Malíř a léčitel Vladimír Kafka

Víc než být milován, toužím dnes milovat

Akademický malíř Vladimír Kafka se na počátku 90. let rozkročil směrem od výtvarného umění k léčitelství a literatuře. Koncem loňského roku mu vyšla kniha ŽIVOT NAŽIVO. Než k tomu došlo, bylo mu souzeno prožít bouřlivé období, prodělat amputaci obou nohou i krátkodobě vyzkoušet život bezdomovce.

Vladimír_Kafka_02.jpg 

 

Slovu léčitel se brání. „Představuju si za tím pojmem fachmany, kteří používají různé bylinky, vymýšlejí kombinace lektvarů a léčivé zábaly. Já většinou nepracuji s lidmi, které bolí hlava nebo jsou nachlazeni, ale se smrtelně nemocnými pacienty, postiženými především rakovinou, z nichž většina byla propuštěna z nemocnice domů umřít.“ Ve svých knihách hovoří o jakémsi jejich „přeprogramování“. „Představte si, že i když je tělo nemocné, vnitřek, naše podstata, je vždy zdravá. Tudíž nevěnuji pozornost nemoci, nýbrž celému člověku, celé bytosti. Nejdříve ho musím poznat, zjistit, jak žil, jaké měl sny a co chce vykonat, až se vyléčí. A taky ho přimět, aby měl tu smrtelnou nemoc rád. Mějte ale rád něco, o čem je všeobecně známo, že vás chce zabít?! Ve skutečnosti je rakovina ‚fajnová dáma‘, která přišla na návštěvu ‚oblečená‘ do nemoci, tak proč bych s ní měl bojovat?! Jenže v našem chlapáckém světě jdeme do všeho s kulometem. Měli bychom si však uvědomit, že nemoc je potlačená část nás samých.“

Jako sir Nicolas Winton

Ptáte se, jak se akademický malíř a bývalý bohém dostal k léčení? „Začalo to, když jsem byl v roce 1992 s kamarádem v Egyptě, kde jsme si v Káhiře delší dobu užívali tamního orientálního života, cestovali autem podél Nilu a fotili na opuštěných ostrovech v Rudém moři. Později jsem navštívil Karnak u Luxoru a jakýsi vnitřní hlas mě rozvalinami dovedl do podzemí. Doslova mě tam cosi vtáhlo. Pamatuji si, že se tam vznášelo zvláštní třpytivé světlo a vypadalo to, jako by se tu předtím odehrávalo něco očisťujícího. Najednou odkudsi ze stěn vystoupilo pět dam v bílých hábitech a jedna z nich zamířila ke mně. Byla krásná, působila vznešeně a moudře, jako by byla ve skutečnosti starší, ale současně i mladá, jako jsem byl tehdy já. Působila jako strážkyně paměti. Pohlédla na mě a řekla, abych se rozpomněl na slib, kvůli kterému tu jsem. Nic víc.“ K zážitku se navíc vázala skutečnost, že jeho bratr se několikrát léčil v protialkoholické léčebně a Vladimír jako dvanáctiletý chlapec byl přítomen tomu, kdy ho postihlo delirium tremens. „Dusil se, chroptěl, viděl slony, chtěl projít balkonem ve třetím patře na ulici, padal na něj strop a já se to bál říct rodičům, protože mě o to v návalu úzkosti prosil (naštěstí se později bratr vyléčil a dnes žije v USA – pozn. aut.). Po tomto vnitřním vidění v Karnaku – nevím, jak to jinak nazvat – jsem vyběhl nahoru po schodech a zapálil si cigaretu.“ Rozhodně to nebral jako nějaké mystické poselství. Myslel si, že má delirium, jako kdysi jeho bratr. „Pak jsem pohlédl na hodinky a zjistil, že od okamžiku, kdy jsem vstoupil dolů, uplynulo tři čtvrtě hodiny, zatímco já to vnímal jako pár minut. ‚A jsem v maléru,‘ napadlo mě. Rozhodl jsem se výrazně omezit pití alkoholu – což mi mimochodem vydrželo dodnes. Nikomu jsem o svém zážitku tenkrát neřekl. Nebylo čím se chlubit, v podstatě jsem se za to styděl.“
Časem na něj dokonce zapomněl. Pak se oženil, odstěhoval se s rodinou mimo Prahu. Jednoho dne se ozvala v telefonu maminka jeho manželky (po roztržce spolu nemluvily), jestli by se mohla s nimi a dětmi rozloučit, že má rakovinu lymfatických žláz v posledním stadiu. „Přijela seschlá, znavená a vyhublá padesátiletá žena. Její přítel ji od auta musel skoro nést. Pozdravili jsme se, a jak jsem se jí podíval do očí, ozvala se ve mně skoro po dvou letech znovu ta tajemná dáma z Karnaku. ‚Vzpomínáš si?‘ říkala. ‚Samozřejmě,‘ přitakal jsem v duchu a najednou jsem věděl, co mám paní Poláčkové, jak se moje bývalá tchyně jmenuje, říct. Co má pro své zdraví udělat a jak to dopadne. Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu.
Dnes už pro mě rakovina není nemoc. Je to spíš stav, který jde změnit, a to poměrně rychle, pokud se pro to klient opravdu rozhodne. Ale je třeba pracovat jak s tělem, tak s duchem. Zkrátka na sobě mnoho věcí změnit. Paní Poláčkovou zachránilo, že jasně zakřičela: ‚Chci žít!‘ To když slyším, tak se třeba přetrhnu, abych pomohl. Ale zachránit se člověk musí sám.“
Paní Poláčková žije dodnes. Od onoho okamžiku uplynulo už čtyřiadvacet let. Sám jsem ji viděl. Při křtu Vladimírovy knihy se totiž zeptal moderátor Jaroslav Dušek, jestli je mezi námi někdo, komu Vladimír Kafka pomohl. V tom okamžiku nastala situace, jako když byly Nicolasi Wintonovi představeny v přímém televizním přenosu ‚jeho‘ děti. Od okolních stolů se zvedali lidé a hrnuli se na jeviště. Bylo jich hodně. Jejich příběhy najdete v knize ŽIVOT NAŽIVO. Všem Vladimír Kafka pomohl k návratu do života.

Nesloužím člověku, ale životu

Vladimír má čtyři děti. Dvě zplodil sám, dvě si předtím osvojil během vztahu s bývalou manželkou. Nyní žije s Irenou, která má také dvě děti. Jsou docela malé, takže u nich Vladimír dohání to, co si nestačil užít s vlastními potomky. „Nejlepší výchova, jakou jim můžete dát, je, že jste sám v pohodě. Děti se učí odezíráním, které kopírují. V dobrém i špatném. Většinou to v současných manželstvích bývá tak, že žena se nevěnuje manželovi, protože vychovává děti, a muž na to reaguje tím, že si hledá ‚potěšení‘ jinde, když je manželka jenom matkou. Jenomže každá žena si podvědomě uvědomuje vlastní schopnost být bohyní Hathor, tedy současně manželkou, milenkou, matkou, pečovatelkou i krásnou vládkyní. A jestliže v ní tyto přirozené role nevidíte, je ochotna kvůli tomu i onemocnět. Rakovina je narušená rovnováha, především kvůli nedostatku pozornosti.“
Někdy se stává, že za Vladimírem přijde kdosi, kdo pro své uzdravení není schopen nic podstoupit. „Muž se mnou chce většinou bojovat. Třeba jeden pán s rakovinou plic si stěžoval, jak je k němu osud zlý, a že ta jeho nemoc je vlastně trest. To je ale nesmysl. Kdo by nás trestal?! Chvíli jsem ho poslouchal a pak jsem mu řekl: ‚Až budete chtít být opravdu zdráv, tak přijďte,‘ a vyprovodil jsem ho ke dveřím. Hned, jak byl venku, zapálil si cigaretu. S rakovinou plic! A přitom mě přesvědčoval, jak moc má život rád. Snažím se sloužit životu, ne člověku. Pokud pomáháte jen jemu, málokdy sloužíte životu. A já, jak už jsem řekl, to dělám pro život. Ber – neber. Abych to s někým prožíval, protože si neumí, či nechce něco odepřít, to bych s ním i padl.“

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

 

Vašek Vašák

XANTYPA 7-8/16 - výběr z článků

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Robert Plant, hudebník, který vyšel z obyčejných poměrů v průmyslové oblasti Anglie nazývané Černá země a ocitl se na nejvyšších příčkách oblíbenosti i uznání, vystoupí 27. července v Plzni.

Výtvarník Jan Steklík

Výtvarník Jan Steklík

Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

Jana Boušková

Jana Boušková

Jana Boušková, nejlepší harfistka světa. To není nadsázka. Hudební svět dovede docenit její vítězství v soutěžích, koncerty v nejprestižnějších světových sálech, spolupráci s orchestry a světovými dirigenty, její komorní hru. Posluchač nemůže přeslechnout, že Jana Boušková dává své hře originalitu a výrazové nuance tak jasné a zřetelné, že krása hudby plyne jako oduševnělá samozřejmost.

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

Když se před čtyřiceti lety, v roce 1976, objevil na pultech československých hračkářství, získal si obrovskou oblibu. Malá plastová pohyblivá figurka se stala doslova kultovní hračkou tzv. Husákových dětí. Družstvo Igra ho vyrábělo třicet let. Pak však zkrachovalo a Igráčkům začal zvonit umíráček. K životu je znovu v roce 2010 probudila společnost EFKO a zároveň legendární plastové figurky zmodernizovala, aby byly atraktivní i pro současné děti. O tom, jaké oblibě se tato hračka těší již u několika generací, svědčí i obrovský úspěch putovní výstavy FENOMÉN IGRÁČEK.

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Vycestujte za sluncem, klidem a regionálními specialitami ve vyhlášených plážových destinacích. Poradíme vám. 

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Galerie Tančící dům se na čtyři měsíce vrací do československých 70. a 80. let. Do doby, která byla rozporuplná a kontroverzní a je třeba ji ještě zevrubně zhodnotit.

Překladatel Tomáš Jurkovič

Překladatel Tomáš Jurkovič

 Knihy japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, těšícího se popularitě rockové hvězdy, byly přeloženy více než do dvaceti světových jazyků. V Čechách nad jejich překlady strávil už dlouhou řadu dní i nocí Tomáš Jurkovič, galantní japanolog, kterého práce občas promění v protivného morouse.

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Eva Turnová

Eva Turnová

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

Zpěvák, skladatel a textař Michal Hrůza slaví dvacet let hudební činnosti. K té příležitosti mu vyšlo album SÁM SE SEBOU, potěšil se třemi koncerty se symfonickým orchestrem a na jaře bude pokračovat v turné. Jelikož se s Michalem známe poměrně dlouho, tykali jsme si.

Diana Ross

Diana Ross

Na výsluní světové slávy se dostala jako členka dívčího tria Supremes, později se ovšem prosadila jako sólistka. Je považována za jednu z komerčně nejúspěšnějších osobností amerického šoubyznysu. Zároveň je filmová herečka a producentka a v neposlední řadě matka pěti dětí.

Ivana Chýlková

Ivana Chýlková

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/16

XANTYPA Číslo 7-8/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie