. Expozice je rozmístěna ve třech poschodích, nese název VČERA A DNES a představuje tři sta originálů postaviček z populárních příběhů o Patovi a Matovi, o Bobu a Bobkovi a mnohé další kreslené příběhy pro děti. Druhou část výstavy tvoří výběr z Jiránkových nejlepších kreslených vtipů, je jich tu sto padesát. Aby mohly výstavu navštěvovat celé rodiny, kresby s erotickou tematikou jsou umístěny v odlehlé místnosti a zavěšeny vysoko, aby na ně děti nedohlédly. Ty se na výstavě zabaví také u Jiránkových promítaných pohádek nebo kreslením animovaných postaviček světelným paprskem.

Umělecký ředitel Daniel Špinar

Umělecký ředitel Daniel Špinar

Již skoro celou první sezonu ve funkci šéfa činohry Národního divadla má za sebou Daniel Špinar (*1979). Jeho první režii jsem viděl v roce 2005 a od té doby jsem navštívil tři desítky inscenací (zdaleka ne všechny, pod nimiž je podepsán) tohoto pilného tvůrce. Drtivá většina z nich se mi jevila jako kvalitní, objevná, smělá.

Film Příběh lesa

Film Příběh lesa

Po úchvatných filmech MIKROKOSMOS, PTAČÍ SVĚT a OCEÁNY přicházejí Jacques Perrin a Jacques Cluzaud s PŘÍBĚHEM LESA. Natáčeli ho čtyři roky v evropských lesích. „Každý z nás viděl působivé záběry divokých zvířat v Africe. Ale víte, jak to vypadá uvnitř liščího doupěte? Běželi jste někdy sto metrů lesem spolu s divočákem a smečkou vlků? Stáli jste někdy dva metry od skotačícího kolouška? Když jsme poprvé viděli záběry středoevropské přírody v PŘÍBĚHU LESA, říkali jsme si to samé co recenzent The Hollywood Reporter: ,Neuvěřitelné. Jak vůbec bylo možné vše natočit?‘ Už dlouho jsme neviděli dokument, u kterého by se dětem i dospělým tolik tajil dech. Film nás uhranul o to víc, že nepopisuje vzdálenou realitu, ale tajemství, která jsou skryta kousek od nás, a přesto jsme je doposud nepoznali,“ nešetří chválou Jan Noháč z distribuční společnosti Aerofilms.

Francouzské úřady odstraňují „calaiskou džungli“

Že je v Evropě možné narazit na džungli? Nesmysl, řeknete; my, kdo jsme v zeměpisu dávali pozor, víme, že se džungle nacházejí výhradně v tropickém pásmu! Svět ale dnes prochází převratnými proměnami, a jedna džungle tak nedávno vznikla poblíž severofrancouzského města Calais. Nebují tu žádná tropická vegetace, zato se lokalita zaplnila uprchlíky z Asie a Afriky. Podobně jako na okraji opravdové džungle si zde černí osadníci postavili chýše z klacků a slámy, zatímco jejich arabští sousedé dali přednost stanům. Vysněné dovolené u moře je ovšem tohle kempování na hony vzdáleno; nelíbí se ani francouzským úřadům, které se tábor rozhodly zbourat.

COCO a přátelé

COCO a přátelé

Jaká byla Coco Chanel? Kdo byli její skuteční přátelé a milenci? Jaký vztah měla k umění a co ji vedlo k tomu, aby tajně financovala uvedení Stravinského Svěcení jara? Tyto otázky a mnohem více vyjasní přední odbornice na dějiny módy a kulturní historii Jana Máchalová.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Co se děje… v New Yorku

Hvězdná ruská sopranistka Anna Netrebko pravidelně září na pódiu newyorské Metropolitní opery. Sólový recitál je dalším logickým krokem na její stoupající dráze. Za doprovodu pianisty Malcolma Martineaua zavítá do světa romantických skladeb a prestižním operním sálem zazní opusy Rimského-Korsakova, Čajkovského a Rachmanina. Netrebko je prvním člověkem z prostředí klasické hudby, kterého časopis Time zařadil na svůj seznam sta nejvlivnějších lidí světa. Je rovněž držitelkou dvou cen Grammy.

Co se děje… v Londýně

Co se děje… v Londýně

Smrt v ledových stopách V uniformě příslušníka britských speciálních jednotek, známých pod zkratkou SAS, absolvoval nebezpečné mise v afghánském Helmandu, Bosně a také v Severním Irsku (než zde zavládlo v devadesátých letech příměří). Ani působení v nich, ani extrémně náročný fyzický trénink členů elitního komanda ovšem nedokázalo Henryho Worsleyho připravit na útrapy a vyčerpání z patnáctisetkilometrového osamělého pochodu Antarktidou. Po sto letech chtěl uskutečnit dobrodružný plán slavného britského polárního badatele Ernesta Shackletona a přejít Antarktidu napříč.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/16

XANTYPA Číslo 4/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne