Jana Boušková

Nejlepší harfistka světa

Jana Boušková, nejlepší harfistka světa. To není nadsázka. Hudební svět dovede docenit její vítězství v soutěžích, koncerty v nejprestižnějších světových sálech, spolupráci s orchestry a světovými dirigenty, její komorní hru. Posluchač nemůže přeslechnout, že Jana Boušková dává své hře originalitu a výrazové nuance tak jasné a zřetelné, že krása hudby plyne jako oduševnělá samozřejmost.

Jana

Být dcerou Libuše Váchalové, harfistky, která moderní českou hudbu interpretačně obohatila mnoha novými skladbami pro harfu, jež pro ni skladatelé napsali, je jistě osudové předurčení. Tatínek je flétnista. Měla jste dilema, který nástroj si vyberete?
Na flétnu jsem nikdy nehrála, tatínek mě ani nenutil. Snad klavír mohl harfě konkurovat, začínala jsem hrát už ve čtyřech letech, ale evidentně mým osobním favoritem byla harfa. Uhranula mě, cvičila jsem i jako malá s nadšením, ještě jsem ani neznala noty a skladby jsem přejímala pozorováním hry mé maminky.

Harfa patří k nejstarším a nejslavnějším nástrojům, hrával na ni biblický starozákonní král David. Je krásná a lidé ji zřejmě vždycky měli rádi, když jejím částem dali docela lidská pojmenování: harfa má korpus, tedy tělo, krk, koleno, hlavici… Hrajete oběma rukama, ale vždycky jen čtyřmi prsty, malíček je údajně krátký. Je hodně obtížná technika harfové hry?
Opravdu hodně obtížná, to posluchač nemůže vnímat, protože harfa působí jako andělský a lehce zvladatelný nástroj. Až když člověk poprvé k nástroji usedne, zjistí, s kolika nástrahami se setkává. První „zděšení“ přivodí úhel, ze kterého se na harfu hraje. Harfa má velký počet strun, čtyřicet sedm, hráč je má po své pravé straně a napoprvé se mu z toho zorného úhlu kolikrát doslova točí hlava a přechází zrak. Pak přichází další překvapení, týkající se správného držení: harfa je totiž velmi těžká, a pokud se právě při začátcích hry držení nástroje nepodchytí správně, pak můžou mít interpreti velké problémy s bolestí zad i rukou. Nadto při hře držíte ruce vlastně permanentně s lokty vyvýšenými ve vzduchu, to je hodně náročné na výdrž, jen pravá ruka má oporu v ozvučné desce. Bolest prstů při začátcích nikoho nemine, tah strun je víc než jedna tuna! Nejdříve se z toho náporu na prstech objeví puchýře, ty po čase zmizí a nahradí je mozoly, a ty by si každý hráč měl udržovat, aby nemusel znova procházet bolavou procedurou puchýřů.

Struna se rozezní podle dobře situovaného a správně intenzivního doteku, hrajete rukama, hrajete nohama. Co děláte pro svou kondici?
Cvičím, ale ne, jak si myslíte, v nějakém fitness centru; cvičím právě na harfu, aby veškeré svalstvo bylo stále v dobré kondici. Ono se to nezdá, ale cvičením na nástroj člověk vydá tolik energie jako při fyzické námaze a při hře na harfu pracují svaly celého těla.

Existují pro děti malé harfičky, jako jsou třeba housle čtvrtky, nebo se začíná s výukou, až když je člověk dost velký, aby ten velký nástroj objal a o sebe i opřel?
Dnes není ojedinělé, když děti začnou hrát ve třech čtyřech letech. Harfy pro ně jsou spíš podobné hračkám a děti při nich sedí na zemi nebo na malinkých židličkách. Je to taková příprava na základy postavení rukou. Přechod na větší nástroj se musí včas a zodpovědně zvažovat, změna je obrovská a kolikrát žáky i odradí. Ke hře na harfu potřebujeme i pedály, a koordinace hry rukou a nohou současně je opravdu velmi náročná. Dříve se s harfou začínalo mnohem později, moje maminka začínala dokonce až ve čtrnácti, já již v první třídě.

Předpokládám, že svou první harfu jste zdědila po mamince. V roce 1992 jste ovšem vítězstvím v americké soutěži International Harp Competition získala nástroj značky Lyon&Healy. To je takový Steinway mezi harfami. Čím vám vyhovuje, byla jste v Chicagu v jejich výrobně? Registrují a hýčkají hráče na své nástroje?
Samozřejmě jsem začínala hrát na harfu, kterou měla maminka doma, ale můj první nástroj mi rodiče koupili až k osmnáctým narozeninám. Byla to harfa ruské výroby a já na ní nastudovala čtyřhodinový repertoár právě pro tuto soutěž. Harfa, kterou jsem na soutěži pak vyhrála, byla mým snem a vlastně i důvodem, proč jsem se soutěže zúčastnila. Věděla jsem, že jinak než několikaletým soustavným cvičením, a já jsem opravdu vydržela hrát denně osm až deset hodin, se k takovému nástroji nedostanu. V našich finančních podmínkách bych si na ni nikdy nevydělala. Vítězství v této nejprestižnější světové soutěži mi nadělilo nástroj mých snů, sama jsem si ji ve výrobně Lyon& Healy z nabídnutých čtyřiceti harf vybrala. Jako vítězka soutěže jsem se stala i jednou z tváří této firmy a otevřelo mi to i pomyslné dveře na světová pódia a k mé sólové kariéře.

České země mají významnou tradici harfové hry, na konci 18. století skladatel a harfový virtuos Jan Křtitel Krumpholz přispěl v Paříži dokonce i k technickému vylepšení nástroje. Vnímáte jako harfistka působící ve světě ono silné české muzikantské zázemí, nebo takové vnímání už do dnešního kosmopolitního světa nepatří?
Muzikanti z naší země mají ve světě dobré jméno právě i díky velkému počtu světově známých českých skladatelů. Jan Křtitel Krumpholz je pojmem hlavně pro harfisty, ale pro jeho dlouhodobé působení ve Francii si mnohdy jeho český původ ani neuvědomují. Podařilo se mi vyhledat notový materiál jeho zapomenutých harfových koncertů, napsal jich celkem šest, a s Pražskou komorní filharmonií a dirigentem Jiřím Bělohlávkem jsme natočili dvě CD. Tak se dostal opět do většího povědomí také jako původem český harfista a mě těší, že jeho jméno je teď ve světě spojováno i se jménem mým.

Už se vám stalo, že třeba někdo řekl: „Aha, vy jste Češka, já jsem hrála KONCERT PRO HARFU Jana Ladislava Dusíka, on odtamtud pochází?“
Jan Ladislav Dusík je opět z těch autorů, jejichž český původ bývá pro lidi překvapením. Díky svému působení v Anglii a ve Francii je ve světě znám spíš pod jménem Dussek a bývá dokonce zaměňován i za Františka Xavera Duška. Tato neznalost se zaplaťpánbůh postupně vytrácí, zájem o tato stará díla vzrůstá, studenti často chtějí právě se mnou studovat skladby českých mistrů, nebo mi harfisté ze zahraničí posílají své nahrávky a chtějí znát můj názor a připomínky k jejich interpretaci.

Prošla jste českou harfovou školou, pak vás nastartovala americká studia stipendiem Fulbrightovy nadace, absolvovala jste výuku na Indiana University pod vedením profesorky Susann MacDonald. Máte za léta koncertování svou vlastní metodu hry a výuky na harfu?
Do hudby se promítá vše, co člověk ve svém osobním životě prožívá, a citová stránka je pak v hudbě nejvíce znatelná. Každá bolest, každá radost, každé výjimečné setkání, každá hudební spolupráce, každá zkušenost se do interpretace děl otiskne. Skladby, které muzikant hrál ve dvaceti letech, kdy byl na počátku kariéry a ovlivněn hlavně názory profesorů, najednou ve čtyřiceti letech kolikrát vnímá úplně jinak. To je na hudbě nádherné, že je zřetelná osobitost každého z nás. Určitě mám svou metodu učení, hlavně dávám důraz v technické stránce na detailnost a preciznost, studentům ukazuji výrazový směr jednotlivých skladeb, ale nenutím je, aby striktně opakovali jen to, co říkám.

Vyučujete na HAMU v Praze a také na další vysoké škole, na Královské konzervatoři v Bruselu, harfové kursy máte leckde po světě. Máte radost ze svých žáků?
Učením se člověk stále sám učí a já toto povolání dělám s láskou a potěšením. Studenti mi opravdu dělají velikou radost. V Bruselu jich mám letos třináct, výběr z celého světa. Jsou úspěšní na světových soutěžích a v konkursech do orchestrů. Těší mne, že harfový svět se rozrůstá o kvalitní hráče, kteří dokážou harfu dál povznášet mezi žádané sólové nástroje. Je to meta, o kterou se snažím, a jsem šťastná, že se to opravdu daří.

Většinou, když se řekne harfa, vybaví se nám těch několik ikonických taktů, „harfy věštců“, jak sám Bedřich Smetana označuje začátek MÉ VLASTI, symfonické básně VYŠEHRAD. Kdybyste si tvořila zvukovou vizitku, z které své oblíbené skladby byste vybrala své nejmilejší, charakteristické tóny?
Jelikož jsem Češka, tak bych si vybrala asi ukázku ze Smetanovy VLTAVY, která je známá po celém světě v sólové úpravě harfisty Hanuše Trnečka. Už víc než sto let je jednou z nejhranějších skladeb harfového repertoáru. Je to skladba citově propojená s mým dětstvím, maminka hrála VLTAVU téměř na každém koncertu a já, která jsem od kolébky rodiče všude doprovázela, jsem s tímto dílem vyrůstala.

Komponovat pro harfu není snadné. Vám skladatelé píší skladby rádi. Jaké to je, studovat něco s exkluzivitou novosti a s exkluzivitou dedikace?
Je to vždy nesmírná radost, pocta i velká výzva, aby nová skladba, která pro mě vznikla, nezapadla do zapomnění a zařadila se do harfového repertoáru i pro další generace. Jeden z prvních, kdo pro mě napsal skladby, byl Jan F. Fischer; harfě se hodně věnoval, zkomponoval několik děl již pro maminku. Skladby pro mě napsali také Ilja Hurník a jeho syn Lukáš, Zdeněk Zahradník, Jiří Teml, Emil Viklický, Kryštof Mařatka, Lukáš Sommer, jiným skladatelům jsem díla premiérovala – Ivance Loudové, Luboši Slukovi, dlouhá léta spolupracuji se zahraničními skladateli, jako jsou Ravi Shankar, Huw Watkins, Vladimír Komarov, Roger Briggs, Philippe Hersant a další. Být při vzniku skladby je zajímavé a přínosné, autoři přicházívají s novými nápady a efekty a při konzultacích u nástroje zjišťujeme, jak budou znít a jakou dají skladbě originalitu. Kryštof Mařatka v KONCERTU PRO HARFU A ORCHESTR PRAHARPHONA uplatnil zvukový efekt protaženého papíru skrz struny, předepisuje hrát ladicím klíčem, cvrnkat do strun a použít rýsovací pravítko k vytvoření zvuků, které jsem sama dosud neslyšela – a posluchače naprosto překvapí.

Pokračujete v muzikantské tradici, váš bývalý manžel je houslista, hraje v České filharmonii. Vaši synové budou také muzikanti?
Už to opravdu vypadá, že i oba synové se budou hudbě profesionálně věnovat. Jablko v naší rodině vážně nepadlo daleko. Šestnáctiletý Filip i dvanáctiletý David si vybrali housle. Filip studuje prvním rokem na Konzervatoři v Praze a David Hudební gymnázium hlavního města Prahy. Říkám si kolikrát, chtělo by to mít ještě holčičku, abych i já měla v harfě svou nástupkyni, ale to se mi už asi nesplní.

Co kladete na nejvyšší příčky životních hodnot?
Mít rodinu, která je nám oporou v každé situaci. Mít partnera, který je životním křídlem a stálou inspirací pro život. Mít kolem sebe lidi, kteří nás podrží, když je potřebujeme, a to vše ozářené a naplněné všudypřítomnou láskou, štěstím a zabezpečené pevným zdravím všech námi milovaných lidí. Vše ostatní pak přijde samo.

LÍPA MUSICA
DIALOG KRÁLOVSKÉHO PÁRU, to je název recitálu Jany Bouškové (harfa) a Radka Baboráka (lesní roh), který se uskuteční v sobotu 1. října 2016 na zámku Doksy v rámci mezinárodního festivalu Lípa Musica. Harfa a lesní roh, dva královské nástroje. A kdo jednou slyšel, jak je umějí rozeznít špičkoví interpreti Jana Boušková a Radek Baborák, propadne jejich kouzlu. Skladby francouzských autorů tvoří páteř programu – od klasicistních sonát přes krátké romantické kusy až po tvorbu autorů minulého století. Více o tomto recitálu i o programu celého festivalu na: www.lipamusica.cz.

lm-2016_inzerce_am_205x140_xantypa_pressjpg.jpg

Anna Šerých

XANTYPA 7-8/16 - výběr z článků

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Robert Plant, hudebník, který vyšel z obyčejných poměrů v průmyslové oblasti Anglie nazývané Černá země a ocitl se na nejvyšších příčkách oblíbenosti i uznání, vystoupí 27. července v Plzni.

Výtvarník Jan Steklík

Výtvarník Jan Steklík

Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

Když se před čtyřiceti lety, v roce 1976, objevil na pultech československých hračkářství, získal si obrovskou oblibu. Malá plastová pohyblivá figurka se stala doslova kultovní hračkou tzv. Husákových dětí. Družstvo Igra ho vyrábělo třicet let. Pak však zkrachovalo a Igráčkům začal zvonit umíráček. K životu je znovu v roce 2010 probudila společnost EFKO a zároveň legendární plastové figurky zmodernizovala, aby byly atraktivní i pro současné děti. O tom, jaké oblibě se tato hračka těší již u několika generací, svědčí i obrovský úspěch putovní výstavy FENOMÉN IGRÁČEK.

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Vycestujte za sluncem, klidem a regionálními specialitami ve vyhlášených plážových destinacích. Poradíme vám. 

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Galerie Tančící dům se na čtyři měsíce vrací do československých 70. a 80. let. Do doby, která byla rozporuplná a kontroverzní a je třeba ji ještě zevrubně zhodnotit.

Překladatel Tomáš Jurkovič

Překladatel Tomáš Jurkovič

 Knihy japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, těšícího se popularitě rockové hvězdy, byly přeloženy více než do dvaceti světových jazyků. V Čechách nad jejich překlady strávil už dlouhou řadu dní i nocí Tomáš Jurkovič, galantní japanolog, kterého práce občas promění v protivného morouse.

ANKETA 2. část

V minulé Xantypě proběhla anketa, kdo by měl být příštím prezidentem České republiky, jehož bychom si vážili, mohli na něho být dokonce hrdí a v žádném případě bychom se za něj nestyděli. Oslovili jsme vážené osobnosti, abychom se dozvěděli, jak si svého prezidenta představují. Kromě charakteristik, jaký by měl být, a mnoha zvučných jmen, která v odpovědích na naše otázky zazněla, respondenti zároveň upozornili na negativní projevy jednání prvního prezidenta zvoleného přímou volbou. A protože se nám sešlo mnoho příspěvků, anketa pokračuje.

Kultura - výběr z článků

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Magdalena Juříková

Magdalena Juříková

S ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou jsem si povídal o současném výtvarném umění, soukromých sběratelích i o výstavách, které má galerie v plánu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/16

XANTYPA Číslo 7-8/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne