Adolf Born

V minulém životě jsem byl kocourem

Adolf Born na Kampě. Až do 30. července je v Museu Kampa otevřena výstava nazvaná JEDINEČNÝ SVĚT ADOLFA BORNA. Vystaven je zde i jeho úplně poslední obraz NEZVANÍ HOSTÉ K POSLEDNÍ VEČEŘI. Poté, co jej dokončil, usnul a ve spánku zemřel (22. května 2016).

 

text Pavlína Kourová | foto Vojtěch Vlk | ilustrace Adolf Born

 

Adolf Born

 

Xantypa navštívila Adolfa Borna v jeho ateliéru u příležitosti jeho pětaosmdesátých narozenin, které oslavil 12. června 2015.

Stvořil Macha a Šebestovou, opičku Žofku, kocoury Coura a Courka i vynálezce pana Semtamťuka. Překrásně ilustroval tři sta padesát knih, připomeňme alespoň ROBINSONA, TŘI MUŠKETÝRY, PIPI DLOUHOU PUNČOCHU, POHÁDKY Miloše Macourka, ale i Erbenovu KYTICI a oblíbené bajky – Krylovovy, La Fontainovy a čerstvě také Ezopovy. Vytvořil stovky litografií, na nichž v pozoruhodných situacích defilují historické postavy i bájná zvířata. Za svoji práci získal nespočet ocenění u nás i ve světě. Dětmi i dospělými milovaný výtvarník Adolf Born v úžasné kondici oslavil pětaosmdesátiny.

 

Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem
Narodil 12. června 1930 v městečku České Velenice, ležícím doslova na hranici s Rakouskem. Jeho maminka s tatínkem, babička, dědeček i ostatní příbuzní si ještě dobře pamatovali dobu rakousko-uherského mocnářství, kdy tu žádná hranice nevedla a Velenice byly jen českou částí německojazyčného Gmündu. Tyto časy znal z jejich vyprávění, z něhož se dozvídal, jak se žilo v císařské Vídni, kam babička, Maďarka z Györu, přišla jako kuchařka, zamilovala se tam do dědečka, zámečníka z jižních Čech, vzali se a narodila se jim tam jeho maminka. Ty časy ho okouzlily na celý život. Moc rád si prohlížel staré album v sametových deskách plné tuhých ateliérových fotografií, na nichž pózují jeho předci – dámy v secesních sukních a kloboucích a pánové s kníry a licousy v oblecích s vestičkou nebo v parádních uniformách. Rozpadu Rakouska-Uherska a zániku starého světa lituje: „Ta doba měla morálku! Staří lidé se těšili vážnosti, smlouvy se stvrzovaly podáním ruky a žádný zloděj nikdy nekradl v kostele. Proč? Protože to se neslušelo ani mezi zloději,“ říká. Rakousko-uherské monarchii vzdal hold na nesčetných litografiích, ze sympatie k ní nosí knír. Když přijíždí z Vídně do Prahy, říká, že se vrací z hlavního města do provincie, ze stěn jeho ateliéru na nás shlížejí podobizny císaře Františka Josefa I. a nad stolem visí litografie, na níž vypodobnil císařovnu Sissi, kterak ji historik František Palacký učí bruslit. V roce 2009 mu syn Otty Habsburga Georg předal Pamětní kříž císaře Karla za zásluhy a péči o tradice střední Evropy. Na zámku v Brandýse nad Labem, oblíbeném místě tohoto posledního rakouského císaře.
Za první republiky už vedla mezi Gmündem a Velenicemi hranice, ale volně se přes ní přecházelo, třeba podle toho, kde byl lepší program v biografu nebo levnější zboží, a navštěvovali se příbuzní. Malý Adík Born takhle chodil za svými rakouskými příbuznými a ti zase přicházeli za těmi českými. „Češi uměli německy, Rakušani byli na češtinu línější, ale všichni se domluvili. Jenže přišel Hitler, v roce 1938 byly Velenice připojeny k Říši, a babička se musela odstěhovat. Aby mohla zůstat, musela by přijmout říšské občanství, a to tam z Čechů nechtěl nikdo, tak šla do jižních Čech, hlouběji do vnitrozemí. Pak se stěhovala znovu po roce 1948, když přišli komunisti.“ Velenice začala dělit od Gmündu železná opona, rakouští příbuzní se ocitli za ní, od těch českých odděleni dráty.
Do Adolfa Borna se už navždycky otiskla jihočeská krajina. V jeho vzpomínkách zůstává třeba vláček uhánějící z Velenic do Třeboně a Českých Budějovic, dědci v bílých košilích a černých kalhotách a kloboucích posedávající na nádražích a bafající z fajfek.

 

born1jpg.jpg
Vzpomínka na absurdní padesátá léta

 

 

Jazzová generace
Když byly Adíkovi čtyři, přeložili jeho otce železničáře, ajznboňáka, jak se tehdy říkalo, do Chebu a po roce a půl do Prahy. Do Velenic jezdívali Bornovi už jen na prázdniny. V Praze bydleli v Nuslích a potom na Pankráci. Na vyšehradském gymnáziu pak našel kamaráda na celý život – budoucího jazzového hudebníka a spoluzakladatele (pod pseudonymem Evžen Hedvábný) Divadla Járy Cimrmana Karla Velebného. „Naše generace milovala jazz, vyrostli jsme na něm, vzpomínám si, že za protektorátu i na shromážděních Kuratoria pro výchovu mládeže, kam jsme museli povinně vstoupit, měl Karel Velebný píšťalku a hrál tajně jazzové melodie. „Byl jste potápka?“ (výstřední vyznavač jazzu – pozn. red.) – „Na potápky si pamatuju dobře, na jejich mluvu, třeba: ‚Dem se miknout na Trafouš‘ (což znamenalo Zajdeme na Václavák), na jejich účes, klobouk zvaný tatra, štráfatý ponožky, úzký kalhoty nad kotníky… Taky jsem je měl.“ – „Co na to maminka?“ – „Maminka byla zmatená, ale já byl jedináček a vždycky jsem s ní všechno nějak vyjednal. Po válce jsme chodili na Vlastu Průchovou a na Vjačeslava Irmanova, jenž odešel s rodiči z Ruska do Finska a pak se usídlil v Československu, kde zpíval dokonale anglicky, dokonce s orchestrem Karla Vlacha.“
Nedá mi to a ptám se, jak se mu se jménem Adolf za války a po válce žilo: „No, vyslechl jsem si hodně sarkastických poznámek; Adolf nebylo naše tradiční rodinné jméno, maminka mě pojmenovala po nějakém vzdáleném, ale ekonomicky velmi úspěšném strýci, jako druhou variantu měla Hugo.“

V ateliéru Antonína Pelce
Adolf Born od dětství rád kreslil, líbily se mu ilustrace Mikoláše Alše, Luďka Marolda, Zdeňka Buriana a především Františka Tichého. Nejprve začal studoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, po roce pak přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde se jeho spolužákem stal Oldřich Jelínek, další celoživotní kamarád. Oba byli žáky Antonína Pelce, který vedl ateliér ilustrace a karikatury. Když pak profesor Pelc odešel na Akademii výtvarných umění, vzal si oba tyto své studenty s sebou. Byla raná padesátá léta, doba plná krutosti a absurdit. Bojuje se s třídním nepřítelem, imperialismem, americkým broukem, adoruje se Sovětský svaz, komunistická strana a kolektivismus. I prostřednictvím karikatur.
Po absolvování AVU v roce 1955 obchází dvojice spolužáků redakce a nabízí své služby. Svými kresbami a karikaturami začínají přispívat do novin a časopisů a získávají první zakázky na ilustrování knih. Velkým mezníkem se stal rok 1959, kdy začal vycházet Mladý svět. Tento týdeník se stává útočištěm karikaturistů, jimž jsou protivné zideologizované karikatury v Dikobrazu. Vytvářejí nezávislé uskupení Polylegran, jehož členy jsou vedle Adolfa Borna a Oldřicha Jelínka například Vladimír Jiránek, Jiří Kalousek, Jaroslav Malák, Vratislav Hlavatý nebo František Skála a společně vystavují.

 

born2jpg.jpg
Ilustrace k NEJKRÁSNĚJŠÍM POHÁDKÁM O PSECH

 

 

Báječné trio
Born – Macourek – Doubrava
V roce 1963 do života Adolfa Borna vstoupil kreslený film. Přivedl ho k němu režisér a výtvarník Václav Bedřich (mimo jiné režisér znělky Večerníčku nebo tvůrce víly Amálky). Společně udělali např. ROHATOU PRINCEZNU, POKLAD PANA ARNA nebo reklamní animovaný a loutkový film pro leteckou společnost Air India.
Ale co se týče animovaného filmu, rozhodující pro něj bylo setkání se spisovatelem a scenáristou Milošem Macourkem. Našli se dva lidé „stejné krevní skupiny“, oba měli obrovskou fantazii, podobný pohled na svět a smysl pro humor. Spolupracovat začali v roce 1968, kdy na základě série Bornových karikatur nazvaných BORNOGRAFIE vytvořili film PŘÍLIŠ MNOHO NĚHY. Miloš Macourek jeho téma popsal následovně: „Na jedné straně nevěsty, na druhé ženiši. Mezi nimi zuří lítý boj. Boj předem prohraný, protože nerovný. Neboť nevěsty jsou mohutné a nezničitelné, lstivé a ničeho se neštítící. Ubozí ženiši jsou paralyzováni strachem, jejich odpor je neúčinný, často směšný, ještě častěji se však podrobují násilí bez odporu. Jen ve vzácných případech se zachraňují útěkem. Jde tu o násilí a nesvobodu. Jde o chudáky, které brutální síla zbavila volnosti ve jménu šťastné budoucnosti… Obecenstvo všechny ty násilnické, triumfující nevěsty a malé, deptané ženichy přijalo jako srozumitelnou metaforu vystihující tragickou situaci národa.“ V roce 1971 nakreslil Adolf Born titulky k filmu DÍVKA NA KOŠTĚTI, na jehož scénáři se Macourek podílel. A o rok později vzniká stabilní autorské trio – výtvarník Adolf Born, scenárista Miloš Macourek a animátor Jaroslav Doubrava. Tato trojice spolu vytvoří celou řadu animovaných filmů, například CO KDYBY…? o lidech, kteří se nikdy do ničeho nemíchají, nic nepodniknou, protože, co kdyby na to doplatili, ZE ŽIVOTA PTÁKŮ, kde nastavili sarkastické zrcadlo tolik proklamované (na papíře) emancipaci – film je o ženách, které otročí svým rodinám, MINDRÁK, o muži, jenž začne mít mindrák ze svého inteligentního a vzdělaného psa, nebo O MATYLDĚ S NÁHRADNÍ HLAVOU, který vypráví o holčičce, jíž se už vědomosti nevešly do hlavy a maminka jí musela koupit náhradní, ovšem ani ta nestačila… Největší oblibu si ale získal jejich večerníčkovský seriál MACH A ŠEBESTOVÁ, jehož první díl vznikl v roce 1976.
Celkem se Adolf Born podílel na šedesáti animovaných filmech a kreslené titulky a animace dělal nejen k DÍVCE NA KOŠTĚTI, ale i ke komediím JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA, COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT a ke dvěma dílům BÁSNÍKŮ.

Snad nejraději jsem ilustroval Robinsona
Dětský sen se mu splnil, když v roce 1975 dostal možnost ilustrovat Defoeova ROBINSONA CRUSOA. „Každý se ve svých snech ocitá na pustém ostrově, musí si poradit sám. Leckdy je tomu tak i ve skutečnosti… Pro mne to byla něžně zaprášená literatura, asi jako když probíráte staré rytiny, prohlížíte si někdejší módní časopisy nebo Brehmův ŽIVOT ZVÍŘAT. Tak filigránský humor chce velmi pietní ztvárnění. Jako když na půdě opatrně sfoukáváte prach ze starých foliantů a můžete se jakoby vrátit do svého mládí,“ vyznal se z lásky ke knížce, kterou si přál ilustrovat už jako kluk. V roce 1982 pak o Robinsonových dobrodružstvích udělal společně se scenáristou Jiřím Kubíčkem a režisérem Stanislavem Látalem celovečerní loutkový film DOBRODRUŽSTVÍ ROBINSONA CRUSOE, NÁMOŘNÍKA Z YORKU.
Knížek, jak už bylo řečeno, ilustroval na tři sta padesát, v každé české rodině se určitě najde alespoň jedna, ale spíše hned několik. Z těch dětských připomeňme PĚT BÁJEČNÝCH STRÝČKŮ a JÁ BARYK Františka Nepila, BOŘÍKOVY LAPÁLIE Vojtěcha Steklače, PRO SLEPIČÍ KVOČ Jiřího Žáčka, PANÍ, VY UŽ ZASE JEČÍTE Pauline Barnesové, TATÍNKU, TA SE TI POVEDLA Zdeňka Svěráka nebo Kiplingovy KNIHY DŽUNGLÍ. S jeho kreslenými seriály a ilustracemi se děti mohly setkávat na stránkách Čtyřlístku, Sluníčka a Mateřídoušky. Z knížek pro dospělé jmenujme alespoň Salingerovu KDO CHYTÁ V ŽITĚ, Brechtovu MATKU KURÁŽ A JEJÍ DĚTI, Oty Pavla JAK JSEM POTKAL RYBY a POHÁDKU O RAŠKOVI, Haškovy TRAMPOTY PANA TENKRÁTA, Čapkovu VÁLKU S MLOKY, VÝBĚR Z POVÍDEK E. A. Poea, MILIÓN Marco Pola nebo MUŽE S DÝMKOU A HOUSLEMI Artura Conana Doylea. A jeho obrázky znají i ti, kteří posílají pohlednice a dopisy, protože vytvořil několik známek.

Litografie, moje nemilejší technika
V Bornově tvorbě najdeme linoryty, pastely, akvarely, perokresby, ale nejmilejší výtvarnou technikou se mu stala barevná litografie. Její zrod je již po desítky let neodmyslitelně spjat s litografickou dílnou Tomáše Svobody, jež sídlila nejprve v Říční a dnes v Dittrichově ulici.
Na svých litografiích zpodobnil Adolf Born celou řadu historických postav – od jeho milovaných Habsburků a tureckých sultánů (Rudolf II., František Josef I., císařovna Sissi, Sulejman Nádherný, Mehmed III.) přes věhlasné české cestovatele (Emil Holub, Enrique Stanko Vráz, Alberto Vojtěch Frič – ten je zachycen i s indiánem Čerwuišem, jehož si přivezl do Prahy, kterak potkávají Mikoláše Alše) až po oblíbené malíře (Leonardo da Vinci, Rembrandt van Rijn, Albrecht Dürer, Lucas Cranach). Na jeho litografiích najdeme i další světové osobnosti (Molière, Charles Darwin, Jerome Klapka Jerome, Niccolò Paganini, Sigmund Freud), ale také ikony českého národního panteonu (J. A. Komenský, Josef Mánes, Karel Havlíček Borovský, Miroslav Tyrš, Jan Neruda, Bedřich Smetana). Všechny pak zachycuje v pozoruhodných situacích, v nichž se promíchává jeho sečtělost, vzdělanost a obdivuhodná znalost reá­lií s jeho bezbřehou fantazií – ku příkladu J. A. Komenského spatříme jako majitele bruslařské školy v Naardenu (protože, co by tam v zimě dělal, že?), císař František Josef I. se v Tyrolích setkává s Bornovým dědečkem a Jan Neruda je přistižen v harému.

 

born3jpg.jpg
FRANTIŠEK PALACKÝ UČÍ CÍSAŘOVNU SISSI BRUSLIT A JE SLEDOVÁN ZACHMUŘENÝM POHLEDEM NAŠEHO MOCNÁŘE, litografie 

 

 

Rodina a jiná zvířena
Adolf Born se v roce 1962 oženil a s ženou Emou jsou spolu dosud. V roce 1964 se jim narodila dcera, jež kupodivu nedostala jméno po císařovně Alžbětě-Sissi, ale po vřesu – Erika. Stala se z ní rovněž výtvarnice: „Otec mě naprosto přirozeně ovlivnil smyslem pro humor, touhou cestovat a vztahem ke zvířatům,“ řekla. V rodině vždy měli psy – knírače. Nejprve Bertíka, pak Báru, Týnu a teď Apolenku. „Knírači jsou drzí a hluční, umějí dát najevo, že oni jsou páni domu,“ říká láskyplně Adolf Born. V ateliéru má ještě papouška, s nímž na sebe pískají. „Je to druh rosela pestrá, a tak jsem ji pojmenoval Rozárka,“ vysvětluje.
Stvořitel psa Jonatána, kocourů Coura a Courka nebo opičky Žofky má zvířata moc rád. Má dokonale odpozorované jejich chování a zvyky, což prozrazuje téměř každý jeho obrázek. Chodil je dokonce pozorovat do zoologické zahrady. V minulém životě prý byl kocourem, jak vyprávěl Miloši Macourkovi: „Byl jsem věru zvláštní kocour. Lovení myší a ptáčků mne nikterak nelákalo, mohu dokonce říci, že se mi protivilo. Naopak, měl jsem mezi početnou myší obcí dobré přátele. Mnohé z nich ostatně najdete na mých kresbách, vzpomínky na ně jsou dosud tak živé, že zachytit jejich podobu není pro mne obtížné. (…) V dobách, kdy jsem byl kocourem, měli jsme v domácnosti psa Baltazara, který nám po večerech vyprávěl o tom, jak byl v předchozím životě univerzitním profesorem. Vydal řadu vědeckých děl v oboru psychologie. Udivovalo nás, jak mistrovsky dokázal předvídat chování a nálady naší velitelky. Dokonce i ona byla z Baltazara u vytržení a chlubila se před známými jeho inteligencí. Neměla chudák tušení, koho to vlastně nechává aportovat. Duševně byla daleko za ním, ve svém dřívějším životě byla primitivním chameleónem, což Baltazar lehce vydedukoval z její nenasytné vášně pro módu a převlékání. Jmenovala se křestním jménem Bára. A představte si tu náhodu! Není to tak dávno, co jsme kupovali psa. Vybírali jsme z několika štěňat a hle – v jednom jsem ji bezpečně poznal. Nejenom, že jsme to štěně koupili, ale dali jsme mu dokonce i jméno Bára, což mou bývalou velitelku viditelně potěšilo. Rád ji drbu za uchem a přemýšlím, jak se naše role proměnily. Inu – takový je život!“
Adolf Born má už dvě dospělé vnučky – Natálii a Rozálii. A v souvislosti s jeho nejbližšími je potřeba zmínit i jeho dlouholeté přátele; z těch, kteří již, jak říká, „odešli do věčných lovišť“, to byli Miroslav Macourek, Jaroslav Doubrava, František Nepil, Miroslav Horníček, Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Svatopluk Beneš, Zdeněk Sklenář, z těch, kdo mu zůstali, je to znalec dějin umění prof. František Dvořák, onkolog prof. Josef Koutecký, jazzman Emil Viklický nebo básník Jiří Žáček. A to jsme nevyjmenovali zdaleka všechny, je jich mnohem víc, protože smysl pro přátelství je další talent, který Adolf Born dostal do vínku.
Adolf Born sbírá staré klobouky, čepice, přilby a fezy, k těm nejmilejším vytvořil dřevěné pomalované hlavy. A nepřekvapí, že moc rád chodí do divadla Semafor.

Papež a tři králové na sjezdovkách
Adolf Born se netají tím, že je věřící. „Moc jsem si přál setkat se s papežem Janem Pav­lem II. Toho jsem měl moc rád, líbilo se mi i to, jak v černé kombinéze brázdil italské sjezdovky. Sjezdové lyžování je totiž jediný sport, který jsem kdy opravdu dělal, jezdil jsem do osmasedmdesáti. Bohužel jsme se nesetkali, ale měl jsem audienci u papeže Benedikta XVI. Naše velvyslanectví ve Vatikánu mě požádalo o grafické listy k vydání duchovní hudby Jakuba Jana Ryby, tak jsem jim je poskytl. Řekl jsem, že za to nic nechci, kromě audience u Svatého otce. Nesdílím názor, že jsme národ ateistů, to se pořád dokola píše, protože se to asi někomu hodí, ale moje zkušenost je jiná, když přijdu do kostela, bývá plný.“
Adolf Born překrásně ilustroval půvabnou vánoční knížku odsunutého sudetského Němce, rodáka z Liberce, Otfrieda Preusslera ÚTĚK DO EGYPTA PŘES KRÁLOVSTVÍ ČESKÉ a je autorem litografie s krkonošským betlémem, na níž tři králové přijíždějí obdarovat Ježíška na lyžích. „Jako věřící člověk milující humor si pečlivě vybírám situace, kdy mohu nechat splynout tyto dvě roviny. Do Krkonoš nebo také do jižních Čech jsem umístil betlém několikrát a promítl jsem do toho veselé lidové prvky – zvolená místa to dovolují,“ vysvětluje.

 

banner_predplatne_clanek

 

Cesty
K životním vášním Adolfa Borna patří cestování. Do světa se vydává nejčastěji se svojí ženou, která je mu skvělým parťákem. A cesty do světa ho inspirují i v tvorbě. „Jsou místa, která vás ohromí, to byla třeba Indie, kam jsem se dostal v roce 1968, když jsme dělali reklamní film pro Air India. Vzpomínám na Tádž Mahal, kam nám zařídili vstup za ranního rozbřesku, byli jsme tam úplně sami a ten mramor neodrážel, ale vyzařoval měsíční svit, a když pak začalo vycházet slunce, tak zase sluneční.“ Má rád Skandinávii, Holandsko, Bretaň a Řecko, blízké mu jsou jižní Tyroly a Bavorsko, o nichž – věren svému monarchistickému přesvědčení – říká, že to není cizina, ale naše vlast.
Miluje Turecko, kde byl poprvé v polovině šedesátých let a pak se tam opakovaně vracel. Odtud pocházel jeho velký kamarád, turecký karikaturista Nehar Tüblek. „Turci mají s Čechy mnoho podobného – třeba smysl pro humor a pro ,romantický nepořádek‘,“ vysvětluje.
A co si Adolf Born myslí o naší současnosti? Kam se ubírá tento svět? „Inteligence davu, a to nikoliv pouze českého, ale i celosvětového, jde rapidně dolů, lidstvo rok od roku nesmírně hloupne, podle mě spěje k naprosté debilitě. Ale co my víme, co přijde, vždyť naše současnost je jen malým výsekem dějin,“ s úsměvem uzavírá.

XANTYPA 7-8/15 - výběr z článků

John Hemingway

John Hemingway

Spisovatelův vnuk, novinář a fotoreportér John Hemingway přijíždí z Ameriky do evropského přímořského letoviska Lignano každoročně několikrát. Na jaře se účastní mořského rybolovu, v létě předává úspěšným italským novinářům a spisovatelům na Hemingwayově kulturním festivalu literární ceny.

Výročí punkové ikony Debbie Harry

Výročí punkové ikony Debbie Harry

U žen se nesluší prozrazovat jejich věk, v oblasti populární hudby se navíc s datem narození kouzlí i u mužů. Jenže Debbie Harry, která byla tváří i ochrannou známkou úspěšné skupiny Blondie, se v posledních letech stejně jako hudbě věnuje filmování. A některé kurážné herečky se svým věkem netají. A mezi ně Debbie bezesporu patří! Vyslovíme-li zároveň kompliment její zarputilosti a pevné vůli, kdy se z krajně nepříznivých podmínek svého startu do života obdivuhodně dostala na výsluní, pak prozrazení její letošní sedmdesátky, které se dožívá v červenci, nelze v žádném případě považovat za jízlivost.

Režisér Václav Vorlíček o svých pohádkách

Režisér Václav Vorlíček o svých pohádkách

Milovníkům českých filmových komedií a pohádek zcela jistě neušlo, že v červnu oslavil své půlkulaté životní jubileum jeden z nejvýznamnějších českých filmových režisérů – Václav Vorlíček. Jako poctu velkému režisérovi předkládám laskavým čtenářům tento rozhovor na téma jeho klasických i moderních pohádek.

Dominik Duka

Dominik Duka

Před šesti sty lety byl upálen Mistr Jan Hus. V rámci projektu DNY VÍRY, který se k výročí vztahuje, vznikl nápad s názvem BOŽÍ UMĚNÍ. Spočívá v umístění výtvarných artefaktů současných umělců v pražských kostelech, kde se dočasně ocitnou vedle děl Rubensových, Škrétových nebo Brandlových. Nejen o této akci jsem si povídal s kardinálem Dominikem Dukou.

DOBRÝ VEČER, NÁRODE ČESKÝ

DOBRÝ VEČER, NÁRODE ČESKÝ

Těžko předpokládat, že by žil mezi námi spoluobčan, který by ho neznal. Malého kluka, který už celé půlstoletí přináší pohádku na dobrou noc divákům Československé, následně České televize. Malíř Radek Pilař ho vypodobnil s očima zářícíma jako hvězdičky, na hlavu mu posadil čepici složenou z novin. V kreslené znělce zásluhou režiséra Václava Bedřicha cválá na houpacím koni, projede se v autíčku a balancuje jako opravdový artista na jednokolce. Jmenuje se Večerníček.

Pyrrhovo (volební) vítězství britského premiéra Camerona

Přesvědčivá výhra Davida Camerona v květnových parlamenntních volbách ve Velké Británii přišla jako blesk z čistého nebe. Až do posledního okamžiku totiž předvolební průzkumy předpovídaly vyrovnaný souboj mezi vládními konzervativci a opozičními labouristy. Zisk silnějšího mandátu než ve volbách v roce 2010, kdy neměl dostatek hlasů k vytvoření jednobarevné vlády, byl pro Camerona velkým zadostiučiněním, jež ovšem nutně zkalilo vědomí o nástrahách nejbližších let.

Z prezidenta Zemana je kališník, husita. A důvěra Čechů v justici klesá k nule

 Sjezdovala klidná síla. Do čela si znovu zvolila Pavla Bělobrádka. Miloš Zeman ze sebe dělá husitu, na Hradě po vzoru T. G. Masaryka vyvěsil prapor s kalichem, což mnohé protestanty v zemi zarazilo. Je snad Zeman věřící? Potáhne proti Vatikánu? Putin by mu jistě pomohl. Máme za sebou další kolo soudu nad Janou Nečasovou, dříve Nagyovou, a šéfy vojenské tajné služby. Verdikt: nevinní, tajnou službu nezneužili, kdepak. Takže pozor, vojenští agenti mohou jít klidně po vás a může si to objednat kdokoli. A, jaká nesmírná škoda, skončil „nápadový hydrant“, ministr školství Marcel Chládek (ČSSD). Že by školám nastaly klidnější časy?

Co se děje… v New Yorku

 Metropolitní muzeum na východním okraji Centrálního parku připravuje každé léto výstavu na své střešní zahradě, kde mohou návštěvníci obdivovat invenci zdejších kurátorů i vyhlídku na travnaté a zalesněné louky v sevření mrakodrapů. Střecha dává tento rok prostor francouzskému konceptualistovi Pierru Huyghemu. Instalace bez názvu může na první pohled připomenout protahující se rekonstrukci střešní izolace, kdy vyvrácené dlaždice dovolují nahlédnout na jednotlivé vrstvy podlahy. Expozici dominuje břidlicový balvan, který je součástí geologického podloží Manhattanu a jeho pevnost umožňuje výstavbu výškových budov. Nepřehlédnutelné je větší akvárium, v němž se kolem lávového kamene prohánějí úhoři a krevety. Ke zhlédnutí do 1. listopadu.

Co se děje… v Londýně

 Když si divadelní svět připomíná sto let od narození amerického dramatika Arthura Millera, musí i anglický bard počkat, shodli se zřejmě v Královské Shakespearově společnosti, když nejdříve ve Stratfordu a teď i v Londýně zinscenovali Millerovu SMRT OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO (1949). A mluví se o ní v superlativech.
Nejlepší současný shakespearovský režisér na britských ostrovech Gregory Doran obsadil (za souhlasného mručení kritiky) do hlavní role Antonyho Shera, svého životního partnera a jednoho z nejtalentovanějších britských herců. Ten propůjčil hlavnímu hrdinovi (krachujícímu obchodnímu cestujícímu) Willymu Lomanovi veškeré tragikomično profese, do níž Arthur Miller zároveň shrnul své pochyby o americkém snu.
Loman v podání Shera má „šarm, nepochopitelnou kuráž, drzost a trpí sebeklamem; jeho úsměv vyjadřuje zmatený úžas nad tím, kolik toho nacestoval a nikam přitom nedorazil,“ shrnul hercův výkon recenzent v deníku Daily Telegraph.
Londýnský Guardian ocenil představení pěti hvězdičkami, tedy maximem a napsal: „Millerův Willy Loman je prototypem muže, který i po šedesátce žije ve světě snů, neschopen konfrontace s realitou. Přitom je krachujícím obchodníkem přežívajícím na provizi. Arthur Miller nám nabízí portrét ztraceného jedince, drama o vztazích mezi otci a syny a kritiku kapitalistického systému.“

Co se děje… v Paříži

 Jean-Paul Gaultier, enfant terrible nejen francouzské módy, prvního dubna tohoto roku otevřel svou první retrospektivní výstavu. Zahájení v Grand Palais se zúčastnili mimo jiné zpěvačka Kylie Minogue a herečka Catherine Deneuve. Madonna, pro kterou navrhl kdysi tak provokativní špičatou podprsenku, sice nepřijela, ovšem tento jeho ikonický kousek stejně jako mnoho dalších mohou návštěvníci obdivovat až do 3. srpna. Expozice se věnuje Gaultierově kariéře v letech 1970 až 2013 a kromě oblečení představí i črty, skici i ukázky z filmů, videoklipů, koncertů či tanečních představení, v nichž si návrhářovy šaty zahrály.

Kultura - výběr z článků

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Miroslav Šašek

Miroslav Šašek

Zatímco jeho populární obrazové bedekry vycházely svého času od New Yorku až po Austrálii, jméno Miroslava Šaška zůstávalo pro české čtenáře po celá desetiletí bohužel takřka neznámé. Obrat nastal až na podzim roku 2013, kdy se první z Šaškových slavných průvodců TO JE PAŘÍŽ objevil po neuvěřitelných čtyřiapadesáti letech konečně i na pultech zdejších knihkupectví. A to zásluhou Olgy Černé a nakladatele Juraje Horvátha, kteří tím odstartovali česká vydání titulů někdejší Šaškovy legendární řady THIS IS…

Sklo Zdeňka Lhotského

Sklo Zdeňka Lhotského

Profesor Stanislav Libenský, považovaný se svou ženou Jaroslavou Brychtovou za nejvýznamnější skláře 20. století, vychoval desítky dnes mezinárodně profilovaných žáků. Zdeněk Lhotský je mezi nimi však jediný, kdo se stal i jejich přímým spolupracovníkem v realizaci rozměrných návrhů do architektury a také jejich nejobjemnějších děl. V bývalé textilní továrně rodiny Liebiegů v Železném Brodě, kterou nedávno zčásti rekonstruovala skupina investorských nadšenců z regionu pod vedením Ing. Milana Kuršela, můžete navštívit stálou expozici dvojice Brychtová-Libenský a do konce června skupinovou výstavu čtyř významných umělců – Zdeněk Lhotský, Oldřich Plíva, Jaroslav Róna a Lucie Švitorková – SKLOVOTVAR.

Prague Nonverbal

Prague Nonverbal

Mezinárodní festival nonverbálního divadla pořádá pražská La Fabrika již podruhé. Opět představí špičkové umělce tohoto žánru z tuzemska i mnoha dalších zemí. Diváci během jednoho týdne (21. – 28. května) mohou navštívit okolo dvaceti představení. Hlavním centrem dění je kulturní prostor La Fabrika, letos rozšířený o další scény v Jatkách 78, v divadle Alfred ve dvoře, ve Studiu Hrdinů, v Centru současného umění DOX a Cross Clubu, které se podílejí na programu i realizaci festivalu.

Ceny kritiky za mladou malbu

Ceny kritiky za mladou malbu

Cena kritiky za mladou malbu dosáhla desátého výročí svého trvání a k shrnutí dosavadních výsledků soutěže byl vydán Sdružením výtvarných kritiků a teoretiků, českou sekcí AICA sborník jako kronika vývoje z let 2008–2017, provázený výstavní ukázkou nové tvorby jednotlivých laureátů.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/15

XANTYPA Číslo 7-8/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne