Plasy

Centrum stavitelského dědictví

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plasy

Proč v Plasech?
Město se může chlubit zajímavou historií. Už v roce 1144 sem český kníže Vladislav II. z rodu Přemyslovců, pozdější král, přivedl mnišský řád cisterciáků, necelé půlstoletí po samotném jeho vzniku odštěpením od benediktinů. A s ním i přísnou, leč bohulibou řeholní zásadu „Ora et labora – Modli se a pracuj“. Panovník vydal zakládací listinu pro klášter, který se stal nejsilnějším mateřským klášterem v českých zemích, a jako jeho součást tu vznikla i románská bazilika Nanebevzetí Panny Marie. První významnou epochu obohatila gotikou královská kaple, následné husitské bouře však přivodily zmar. Plasy si pak musely počkat až do roku 1623, kdy císař Ferdinand II. za třicetileté války vrátil majetky církvi, klášter byl obnoven a bazilika získala barokní podobu. Opat Ondřej Trojer pozval věhlasného francouzského raně barokního architekta Jeana-Baptistu Matheye, jenž koncem téhož století vybudoval novou prelaturu, gotickou kapli doplnila sýpka. Pokračovatelem zvelebování Plas byl další výrazný cisterciácký opat Evžen Tyttl – ten začátkem 18. století přivedl jiného velkého tvůrce baroka Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Geniální architekt vyprojektoval rozlehlý barokní konvent, místo původního středověkého postavený navíc na unikátním dřevěném roštu a pěti tisících jednom stu dubových pilotech potopených ve vodě. Jde o technickou památku evropského významu. Santini zanechal příštím generacím i v kameni vytesané upozornění: „Bez vody se tato stavba zřítí.“ Jeho pokračovatelé si varování zřejmě vzali k srdci, protože kůly podpírají monumentální budovu dodnes. Neztrouchnivěly. K vybudování nového kostela, jenž měl nahradit baziliku, ale už nedošlo – reformy císaře Josefa II. v roce 1785 znamenaly zrušení kláštera a ztrátu dosavadního významu. Přestavba zdejších sakrálních klenotů tak zůstala nedokončena.

Za časů kancléře Metternicha
Další éra je symbolizována jménem politika, který ve své době spoluurčoval osudy Evropy, hlavní postavou Vídeňského kongresu z let 1814–1815. Byl jím kníže Klemens Wenzel von Metternich, jenž tomuto „tančícímu kongresu“, překreslujícímu mapu starého kontinentu po první abdikaci Napoleona Bonaparta, předsedal, a po němž se nově nastolená evropská politika rovnováhy dokonce občas nazývala „metternichovský systém“. Roku 1826 se tehdy už bezkonkurenčně mocnému rakouskému kancléři Metternichovi zalíbil právě klášter v Plasích. Koupil ho výhodně v dražbě za milion sto tisíc zlatých a po svém předělal – dal změnit interiér prelatury do zámecké podoby, nechal upravit nádvoří, zbourat kapli sv. Bartoloměje a Ondřeje, odstranit kostel Panny Marie Růžencové u brány… Hospodařil tu a nechal zároveň v původně gotickém, nakonec empírově přestavěném kostelíku sv. Václava vybudovat rodinnou hrobku, v níž je pohřben. Plasy vlastnili Metternichovi potomci ještě téměř celé další století, než o ně znárodněním definitivně přišli po konci druhé světové války.

Učebnice stavitelských slohů
„Bývalý pivovar, mlýn i objekty hospodářského dvora jsou svědky právě tzv. druhého života kláštera jako hospodářského zázemí Mettrenichů,“ říká vedoucí Centra stavitelského dědictví a spoluiniciátor i koordinátor projektu jeho vzniku Pavel Kodera. „Celý areál zázemí je architektonicky velmi cenný, ale po konfiskaci Metternichům byl jeho osud dost smutný. Mlýn fungoval ještě do roku 1951, kdy se jeho technologie odstranila a mlýnice zasypala, podobně dopadl později i pivovar, v němž se vyhlášené pivo vařilo zřejmě už od raného středověku. Roku 1966 však zmizela i pivovarská technologie a přízemní prostory v budově postavené v romantickém stylu s náznaky anglické tudorovské gotiky se také ocitly pod sutí. Pak sloužily určitou dobu jako velkosklad drobného zboží tehdejší Jednoty, respektive sklad plastových oken. V sousedním hospodářském dvoře, s hodnotným barokním průčelím a dvojicí románských oken ve štítové zdi, byl pro změnu sklad ovoce a zeleniny. V devadesátých letech navíc dostal další ránu při nevydařeném podnikatelském záměru, kdy došlo ke stržení střechy a nahrazení provizorní lepenkou. Zřícení bylo na obzoru. Přitom jde o objekty historicky cenné. Společně s klášterem, který je mozaikou a doslova učebnicí architektonických slohů od středověkých počátků až do 19. století, se nám zdály ideálním místem pro vznik Centra stavitelského dědictví,“ vysvětluje Pavel Kodera. „Zřetelné jsou tu totiž stopy románského slohu, gotiky a převažujícího baroka, které místy překrylo i prvky renesanční. Stavebně-technickou výjimečnost podtrhují jedinečně dochované doklady historických stavebních technologií, takže celý areál se vlastně stal organickou součástí našich nových expozic,“ dodává.

Rehabilitovat kulturní památku
Úvaha o nutnosti založit Centrum se zrodila už před asi třiceti lety uvnitř studentského kroužku docentky Milady Radové na Fakultě architektury ČVUT. Fondy sbírky stavitelství totiž patří v Národním technickém muzeu k nejstarším; první předměty byly do sbírky zapsány v roce 1908, kdy samo muzeum vzniklo. Původní myšlenka se ovšem v plné šíři uskutečnila až nyní.
Podle generálního ředitele Národního technického muzea Karla Ksandra je nové plaské Centrum v republice unikátní. „Mottem projektu je heslo Kdo zná, neničí! Snažíme se tak i technicky rehabilitovat a optimálně využít areál bývalého cisterciáckého kláštera, který je národní kulturní památkou,“ podotýká ředitel. „Komplexy budov přilehlé ke klášternímu areálu, které se nám podařilo získat, jsme ve dvou etapách během uplynulých pěti let do konce loňského září renovovali nákladem 337 milionů korun. O financování se z pětaosmdesáti procent zasloužil Evropský fond pro regionální rozvoj, zbývající část uhradil stát. Proti původně plánované sumě se nám povedlo ještě 55 milionů ušetřit,“ bilancuje. Náplní Centra stavitelského dědictví je představení vzorového projektu památkové obnovy, dále dokumentace, uchování, prezentace a využití dalšího kulturního dědictví v oblasti stavitelství. „Je to paměťová instituce muzejního typu. Jde především o zachování povědomí o historickém stavitelství, zvlášť o tehdejších materiálech, konstrukcích a původních stavebních řemeslech, přibližovaných prostřednictvím expozice a studijního depozitáře, odborné knihovny se studovnou a interaktivními tematickými dílnami. Zázemí má sloužit k setkávání odborné veřejnosti a vzdělávacím aktivitám. Pro workshopy, semináře nebo konference poslouží třeba reprezentační Santiniho sál, kde ještě před pár lety ležely hromady sutin a ojetých pneumatik, chyběly omítky a ze stropů v zimě visely rampouchy,“ popisuje Karel Ksandr.

Jak roste dům
Co tedy čeká návštěvníka? Na stovkách exponátů a názorných příkladech včetně holografické projekce se může obeznámit s tím, jak dům roste anebo rostl v různých historických etapách. „V expozici umístěné do bývalého pivovaru tento dům budujeme názorně zdola nahoru,“ říká Martin Ebel, ředitel Muzea architektury a stavitelství Národního technického muzea, jenž se s Pavlem Koderou podílel na zrodu a realizaci projektu. „Nejníže ukazujeme stavební materiály, lidé uvidí i cihlu s otiskem dlaně cihláře ze 17. století, pak návštěvníci procházejí hrubou stavbou, přes různé druhy topení, instalaci vody, ukázky schodišť s modely unikátů starých opět téměř půldruhého století, spojovacích materiálů, podlah, stropů, obkladů stěn a omítek s jedinečnou kolekcí římsových šablon z 19. století. Zajímavá je instalace elektro – rozsahem ojedinělá sbírka exponátů už od časů Františka Křižíka. Mimochodem, víte, že ať přijdete do jakéhokoliv domu z 20. století, podle elektrorozvodů nejlépe určíte dobu jeho vzniku nebo alespoň poslední adaptace?“ ptá se Martin Ebel a pokračuje: „V horní části expozice najdete typově různorodá okna, dveře, včetně dveří středověkých točnicových nebo kovových plátovaných, v pivovarském podkroví pak expozici krovů, střešních krytin nebo klempířských prvků,“ vypočítává. Sám se raduje třeba z toho, že se podařilo vystavit model krovu, který tesař Václav Bedřich Pfanner stvořil v roce 1790 jako „majstrštyk“, jímž se stal z tovaryše mistrem. K vidění je i model barokního krovu kostela v Praze na Karlově z roku 1756 nebo železného krovu katedrály sv. Víta. O pozornost si říká kabinet Jana Kaplického, jenž předestírá životní příběh architektonického vizionáře. A pamatuje se tu také na děti – pro ně je k dispozici stavební hřiště, včetně modelů budov kláštera z různých období, jež jsou ve stavebnici barevně rozlišeny. Historickou památku si tu mohou malí i velcí návštěvníci sestavit i podle vlastní fantazie.

Poctivé řemeslo i dobrodružství proměn
Někdejší hospodářský dvůr se díky Centru proměnil ve dvůr stavebních řemesel. Od letošího léta zde návštěvníci budou moci obdivovat fortel řemeslníků v kovárně s razantním bucharem, slévárně převezené sem od pana Jíchy z nedalekých Kralovic nebo ve funkční historické klempírně, darované z východočeského Městce Králové paní Fouskovou, jejíž rodina dílnu provozovala po několik generací už od roku 1873. Ve všech si lidé mohou otestovat/ ozkoušet vlastní šikovnost. Samozřejmě pod dohledem odborníků – na sbírkové předměty si v expozici smějí kdykoli sáhnout, při řemeslnických pokusech je ale potřeba dodržet bezpečnost. Když se například hasí vápno, teplota vyšplhá až ke třem stům stupňů Celsia. V budoucnu se tady uvažuje i o kamenické dílně a prezentaci dovedností dalších řemeslníků – rourařů, pokrývačů, štukatérů… „Chceme představit činnosti, co ještě docela nezanikly, ale bohužel degradují – jako třeba tesařina, která se dnes provozuje leckdy poněkud brutálním způsobem pomocí motorových pil. A naopak ukázat cestu zpět k poctivému fortelu, třeba práci s kovy či opracování kamene,“ poznamenává Pavel Kodera. Představení vápenných technologií ukáže návštěvníkovi i dva typy pecí: milířovou na jednorázový výpal a klasickou na výpal opakovaný. „Vznikají i repliky středověkých stavebních strojů – jeřábu a beranidla k zarážení pilotů,“ dodává Kodera. Vzhledem k tomu, že sousední klášter na pilotech stojí, nejde jistě o náhodu.
V areálu je i expozice stavebně-historického průzkumu, přibližující až dobrodružné objevy proměn objektů nalezené během jejich renovace, třeba pozůstatky bývalé klášterní vinopalny. A je tu také velkoryse řešená knihovna. Její nadsvětlík připomíná obří otevřenou knihu, menší část nad dětským oddělením zase obrácené dno lodi.
„Centrum stavitelského dědictví nám poskytuje nové možnosti práce s návštěvníkem a svojí rozlohou téměř tří tisíc metrů čtverečních rozšiřuje dosavadní expoziční prostory Národního technického muzea o celou jednu třetinu,“ pochvaluje si ředitel Ksandr.

Zápisy v kronice
Na plaské radnici uchovávají historickou kroniku se zápisy významných osobností, které město a klášter navštívily. Zvěčnili se v ní třeba malíř a grafik Viktor Stretti, který zde prožil i svoje mládí, Miloš Kischner, nástupce Josefa Skupy v čele Divadla S+H, objevitel pramenů Amazonky Bohumír Janský nebo řada známých českých herců od zástupců dřívějších generací, třeba Antonie Nedošinské, po současné, ale i zahraniční – například Gérard Depardieu a John Malkovich, kteří v plaském klášteře natáčeli seriál BÍDNÍCI. Ten docela první zápis v kronice zanechal 10. června 1933 prezident T. G. Masaryk. Je snadné si představit, že právě on by při své příslovečné zálibě v poctivě odvedeném díle mohl mít ze současného Centra stavitelského dědictví nemalou radost.

Jindřich Rosendorf

XANTYPA 7-8/16 - výběr z článků

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Robert Plant, hudebník, který vyšel z obyčejných poměrů v průmyslové oblasti Anglie nazývané Černá země a ocitl se na nejvyšších příčkách oblíbenosti i uznání, vystoupí 27. července v Plzni.

Výtvarník Jan Steklík

Výtvarník Jan Steklík

Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

Jana Boušková

Jana Boušková

Jana Boušková, nejlepší harfistka světa. To není nadsázka. Hudební svět dovede docenit její vítězství v soutěžích, koncerty v nejprestižnějších světových sálech, spolupráci s orchestry a světovými dirigenty, její komorní hru. Posluchač nemůže přeslechnout, že Jana Boušková dává své hře originalitu a výrazové nuance tak jasné a zřetelné, že krása hudby plyne jako oduševnělá samozřejmost.

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

Když se před čtyřiceti lety, v roce 1976, objevil na pultech československých hračkářství, získal si obrovskou oblibu. Malá plastová pohyblivá figurka se stala doslova kultovní hračkou tzv. Husákových dětí. Družstvo Igra ho vyrábělo třicet let. Pak však zkrachovalo a Igráčkům začal zvonit umíráček. K životu je znovu v roce 2010 probudila společnost EFKO a zároveň legendární plastové figurky zmodernizovala, aby byly atraktivní i pro současné děti. O tom, jaké oblibě se tato hračka těší již u několika generací, svědčí i obrovský úspěch putovní výstavy FENOMÉN IGRÁČEK.

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Vycestujte za sluncem, klidem a regionálními specialitami ve vyhlášených plážových destinacích. Poradíme vám. 

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Galerie Tančící dům se na čtyři měsíce vrací do československých 70. a 80. let. Do doby, která byla rozporuplná a kontroverzní a je třeba ji ještě zevrubně zhodnotit.

Překladatel Tomáš Jurkovič

Překladatel Tomáš Jurkovič

 Knihy japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, těšícího se popularitě rockové hvězdy, byly přeloženy více než do dvaceti světových jazyků. V Čechách nad jejich překlady strávil už dlouhou řadu dní i nocí Tomáš Jurkovič, galantní japanolog, kterého práce občas promění v protivného morouse.

ANKETA 2. část

V minulé Xantypě proběhla anketa, kdo by měl být příštím prezidentem České republiky, jehož bychom si vážili, mohli na něho být dokonce hrdí a v žádném případě bychom se za něj nestyděli. Oslovili jsme vážené osobnosti, abychom se dozvěděli, jak si svého prezidenta představují. Kromě charakteristik, jaký by měl být, a mnoha zvučných jmen, která v odpovědích na naše otázky zazněla, respondenti zároveň upozornili na negativní projevy jednání prvního prezidenta zvoleného přímou volbou. A protože se nám sešlo mnoho příspěvků, anketa pokračuje.

Architektura - výběr z článků

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Legendární newyorský hotel Chelsea

Legendární newyorský hotel Chelsea

Ačkoliv na vstupních dveřích hotelu je vylepen příkaz stavebního inspektora k dočasnému zastavení prací ve čtvrtém patře kvůli porušení bezpečnostních předpisů, přece jen dobrou zprávou zůstává, že legendární hotel Chelsea bude po změnách vlastníků a vleklých stavebních úpravách v letošním roce opět otevřen pro veřejnost.

Rogner Bad Blumau

Rogner Bad Blumau

Tančící okna, střechami prorůstající stromoví, fasády z pestrobarevných kachlí a zlatá báň jako vystřižená z ruského chrámu. To je zcela ojedinělý lázeňský komplex v Bad Blumau, kde geniální architekt Friedensreich Hundertwasser vytvořil svoje největší obyvatelné umělecké dílo.

Brutalismus: Bourat, nebo památkově chránit?

Brutalismus: Bourat, nebo památkově chránit?

Zatímco u mnohých staveb s bohatou historií nikdo nepochybuje o jejich zařazení mezi památkově chráněné objekty, u brutalistních staveb je tomu jinak. Měly by být svébytné stavby s výraznou autorskou stopou ztotožňovány s minulým režimem?

Dějiny ve vězení

Dějiny ve vězení

„Před pár lety jsem se při výuce rozohnil a expresivně studentům z okna gymnázia ukazoval tuto chátrající věznici, vzdálenou od naší školy pár desítek metrů. Na některé studenty to zapůsobilo natolik, že se po setmění k věznici vydali, přelezli bránu a šli ji prozkoumat. Skončilo to tak, že pro ně přijela zásahovka. Řekli mi to až na maturitním večírku. Rozumíte, ani tolik let po roce 1989 není možné jít se podívat na místo tak pohnutých dějin. Ještě kvůli tomu skončíte na policii a bojíte se to říct svému učiteli. A když pomineme jednorázové události, tak já dodnes nemohu na toto místo studenty přivést. Věznice s historií politických procesů padesátých let je stále zavřená. V takové společnosti žijeme.“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/16

XANTYPA Číslo 7-8/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne