Malíř a léčitel Vladimír Kafka

Víc než být milován, toužím dnes milovat

Akademický malíř Vladimír Kafka se na počátku 90. let rozkročil směrem od výtvarného umění k léčitelství a literatuře. Koncem loňského roku mu vyšla kniha ŽIVOT NAŽIVO. Než k tomu došlo, bylo mu souzeno prožít bouřlivé období, prodělat amputaci obou nohou i krátkodobě vyzkoušet život bezdomovce.

Vladimír_Kafka_02.jpg 

 

Slovu léčitel se brání. „Představuju si za tím pojmem fachmany, kteří používají různé bylinky, vymýšlejí kombinace lektvarů a léčivé zábaly. Já většinou nepracuji s lidmi, které bolí hlava nebo jsou nachlazeni, ale se smrtelně nemocnými pacienty, postiženými především rakovinou, z nichž většina byla propuštěna z nemocnice domů umřít.“ Ve svých knihách hovoří o jakémsi jejich „přeprogramování“. „Představte si, že i když je tělo nemocné, vnitřek, naše podstata, je vždy zdravá. Tudíž nevěnuji pozornost nemoci, nýbrž celému člověku, celé bytosti. Nejdříve ho musím poznat, zjistit, jak žil, jaké měl sny a co chce vykonat, až se vyléčí. A taky ho přimět, aby měl tu smrtelnou nemoc rád. Mějte ale rád něco, o čem je všeobecně známo, že vás chce zabít?! Ve skutečnosti je rakovina ‚fajnová dáma‘, která přišla na návštěvu ‚oblečená‘ do nemoci, tak proč bych s ní měl bojovat?! Jenže v našem chlapáckém světě jdeme do všeho s kulometem. Měli bychom si však uvědomit, že nemoc je potlačená část nás samých.“

Jako sir Nicolas Winton

Ptáte se, jak se akademický malíř a bývalý bohém dostal k léčení? „Začalo to, když jsem byl v roce 1992 s kamarádem v Egyptě, kde jsme si v Káhiře delší dobu užívali tamního orientálního života, cestovali autem podél Nilu a fotili na opuštěných ostrovech v Rudém moři. Později jsem navštívil Karnak u Luxoru a jakýsi vnitřní hlas mě rozvalinami dovedl do podzemí. Doslova mě tam cosi vtáhlo. Pamatuji si, že se tam vznášelo zvláštní třpytivé světlo a vypadalo to, jako by se tu předtím odehrávalo něco očisťujícího. Najednou odkudsi ze stěn vystoupilo pět dam v bílých hábitech a jedna z nich zamířila ke mně. Byla krásná, působila vznešeně a moudře, jako by byla ve skutečnosti starší, ale současně i mladá, jako jsem byl tehdy já. Působila jako strážkyně paměti. Pohlédla na mě a řekla, abych se rozpomněl na slib, kvůli kterému tu jsem. Nic víc.“ K zážitku se navíc vázala skutečnost, že jeho bratr se několikrát léčil v protialkoholické léčebně a Vladimír jako dvanáctiletý chlapec byl přítomen tomu, kdy ho postihlo delirium tremens. „Dusil se, chroptěl, viděl slony, chtěl projít balkonem ve třetím patře na ulici, padal na něj strop a já se to bál říct rodičům, protože mě o to v návalu úzkosti prosil (naštěstí se později bratr vyléčil a dnes žije v USA – pozn. aut.). Po tomto vnitřním vidění v Karnaku – nevím, jak to jinak nazvat – jsem vyběhl nahoru po schodech a zapálil si cigaretu.“ Rozhodně to nebral jako nějaké mystické poselství. Myslel si, že má delirium, jako kdysi jeho bratr. „Pak jsem pohlédl na hodinky a zjistil, že od okamžiku, kdy jsem vstoupil dolů, uplynulo tři čtvrtě hodiny, zatímco já to vnímal jako pár minut. ‚A jsem v maléru,‘ napadlo mě. Rozhodl jsem se výrazně omezit pití alkoholu – což mi mimochodem vydrželo dodnes. Nikomu jsem o svém zážitku tenkrát neřekl. Nebylo čím se chlubit, v podstatě jsem se za to styděl.“
Časem na něj dokonce zapomněl. Pak se oženil, odstěhoval se s rodinou mimo Prahu. Jednoho dne se ozvala v telefonu maminka jeho manželky (po roztržce spolu nemluvily), jestli by se mohla s nimi a dětmi rozloučit, že má rakovinu lymfatických žláz v posledním stadiu. „Přijela seschlá, znavená a vyhublá padesátiletá žena. Její přítel ji od auta musel skoro nést. Pozdravili jsme se, a jak jsem se jí podíval do očí, ozvala se ve mně skoro po dvou letech znovu ta tajemná dáma z Karnaku. ‚Vzpomínáš si?‘ říkala. ‚Samozřejmě,‘ přitakal jsem v duchu a najednou jsem věděl, co mám paní Poláčkové, jak se moje bývalá tchyně jmenuje, říct. Co má pro své zdraví udělat a jak to dopadne. Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu.
Dnes už pro mě rakovina není nemoc. Je to spíš stav, který jde změnit, a to poměrně rychle, pokud se pro to klient opravdu rozhodne. Ale je třeba pracovat jak s tělem, tak s duchem. Zkrátka na sobě mnoho věcí změnit. Paní Poláčkovou zachránilo, že jasně zakřičela: ‚Chci žít!‘ To když slyším, tak se třeba přetrhnu, abych pomohl. Ale zachránit se člověk musí sám.“
Paní Poláčková žije dodnes. Od onoho okamžiku uplynulo už čtyřiadvacet let. Sám jsem ji viděl. Při křtu Vladimírovy knihy se totiž zeptal moderátor Jaroslav Dušek, jestli je mezi námi někdo, komu Vladimír Kafka pomohl. V tom okamžiku nastala situace, jako když byly Nicolasi Wintonovi představeny v přímém televizním přenosu ‚jeho‘ děti. Od okolních stolů se zvedali lidé a hrnuli se na jeviště. Bylo jich hodně. Jejich příběhy najdete v knize ŽIVOT NAŽIVO. Všem Vladimír Kafka pomohl k návratu do života.

Nesloužím člověku, ale životu

Vladimír má čtyři děti. Dvě zplodil sám, dvě si předtím osvojil během vztahu s bývalou manželkou. Nyní žije s Irenou, která má také dvě děti. Jsou docela malé, takže u nich Vladimír dohání to, co si nestačil užít s vlastními potomky. „Nejlepší výchova, jakou jim můžete dát, je, že jste sám v pohodě. Děti se učí odezíráním, které kopírují. V dobrém i špatném. Většinou to v současných manželstvích bývá tak, že žena se nevěnuje manželovi, protože vychovává děti, a muž na to reaguje tím, že si hledá ‚potěšení‘ jinde, když je manželka jenom matkou. Jenomže každá žena si podvědomě uvědomuje vlastní schopnost být bohyní Hathor, tedy současně manželkou, milenkou, matkou, pečovatelkou i krásnou vládkyní. A jestliže v ní tyto přirozené role nevidíte, je ochotna kvůli tomu i onemocnět. Rakovina je narušená rovnováha, především kvůli nedostatku pozornosti.“
Někdy se stává, že za Vladimírem přijde kdosi, kdo pro své uzdravení není schopen nic podstoupit. „Muž se mnou chce většinou bojovat. Třeba jeden pán s rakovinou plic si stěžoval, jak je k němu osud zlý, a že ta jeho nemoc je vlastně trest. To je ale nesmysl. Kdo by nás trestal?! Chvíli jsem ho poslouchal a pak jsem mu řekl: ‚Až budete chtít být opravdu zdráv, tak přijďte,‘ a vyprovodil jsem ho ke dveřím. Hned, jak byl venku, zapálil si cigaretu. S rakovinou plic! A přitom mě přesvědčoval, jak moc má život rád. Snažím se sloužit životu, ne člověku. Pokud pomáháte jen jemu, málokdy sloužíte životu. A já, jak už jsem řekl, to dělám pro život. Ber – neber. Abych to s někým prožíval, protože si neumí, či nechce něco odepřít, to bych s ním i padl.“

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

 

Vašek Vašák

XANTYPA 7-8/16 - výběr z článků

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Robert Plant, hudebník, který vyšel z obyčejných poměrů v průmyslové oblasti Anglie nazývané Černá země a ocitl se na nejvyšších příčkách oblíbenosti i uznání, vystoupí 27. července v Plzni.

Výtvarník Jan Steklík

Výtvarník Jan Steklík

Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

Jana Boušková

Jana Boušková

Jana Boušková, nejlepší harfistka světa. To není nadsázka. Hudební svět dovede docenit její vítězství v soutěžích, koncerty v nejprestižnějších světových sálech, spolupráci s orchestry a světovými dirigenty, její komorní hru. Posluchač nemůže přeslechnout, že Jana Boušková dává své hře originalitu a výrazové nuance tak jasné a zřetelné, že krása hudby plyne jako oduševnělá samozřejmost.

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

Když se před čtyřiceti lety, v roce 1976, objevil na pultech československých hračkářství, získal si obrovskou oblibu. Malá plastová pohyblivá figurka se stala doslova kultovní hračkou tzv. Husákových dětí. Družstvo Igra ho vyrábělo třicet let. Pak však zkrachovalo a Igráčkům začal zvonit umíráček. K životu je znovu v roce 2010 probudila společnost EFKO a zároveň legendární plastové figurky zmodernizovala, aby byly atraktivní i pro současné děti. O tom, jaké oblibě se tato hračka těší již u několika generací, svědčí i obrovský úspěch putovní výstavy FENOMÉN IGRÁČEK.

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Vycestujte za sluncem, klidem a regionálními specialitami ve vyhlášených plážových destinacích. Poradíme vám. 

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Galerie Tančící dům se na čtyři měsíce vrací do československých 70. a 80. let. Do doby, která byla rozporuplná a kontroverzní a je třeba ji ještě zevrubně zhodnotit.

Překladatel Tomáš Jurkovič

Překladatel Tomáš Jurkovič

 Knihy japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, těšícího se popularitě rockové hvězdy, byly přeloženy více než do dvaceti světových jazyků. V Čechách nad jejich překlady strávil už dlouhou řadu dní i nocí Tomáš Jurkovič, galantní japanolog, kterého práce občas promění v protivného morouse.

Osobnosti - výběr z článků

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/16

XANTYPA Číslo 7-8/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne