Spisovatel a filmař Edgar Dutka

Psát do šuplíku jsem nikdy neuměl

O mimořádný čtenářský zážitek z poslední doby se postarala náhoda. Kamarádka mi přibalila do kufru tři útlé knížky, a já pak, daleko od domova, zjistila, že Edgar Dutka, dlouholetý dramaturg a scenárista animovaných filmů, který bravurně ovládá taktiku neviditelného a bezvýznamného muže, je Pan Spisovatel.

EdgarPo přečtení autobiograficky i autenticky motivovaných povídek, (sbírky U ÚTULKU 5 a STAŽENI Z KŮŽE ZE TMY VYCHÁZÍME) a románu SLEČNO, RAS PŘICHÁZÍ (získal za něj Státní cenu v r. 2005 ), při nichž člověka mrazí, jsem pochopila, proč se po léta tak programově „stranil kolektivu“. Byl synem vlastizrádkyně, souzené krátce po „vítězném Únoru“.

Maminka byla odsouzena za převádění přes hranice. Jak se k tomu dostala?
Přes vinný sklep v Podluží, odkud pocházíme (tedy ne z vinného sklepa). Podluží je ten kousek žírné země vklíněný mezi slovenskou a rakouskou hranici. Jezdila k tamějším sedlákům už během války, abychom měli vůbec co jíst. Byla vdova. Starší sestra byla manželská, já jsem nemanželský. Matka do Moravské Nové Vsi jezdila i po válce, měla tam dobré přátele. Otec Alfréda Bartoše z operace Silver A (výsadku našich parašutistů z Anglie na území protektorátu Čechy a Morava, který předcházel seskoku těch, kteří provedli atentát na R. Heydricha – pozn. aut.) dal dohromady skupinu, která po únorovém puči převáděla zoufalce přes hranice do Rakouska, a nástupní adresou pro ně byla Břeclav, kde jsme žili, a kontakt zajišťovala matka. Ti lidé přišli vždycky večer, u nás přespali a brzo ráno je matka odvezla na vesnici. Tam přečkali, a když nastala ta pravá chvíle, byli u Lanžhota převedeni přes hranice. Dlouho ten řetěz nevydržel. V matčině památníčku bylo pouhých dvacet sedm jmen, někteří šli ve dvou i ve třech. Převaděči měli mezi sebe nasazeného hajzlíka, takže už v půli listopadu osmačtyřicátého je všechny pozatýkala Státní bezpečnost a do roka a do dne je odsoudili.

Jaký dostala trest?
Nebyl zas tak vysoký, nejspíš proto, že měla dvě malá děcka, a taky rudá mašina se teprve rozjížděla. Dostala šest let. Její kamarádka dvacet. Jenže představa, že nás šest let neuvidí, nebude se o nás moct starat a bude kdesi zbůhdarma bručet, pro ni byla naprosto nepřijatelná. A tak z vězení s tou kamarádkou utekla.

To zní jak z dobrodružného filmu. Jak se jí to povedlo?
To byl rok 1950. Odsouzených žen valem přibývalo a v Technolenu v Lomnici nad Popelkou se pracovních sil nedostávalo. Tak tam udělali ze staré šatlavy socialistickou věznici, postavili kolem dvora pětimetrovou zeď. Najatí bachaři se měli řemeslu teprve učit. Půjčovali místnímu hostinskému vězeňkyně, aby chodily do hospody drhnout podlahy po tancovačkách; dokonce si samy z basy nosily kýble, hadry a rejžáky a jen tak mohly ty dvě propašovat lano, po kterém se dostaly ven. Musely přes celou republiku, až do vesnice v Podluží, kde měla matka dobré kontakty, a tam přešly do Rakouska. Nás děcka se snažila vyreklamovat přes Červený kříž, jenže ten nebyl pro rudé pučisty žádným partnerem; dali matce vědět, že chce-li se o své děti starat, může se k nim kdykoliv vrátit. A bylo vymalováno. Když viděla, že nás přes hranice nedostane, po roce emigrovala do Austrálie.

Co bylo s vámi? V první povídce sbírky U ÚTULKU 5 popisujete její zatčení doma…
Měli jsme strach. Odvedli ji, nepřišla domů a my zůstali sami. Sestra sice byla o pět roků starší, ale taky trdlo. Kdosi z vesnice, kam matka jezdila, nám nechal za dveřmi něco k jídlu a rychle odjel. Bál se. Všichni kolem se báli. Trvalo to tři dny a pak si pro nás přišli ze sirotčince, prostě přesně tak, jak to popisuji v úvodní povídce. Strávili jsme tam dva roky. Sestra šla do učení, bylo jí čtrnáct, a mě si vzali k sobě naši příbuzní, teta a strýc, a ti mě vychovali. Byli bezdětní…

A co bylo dál?
Nedávno jsem se pustil do psaní a napsal pár povídek o tom, co bylo po dětském domově, co bylo u pěstounů. No, nebylo to jednoduché, protože já byl sviňa kluk. Z dětského domova jsem přišel jako pěkný grázl. V sedmdesátém prvním roce (už po invazi) to matka riskla a inkognito přijela za mnou do Prahy. V australském pase měla jiné křestní jméno i příjmení. Chodili jsme po Praze. Bylo po Novém roce a matka (zpěvačka Hašlerových písní) se nechala vyfotit s kominíkem na Starých zámeckých schodech, přespala na Václaváku v hotelu Šroubek a zas odjela rychlíkem do Vídně. Kdyby ji chytili, tak by si ten výlet hezky odseděla.

Chvíli bude ještě trvat, než se knížka objeví na pultech. Zavzpomínejte ještě…
Celý čas jsem matku zapíral. V nesčetných dotaznících jsem škrtal kolonku otec – matka a psal pěstoun – pěstounka. Měl jsem štěstí. Strýc byl dělňas, srdcem baťovec, ale to mu nevadilo, aby v roce 1945 vstoupil do strany. Hned jsem měl správný posudek. Kdyby tenkrát už existovaly počítače, tak jsem nevystudoval a dneska bych byl sedřený ostravský horník nebo stavař továrních komínů na odpočinku. Strýc byl strojní zámečník, ale uměl všechno. I dělat dobré červené víno z vlastních hroznů. Předělávali jsme rodinný barák a já se přitom od něho naučil všem řemeslům, což se mi hodilo, když jsem za normalizace zase já z dlouhé chvíle předělával vesnický domek. Celý život jsem nesl matčino stigma a až do samého pádu režimu jsem byl druhořadým občanem. Ale to jsem v té chronologii krapet skočil. Přísná výchova (s výchovným bitím všeho druhu) způsobila, že jsem nakonec maturoval s vyznamenáním. Přesto mi ředitel gymnázia nechtěl dát přihlášku na vysokou školu s tím, že s mým posudkem je to beznadějné. Ale teta měla jiný názor, a tak jsem šel studovat, co mě tehdy bavilo.

Dostal jste se na Vysokou školu chemicko-technologickou do Pardubic, ale nedokončil ji…
Mám tři semestry. V Pardubicích jsem pro sebe objevil divadlo a knížky. Bylo to kulturní město. Tenkrát taky začal vycházet Hemingway a Faulkner, moji oblíbenci, a pardubické divadlo s Blankou Bohdanovou bylo na vrcholu. Cítil jsem, že s tou chemií jsem šlápl vedle. Začal jsem se věnovat školnímu časopisu a zakrátko ze mě byl směnový chemik ve Východočeských chemických závodech Semtín-Rybitví. Na podzim jsem narukoval do Znojma k minometům, stodvacítkám, ale sotva za mnou došly moje papíry, ihned mě kontráši přeřadili k pěšákům, abych snad minomet neobrátil na budovu ÚV KSČ! Naštěstí jsem si zlomil na „gorodku“ – cvičišti ruku, skončila buzerace a začaly mi nádherné časy. Část vojny jsem trávil malováním fresek po chodbách kasáren i v místnostech pro politické školení mužstva (PŠM), kamarádil jsem se s kuchaři, dobře se stravoval a propíjel s nimi žold. Druhou část vojny jsem trávil ve vojenském špitálu v Brně-Židenicích, kde jsem se zdokonalil v kulečníku, ale kde taky byla super knihovna. Sedával jsem na klášterních lavičkách obklopen barokem a hltal jsem beletrii. Na VOJNU A MÍR bych už dnes neměl čas.

Vraťme se k pocitu odstrkovaného člověka…
To, co vám dnes vyprávím, jsem čtyřicet let tajil. Byl jsem naivní. Osobní oddělení si moje papíry předávala až do míst, kde bych nečekal, že se vynoří. Šlo to pořád se mnou, leckdy jsem si to ani neuvědomoval. Když jsem v bídných poměrech vymrzlého pražského podnájmu (po příteli básníkovi Petru Kabešovi, který zrovna šel jako „absík“ na vojnu do Znojma) napsal cyklus povídek z dětského domova (jako Božena Němcová, která si v nejhorším vzpomněla na svá dětská léta), představoval jsem si, že ve třiadvaceti budu úspěšným autorem. Základ tvořilo dvacet pravdivých historek, které jsem si sepsal na papír a během jedné zimy, ve spacím pytli a zkřehlými prsty jsem je jednu po druhé napsal. Ve stínu Saroyana, kterého tenkrát překládal Jarda Kořán a u mě si ho na mém kufříkovém consulu přepisoval. Mým opravdovým guru však byl Jack Kerouac. I já se cítil jako „beat generation“, i když bitý „komanči“. Marně jsem se svým rukopisem obcházel nakladatelství, a teprve po letech jsem si uvědomil, že tehdejší tání v šedesátých letech nebylo pro mě, syna politické vězeňkyně. SEKYRA nebo ŽERT to ano, protože komunističtí autoři smějí či přímo mají kritizovat „nedostatky a přehmaty v naší společnosti“, kdežto, ty soudruhu, chceš nás jen pošpinit. Jako bychom tě neznali! Jedinou zmínku o mém opusu jsem po čtyřiceti letech našel v Janu Lopatkovi (sborník s názvem POSUDKY, Torst, 2005 – pozn. aut.).

Ale dostal jste se na FAMU…
Po dvou letech coby demobilizovaný vojín jsem nebyl schopen podstoupit jakoukoliv přijímací zkoušku a tak jsem s kamarádem z vojny šel jako číšník poznávat svět do idylického hotýlku v lůně Drahanské vysočiny. Každou novou zkušenost (to jsem dokonce fáral na Dole Generála Jeremenka!) jsem si střádal, až to jednou budu moct napsat. Mimo sezonu nebylo v hotýlku moc práce (kromě školení mzdových účetní nebo mladých sekretářek), začal jsem tedy malovat. Přemlouvali mě, abych zůstal, ale já řekl: jen jeden rok. Měl jsem namířeno do Prahy, stát se spisovatelem. Cítil jsem dluh ke svým pěstounům. Měl bych něco vystudovat. Říct jim, že chci být spisovatelem, mysleli by si, že beru LSD (kdyby věděli, co to je). Moje nová kamarádka, herečka z Laterny magiky, která zrovna dálkově studovala FAMU, mě přesvědčila, že to je ta nejsvobodomyslnější ze všech vysokých škol ve státě, a nekecala. Vzali mě a já se místo beletrie začal zabývat filmem. Rok přede mnou nemohli vzít talentovaného Jirku Křižana, rok po mně ho vzali. Poměry se rychle měnily a já na jaře 1968 požádal o čtvrtletní návštěvu matky v Austrálii po dvaceti letech. Dostal jsem výjezdní doložku! Zůstal jsem tam rok.

To muselo být setkání…
Po dvaceti letech už to není takové, jako když se vám po devíti měsících narodí dítě. Vyhledal jsem ji v krámku na George Street v Sydney. Vstala od šicího stroje a zeptala se mě: „What can I do for you, sir?“ Chvíli jsme na sebe hleděli a pak se už jen oslavovalo. Kolem matky byla vždycky spousta Čechů. Mnozí u ní na chalupě v buši trávili celé Vánoce, čas letních dovolených i Velikonoce. To se vařilo, pařilo a zpívalo. Pro mě okolní buš byl doslova exotickým rájem plným neznámých, fantastických ptáků, skalních i stromových klokanů, vačnatých vombatů i nádherných hadů. Běhal jsem po něm a snažil jsem si ho zapsat za uši, až si jednou sednu a začnu psát. Samozřejmě i s tím zpěvem moravských písní mezi eukalypty! Vrátil jsem se po roce v domnění, že ruské tanky záhy odjedou. Byl jsem tak naivní jako exulanti v osmačtyřicátém, kteří se rok od roku trapně ujišťovali, že do Vánoc to rupne.

Podzim 1969, počátek normalizace. Musela to být pro vás hezky studená sprcha…
V mé rodné Břeclavi mě pohraniční stráž vytáhla z vídeňského rychlíku, aby prozkoumali všechna razítka v mém pase. Všiml jsem si v kanceláři bust Gottwalda a Stalina a už jsem věděl, do čeho jsem šlápl. Nicméně jsem dostudoval FAMU a stal se členem Scenáristického oddělení Studia Barrandov, které vedlo nastupující duo Toman a Cop (jeden KGB, druhý notorický alkoholik). Není divu, že mne po roce vyhodili.
V hospodě mezi scenáristy jsem se doslechl, že hledají dramaturga v animovaném filmu v Krátkém filmu Praha. Ze zoufalství jsem to místo vzal, ač jsem o animované tvorbě nic nevěděl. No a vidíte, nejen, že jsem v animovaném filmu potkal celou řadu výtečných lidí, ale během těch sedmnácti let jsem se stal scenáristou čtyř desítek animovaných filmů, mnohé mezinárodně oceněných. Nemohl jsem sice na Západ (pořád jsem byl druhořadým občanem), ale zato jsem jezdil na festivaly do Krakova, Varny, Kecskemétu… A když nás všechny umělce privatizátor v roce 1991 propustil (že si nás nadále bude najímat!), vrátil jsem se na FAMU učit scenáristiku a historii animovaného filmu. Napsal jsem dvoje skripta a historii animace dodnes externě vyučuji i americké studenty. Teprve po deseti letech, na konci minulého století, jako bych se najednou probudil, uvědomil jsem si, že máme svobodu, že mohu psát, co chci, třeba i napsat všechny ty knihy, které jsem za ta léta vymyslel a celou dobu nosil v hlavě! Mnohé jsem mezitím zapomněl, na mnohých jsem ještě nezačal. A tak jsem začal s tou, kterou jsem napsal v třiadvaceti. Jaký div, že jsem ty zažloutlé průklepáky nepoztrácel!

ED

Na přiložené fotografii tentokrát je Slávka Dutková, nikoliv však s manželem, ale s prezidentem Václavem Havlem.

Nelitujete, že jste se v devětašedesátém roce vrátil?
Ex post hořce lituji let normalizace, nenávidím za to komunisty, neboť to bylo právě těch dvacet let, kdy je spisovatel na vrcholu svých tvůrčích sil. A já psal pohádky a večerníčky. Bolševikům mám za zlé, že to nezabalili aspoň v tom roce 1968, protože psát do šuplíku, to jsem nikdy neuměl a ani nechtěl. Jsou autoři, kteří to dokázali, ale já potřebuji odezvu. Jsem naturščik, absolutní. Neměl jsem nikoho, kdo by mé psaní se mnou odborně probral, nepatřil jsem ani k žádné skupině autorů. Jasně, prodebatoval jsem po hospodách o literatuře stovky piv, ale nebylo to k ničemu. Stejně to, co já chtěl psát, by mi nevydali. Navíc jsem patřil k těm, a nebylo nás málo, kteří nevěřili, že tak profízlovaný režim padne ještě za našeho života. Kdybych tomu věřil, možná bych si k psaní sedl. Ale být oficiálním spisovatelem za normalizace? Vražedná představa! Dnes se snažím dohnat ztracený čas, ale sám na sobě cítím, jak ze mě odchází, co mě na psaní vzrušovalo. Nominace na Magnesii literu za cyklus povídek U ÚTULKU 5 a udělená Státní cena za román SLEČNO, RAS PŘICHÁZÍ mi byly určitou satisfakcí, ale stejně hořekuji, protože, i když se snažím, už to nedoženu.

Uznáním je i fakt, že jste profesorem pražské FAMU…
To je jako byste škrábala psa za uchem, místo abyste ho vypustila za kořistí. Nikdy jsem nechtěl učit. Nakonec jsem tomu přišel na chuť. Ale dost možná, kdybych začal psát tenkrát, když jsem se vrátil a psal bych dodnes, mohl být ze mě spisovatel.

Máte dceru, která vystudovala umění. Třeba na vás naváže…
Mám dvě dcery a pátý vnuk se zrovna rodí. Nechtěl bych, aby se babrali v tom, co já musel prožít. I když to samozřejmě mělo i příjemná intermezza. Vzal jsem si za ženu letušku a v „Gorbiho“ osmdesátých jsem každoročně létal do Austrálie. Čas pokročil. Dnes už jsem všechny přede mnou pochoval a je řada na mě. Ale rozhodl jsem se, že svůj konec odložím, dokud svou práci nedokončím. Píšu pokračování k celovečernímu loutkovému filmu NA PŮDĚ ANEB KDO MÁ DNESKA NAROZENINY?, který jsme natočili s režisérem Jirkou Bartou. Nakladateli jsem dal přečíst patnáct povídek. Ještě mě čeká zevrubně přepsat román… Jen jestli si tu nehoním tričko.

Držíme palce! Přejeme spoustu tvůrčích sil, všechno nejlepší ke květnovým narozeninám a velký dík za to, že jste s oslnivou přesvědčivostí zaznamenal to, co by si někteří přáli vymazat a jednou provždy zapomenout.

Milica Pechánková

XANTYPA 5/16 - výběr z článků

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Jaro je ideální dobou k poznávání evropských metropolí. Evropa začíná kvést, vonět a zelenat se, aprílové počasí ustává a davy turistů ještě nedorazily. Které z festivalů a kulturních akcí si nesmíte nechat ujít?

Starosta Jindřich Vařeka

Starosta Jindřich Vařeka

Příbramská radnice je reprezentativní i sympatická. Její architekt Vojtěch Ignác Ullmann, který ve městě strávil poslední léta života, nezapřel svůj um zvyšovat vznosnost měst impozantními veřejnými budovami. Připomeňme, že pro Prahu ve druhé polovině 19. století navrhl mj. Letenský zámeček i Prozatímní divadlo, Templ v Dušní ulici, dnes zvaný Španělská synagoga i palác České spořitelny, nynější budovu Akademie věd ČR. Centrum Příbrami je pak ve výčtu jeho prací zastoupeno také novorenesančním, tzv. novým arcibiskupským konviktem v Jiráskových sadech. Radnice i konvikt se stavěly v letech 1890–1893. Zásluhu na tom, že Příbram získala tak působivou radnici, má Karel Hail, nejvýznamnější starosta tehdy bohatého hornického města. Mě v jejích prostorách přijal Ing. Jindřich Vařeka (57 let, hnutí ANO), který žije starostenskými starostmi od podzimu roku 2014.

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Jsou zvířata, která zevšední, a mnohdy se přistihnu, že je až arogantně míjím. Nosorožci, hroši, buvoli plní mých několik hard disků už více než dvacet let a ve skříni se práší na šanony dnes již nepoužitelných diapozitivů. Jsou ale chvíle a místa, kdy rád zabrzdím a připravím si fotoaparát i v příliš ostrém poledním slunci. Je čas fotit i tolikrát zdokumentované slony. Zvláště, když se jedná o mohykány pouště.

Kovolitec Pavel Hřebíček

Kovolitec Pavel Hřebíček

Pavla Hřebíčka a jeho bronzové figurky jsem poprvé viděl v roce 2005 v Brně, v Divadle U stolu. Pořad se jmenoval 12 HODIN PRO PAVLA HŘEBÍČKA. Na konci Hřebíčkova vystoupení na téma HLUČNÁ SAMOTA Bohumila Hrabala jsme všichni dostali malou bronzovou figurku. Poté jsem na dlouhých deset let na Pavla Hřebíčka nějak pozapomněl. Jen ta podivná bronzová figurka stála přede mnou na stole u počítače…

Příliš krátké štěstí

Příliš krátké štěstí

Frances Ježková, manželka slavného jazzového skladatele Jaroslava Ježka, který je neodmyslitelně spjat s Osvobozeným divadlem, je české veřejnosti až na výjimky neznámá. Přitom jde o ženu, která se mu poté, co s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem v roce 1939 emigrovali do Spojených států, stala velkou oporou. Kdyby „Ježura“ nepoznal v Americe Frances, její obětavost a lásku i skvělé kuchařské umění, zemřel by mnohem dřív, říkával o ní Jan Werich. Po válce žila v Československu a byla mou vzácnou přítelkyní.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.

Politolog a komentátor Petr Robejšek

Politolog a komentátor Petr Robejšek

Petr Robejšek, český politolog, ekonom, komentátor a publicista žijící v Německu se přes dvacet pět let zabývá analýzou hospodářských a politických procesů. Zastává názor, že je potřebné vidět svět takový, jaký je, a nikoliv takový, jaký bychom si přáli, aby byl. Na této bázi lze formulovat spolehlivé předpovědi pravděpodobného hospodářského a politického vývoje a odvodit praktická doporučení. Pomocí této metody se mu (v rozporu s naprostou většinou odborníků) podařilo předpovědět zánik komunismu čtyři roky předtím, než k němu došlo.

Fotograf Jan Šibík

Fotograf Jan Šibík

Lidé se snaží válce a živelným katastrofám vyhnout. Fotograf Jan Šibík jim naopak odjíždí vstříc, aby zachytil to, čeho se většina z nás bojí. Od roku 1985 se vydal na více než dvě stě zahraničních cest, většinou na místa, kde se rozhodovalo o osudech, životě a smrti bezpočtu lidí. Odváží se odhadnout vývoj ve světě v příštích dvaceti letech? A dokážou nás chřadnoucí tištěná média kvalitně informovat o důležitých událostech?

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Do čských kin právě přišlo nové filmové zpracování světoznámého literárního díla KNIHA DŽUNGLÍ amerického režiséra Jona Favreaua, jehož hrdinou je Mauglí. Na předposlední prosincový den loňského roku připadlo stopadesáté výročí narození duchovního otce Mauglího, britského spisovatele Rudyarda Kiplinga, letos v lednu jsme si připomněli osmdesát let od jeho úmrtí.

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Filmový dokumentarista Vaughan Gething, jenž strávil ve společnosti britské panovnice uplynulých dvanáct měsíců, byl prý předem varován. Řeč není o nástrahách královského protokolu, ale o Alžbětině neutuchajícím smyslu pro humor. „Nebyl jsem vůbec připraven na to, že bude tak suchý,“ přiznává tvůrce dokumentu o devadesátileté královně Alžbětě. 

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/16

XANTYPA Číslo 5/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/2019

XANTYPA XANTYPA 06/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne