Spisovatelka a blogerka Radka Třeštíková

Věřím svojí intuici

Její facebookovou stránku sleduje přes třicet tisíc lidí a je svým způsobem opinion leader. Čekala jsem suverénní letenskou hipsterku, která má všechno na háku. Na rozhovor přišla milá, klidná ženská. Měla jsem cukání poprosit ji při rozhovoru o občanku, protože když předevčírem napsala na facebook, že je jí pětatřicet, musela jsem si to přečíst dvakrát, jestli to nemělo být spíš pětadvacet. Někomu mateřství vyloženě prospívá. I když Radce Třeštíkové nejspíš nejvíc prospívá to, že se moc nežere a že je k sobě osvěžujícím způsobem upřímná.

Radka

Právě vám vyšla kniha BÁBOVKY. Už se konečně cítíte být spisovatelkou? V rozhovorech, které jste dávala po vydání vašich předcházejících dvou knih, jste nad tímto označením ještě váhala. Už „to“ přišlo?
Ještě ne a začínám si myslet, že to možná ani nepřijde. Asi to není to, jak bych se potřebovala definovat. Pořád jsem nejradši máma na mateřské, jenom když si potřebuji trochu odpočinout a chci, aby mi Tomáš (manžel – pozn. red.) pomohl, tak vytáhnu tu spisovatelku. Vnímám se maximálně jako autorka, spisovatelku už považuji za skutečnou profesi.

Vy jste tedy autorka článků na blogu, fejetonů v časopisech, populárních statusů na facebooku a tří knih. Jak velký je rozdíl ve stylu psaní?
Nejraději píšu fikci. U článků a fejetonů musím mnohem víc přemýšlet, co mohu pustit, abych si chránila soukromí a aby to bylo fér vůči těm, o kterých píšu. I na facebooku je těžké najít balanc mezi tím, něco o sobě napsat, a zároveň ne všechno sdělit. Fejetony a blogování jsem proto už výrazně omezila. Nechci úplně skončit ve škaltulce „žena na mateřské píšící fejetony“. Bohatě myslím stačí, když čas od času napíšu mateřský status na sociální sítě. Ono se taky tolik věcí, které by mohly někoho zajímat a které by se daly vtipně nebo alespoň poutavě zpracovat, denně neděje.

Chápu, nikdy se nezmenšující hromada špinavého prádla je vtipná maximálně dvakrát…
Právě. Mám pocit, že témata vztahující se k mateřské už pro mě začínají být vyčerpaná. Psaním se snažím trochu utíkat od mateřských povinností, proto je pro mě psaní fikce svým způsobem relax.

Vaše poslední kniha ale není příliš veselé čtení, narazíme v ní na témata nevěry, opuštění dítěte, nedostatku mateřské lásky… Takto relaxujete?
Já se právě „vybrečím“ psaním a to mi pomáhá se oprostit od různých osobních problémů a případných temných myšlenek. Na druhou stranu psaní BÁBOVEK bylo docela vyčerpávající, je v nich dvanáct dramatických příběhů a já si všech těch dvanáct žen několik měsíců nosila všude s sebou.

Jak se vám dařilo orientovat se v propletenci osudů? Musíte se při psaní často vracet a upravovat, nebo vás příběh žene dopředu bez zastávek?
Příliš často nepřepisuji, a když už, tak ladím drobnosti, dopisuji věci, které jsou důležité, aby příběh dával logický smysl, a spíš do textu přidávám, než mažu. U BÁBOVEK jsem měla od začátku jasno v tom, že příběhů bude dvanáct, ale jen zhruba šest postav jsem měla v hlavě, zbytek ke mně postupně přišel, některé původní příběhy jsem naopak nakonec ani nezpracovala. Obvykle nechám postavy ožít a příběh se sám začne vyvíjet podle svého. Všechno začalo postavou Rebeky, to měla být původně krátká samostatná povídka, ale pak mě začala zajímat Karolína, manželka Rebečina milence. Říkala jsem si, co je to za ženskou, protože Rebečin pohled je pochopitelně zkreslený. Milenky si vždycky manželky nějak představují, většinou si o nich asi nemyslí nic pěkného, ale mě začal zajímat právě ten opačný pohled. Když takto vznikla část o Karolíně, začal mě automaticky zajímat osud Milušky, které Karolína dvakrát vstoupila do života. A pak už to jelo. V hlavě jsem si BÁBOVKY psala při procházkách s kočárkem po Letné. Na ten pravidelný, hodinu a půl trvající stereotyp jsem se moc těšila, věděla jsem, že mě vždycky něco napadne. Měla jsem šálu vytaženou přes pusu, aby nebylo vidět, jak si sama pro sebe přeříkávám dialogy, ještě že byla zima.

Kdy jste si našla čas na přepisování do počítače?
Věděla jsem, že mám čas zhruba do ledna, než Jonatan začne víc lézt. To je přelomový moment, dokud děti jen tak polehávají, posedávají a ještě dost spí, je času přece jen víc. Ale já měla celou zápletku, dialogy, všechno v sobě a věděla jsem, že si ten čas prostě budu muset někde ukradnout. Tomáš mě bohužel moc nepodporoval, bál se, že příliš pospíchám a že knížka nebude dobrá. Ale já se zase bála, že když svoje představy nezachytím, mohly by se rozplynout, a to jsem nechtěla, věřím totiž svojí intuici, která mi říkala teď piš, tenhle příběh stojí za to.

Z hrdinek BÁBOVEK mě nejvíc zaujala Karolína, jediné, co mi na ní nesedělo, byla její práce. Nechala jste ji pracovat ve firmě, pro které se vžil název „šmejdi“, proč zrovna v té?
Chtěla jsem pro ni práci, ve které uvízne, protože si od začátku myslí, že půjde brzy na mateřskou. Nakonec zůstane osm let a odejít nechce, protože pořád věří, že otěhotní. Chtěla jsem zdůraznit její touhu po dítěti, která ji paralyzuje. Kdyby změnila zaměstnání, znamenalo by to pro ni, že připouští, že jí nejde dostat se do jiného stavu. Ženy, které mají problémy s početím, mi často říkají, že se do této myšlenkové pasti také dostaly. To mě vždycky potěší, snažím se postavy v knihách stavět na odposlouchaných osudech a příhodách. Třeba moje asi nejoblíbenější postava, Květa, neumí přijmout to, že její syn je homosexuál. Řada mých homosexuálních přátel mi vyprávěla, že jejich maminky často mluví o jejich partnerech jako o kamarádech. I Miluška mě bavila, ten její rys, kdy má pořád pocit, že má na všechno dost času, že všechno důležité v životě má ještě před sebou. Stereotyp je bezpečná ulita, ale čas letí a většina z nás občas zalituje, že neudělali, po čem touží, když ještě měli možnost.

Máte nějaký velký sen, jehož splnění odsouváte?
Přiznám se, že teď jsem ve stavu, kdy je všechno, jak má být, a já jsem spokojená. Z čehož paradoxně pramení další úzkosti, protože když máte všechno co chcete, máte také strach z toho, že o něco přijdete.

Plánujete se vrátit po mateřské zase k právničině nebo se můžeme těšit na čtvrtou knihu?
Asi bych zvládla si doplnit, co mi po odborné stránce uteklo, ale nevím, jestli tomu chci věnovat energii. Láká mě psaní scénářů. Jeden mám už skoro dopsaný, na námět Rudolfa Havlíka, se kterým bych chtěla zkusit přepsat do scénáře BÁBOVKY. Psaní knih je hodně osamělá činnost, proto bych teď ráda s někým spolupracovala.

Vy umíte velmi dobře pracovat se sociálními sítěmi, na facebooku máte přes třicet tisíc sledujících. Chápete facebook jako marketingový nástroj nebo je to pořád spíš zábava?
Nikdy jsem facebook nebrala jako pracovní nástroj. Takto se svými posty nekalkuluji a myslím, že čtenáři to cítí. Já se snažím přistupovat k lidem v první řadě s tím, že nejsou blbí, a kdybych se jimi pokoušela manipulovat, poznali by to. Jednodušší je nic nehrát.

Jak se stavíte k ochraně soukromí na sociálních sítích? Často uveřejňujete fotografie dětí, víme, jak vypadá váš byt, kde jste byli na dovolené. Nebojíte se někdy?
Já bych o své rodině samozřejmě spíš jen psala, než ji ukazovala, ale Tomáš je fotograf a nemůže si fotit do šuplíku. Je sice reklamní fotograf, ale nejradši má pořád dokument, takže od začátku bylo jasné, že bude zveřejňovat moje fotky i fotky dětí. Důležité jsou hranice. Nikdy bych nezveřejnila fotky nahatých dětí třeba u moře. Neukazovala bych ale ani fotky z ultrazvuku. Nikomu nevyčítám, že to dělá, ale u mě už to je za hranicí, také kvůli pokoře vůči životu, který ještě není jistý.

Víte, který váš status měl nejvíc lajků, nebo naopak vyvolal největší kontroverzi? Sledujete to vůbec?
Ne, já to vážně zpětně nesleduji. Vím, že hodně ohlasů měl status, kde jsem si stěžovala Tomášovi, že jsem ze všeho unavená a že nechápu, jak chlap může milovat ženu, která denně jenom zpívá říkanky, skládá kostky a nemá na sebe čas. Maminky mi pak hodně psaly, že jsou rády, že to někdo napsal od srdce, jako fakt, ne jako stížnost nebo legraci.
Ale když máte tolik sledovatelů, jako je středně velké město, je jasné, že ne se všemi by se vám chtělo jít na kafe, že nebudete mít s každým shodné názory. Někdy někdo nepochopí nadsázku, ironii nebo cynismus, se kterým často pracuji, ale to se stává, nemůžu po každém chtít, aby mě chápal, když většina z těch lidí mě vůbec nezná.

Mě překvapilo, jak máte kultivované publikum. Musela jste hodně promazávat lidi, kteří by s vámi ostře nesouhlasili nebo byli vulgární?
Vůbec ne. Já jsem vlastně také překvapená, že nemám žádné hatery. Respektive, určitě je mám, určitě někomu lezu na nervy, ale nepíšou mi to na zeď, i když je veřejná, a nikoho nefiltruji. Asi to je i tím, že se na facebooku nehádám, když mi někdo nadává, napíšu srdíčko a do sporu nejdu. Samozřejmě, že se občas dozvím, že píšu a jsem vydávaná jen proto, že jsem Třeštíková, jako bych od doby, co jsem se vdala, už nemusela a ani nesměla v životě už vůbec nic dělat.

Už jste někdy absolvovala rozhovor, ve kterém by se vás neptali na vaši tchyni, dokumentaristku Helenu Třeštíkovou?
Většinou se zeptají. Ale mně to nevadí, Helenka je hodně výrazná osobnost a lidi zajímá.

Ona asi nebude typická hlídací babička, že?
Moc ne. Hrozně ráda by hlídala, ale když vidím, jak po ní pořád někdo něco chce, tak si netroufám ji o to žádat. Já i Tomáš máme volné zaměstnání, takže když potřebuji pomoc, tak požádám nejdřív jeho. Jsou to konec konců děti nás obou. My jsme je chtěli, takže je především na nás se o ně postarat. Nechci ani chůvu, mrzelo by mě, kdybych přišla o čas s dětmi. Občas je to sice náročné, občas mám hysterické stavy a občas dělám různé výchovné chyby, ale jsme spolu a to je hlavní.

Anna Huliciusová, foto Tomáš Třeštík

XANTYPA 6/16 - výběr z článků

Maxipes Fík slaví čtyřicátiny

Maxipes Fík slaví čtyřicátiny

„Jmenuje se Rek,“ řekl tatínek. – „Fek,“ opakovala Ája, protože neuměla říct r. – „Rek, ne Fek, to už mu můžeš rovnou říkat Fík,“ povídá tatínek. – A tak začala Ája pejskovi říkat Fík. Vzpomínáte? Je to neuvěřitelné, ale 14. května uběhlo již čtyřicet let od chvíle, kdy se večerníček o Maxipsu Fíkovi vysílal poprvé. Vyvolal obrovský ohlas napříč společností. Povídali si o něm totiž nejen děti, ale i chlapi v hospodě nebo univerzitní profesoři, i ti byli zvědaví, co Fík ještě zažije.

O Hornickém muzeu v Příbrami

O Hornickém muzeu v Příbrami

Letos slaví Příbram osmisté narozeniny. Ale teprve když jí bylo v roce 1886 šest set sedmdesát, lekla se, že by mohla ztratit paměť, a rychle si založila muzeum. S nápadem přišel čtyřiadvacetiletý pan učitel Ladislav Malý a prvními exponáty byly minerály, hornické betlémy a štufnverky (modely dolů, které si havíři podomácku vyráběli pro svoji potěchu nebo jako hračky pro své ratolesti). Dnes je muzeem takřka celý březohorský revír. A Příbram je ráda, protože od roku 1991 už hornickým městem je i není, neboť tehdy skončila těžba uranu, a předtím i stříbra. Je hornickým městem na zaslouženém odpočinku a muzeum se jí teď, když už ji paměť občas zradí, velice hodí. Tak Zdař Bůh, hornické muzeum!

Muzikantka Lenka Lichtenberg

Muzikantka Lenka Lichtenberg

Zpěvačku, skladatelku a instrumentalistku Lenku Lichtenberg znám ještě jako Lenku Hartlovou – v 60. letech jsme spolu alternovaly jako dětské partnerky Jiřího Suchého v divadle Semafor ve hře BENEFICE a později spoluúčinkovaly v semaforském sboru dorostenek (ČARODĚJKY, TEN PES JE VÁŠ). Pak se naše cesty na dlouhá desetiletí rozešly, až jsem, úplnou náhodou, zavítala na Lenčin pražský koncert v synagoze v Růžové ulici. Její hudba mě okouzlila a naše setkání mě přeneslo do sladkých let našeho dětství během zlaté éry Semaforu. Na Lenku můžeme být pyšní – svým talentem, pílí a dobrodružnou povahou dobyla svět, ale zůstala milou, skromnou a uchechtanou holkou z Pevnostní ulice.

Geolog a spisovatel Václav Cílek

Geolog a spisovatel Václav Cílek

Přestože se český geolog, klimatolog, spisovatel, filozof, překladatel taoistických a zenových textů zabývá především popularizací vědy, změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Poskytl nám několik svých myšlenek k současné společenské situaci.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Novinář Marek Wollner

Novinář Marek Wollner

Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2015 získal letos v únoru Marek Wollner. Ve zdůvodnění stojí, že je to „za jeho přístup k žurnalistice, který vtiskl do pořadu REPORTÉŘI ČT“, jehož je dramaturgem. Kromě toho je také šéfredaktorem reportážní publicistiky v České televizi.

Ředitel Michal Lang

Ředitel Michal Lang

Výběrové řízení na ředitele pražského Divadla pod Palmovkou vyhrál v roce 2013. Ale ještě než stačil divadlo převzít, zasáhla divadlo povodeň a dva roky pak procházelo náročnou rekonstrukcí. Herecký soubor hrál představení na různých pražských scénách, na Palmovce jen zkoušel, a to i v zimě bez fungujícího topení. I za těchto podmínek nastudoval devět nových představení a v letošní sezoně se dokázal vrátit ve velkém stylu. Divadlo pod Palmovkou uvádí nejméně jednu premiéru do měsíce a uspokojuje všechny diváky od mladých punkerů po nejnáročnější publikum.

Výlet po stopách královny Alžběty II.

Výlet po stopách královny Alžběty II.

Chcete oslavit s královnou její devadesátiny? Vydejte se v červnu do Anglie na oficiální oslavy pro veřejnost a poznejte místa spjatá s královskou rodinou.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 6/16

XANTYPA Číslo 6/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne