Režisérka Krystyna Krauze: Bratříček Karel

Když před Vánoci roku 1970 propukly v Polsku protesty proti náhlému zdražení masa, mouky a dalších základních potřeb, polská armáda a polské Lidové milice je na příkaz nejvyšších komunistických funkcionářů brutálně potlačily. Režim, který se v každé větě zaklínal slovem lid nebo dělník, teď začal do lidí včetně dělníků střílet. Více než tisíc jich bylo zraněno, pětačtyřicet jich bylo zabito, několik tisíc jich bylo uvězněno. Krystyně Krauze v té době bylo tři a půl roku a k prosinci sedmdesátého roku se vážou její první vzpomínky. Její matka právě začala rodit. Nemohla se dostat do nemocnice, a když se jí to konečně podařilo, porodila v improvizovaných podmínkách, protože nemocnice byla přeplněná zkrvavenými, sténajícími lidmi, kterým se lékaři a sestry snažili pomoci. Holčička, která se v tomto takřka válečném stavu narodila, nejevila známky života. Lékaři ji považovali za mrtvou a běželi zachraňovat lidi, kterých byly plné nemocniční chodby. Až po několika hodinách si někdo všiml, že tělíčko odložené do kyblíku na medicínský odpad, se hýbe. Takto dramaticky, za střelby a hřmění tanků, přišla na svět Krystynina sestra. V té době Karel Kryl – otřesen polskými událostmi – napsal písničku VE JMÉNU HUMANITY, která se okamžitě začala hrát na Svobodné Evropě. Krylovy písničky pak Krystynu provázely celým životem. Nyní mu věnovala film BRATŘÍČEK KAREL, který měl 6. června ve Wrocławi polskou premiéru a 25. srpna vstoupí i do našich kin. Poznámka redakce: premiéra dokumentu byla nakonec posunuta na 17. listopadu 2016.

Karel_Kryl_a_Krystyna_Krauze.jpg 

 

Tahle písnička je v Polsku známá pod názvem VARHANY V OLIWIE podle jejího prvního verše – „Varhany v Oliwie pozbyly zvuku“… Jsou v katedrále ve vašem rodném městě, Oliwa je část Gdaňsku. Kdy jste poprvé slyšela Krylovy písničky?

Jeho písničky jsem znala ze Svobodné Evropy, kterou si můj dědeček denně pouštěl.

 

A Kryl zpíval česky, nebo polsky?

Polsky. Jacek Kaczmarski, to byl takový náš polský Kryl, člověk, který nám mluvil z duše, měl na Svobodné Evropě pravidelný pořad a tam s ním vedl rozhovory a pouštěl jeho písničky. Karel Kryl uměl plynně polsky. Podle svědectví přátel nikdy úplně nezvládl němčinu, ale na polštinu slyšel.

 

Kdy jste ho poprvé viděla naživo?

Třetího listopadu 1989 ve Wrocławi, na tom dnes už legendárním Festivalu české a slovenské nezávislé kultury, který jsem pomáhala organizovat.

 

Jak na vás zapůsobil, nezklamal vás trochu svou vizáží? Člověk ho znal jen z písniček a představoval si vysokého a dlouhovlasého barda…

Já si ho taky představovala jako dlouhovlasého krásného chlapa s ošlehanou tváří. A najednou tam stál mužíček, který neměl ani ne metr šedesát, s kulaťoučkým obličejem a knírkem, který jsem nesnášela. Ale především byl úplně strašně oblečený, vypadal jako vekslák nebo taxikář, nejvíc mě dostala jeho koženková vesta a taky koženková taštička, kterou nosil, my jsme jí v Polsku říkali pederastka, nosili ji právě veksláci nebo taxikáři. Ale koncert to byl nádherný, divadlo praskalo ve švech. Karel svoje publikum viděl po dvaceti letch a zjistil, že Češi i Poláci, i mladí lidé, umějí zpaměti všechny jeho písničky; první, kterou tam zahrál, byly právě VARHANY V OLIWIE. Tehdy jsem si myslela, že už umím perfektně česky, tak jsem na něj mluvila česky, a on se tomu smál. Pozvala jsem ho pak k nám do Gdaňsku. Přijel a měl koncert v budově dnešní radnice, v klubu, který tehdy provozoval náš Nezávislý studentský svaz. Bylo úplně nabito, a pak jsme pokračovali ještě u kamaráda v bytě, zpívali jsme a povídali si až do rána. A druhý den mě poprosil, jestli bych s ním nezašla do katedrály v Oliwie podívat se na varhany, největší v Evropě, které dal do své písničky.

undefinedjpg19.jpg

 

Byl dojatý?

Cítil velké pohnutí, rozplakal se a já si s tím nevěděla rady. Byla jsem nezkušená, bylo mi jednadvacet a jako dcera námořníka jsem byla vychovaná v tom, že chlapi nepláčou a emoce skrývají. A dlouho se modlil. Karel byl věřící člověk, znal Bibli jako málokdo, velmi se přátelil s opatem-chuligánem Anastázem Opaskem, za nímž jezdíval do Rhoru, a který ho oddával i pohřbíval.

 

To je jeden z objevů vašeho filmu – „home video“ ze svatby s jeho první ženou. Kde jste tyhle snímky, které dosud nebyly publikovány, našla?

Dala mi je Karlova první žena Eva Sedlářová, která dnes žije v severní Itálii. Viděly jsme se jen jednou, dali jsme si ještě s Vojtou Klimtem (životopiscem Karla Kryla) v klášterní restauraci na Břevnově oběd a pak jsme šli společně ke Karlovu hrobu. S Evou jsme ale spolu strávily hodiny a hodiny na skypu. Eva je zlatý člověk. Do Německa emigrovala jako dítě s rodiči, a když jí bylo sedmnáct, potkali se s Karlem. Byla to láska na první pohled, záhy se vzali, Evu kvůli sňatku dokonce museli zplnoletnit. A oddával je Anastáz Opasek. Ač jejich manželství dlouho nevydrželo (a já jí dala slib, že neprozradím, proč), Eva na Karla vzpomíná s něhou jako na svoji osudovou lásku; nikdy se pak už nevdala.

 

Pojďme se ještě vrátit k vám – vy jste se pak s Karlem Krylem potkali ještě několikrát…

Karel z Gdaňsku odjel zpátky do Německa a já do Prahy, kde jsem prožila sametovou revoluci a začala tady studovat. Pak jsme se čas od času vídali a vedli hovory o životě. Nemůžu zapomenout, jak za mnou přišel koncem roku 1992 do vinohradské nemocnice. Ležela jsem tam tehdy po těžké autohavárii, osamělá, rodiče osm set kilometrů daleko, navíc táta umíral. A on přišel, dodneška ho vidím, v ruce měl síťovku a v ní pomeranče. Pak znovu, to už s kytarou, a na tom šestilůžáku, kde jsem ležela, nám udělal koncert. Bylo to krásné a navíc mi to pomohlo u sestřiček, rázem ke mně byly milejší. Tehdy jsem tady studovala DAMU a byla rozhodnutá skončit, měla jsem pocit, že to nezvládnu, stipendium mi nestačilo, před tím úrazem jsem si přivydělávala brigádami, rodiče už mě podporovat nemohli. Karel mi tehdy řekl, že to nesmím vzdát, a dal mi na dokončení studia peníze s tím, že až budu „slavná režisérka“, tak mu je vrátím. To už jsem bohužel nestihla, 3. března 1994 náhle zemřel (a za dva měsíce ho následoval můj táta). Tenhle starý dluh mu chci splatit svým filmem BRATŘÍČEK KAREL. Je to moje poděkování nejen za ty peníze, ale za všechno, co udělal pro naši generaci, co pro ni znamenal. Karel Kryl svými písničkami a svými promluvami na Svobodné Evropě dokázal komunistům „zkazit dvě generace posluchačů. Patřím k jedné z nich.

 

Jak moc je Karel Kryl v Polsku známý? A kdy Poláci slyšeli jeho písničky vůbec poprvé?

Z těchhle bardů my máme na prvním místě Jacka Kaczmarského, pak Przemysława Gintrowského a potom hned Karla Kryla s Vladimírem Vysockým a Bulatem Okudžavou. Když v listopadu 1968 stávkovali studenti na pražské FAMU, přišel jim Karel Kryl zahrát. Agnieszka Holland, která tam tehdy studovala, vzpomíná, jak byli jeho písničkami doslova přimrazeni. Dav kolem něj houstnul, všichni poslouchali, mělo to ohromnou sílu. A tak poprosili kolegy z katedry zvuku, aby ho nahráli. Magnetofonové pásky pak v prosinci 1968 odvezl Andrzej Zajączkowski do Varšavy, kde se začaly rychle šířit ve studentsko-opozičním hnutí. V roce 1984 byla v Polsku nahrána magnetofonová kazeta s jeho písničkami, texty do polštiny přeložila polská bohemistka Maryna Miklaszewska a nazpívali je písničkářka Antonina Krzysztoń (která se do Karla Kryla zamilovala) a Andrzej Michalski. Kryl kazetu dostal jako vánoční dárek a velmi ho dojala. Myslel si, že už se na něj zapomnělo, a najednou nějaká mladá Polka natočí kazetu s jeho písničkami. Mně se tahle kazeta dostala do ruky v osmdesátém pátém nebo šestém roce.

 

Ta kazeta mohla v Polsku vyjít legálně?

Ne, ilegálně. Ale u nás byla situace v osmdesátých letech trochu jiná než u vás. V Polsku existovala velká podzemní nakladatelství, která měla tiskařské stroje a také nahrávací techniku ze Západu, vydávala v tzv. druhém oběhu noviny, časopisy, knížky i kazety. Jak říkáme, neměli jsme co žrát, ale mohli jsme si více zaštěkat.

 

Ve vašem filmu vystupuje celá řada lidí, kteří měli ke Karlu Krylovi blízko, vedle jeho bratra Jana třeba Vladimír Kovařík, jemuž psal dlouhé dopisy a posílal mu ještě nehotové texty, a s nímž udělal v roce 1966 první recitál PROSÍM, NEHAŽTE KAMENÍ, pak Jiří Černý, jenž uvedl v rozhlase jeho písničku BRATŘÍČKU, ZAVÍREJ VRÁTKA ve své legendární písničkové soutěži HOUPAČKA, a ona ji vyhrála. Také Krylův dlouholetý kamarád a svědek na svatbě Friedrich Taussig, zvaný Božolé, s kterým se poznali v Teplicích, kam byl po maturitě Kryl přidělen na umístěnku do keramičky na výrobu umyvadel a záchodových mís. „Božolka“ mu objevil zdevastovanou krajinu Sudet, s rozmlácenými kostely a anděly s ulámanými křídly, a pak spolu sdíleli exilový osud. Vzpomíná na něj i Karel Jadrný, exilový nakladatel, který zachránil řadu jeho nahrávek, když česká Svobodná Evropa v Mnichově končila. Ale nemluví zde jeho druhá žena Marlen, kontaktovala jste ji?

Moc jsem chtěla, aby v mém filmu promluvila, aby nás pustila do Karlova archivu. Náš štáb si s ní vyměnil asi dvě stě mailů, přistoupila jsem na všechny její požadavky, mimo jiné, že dostane otázky předem, ale když jsme za ní přijeli do Mnichova, nedostavila se na setkání.

 

Jak si to vysvětlujete?

Neumím si to moc vysvětlit, tuhle zkušenost s ní ale udělalo více lidí. Je mi strašně líto, a vám Čechům by to mělo být líto ještě víc, že kdokoli chce bádat o Karlu Krylovi, je vystaven na milost paní Marlen. Jsem vděčná Vojtovi Klimtovi, autorovi biografie Karla Kryla, že mě v této situaci zachránil. Bez jeho pomoci bych film nenatočila. Moc bych si přála, aby Krylův archiv český stát vykoupil, aby byl z Německa převezen do Prahy. Karel Jadrný měl skvělý nápad, že by ho převzala knihovna Libri prohibiti, která by jej zdigitalizovala a zpřístupnila. Pojďme udělat celonárodní sbírku, ať každý, kdo měl Karla Kryla rád, dá deset korun (někdo by dal určitě i víc; přispějeme i my, Poláci). Poprosila jsem i ministra kultury Daniela Hermana, aby se pokusil s Marlen Krylovou jednat.

 

Pavlína Kourová

XANTYPA 7-8/16 - výběr z článků

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Robert Plant, hudebník, který vyšel z obyčejných poměrů v průmyslové oblasti Anglie nazývané Černá země a ocitl se na nejvyšších příčkách oblíbenosti i uznání, vystoupí 27. července v Plzni.

Výtvarník Jan Steklík

Výtvarník Jan Steklík

Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

Jana Boušková

Jana Boušková

Jana Boušková, nejlepší harfistka světa. To není nadsázka. Hudební svět dovede docenit její vítězství v soutěžích, koncerty v nejprestižnějších světových sálech, spolupráci s orchestry a světovými dirigenty, její komorní hru. Posluchač nemůže přeslechnout, že Jana Boušková dává své hře originalitu a výrazové nuance tak jasné a zřetelné, že krása hudby plyne jako oduševnělá samozřejmost.

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

Když se před čtyřiceti lety, v roce 1976, objevil na pultech československých hračkářství, získal si obrovskou oblibu. Malá plastová pohyblivá figurka se stala doslova kultovní hračkou tzv. Husákových dětí. Družstvo Igra ho vyrábělo třicet let. Pak však zkrachovalo a Igráčkům začal zvonit umíráček. K životu je znovu v roce 2010 probudila společnost EFKO a zároveň legendární plastové figurky zmodernizovala, aby byly atraktivní i pro současné děti. O tom, jaké oblibě se tato hračka těší již u několika generací, svědčí i obrovský úspěch putovní výstavy FENOMÉN IGRÁČEK.

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Vycestujte za sluncem, klidem a regionálními specialitami ve vyhlášených plážových destinacích. Poradíme vám. 

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Galerie Tančící dům se na čtyři měsíce vrací do československých 70. a 80. let. Do doby, která byla rozporuplná a kontroverzní a je třeba ji ještě zevrubně zhodnotit.

Překladatel Tomáš Jurkovič

Překladatel Tomáš Jurkovič

 Knihy japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, těšícího se popularitě rockové hvězdy, byly přeloženy více než do dvaceti světových jazyků. V Čechách nad jejich překlady strávil už dlouhou řadu dní i nocí Tomáš Jurkovič, galantní japanolog, kterého práce občas promění v protivného morouse.

Aktuálně - výběr z článků

Zahradnictví

Zahradnictví

„Cítil jsem dluh vůči mámě, která z PELÍŠKŮ vypadla. Na konci šedesátých let, kdy se odehrávají, už byla vdaná, měla mě a bráchu a bydlela mimo rodinu mého dědečka Jindřicha Rohna, ve filmu Jiřího Kodeta,“ vysvětluje Petr Jarchovský, proč se znovu ponořil do rodinné historie a napsal scénář k filmové trilogii ZAHRADNICTVÍ, jež je situována do let 1939–1959.

Drahoš míří na Hrad

Drahoš míří na Hrad

Není „sluníčkář“, má obavy o českou demokracii, vládu s komunisty by nejmenoval, bezpečnost bez NATO si neumí představit

Skororevoluce v Bělorusku

Skororevoluce v Bělorusku

Bělorusko v poslední době zažívá řadu otřesů, které vyhání lidi demonstrovat v předvečer uctění nejvýznamnějšího svátku, který je tradičně cílem největších opozičních akcí. Jedná se o 99. výročí vyhlášení samostatné Běloruské národní republiky. Dvě události dostaly do ulic masy Bělorusů doposud držené zkrátka Lukašenkovou vládou. První má zásadní historický a pietní význam, druhá je svázána s ekonomickou situací obyvatelstva. Mohou společně vyústit i do politických změn?

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Nikdo tak nádherně nezazpíval a nezazpívá Jednoho dne se vrátíš z filmu Tenkrát na Západě jako ona.



Miloslav kardinál Vlk

Miloslav kardinál Vlk

V sobotu 18. března zemřel po těžké nemoci ve čtyřiaosmdesáti letech bývalý pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Nedlouho před svou smrtí poskytl Xantypě rozhovor, z něhož vybíráme několik jeho myšlenek.

Lví žena

Lví žena

Jak bojovat s nepřízní osudu? Inspirovat se můžete silným příběhem dívky Evy. Filmová novinka slibuje nevšední zážitek. Norský režisér Vibeke Idsøe ve snímku LVÍ ŽENA (Løvekvinnen) zavádí diváky na chladný sever Evropy na počátku dvacátého století.

Příběh boxera Olliho, který bodoval v Cannes

Příběh boxera Olliho, který bodoval v Cannes

NEJŠŤASTNĚJŠÍ DEN V ŽIVOTĚ OLLIHO MÄKIHO, tak se jmenuje drama, které mělo světovou premiéru v květnu 2016 na filmovém festivalu v Cannes, odkud si přivezlo prestižní ocenění Un Certain Regard, což se dosud žádnému finskému snímku nepodařilo.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/16

XANTYPA Číslo 7-8/16

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Inzerce
předplatné_baner