Malíř a léčitel Vladimír Kafka

Víc než být milován, toužím dnes milovat

Akademický malíř Vladimír Kafka se na počátku 90. let rozkročil směrem od výtvarného umění k léčitelství a literatuře. Koncem loňského roku mu vyšla kniha ŽIVOT NAŽIVO. Než k tomu došlo, bylo mu souzeno prožít bouřlivé období, prodělat amputaci obou nohou i krátkodobě vyzkoušet život bezdomovce.

Vladimír_Kafka_02.jpg 

 

Slovu léčitel se brání. „Představuju si za tím pojmem fachmany, kteří používají různé bylinky, vymýšlejí kombinace lektvarů a léčivé zábaly. Já většinou nepracuji s lidmi, které bolí hlava nebo jsou nachlazeni, ale se smrtelně nemocnými pacienty, postiženými především rakovinou, z nichž většina byla propuštěna z nemocnice domů umřít.“ Ve svých knihách hovoří o jakémsi jejich „přeprogramování“. „Představte si, že i když je tělo nemocné, vnitřek, naše podstata, je vždy zdravá. Tudíž nevěnuji pozornost nemoci, nýbrž celému člověku, celé bytosti. Nejdříve ho musím poznat, zjistit, jak žil, jaké měl sny a co chce vykonat, až se vyléčí. A taky ho přimět, aby měl tu smrtelnou nemoc rád. Mějte ale rád něco, o čem je všeobecně známo, že vás chce zabít?! Ve skutečnosti je rakovina ‚fajnová dáma‘, která přišla na návštěvu ‚oblečená‘ do nemoci, tak proč bych s ní měl bojovat?! Jenže v našem chlapáckém světě jdeme do všeho s kulometem. Měli bychom si však uvědomit, že nemoc je potlačená část nás samých.“

Jako sir Nicolas Winton

Ptáte se, jak se akademický malíř a bývalý bohém dostal k léčení? „Začalo to, když jsem byl v roce 1992 s kamarádem v Egyptě, kde jsme si v Káhiře delší dobu užívali tamního orientálního života, cestovali autem podél Nilu a fotili na opuštěných ostrovech v Rudém moři. Později jsem navštívil Karnak u Luxoru a jakýsi vnitřní hlas mě rozvalinami dovedl do podzemí. Doslova mě tam cosi vtáhlo. Pamatuji si, že se tam vznášelo zvláštní třpytivé světlo a vypadalo to, jako by se tu předtím odehrávalo něco očisťujícího. Najednou odkudsi ze stěn vystoupilo pět dam v bílých hábitech a jedna z nich zamířila ke mně. Byla krásná, působila vznešeně a moudře, jako by byla ve skutečnosti starší, ale současně i mladá, jako jsem byl tehdy já. Působila jako strážkyně paměti. Pohlédla na mě a řekla, abych se rozpomněl na slib, kvůli kterému tu jsem. Nic víc.“ K zážitku se navíc vázala skutečnost, že jeho bratr se několikrát léčil v protialkoholické léčebně a Vladimír jako dvanáctiletý chlapec byl přítomen tomu, kdy ho postihlo delirium tremens. „Dusil se, chroptěl, viděl slony, chtěl projít balkonem ve třetím patře na ulici, padal na něj strop a já se to bál říct rodičům, protože mě o to v návalu úzkosti prosil (naštěstí se později bratr vyléčil a dnes žije v USA – pozn. aut.). Po tomto vnitřním vidění v Karnaku – nevím, jak to jinak nazvat – jsem vyběhl nahoru po schodech a zapálil si cigaretu.“ Rozhodně to nebral jako nějaké mystické poselství. Myslel si, že má delirium, jako kdysi jeho bratr. „Pak jsem pohlédl na hodinky a zjistil, že od okamžiku, kdy jsem vstoupil dolů, uplynulo tři čtvrtě hodiny, zatímco já to vnímal jako pár minut. ‚A jsem v maléru,‘ napadlo mě. Rozhodl jsem se výrazně omezit pití alkoholu – což mi mimochodem vydrželo dodnes. Nikomu jsem o svém zážitku tenkrát neřekl. Nebylo čím se chlubit, v podstatě jsem se za to styděl.“
Časem na něj dokonce zapomněl. Pak se oženil, odstěhoval se s rodinou mimo Prahu. Jednoho dne se ozvala v telefonu maminka jeho manželky (po roztržce spolu nemluvily), jestli by se mohla s nimi a dětmi rozloučit, že má rakovinu lymfatických žláz v posledním stadiu. „Přijela seschlá, znavená a vyhublá padesátiletá žena. Její přítel ji od auta musel skoro nést. Pozdravili jsme se, a jak jsem se jí podíval do očí, ozvala se ve mně skoro po dvou letech znovu ta tajemná dáma z Karnaku. ‚Vzpomínáš si?‘ říkala. ‚Samozřejmě,‘ přitakal jsem v duchu a najednou jsem věděl, co mám paní Poláčkové, jak se moje bývalá tchyně jmenuje, říct. Co má pro své zdraví udělat a jak to dopadne. Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu.
Dnes už pro mě rakovina není nemoc. Je to spíš stav, který jde změnit, a to poměrně rychle, pokud se pro to klient opravdu rozhodne. Ale je třeba pracovat jak s tělem, tak s duchem. Zkrátka na sobě mnoho věcí změnit. Paní Poláčkovou zachránilo, že jasně zakřičela: ‚Chci žít!‘ To když slyším, tak se třeba přetrhnu, abych pomohl. Ale zachránit se člověk musí sám.“
Paní Poláčková žije dodnes. Od onoho okamžiku uplynulo už čtyřiadvacet let. Sám jsem ji viděl. Při křtu Vladimírovy knihy se totiž zeptal moderátor Jaroslav Dušek, jestli je mezi námi někdo, komu Vladimír Kafka pomohl. V tom okamžiku nastala situace, jako když byly Nicolasi Wintonovi představeny v přímém televizním přenosu ‚jeho‘ děti. Od okolních stolů se zvedali lidé a hrnuli se na jeviště. Bylo jich hodně. Jejich příběhy najdete v knize ŽIVOT NAŽIVO. Všem Vladimír Kafka pomohl k návratu do života.

Nesloužím člověku, ale životu

Vladimír má čtyři děti. Dvě zplodil sám, dvě si předtím osvojil během vztahu s bývalou manželkou. Nyní žije s Irenou, která má také dvě děti. Jsou docela malé, takže u nich Vladimír dohání to, co si nestačil užít s vlastními potomky. „Nejlepší výchova, jakou jim můžete dát, je, že jste sám v pohodě. Děti se učí odezíráním, které kopírují. V dobrém i špatném. Většinou to v současných manželstvích bývá tak, že žena se nevěnuje manželovi, protože vychovává děti, a muž na to reaguje tím, že si hledá ‚potěšení‘ jinde, když je manželka jenom matkou. Jenomže každá žena si podvědomě uvědomuje vlastní schopnost být bohyní Hathor, tedy současně manželkou, milenkou, matkou, pečovatelkou i krásnou vládkyní. A jestliže v ní tyto přirozené role nevidíte, je ochotna kvůli tomu i onemocnět. Rakovina je narušená rovnováha, především kvůli nedostatku pozornosti.“
Někdy se stává, že za Vladimírem přijde kdosi, kdo pro své uzdravení není schopen nic podstoupit. „Muž se mnou chce většinou bojovat. Třeba jeden pán s rakovinou plic si stěžoval, jak je k němu osud zlý, a že ta jeho nemoc je vlastně trest. To je ale nesmysl. Kdo by nás trestal?! Chvíli jsem ho poslouchal a pak jsem mu řekl: ‚Až budete chtít být opravdu zdráv, tak přijďte,‘ a vyprovodil jsem ho ke dveřím. Hned, jak byl venku, zapálil si cigaretu. S rakovinou plic! A přitom mě přesvědčoval, jak moc má život rád. Snažím se sloužit životu, ne člověku. Pokud pomáháte jen jemu, málokdy sloužíte životu. A já, jak už jsem řekl, to dělám pro život. Ber – neber. Abych to s někým prožíval, protože si neumí, či nechce něco odepřít, to bych s ním i padl.“

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

 

Vašek Vašák

XANTYPA 7-8/16 - výběr z článků

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Robert Plant, hudebník, který vyšel z obyčejných poměrů v průmyslové oblasti Anglie nazývané Černá země a ocitl se na nejvyšších příčkách oblíbenosti i uznání, vystoupí 27. července v Plzni.

Výtvarník Jan Steklík

Výtvarník Jan Steklík

Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

Jana Boušková

Jana Boušková

Jana Boušková, nejlepší harfistka světa. To není nadsázka. Hudební svět dovede docenit její vítězství v soutěžích, koncerty v nejprestižnějších světových sálech, spolupráci s orchestry a světovými dirigenty, její komorní hru. Posluchač nemůže přeslechnout, že Jana Boušková dává své hře originalitu a výrazové nuance tak jasné a zřetelné, že krása hudby plyne jako oduševnělá samozřejmost.

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

Když se před čtyřiceti lety, v roce 1976, objevil na pultech československých hračkářství, získal si obrovskou oblibu. Malá plastová pohyblivá figurka se stala doslova kultovní hračkou tzv. Husákových dětí. Družstvo Igra ho vyrábělo třicet let. Pak však zkrachovalo a Igráčkům začal zvonit umíráček. K životu je znovu v roce 2010 probudila společnost EFKO a zároveň legendární plastové figurky zmodernizovala, aby byly atraktivní i pro současné děti. O tom, jaké oblibě se tato hračka těší již u několika generací, svědčí i obrovský úspěch putovní výstavy FENOMÉN IGRÁČEK.

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Vycestujte za sluncem, klidem a regionálními specialitami ve vyhlášených plážových destinacích. Poradíme vám. 

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Galerie Tančící dům se na čtyři měsíce vrací do československých 70. a 80. let. Do doby, která byla rozporuplná a kontroverzní a je třeba ji ještě zevrubně zhodnotit.

Překladatel Tomáš Jurkovič

Překladatel Tomáš Jurkovič

 Knihy japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, těšícího se popularitě rockové hvězdy, byly přeloženy více než do dvaceti světových jazyků. V Čechách nad jejich překlady strávil už dlouhou řadu dní i nocí Tomáš Jurkovič, galantní japanolog, kterého práce občas promění v protivného morouse.

Osobnosti - výběr z článků

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/16

XANTYPA Číslo 7-8/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne