Herec Bolek Polívka

Jako malá jsem do cirkusu chodila nerada. Klauni mě totiž doháněli k pláči. Ve třinácti jsem se po boku Jiřího Suchého dostala do Paříže, kde jsme hráli v divadle Petit Odéon – domovské scéně slavného Jeana-Luise Barraulta. Byl to první mim, který mě nerozplakal… Dodnes mám od něj schovanou fotografii s věnováním. Bolka Polívku jsem poznala už v době, kdy jsem chápala, že smích a pláč jsou „z jednoho uzlíčku“, jak říkávala moje babička. Povídání s Bolkem pro Xantypu bylo „smích skrz slzy“ i naopak. A jsem si jista, že laskavý čtenář přijme s pochopením i občasný, přesně mířený vulgarismus maně splynuvší z úst tohoto něžného klauna, který hravě „dává“ i krále Leara.

Polívka

Xantypa slaví dvacáté výročí. Jak vy vzpomínáte na svá dvacátá léta?
To už jsem studoval JAMU a byl jsem plný Literárek, surrealismu, beatniků, zkrátka probíhalo to spásání literatury, kdy člověk četl a nemohl dospat. Pak přišla první vážná přátelství, první partičky s podobným životním stylem – byli jsme takoví ti posthippies. Taky sem patří hledání opravdové lásky a pochopení nevěr… jak to bolelo, když „ona s jiným než s tebou“.

A když „vy s jinou než s ní“?
U sebe to člověk považuje za samozřejmé, ale u ní za zradu. To je to věčné mužské sobectví. Tehdy se teprve klubal pocit, že by měl člověk taky vnímat to druhé hledisko.

A vyklubal se?
Jsem schopný vidět toho druhého. Ale když člověk někoho ztrácí nebo nemůže někoho znova a znova najít, bolí to vždycky stejně.

Existuje pro každého z nás jen ten jeden pravý?
My chlapi asi pořád marně dokola hledáme maminku – obětavou, bezpodmínečně milující, která vždycky všechno odpustí. Je to zřejmě známka nezralosti…

Řekl jste, že vás přitahují záhadné, něžné ženy, které je třeba chránit…
Já to pořád měním – jednu dobu jsem třeba říkal, že mě zajímají ženy s tváří madony a tělem selky. Pak ještě existuje kategorie „holky na chlubení“. Jako kluk jsem měl jednu mulatku, co žila v Paříži, a když jednou za mnou přijela, musel jsem ji jet předvést klukům do Ústí na představení Jakub a jeho pán.

Jakých vlastností si u ženy nejvíce ceníte a jaké vám vadí?
Něha a oddanost – taková ta ženská milost. Vadí mi chvilková kapricióznost, jakýsi nedostatek sebevidění a z toho rostoucí náladovost. Nedávno mě napadlo, že láska a rozum můžou klidně bydlet v jednom domě. To se přeci nevylučuje! S lety se člověk i vztah vyvíjí. Po čase už nemůže být tak pelnatý, květnatý. Je to už víc o jiných věcech – o výchově dětí, o rodině…

Vy jste zamlada dělali psí kusy, abyste upoutali pozornost dívky – recitovali jste Schopenhauera, inscenovali skeče… Děje se to takhle složitě i dnes? Jak třeba postupuje váš syn Vladimír?
Já jsem se celý život řídil Bartoškovou metodou „nevšímavý hezoun“. Můj syn Vladimír to může pěstovat krásně, protože je hezkej a od přírody nevšímavej introvert.

Zatímco vy jste se musel snažit, abyste byl nevšímavej?
Já jsem se musel snažit, abych byl hezoun.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě...

Polívka 1
Polívka 2

Magda Šebestová

XANTYPA 9/15 - výběr z článků

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeku Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Botswana

Botswana

Nebylo dne, kdy by se odpolední teplota nepřiblížila pětačtyřiceti stupňům. Horké letní dny a suché botswanské klima se podepisovaly na našem vnímání okolního světa. Snažili jsme se být aktivní hned zrána, mnohdy ještě před východem slunce. Když se pak den pomalu blíží poledni, slunce je vysoko nad našimi hlavami a těla nevrhají žádný stín, sluneční paprsky jsou tak silné, až se zdá, že nás chtějí sníst zaživa. Člověk přímo cítí, jak z něj žár vysává energii. Takto jsme strávili několik dnů na cestě z Jihoafrické republiky do srdce delty řeky Okavango. Kopcovitá, trávou porostlá krajina se vlní do nekonečna. Na azurově modré obloze se občas objeví mrak. V ruce držím volant a uháním někam do neznáma.

Rok Blanky Bohdanové

Čtvrtého září 2015 proběhne v Galerii Kryt v Klášterci nad Ohří vernisáž výstavy PROMĚNY malířky a herečky Blanky Bohdanové. Pokračuje tak událostmi nabitý rok významné umělkyně, která v něm oslavila své životní jubileum, byla jí udělena Cena Thálie za celoživotní herecké mistrovství a připravila v pražské galerii Azeret velkou tříměsíční výstavu, návštěvníky přijatou s mimořádným ohlasem. Kromě toho se ve slavnostní derniéře rozloučila po čtrnácti letech s výjimečnou inscenací Divadla Viola THE GIN GAME, za niž získala ona i její herecký partner Josef Somr Cenu Thálie za nejlepší herecké výkony roku 2001. A jako umělecký bonbonek si diváci stále užívají v Činoherním klubu představení MOJE STRAŠIDLO, v němž exceluje Blanka Bohdanová po boku vynikajícího Stanislava Zindulky.
Když jsem se snažila na pár řádcích popsat její příběh, vzpomněla jsem si, jak mi téměř před třiceti lety, když jsem poznala jejího syna, napsala dopis o lásce. Snad měl být i určitým varováním, předanou zkušeností. Při psaní své nové knihy DOPIS CYRANOVI jsem si uvědomila, že jí odpověď stále dlužím.

Gottfried Lindauer

Gottfried Lindauer

Nejvýznamnější projekt v historii Západočeské galerie v Plzni, realizovaný ve spolupráci s nejvzdálenější možnou institucí z protilehlé strany zeměkoule. Zlatý hřeb projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Nositelkou těchto NEJ je podle jejích organizátorů první retrospektivní výstava zdejšího rodáka Gottfrieda Lindauera (1839–1926). Má název PLZEŇSKÝ MALÍŘ NOVOZÉLANDSKÝCH MAORŮ a přístupná je v galerii Masné krámy.

Všichni dobří diktátoři Gérarda Depardieu

Letní návštěva Gérarda Depardieu u běloruského prezidenta Lukašenka probíhala ve znamení polních prací. Po obhlídce prezidentových privátních polností nedaleko hlavního města Minsk si francouzský herec liboval: „Vidím, že jsou tu šťastní a klidní lidé a že musí být příjemné v téhle zemi žít.“ V reportážním videu běloruské tiskové kanceláře učí prezident svého hosta zacházet s kosou, načež všichni vespolek – Lukašenko, jeho suita převlečená za rolníky i Depardieu – synchronně kosí louku.

Od Havla k Zemanovi. Svoboda v Česku ztratila cenu, už o ni nejde

V druhé půli srpna bude výročí okupace Československa v roce 1968. Od doby, kdy Sověti a další „spřátelené armády“ přijeli na tancích, nás dělí čtyřicet sedm let. Předchozí časy těžce poznamenaly naši povahu. Okupanti, bolševici a estébáci nás postupně zotročovali. V roce 1989 se to změnilo, režim padl, ale kus otroctví v národu zůstal a pětadvacet let po pádu železné opony se projevuje.

Co se děje… v New Yorku

Uprostřed léta se na newyorském ostrově Ellis Island, kde kdysi sídlilo imigrační středisko, jímž prošlo na dvanáct milionů přistěhovalců, sešli Bono a Edge z kapely U2, Yoko Ono a Petr Sís. Vyhlásili zde 29. červenec Dnem Johna Lennona a připomněli čtyřicáté výročí ode dne, kdy John Lennon po pětiletém boji získal povolení k trvalému pobytu v USA. Setkání vyvrcholilo odhalením gobelínu, na němž je znázorněn Manhattan coby žlutá ponorka a jehož autorem je výtvarník Petr Sís. Yoko Ono prohlásila, že Sísova ponorka by se Lennonovi jistě líbila.

Co se děje… v Londýně

Pro britské vzdělance se ve Franzi Kafkovi pojí geniální autor se symbolem národnostně a nábožensky multikulturní a mírně excentrické Prahy z prvních dvou desetiletí minulého století. Rozhlas BBC odvysílal letos už celý seriál zdramatizovaných Kafkových příběhů. Teď přišel s novou inscenací Kafkova PROCESU v londýnském divadle Young Vic režisér Richard Jones.

Co se děje… ve Vídni

REMBRANDT, TIZIAN, BELLOTTO Překrásný a nedávno zrekonstruovaný vídeňský Zimní palác nabízí mimořádnou výstavu cenných uměleckých děl ze sbírek Drážďanské obrazové galerie.

Co se děje… na Slovensku

Mezi významné filmové události na Slovensku patří již od roku 2006 piešťanský MEZINÁRODNÍ FILMOVÝ FESTIVAL CINEMATIK, který letos proběhne ve dnech 10. – 15. září. Stejně jako v předchozích letech nabídne více než 70 celovečerních a mnoho krátkometrážních filmů, přičemž je zaměřen především na evropskou a slovenskou kinematografii. V hlavní soutěžní sekci Meeting Point Europe, již sestavuje 17 kritiků ze 17 evropských zemí, uvidí diváci jedny z nejlepších evropských filmů roku. Slovenskou kinematografii festival představí zejména prostřednictvím soutěžní sekce celovečerních slovenských dokumentárních filmů CINEMATIK.DOC. Součástí festivalu je také dvoudenní seminář a workshop DOX IN VITRO (dokumentární projekty ve zkumavce), tematicky zaměřený na vývoj a koprodukci dokumentárních projektů.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/15

XANTYPA Číslo 9/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne