Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Jsou zvířata, která zevšední, a mnohdy se přistihnu, že je až arogantně míjím. Nosorožci, hroši, buvoli plní mých několik hard disků už více než dvacet let a ve skříni se práší na šanony dnes již nepoužitelných diapozitivů. Jsou ale chvíle a místa, kdy rád zabrzdím a připravím si fotoaparát i v příliš ostrém poledním slunci. Je čas fotit i tolikrát zdokumentované slony. Zvláště, když se jedná o mohykány pouště.

Mohykáni
Nikdy jsem to místo neměl rád. Rozlehlá pánev snad nikde nekončí a kolem jen rovina a planina sahající až za obzor. Všudypřítomný bílý písek ihned pokryl džíp povlakem, že po půlhodině jízdy národním parkem Etosha vypadal jako moučkovým cukrem obalená kremrole. Jemný prach byl všude, i mezi tlačítky Nikonu, v lednici, která díky těsnící gumě vypadala jako prachuvzdorná, v zavazadlech, na zubním kartáčku i mezi zuby. Nekonečné roviny sice umožňují skvělé pozorování zvířat, ale co z toho, když k nim nemůžu. Už tolikrát jsem viděl povalující se lví smečku pod jedinou akácií vzdálenou dva kilometry od nejbližší cesty. Geparda, který kráčí bílým pískem k jedinému, sotva metrovému převisu, aby se ukryl před poledním žárem. Slony, žirafy, zebry a pakoně vzdálené více než tři sta metrů přehlížím.
Oblast pevnosti Okaukuejo je řídce protkaná prašnými cestami, ale velký výskyt turistů a rančerů z ní dělá až příliš exponovanou část pouště. Okolí bývalé vojenské pevnosti, kde na konci předminulého století podlehla poslední hrstka vojáků císařského Německa v bojích s domorodými obyvateli, je skvělým místem pro návštěvníky, kteří jsou na africkém kontinentu poprvé. Ti dokážou stát hodiny se zapnutou klimatizací a pozorovat stádečko gazel Thomsonových, splývajících s tetelící se pouští. Jsou nadšeni, když mohou dalekohledem ukázat svým ratolestem stádo zeber. Automaticky jedu ke stromům, kterých je na dvaceti pěti kilometrech u cesty šest, a doufám, že najdu něco, u čeho si zahojím fotografický deficit. Příliš šancí si ale nedávám, protože kolona aut, kterou jsem minul, a další vozy, na něž upozorňují prašná oblaka či občasná zalesknutí skel a zpětných zrcátek, mě přesvědčují, že na sto honů od cesty není ani živáčka. Takové je přivítání za nejjižnější branou do národního parku Etosha. Nic pro rozmlsaného a zhýčkaného fotografa, ale jestli mám něco na tomto jediném parku v Namibii opravdu rád, jsou to jeho jezírka a napajedla. Trochu sice láteřím nad jejich polohou, protože ta nejbližší jsou od kempu, který nekompromisně zavírá bránu se západem slunce, vzdálená víc než dvacet pět kilometrů, a to je pro večerní snímky za podpory teplých barev příliš daleko. V půl šesté, kdy každé zvíře stojí u napajedla, dostává krajina zcela jiné barvy. Jezírka jsou vždy odměnou, ale musím se smířit s tím, že ten nádherný fotografický čas u nich nikdy nestrávím.
Jezero, k němuž při návštěvě tohoto parku vždycky zajedu, nepatří mezi největší. Ovšem v období sucha je spíše strouhou vody, kterou zde udržuje o pár stovek dál umístěné čerpadlo. Bez hlubokých podzemních vrtů by zvířata tuto oblast již dávno opustila. Umělé napajedlo nezklame, v jeho okolí vždy polehává několik antilop. Špinavou a pískem bíle zabarvenou tekutinu pijí střídavě velká stáda zeber a pakoňů. Zažil jsem zde kdysi i obezřetné žirafy, jež se marně pokoušely dostat k vodě, ale přes překážku, která se u jezírka vyskytla, cíle nedosáhly. Chvíli mi tenkrát trvalo, než jsem pochopil, proč velký a dominantní samec menšího stádečka nejde blíž. Proč konečně neukojí svou žízeň a svým průzkumem tak nepřizve ke svlažení i své družky a odrostlejší potomky. Dokonce i skupina gazel stála opodál, jen statečný šakal přískoky přiběhl k teplé vodě, několikrát se spěšně nalokal, a jak rychle se objevil, tak i zmizel. Rozhlížel jsem se, a ač jsem se vytahoval z okénka sebevíc, nic podezřelého jsem neviděl. Umělé koryto bylo před mnoha lety vybagrováno a jeho okraje zpevněny betonem a kamenem. Na vzdálenější straně od mého auta tak tvořilo menší val, sotva půl metru vysoký, ale ze své strany jsem přes něj nemohl nic vidět. Najednou se nad nejvyšším kamenem mrskl hnědý ocas. Konečně jsem objevil důvod, proč ostatní zvířata nenašla odvahu pít. Skupinka lvů totiž obsadila strategické místo, a i když tím vystavili svá těla slunečnímu žáru, s dostatkem vody v zádech ho nemínili opustit. První, kdo tehdy dobrovolně opustil své místo, byla má posádka. Krajina se přebarvila do oranžového hávu zapadajícího slunce, což byl signál otočit klíčkem a odjet.
Dnešní odpoledne bylo však výjimečné. U jezírka postávala velká skupina svalnatých antilop přímorožců a mezi nimi stádečko pštrosích samců s možná třítýdenní drobotinou. Tentokrát si predátoři s býložravci vyměnili role. Ti klidně popíjeli a lety a boji zjizvený lví samec polehával možná třicet metrů od své možné kořisti. Je však čas klidu a míru, příliš velké horko, než aby lovci vyvíjeli energii a pokoušeli se skolit nějakého nebožáka.
V poušti, kilometr od jezera se jako biblické zjevení vytvarovaly mohutné obrysy. Tetelící se vzduch rozmazával šmahem siluety a umocňoval tak naše představy. Horké ovzduší vlnilo záhadnými útvary do prapodivných neostrých podob a ještě dlouhou chvíli nám trvalo, než jsme odhalili, že se z vyprahlé pouště přibližuje skupina bílých slonů. Obři, v zástupu jeden za druhým, se svým typickým kolébáním hlav ze stranu na stranu došli na krátkou vzdálenost ke lvímu samci, a ten nevrle vyskočil na všechny čtyři. Očividně se mu nelíbila přítomnost pouštních mohykánů, majestátní sloní samci si z toho však nic nedělali. I odvážné gazely, statní přímorožci se svými jindy nebezpečně dlouhými ostrými rohy, i vždy se zlobící pštrosi museli ustoupit bílým okupantům. Jakmile se sloni přiřítili k napajedlu, zvířata se ihned rozprchla.

Celou reportáž si přečtete v tištěné Xantypě...

text a foto Richard Jaroněk

XANTYPA 5/16 - výběr z článků

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Jaro je ideální dobou k poznávání evropských metropolí. Evropa začíná kvést, vonět a zelenat se, aprílové počasí ustává a davy turistů ještě nedorazily. Které z festivalů a kulturních akcí si nesmíte nechat ujít?

Starosta Jindřich Vařeka

Starosta Jindřich Vařeka

Příbramská radnice je reprezentativní i sympatická. Její architekt Vojtěch Ignác Ullmann, který ve městě strávil poslední léta života, nezapřel svůj um zvyšovat vznosnost měst impozantními veřejnými budovami. Připomeňme, že pro Prahu ve druhé polovině 19. století navrhl mj. Letenský zámeček i Prozatímní divadlo, Templ v Dušní ulici, dnes zvaný Španělská synagoga i palác České spořitelny, nynější budovu Akademie věd ČR. Centrum Příbrami je pak ve výčtu jeho prací zastoupeno také novorenesančním, tzv. novým arcibiskupským konviktem v Jiráskových sadech. Radnice i konvikt se stavěly v letech 1890–1893. Zásluhu na tom, že Příbram získala tak působivou radnici, má Karel Hail, nejvýznamnější starosta tehdy bohatého hornického města. Mě v jejích prostorách přijal Ing. Jindřich Vařeka (57 let, hnutí ANO), který žije starostenskými starostmi od podzimu roku 2014.

Kovolitec Pavel Hřebíček

Kovolitec Pavel Hřebíček

Pavla Hřebíčka a jeho bronzové figurky jsem poprvé viděl v roce 2005 v Brně, v Divadle U stolu. Pořad se jmenoval 12 HODIN PRO PAVLA HŘEBÍČKA. Na konci Hřebíčkova vystoupení na téma HLUČNÁ SAMOTA Bohumila Hrabala jsme všichni dostali malou bronzovou figurku. Poté jsem na dlouhých deset let na Pavla Hřebíčka nějak pozapomněl. Jen ta podivná bronzová figurka stála přede mnou na stole u počítače…

Příliš krátké štěstí

Příliš krátké štěstí

Frances Ježková, manželka slavného jazzového skladatele Jaroslava Ježka, který je neodmyslitelně spjat s Osvobozeným divadlem, je české veřejnosti až na výjimky neznámá. Přitom jde o ženu, která se mu poté, co s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem v roce 1939 emigrovali do Spojených států, stala velkou oporou. Kdyby „Ježura“ nepoznal v Americe Frances, její obětavost a lásku i skvělé kuchařské umění, zemřel by mnohem dřív, říkával o ní Jan Werich. Po válce žila v Československu a byla mou vzácnou přítelkyní.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.

Spisovatel a filmař  Edgar Dutka

Spisovatel a filmař Edgar Dutka

O mimořádný čtenářský zážitek z poslední doby se postarala náhoda. Kamarádka mi přibalila do kufru tři útlé knížky, a já pak, daleko od domova, zjistila, že Edgar Dutka, dlouholetý dramaturg a scenárista animovaných filmů, který bravurně ovládá taktiku neviditelného a bezvýznamného muže, je Pan Spisovatel.

Politolog a komentátor Petr Robejšek

Politolog a komentátor Petr Robejšek

Petr Robejšek, český politolog, ekonom, komentátor a publicista žijící v Německu se přes dvacet pět let zabývá analýzou hospodářských a politických procesů. Zastává názor, že je potřebné vidět svět takový, jaký je, a nikoliv takový, jaký bychom si přáli, aby byl. Na této bázi lze formulovat spolehlivé předpovědi pravděpodobného hospodářského a politického vývoje a odvodit praktická doporučení. Pomocí této metody se mu (v rozporu s naprostou většinou odborníků) podařilo předpovědět zánik komunismu čtyři roky předtím, než k němu došlo.

Fotograf Jan Šibík

Fotograf Jan Šibík

Lidé se snaží válce a živelným katastrofám vyhnout. Fotograf Jan Šibík jim naopak odjíždí vstříc, aby zachytil to, čeho se většina z nás bojí. Od roku 1985 se vydal na více než dvě stě zahraničních cest, většinou na místa, kde se rozhodovalo o osudech, životě a smrti bezpočtu lidí. Odváží se odhadnout vývoj ve světě v příštích dvaceti letech? A dokážou nás chřadnoucí tištěná média kvalitně informovat o důležitých událostech?

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Do čských kin právě přišlo nové filmové zpracování světoznámého literárního díla KNIHA DŽUNGLÍ amerického režiséra Jona Favreaua, jehož hrdinou je Mauglí. Na předposlední prosincový den loňského roku připadlo stopadesáté výročí narození duchovního otce Mauglího, britského spisovatele Rudyarda Kiplinga, letos v lednu jsme si připomněli osmdesát let od jeho úmrtí.

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Filmový dokumentarista Vaughan Gething, jenž strávil ve společnosti britské panovnice uplynulých dvanáct měsíců, byl prý předem varován. Řeč není o nástrahách královského protokolu, ale o Alžbětině neutuchajícím smyslu pro humor. „Nebyl jsem vůbec připraven na to, že bude tak suchý,“ přiznává tvůrce dokumentu o devadesátileté královně Alžbětě. 

Reportáže - výběr z článků

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Na koloběžce po světě

Na koloběžce po světě

Před rokem jsem si vzal batoh, koloběžku a s pár kamarády jsme se vydali za oceán. Naplánovali jsme trasu, která měla vést přes celou Střední Ameriku až do Jižní Ameriky a skončit v dalekém São Paulu. Cesta na koloběžkách trvala bezmála osm měsíců.

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Při natáčení svého celovečerního debutu ARCHA SVĚTEL A STÍNŮ se mladí čeští dokumentaristé, režisér Jan Svatoš a kameramanka Romi Straková, vypravili do odlehlých oblastí Afriky. Zavítali také do nejslavnějšího filmového archivu na světě – do knihovny Kongresu ve Washingtonu. Film spojuje silný životní příběh manželů Martina a Osy Johnsonových s nadčasovými tématy, jež dodnes hýbou civilizovaným světem. Originální filmové svědectví bude mít premiéru na březnovém FEBIOFESTU.

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Zóna kontaktu

Zóna kontaktu

Prázdné silnice. Přízraky rozstřílených budov. Ulice a domy bez lidí. Hypnotizující opuštěnost. Bezčasí. Jakási neurčitá hrozba smrti na obzoru. Když v roce 1979 dotočil ruský režisér Andrej Tarkovskij svůj slavný film STALKER, jistě netušil, jak se jeho bezútěšné vizi filmové Zóny bude podobat „zamrzlá“ ukrajinská fronta na podzim roku 2017. Jak vypadá každodenní život v ochromení, které nevyřešený konflikt přinesl?

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Lo Manthang

Lo Manthang

Existuje vůbec někde na světě ono bájné a tajemstvími opředené údolí Šangri-la? Tahle otázka se znovu a znovu vynořuje, snad aby důkladně potrápila náruživé cestovatele, stejně jako neúnavné hledače dobrodružství.

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/16

XANTYPA Číslo 5/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne