Dvojrole Jiřího Dostála

Pravověrný personalista generálního ředitele

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeku Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

DostálPro hutě i časopis je tím správným člověkem. Velmi dobře ví, že životaschopnost i budoucnost prosperující továrny i společensky uznávaného časopisu stojí především na lidech, kteří si svou odpovědnost plně uvědomují. Historie příbramských hutí se začala psát 21. dubna 1311 těžbou a zpracováním olovnato-stříbrné rudy, XANTYPA se narodila před dvaceti lety.

Jste rodák z Moravy, z Kroměříže, a vaše kariéra inženýra s diplomem z pražské Vysoké školy ekonomické byla odstartována ve městě, kterému jsme z prachobyčejné ustrašené podlézavosti nechali ukrást jméno a pojmenovali ho Gottwaldov…
Nastoupil jsem tam na generální ředitelství Obchodu obuví v roce 1977. A čtrnáct let na to jsem byl přijat do nové společnosti Baťa Česká republika, která tu po revoluci, a zní to až hořce ironicky, „znovu“ získala jistý prostor pro podnikání. Já se, překvapivě, z místa obchodního ředitele Obchodu obuví dostal u nového zaměstnavatele na pozici ředitele personálního. Když mi to sám pan Tomáš Baťa nabídl, byl to pro mě šok. Na otázku, proč právě já, mi odpověděl jednoduše: „Jste jediný člen vyjednávacího týmu, který se kromě obchodních, majetkových a finančních věcí zajímal i o to, jak to bude s vašimi lidmi.“ Usoudil, že jsem projevil sociální cítění, a když jsem mu přiznal, že o personalistice vůbec nic nevím, řekl: „To vás všechno naučíme.“ Přesně podle jeho filozofie – máš na to času dost! Měl jsem možnost budovat si svůj tým podle dispozic tehdejšího generálního ředitele, kterým byl velmi příjemný a důležitost práce s lidskými zdroji chápající Švýcar Hubert Mayer, a já si s chutí vybíral zkušené kolegy z předchozího působiště. A to nejen z tehdy už znovuzrozeného Zlína, ale oslovil jsem i tři silné osobnosti například z libereckého podniku a kolegy z Ostravy, a jejich bohatých zkušeností náš tým personalistů pak využil především v provozu i na prodejnách.

Zlíňané a bývalí baťovci čekali, že firma Baťa rozjede ve Zlíně znovu výrobu. Nestalo se. Víme proč?
Bylo to vysněné přání mnoha lidí. Firma Baťa po všechny ty roky před revolucí dál „fungovala“ v povědomí zdatných odborníků, absolventů Baťovy školy práce, a žily i vzpomínky těch, kdo se u Bati vyučili a pracovali u něj. Patřili k nim i rodiče mé manželky. Karta se začala obracet v 80. letech, kdy začala s Baťovou rodinou víc komunikovat i tehdejší vláda. Pan Baťa byl vášnivým cestovatelem a ke schůzkám se využívalo například jeho mezipřistání ve Vídni. O výstupech z těchto schůzek jsme my „od obuvi“ samozřejmě nic moc nevěděli. Když pak došlo na konkrétní privatizační projekty a pan Baťa projevil zájem o navrácení majetku, byť bylo řečeno, že nároky tu nejsou, předseda vlády Adamec i odpovědní ministři našli cestu k oboustranné spokojenosti. My „gottwaldováci“ jsme už byli v napjatém očekávání, kdy se pan Baťa objeví. Takže ten 16. prosinec 1989, kdy se přemalovávaly cedule se jménem města a pan Baťa byl přivítán na obrovském mítinku na náměstí, se dá brát jako datum zahájení oficiálních jednání o vstupu společnosti Baťa do Česka. Fakt je, že pan Baťa už od počátku svého pobytu ve Zlíně, kdy si prohlédl provozy Svitu a uviděl tam i šicí mašinu, na které dělal tuším v roce 1932 učňovské zkoušky, říkal, že o výrobu u nás mu už nejde, že má zájem hlavně o prodejny. V prvním kole jich bylo vytipováno osmatřicet, v čele s vlajkovou lodí na Václavském náměstí, která byla největší prodejnou ve střední Evropě. Jednu fabriku, a ta dodnes v Dolním Němčí funguje, si ale rodina přece jen nechala. Já byl pak, jako personalista, zaškolen na mezinárodním kursu v Torontu a ve Francii a byl jsem se podívat i na prodejny v Itálii, Polsku, Německu. Jako člen představenstva jsem se podílel i na zahájení činnosti na Slovensku (otevření první prodejny v Bratislavě).

Co bylo pro vás, už zkušeného pracovníka obchodu, nové, překvapující?
To, že systém, o kterém jsem četl v publikacích a dokumentech z dávných let firmy, neustále dobře funguje. A to jednotně, v rámci celého světa. Když jste přišel do kterékoli prodejny, bylo tam sedm základních šanonů. Tržby, náklady, majetky, personální věci, a kdekoli jste vzal do ruky šanon číslo 3, všude měl stejný štítek. Existoval tam i důkladný systém reportingu, který poskytuje managementu informace z oblasti řízení lidských zdrojů.

Četl jsem, že v reportingu platí prostá zásada, kterou může ve své práci uplatnit kdokoli z nás. Čím jsou odpovědi na otázky jednodušší, tím k nim bývají složitější cesty. Otázka má znít jasně, aby na ni padla jasná odpověď. Příklad: Budeme mít za dva roky dost lidí na rozvojové plány? Mám pocit, že takové otázky si dnes řada podniků neklade, anebo klade, ale najít uspokojující odpověď je čím dál těžší!
Já se u Baťů setkal s tím, že to, co my po revoluci rušili, jako byl kupříkladu zrušen plán kádrových rezerv a nazván já nevím čím, je u nich normální součástí ročního plánování. Byl to plán rezerv a nástupnictví. Měli přehled o tom, kdo jim kdy odejde, například do důchodu, ale i tom, kdo je operativním či perspektivním kandidátem na jeho místo. Pracovalo se i s externími tipy. I já pak čas od času externí tipy uváděl, byla to jména, která se mi zdála perspektivní a k mému překvapení pak odcházela přes centrálu v Ženevě až k Baťovi do Toronta a za nějakou dobu jsem některé z mnou vytipovaných lidí ve firmě měl. Tehdy jsem se stal pravověrným personalistou a nacházel jsem v tomto oboru souvislosti, které jsem do té doby jako manažer jiných oblastí zcela pomíjel.

A pak tu byl náhle zájem i o pravověrného personalistu…
Po pěti letech u Baťů jsem dostal nabídku od další světoznámé rodinné firmy Ahold, kterou založil Albert Heijn (a my její obchody známe nyní pod jménem Albert), kde jsem byl personálním ředitelem a organizačním office viceprezidentem tři roky. A po krátkém působení na postu personálního ředitele v IPB jsem přišel sem, do příbramských Kovohutí. Generálním ředitelem tu byl pan Otakar Kaucký, se kterým jsem mimochodem spolupracoval jak v Obchodě obuví, tak i u Baťů. Zahájil u nich svou kariéru právě v Baťově „mrakodrapu“ na Václavském náměstí. Požádal mne, abych v Kovohutích inovoval oblast personálního řízení. Začal jsem vzděláváním top manažerů, i konkretizováním vizí. Pak se panu Kauckému zdálo, že jen s takovým objemem úkolů nemohu být spokojen, a přidal mi do náplně práce i tzv. Integrovaný systém řízení. Spadá do něj řízení kvality, environmentální management, což je systematický přístup k ochraně životního prostředí, i bezpečnost práce… Když pan Kaucký zemřel, byl jsem pověřen a posléze jmenován generálním ředitelem. Ale personalistiku jsem si vzít nenechal. Ostatně ve firmě naší velikosti prochází tak jako tak většina záležitostí z personálního řízení přes generálního ředitele a vedení firmy.

Působíte v Kovohutích patnáct let a v České republice jste dnes jediní, kdo zpracovávají olověné odpady, především z vysloužilých autobaterií, přímo v horentním objemu. Ročně přibližně z 60 – 70 tisíc tun olověného odpadu vyprodukujete 45 tisíc tun olova! Recyklací odpadů získáváte i maximálně možné množství drahých kovů, zlata, stříbra, platiny, recyklujete elektroodpad a přede dvěma roky jste přikoupili i Recyklaci Ekovuk, zabývající se ekologickým zpracováním svítidel a světelných zdrojů (zářivky, klasické i úsporné žárovky, výbojky, a další odpady s obsahem rtuti). A přidáme-li i vaše výrobky z olova, pájky, plechy, střelivo, tedy diabolky… Je ve vašem oboru ještě vůbec možné vysnít si nové vize, které by firmu dovedly k dalším dosažitelným metám?
Občas se mě někdo zeptá na mé koníčky. Nejlákavějším koníčkem je teď moje práce. A s tím souvisí právě ty zmíněné vize. Baví mě vymýšlet něco nového, co stojí za to realizovat. Nabízejí se možnosti rozšíření výroby, zpracovávání dalších recyklovatelných odpadů, které lidská společnost chrlí ve velkých objemech… Takže jsem postupně omezil svoje osobní aktivity i účast v některých společnostech a orgánech, kam jsem místo sebe doporučil naše mladší perspektivní manažery. Kupříkladu už nejsem prezidentem České asociace odpadového hospodářství a do představenstva se dostal náš kolega Karel Oliva. Mé další plány vyžadují samozřejmě také čas a i s ním musím nakládat ekonomicky. Vzhledem k tomu, že jsem – a s tím nic nenadělám – cestujícím manažerem na kolečkách, utíká mi opravdu rychle. Mám de facto tři bydliště. Trvalé nadále ve Zlíně, kde žije manželka s dcerou a naši dva psi (i kočka!), přechodně-operativní zde v Příbrami, které využívám, když se nahrne moc práce a pracovní den končí v nočních hodinách, a další azyl mám v Praze, v metropoli s širokou komunitou známých, přátel a obchodních partnerů. A také s redakcí XANTYPY!

Mladé, dvacetileté, veskrze pozitivní dámy! Čí vizí byla?
Dvou lidí, které uvádí její tiráž. Zakladatel: PhDr. Milan Sládek, Ph.D., MA. Zakládající a čestná šéfredaktorka: Magdalena Dietlová. Dohodli se, že by bylo vhodné vydávat časopis, který by zcela jinak pojal společenské dění a bez metod bulváru, bez invektiv, seriózním způsobem informoval o všem, co mají „na svědomí“ nevšední lidé z nejrůznějších oborů. Jedním z hlavních záměrů bylo dostat se i do povědomí expatriotů, lidí žijících v zahraničí, a přinášet jim zprávy o událostech, které v České republice v průběhu 90. let minulého století proběhly. To, co si paní Dietlová s panem doktorem Sládkem, předsedou představenstva Kovohutí, předsevzali, se splnilo a nás, vydavatele, těší každé číslo, každý materiál, který vyvolá u čtenářů náležitou odezvu. Bereme vydávání XANTYPY jako donátorství, spojené s Nadací Jana Anderse Sládka, podporující mladé umělce a aktivity ve zdravotnictví, kultuře a sportu, a pomáhající tělesně postiženým spoluobčanům nejen v příbramském regionu, ale i celé ČR. Dnes je šéfredaktorkou XANTYPY Michaela Gübelová, podílející se na vydávání časopisu od prvopočátku. Během posledních dvou let se obměnil téměř celý redakční tým. Idea XANTYPY se ale nemění, což vypovídá o tom, že zakladatelé vsadili na správnou kartu.

I Xantypa se svým způsobem týká recyklace, recyklace paměti a myšlení české společnosti. A bylo by příjemné, kdyby se, stejně jako Příbram, spojovaná už provždy se stříbrnými doly a hutěmi, využívajícími dnes k výrobě olova a stříbra místo rud baterií a zařízení či materiálů nebo součástek, které nám už jednou posloužily, stala i ona časem nepostradatelným rodinným stříbrem. O sympatické provázanosti Kovohutí a časopisu vypovídá i jeho poslední speciál DOMY S PŘÍBĚHEM. Závěrečný článek je věnován vaší raritě, podnikovému hutnickému muzeu v areálu Kovohutí. Jeho exponáty mají svou váhu (a to nejen v přeneseném slova smyslu!), jak říká s pýchou v hlase pan Zdeněk Kunický, vždyť o některá letitá strojní zařízení projevilo zájem i Národní technické muzeum. Těch více než 700 let tradice zkrátka hned tak ze světa nezmizí… Ale k budoucnosti. U Baťů vás, personalistu, nadchl plán rezerv a nástupnictví. Noční můrou českého průmyslu je dnes nedostatek mladých sil. Jak je to s nástupnictvím u vás?
Obor hutnictví v učňovském školství prakticky neexistuje, a zdejší průmyslovka nám také hotového hutníka nevychová. Při přijímání nového zaměstnance je prvotním kritériem zjistit, zda chce vůbec pracovat. To je alfa a omega všeho, protože my jsme schopni si z něj za určitou dobu udělat hutníka sami. Máme tu truhláře, lidi z tiskáren i knihovny nebo ze zrušené masny a jsou z nich hutníci, kteří se nebojí manuální dřiny ani nepřetržitého trojsměnného provozu, svátky nesvátky. U profesí, které provoz řídí, se už můžeme opřít o absolventy vysokých škol chemicko-technologické, ekonomické nebo báňské. Ti vplují do procesu poměrně rychle. Z nich si vychováváme ony rezervy a „nástupníky trůnů“.
Nedá mi to, abych si nakonec nepohrál s paralelou, kterou nabízí titul filmu CÍSAŘŮV PEKAŘ A PEKAŘŮV CÍSAŘ. Jan Werich v něm hraje císaře a pekaře, dva chlapíky, které život svedl dohromady. I vy jste v Kovohutích přijal „dvojroli“ a váš příběh se může jmenovat GENERÁLNÍ ŘEDITEL PRAVOVĚRNÉHO PERSONALISTY A PRAVOVĚRNÝ PERSONALISTA GENERÁLNÍHO ŘEDITELE. Ti dva jsou ale jedním a týmž Jiřím Dostálem, jednou hlavou, která vidí v nedílnosti těch dvou postav hluboký smysl. Je jistě úžasné řídit firmu, jejíž zaměstnance si člověk vybral k jejímu obrazu. Přejeme vám, ať se vaše olovnato-stříbrné vize a poslání i dál plní, a za XANTYPU děkujeme!
A za čtenáře slibujeme, že každá naše baterie je už teď i vaše!

Pavel Cmíral

XANTYPA 9/15 - výběr z článků

Botswana

Botswana

Nebylo dne, kdy by se odpolední teplota nepřiblížila pětačtyřiceti stupňům. Horké letní dny a suché botswanské klima se podepisovaly na našem vnímání okolního světa. Snažili jsme se být aktivní hned zrána, mnohdy ještě před východem slunce. Když se pak den pomalu blíží poledni, slunce je vysoko nad našimi hlavami a těla nevrhají žádný stín, sluneční paprsky jsou tak silné, až se zdá, že nás chtějí sníst zaživa. Člověk přímo cítí, jak z něj žár vysává energii. Takto jsme strávili několik dnů na cestě z Jihoafrické republiky do srdce delty řeky Okavango. Kopcovitá, trávou porostlá krajina se vlní do nekonečna. Na azurově modré obloze se občas objeví mrak. V ruce držím volant a uháním někam do neznáma.

Rok Blanky Bohdanové

Čtvrtého září 2015 proběhne v Galerii Kryt v Klášterci nad Ohří vernisáž výstavy PROMĚNY malířky a herečky Blanky Bohdanové. Pokračuje tak událostmi nabitý rok významné umělkyně, která v něm oslavila své životní jubileum, byla jí udělena Cena Thálie za celoživotní herecké mistrovství a připravila v pražské galerii Azeret velkou tříměsíční výstavu, návštěvníky přijatou s mimořádným ohlasem. Kromě toho se ve slavnostní derniéře rozloučila po čtrnácti letech s výjimečnou inscenací Divadla Viola THE GIN GAME, za niž získala ona i její herecký partner Josef Somr Cenu Thálie za nejlepší herecké výkony roku 2001. A jako umělecký bonbonek si diváci stále užívají v Činoherním klubu představení MOJE STRAŠIDLO, v němž exceluje Blanka Bohdanová po boku vynikajícího Stanislava Zindulky.
Když jsem se snažila na pár řádcích popsat její příběh, vzpomněla jsem si, jak mi téměř před třiceti lety, když jsem poznala jejího syna, napsala dopis o lásce. Snad měl být i určitým varováním, předanou zkušeností. Při psaní své nové knihy DOPIS CYRANOVI jsem si uvědomila, že jí odpověď stále dlužím.

Gottfried Lindauer

Gottfried Lindauer

Nejvýznamnější projekt v historii Západočeské galerie v Plzni, realizovaný ve spolupráci s nejvzdálenější možnou institucí z protilehlé strany zeměkoule. Zlatý hřeb projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Nositelkou těchto NEJ je podle jejích organizátorů první retrospektivní výstava zdejšího rodáka Gottfrieda Lindauera (1839–1926). Má název PLZEŇSKÝ MALÍŘ NOVOZÉLANDSKÝCH MAORŮ a přístupná je v galerii Masné krámy.

Všichni dobří diktátoři Gérarda Depardieu

Letní návštěva Gérarda Depardieu u běloruského prezidenta Lukašenka probíhala ve znamení polních prací. Po obhlídce prezidentových privátních polností nedaleko hlavního města Minsk si francouzský herec liboval: „Vidím, že jsou tu šťastní a klidní lidé a že musí být příjemné v téhle zemi žít.“ V reportážním videu běloruské tiskové kanceláře učí prezident svého hosta zacházet s kosou, načež všichni vespolek – Lukašenko, jeho suita převlečená za rolníky i Depardieu – synchronně kosí louku.

Od Havla k Zemanovi. Svoboda v Česku ztratila cenu, už o ni nejde

V druhé půli srpna bude výročí okupace Československa v roce 1968. Od doby, kdy Sověti a další „spřátelené armády“ přijeli na tancích, nás dělí čtyřicet sedm let. Předchozí časy těžce poznamenaly naši povahu. Okupanti, bolševici a estébáci nás postupně zotročovali. V roce 1989 se to změnilo, režim padl, ale kus otroctví v národu zůstal a pětadvacet let po pádu železné opony se projevuje.

Co se děje… v New Yorku

Uprostřed léta se na newyorském ostrově Ellis Island, kde kdysi sídlilo imigrační středisko, jímž prošlo na dvanáct milionů přistěhovalců, sešli Bono a Edge z kapely U2, Yoko Ono a Petr Sís. Vyhlásili zde 29. červenec Dnem Johna Lennona a připomněli čtyřicáté výročí ode dne, kdy John Lennon po pětiletém boji získal povolení k trvalému pobytu v USA. Setkání vyvrcholilo odhalením gobelínu, na němž je znázorněn Manhattan coby žlutá ponorka a jehož autorem je výtvarník Petr Sís. Yoko Ono prohlásila, že Sísova ponorka by se Lennonovi jistě líbila.

Co se děje… v Londýně

Pro britské vzdělance se ve Franzi Kafkovi pojí geniální autor se symbolem národnostně a nábožensky multikulturní a mírně excentrické Prahy z prvních dvou desetiletí minulého století. Rozhlas BBC odvysílal letos už celý seriál zdramatizovaných Kafkových příběhů. Teď přišel s novou inscenací Kafkova PROCESU v londýnském divadle Young Vic režisér Richard Jones.

Co se děje… ve Vídni

REMBRANDT, TIZIAN, BELLOTTO Překrásný a nedávno zrekonstruovaný vídeňský Zimní palác nabízí mimořádnou výstavu cenných uměleckých děl ze sbírek Drážďanské obrazové galerie.

Co se děje… na Slovensku

Mezi významné filmové události na Slovensku patří již od roku 2006 piešťanský MEZINÁRODNÍ FILMOVÝ FESTIVAL CINEMATIK, který letos proběhne ve dnech 10. – 15. září. Stejně jako v předchozích letech nabídne více než 70 celovečerních a mnoho krátkometrážních filmů, přičemž je zaměřen především na evropskou a slovenskou kinematografii. V hlavní soutěžní sekci Meeting Point Europe, již sestavuje 17 kritiků ze 17 evropských zemí, uvidí diváci jedny z nejlepších evropských filmů roku. Slovenskou kinematografii festival představí zejména prostřednictvím soutěžní sekce celovečerních slovenských dokumentárních filmů CINEMATIK.DOC. Součástí festivalu je také dvoudenní seminář a workshop DOX IN VITRO (dokumentární projekty ve zkumavce), tematicky zaměřený na vývoj a koprodukci dokumentárních projektů.

O čem se mluví… na Moravě

SMLOUVA NOVÁ A VĚČNÁ | KULT EUCHARISTIE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ. Na zpodobení jedné ze základních součástí křesťanské liturgie se zaměřuje výstava, která probíhá na třech místech v Olomouci – v Arcidiecézním muzeu, kryptě katedrály svatého Václava a Arcibiskupském paláci. Důležité téma křesťanské víry nahlíží výstava prostřednictvím uměleckých děl od středověku po současnost. Muzeum umění Olomouc a Arcibiskupství olomoucké ji pořádají při příležitosti církevního roku Eucharistie a Národního eucharistického kongresu. Potrvá do 4. října.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/15

XANTYPA Číslo 9/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne