Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Jak pomáhají sociální sítě džihádu aneb PR strachu a teroru

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

 

V Turecku proběhl vojenský puč, který měl údajně odstranit prezidenta Erdogana a jeho stále silnější diktátorské tendence. Nepovedl se. Erdogan v zemi, jež má přímý vliv na příchod uprchlíků do Evropské unie
a jež by se ráda stala členem EU, rozjel brutální čistky, 26 tisíc lidí bylo zatčeno, desetitisíce
jsou vyslýchány a vyhazovány z práce. Špatná zpráva pro Unii i pro NATO, jehož členem Turecko je.
Na jaře se zdálo, že migrační vlna přestává být tématem. Robert Fico přepískl uprchlické strašení a získal méně hlasů ve slovenských volbách, než čekal. Ale téma se vrací. Vzhledem k nejistotě, zda bude
Turecko ochotno plnit dohody o vracení utečenců, a k násilí v Německu. Začala debata, jak omezit „PR strachu“, šíření zpráv o vražedných akcích tzv. Islámského státu (IS) a o akcích, k nimž se IS přihlásí, i když pachatelé s teroristy spojeni nebyli. V Česku se z dovolené vrátil prezident
Miloš Zeman a žádá, aby se místní občané ozbrojovali proti teroristům, které však u nás zatím nemáme. Neděsit víc, než je třeba. Pečovat o mladé běžence Léto u našich sousedů je horké: 18. července
afghánský uprchlík posekal sekerou pět cestujících ve vlaku. Dalšího zranil na peróně. Dvaadvacátého července sedmnáctiletý uprchlík íránského původu střílel v nákupním centru v Mnichově. Devět lidí zabil, třicet zranil. Dva dny nato série pokračovala: uprchlík ze Sýrie mačetou zabil těhotnou ženu. Řešili prý svůj vztah. Ve stejný den se další uprchlík s batohem výbušnin snažil proniknout na koncert v bavorském Ansbachu. Dovnitř nebyl vpuštěn, ale odpálil se a zranil patnáct lidí. Jiné útoky proběhly ve Francii a Británii.
Nejsnadnější je všecky připsat tzv. Islámskému státu. Ten se k nim ochotně hlásí. Džihádistům vyhovuje, když šíří hrůzu. Jenomže třeba střelec v Mnichově, vrah devíti lidí, neměl s IS nic společného. Bylo
mu osmnáct let, šikanovali ho, hrál krvavé počítačové hry, trpěl depresemi. Vraždění plánoval celý rok. Zbraň koupil nelegálně přes „temný net“, tedy přes zašifrovanou oblast internetu. Mimochodem ze Slovenska.
Dílo zkázy provedl v den pátého výročí norského vraždění Anderse Breivika. Reakce Němců? Rychle pochopili, že o úto cích musí informovat přesně, nepodléhat dohadům, neděsit víc, než je třeba. To je
jedna rovina. Druhá: německý ministr vnitra Thomas De Maiziére opakuje, že drtivá většina uprchlíků jsou mírumilovné oběti, ne teroristé, před nimiž utíkají. A německá společnost se většinově shoduje, že lék tkví
v usilovné sociální práci, v péči o mladistvé a traumatizované. Klobouk dolů. O tak rozumné, křesťanské reakci se nám ani nesní.

Zeman chce ozbrojit občany. Na co pak posilovat policii?...

To a více se dočtete v tištěné Xantypě, která vychází 30.8.2016

 

Martin Fendrych

XANTYPA 9/16 - výběr z článků

Herec Miroslav Hanuš

Herec Miroslav Hanuš

Herec a režisér Divadla v Dlouhé Miroslav Hanuš vytváří z knih divadelní hry, úspěšné u diváků i kritiky. Na jeho domovské scéně je to 407 GRAMŮ Z BOHUMILA HRABALA, ve Studiu DVA inscenace SMOLÍKOVI A JEJICH PODIVUHODNÉ DOBRODRUŽSTVÍ (s Evou Holubovou a Bobem Kleplem) a v Divadle ABC představení PAN KAPLAN MÁ TŘÍDU RÁD a DRŽ MĚ PEVNĚ, MILUJ MĚ ZLEHKA, jehož vzniku byl přítomen autor předlohy, slavný americký spisovatel Robert Fulghum.

Režisér Pavel Khek

Režisér Pavel Khek

Režisér Pavel Khek navzdory tomu, že je nazýván „mladým umělcem“, má za sebou už úctyhodnou řádku inscenací v nejrůznějších divadlech i zkušenost uměleckého šéfa. Je ovšem jasné, že kromě jeho profesní kariéry čtenáře zajímá, že se před časem oženil s jednou z oblíbených českých hereček nejmladší generace, Veronikou Kubařovou.

Ředitelka Galerie hlavního města Prahy Magdalena Juříková

Ředitelka Galerie hlavního města Prahy Magdalena Juříková

Letos na podzim to budou čtyři roky, co Magdaléna Juříková byla vybrána v konkursu na post ředitelky Galerie hlavního města Prahy. Co se jí za tu dobu podařilo uskutečnit? Jaké výstavy připravuje a o jaké zatím jen sní?

Lékař Vladimír Machoň

Lékař Vladimír Machoň

Když člověka něco bolí, vyhledá lékaře a přeje si rychlou úlevu, zejména pokud se jeho trápení uhnízdilo na hlavě. Ne vždy mohou lékaři pacientovi pomoci podle jeho představ. Čelistní chirurgie je téma pro otrlé čtenáře, povídali si o něm však dva zdraví lidé. Snad proto jsme přitom nebyli nadmíru ohleduplní. Skutečným pacientům se v ordinaci Vladimíra Machoně dostane mnohem vlídnějšího přijetí, než by se mohlo zdát z tohoto textu. Pan doktor má příjemný, hluboký, uklidňující hlas…

Výstava Rolling Stones 2016 – exhibice v galerii

Výstava Rolling Stones 2016 – exhibice v galerii

Bylo, nebylo – v městě Dartfordu, kde v dávných dobách číhali lapkové na kupce jedoucí od Doveru k Londýnu, žili dva kluci. Znali se odmala, a když se jeden z nich odstěhoval na druhý konec města, přestali se vídat. Jednoho dne – to už jim bylo skoro osmnáct – se potkali na dartfordském nádraží.

Bylinkářka Simona Tancerová

Bylinkářka Simona Tancerová

Simona Tancerová je známa veřejnosti z mimořádně úspěšného televizního cyklu KOUZELNÉ BYLINKY. Její cesta k léčivým rostlinám však byla poměrně dlouhá. Nakonec dosáhla i toho, že ulice, v níž v Českém Krumlově žije, nese název Bylinková.

Tenorista Pavel Černoch

Tenorista Pavel Černoch

Pavel Černoch – tenorista s brněnskými kořeny a dnes výrazným mezinárodním renomé. Vzpomínám si, mohlo to být bezmála před dvaceti lety, na onoho úhledného a zdvořilého mladíka, který se podílel na organizování nedělních komorních matiné na nádvoří brněnského historického domu U rudého vola a měl pro mne vždycky „volňásky“. Když tam jednoho dne sám zazpíval, byli jsme překvapeni nádherou jeho hlasu. Záhy však zmizel na operní scénu na Sardinii…

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Zeman trvale, neřízeně exploduje. Babiš hraje na české pivní pudy

Český prezident jako by trvale explodoval, jako by byl nabit negativní energií, která se nezadržitelně šíří tuzemským prostorem. Nachází silnou lidovou odezvu. Terč se ustálil, je jím premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Přitom se názory obou kupříkladu na uprchlíky nijak fatálně neliší. Nejsou protichůdné.
Prezident si stále lépe rozumí se šéfem ANO Andrejem Babišem. Přimykají se, dělají antisobotkovskou politiku. Ministr financí předvádí vyzrálý, čím dál surovější populismus. Hraje na ty nejzákladnější české pivní pudy. Jako by ani nebyl vicepremiérem Sobotkovy vlády. Vytváří se Zemanem paralelní svět, což českou společnost víc a víc rozděluje.
Máme dva politiky, kteří v Česku poslední dobou ovládají veřejný prostor a „stanovují témata“ (ona to žádná skutečná témata nejsou). Vedle toho poněkud zaniká, že si ODS zvolila předsedu, aniž by ho vlastně volila, a že si Strana zelených svého předsedu skutečně vybírala, což je u nás věc už nevídaná, dokonce takřka nenormální.

2016: Rok, kdy bychom měli zasypávat příkopy nenávisti

Olééééé, oléééé, to je jízda. Svist, výbuchy ohňostrojů, vyděšení psi a kočky a byli jsme strojem času vrženi do roku 2016. Do světa, který nám připadá hrozivý, nebezpečný, cizí. Vládne strach. S kým se bavíte, každý věští něco hrozného. „Bude hůř.“ Jako by se vytratil optimismus, naděje. Přitom se nám daří výborně, ekonomika roste, nestrádáme. Ano, nemalá část národa odmítá pomáhat jiným. To je fakt. Odtud se bere strach? Rodí se z osobní nejistoty, z nesebevědomí, že se málo spoléháme na sebe. Dědictví bolševika? Možná. Špatné vzory? Možná. Nebo taky jde o to, že jsme svobodu dostali zadarmo a neceníme si jí. Oč letos půjde? Co je v Česku nejpalčivější problém? Snadno můžeme vypočítat, co to není. Třeba uprchlíci. O azyl u nás žádají stovky lidí. V Německu milion. Zatím nám zřejmě nehrozí ani teroristické akce; jistě ne tolik jako Paříži, Bruselu, Londýnu, Mnichovu. Stojíme mimo hlavní proud, jsme nevýznamní a teď se to hodí. Nehrozí nám, pokud známo, ani žádná finanční krize (i když ta se dopředu asi odhadnout nedá). Zatím nemusíme čekat ani válku. Rusové mají dost starostí se sebou a Islámský stát je daleko. – Takže co je náš nejpalčivější problém?

Krvavá Paříž, ukradené výročí sametové revoluce a plody strachu

Urychlovač času? Nezapnul ho někde někdo? Začíná být opravdu náročné se v našem světě vyznat. Není divu, že se lidé utíkají k jednoduchým řešením. Jedno se nabízí: uzavřít se do sebe před nebezpečným světem. Jako děti, když se bojí, zakryjí si oči i uši, nic nechtějí vidět a slyšet. Jenomže jakmile se uzavřeme, automaticky věci svěříme do rukou těm, kteří milují jednoduchá řešení. Což je veliké riziko.
Hlavní události uplynulého měsíce? Teroristické útoky v Paříži a jejich následky. Ještě větší nedůvěra k uprchlíkům. Evropská unie se kymácí. Jakmile je zle, hned se objeví tendence ten obří celek zmenšit, zbavit se balastu (staré země EU). A naopak, odtáhnout se od toho rizikového multi-kulti společenství, nepéct s nimi (postbolševické země). Přitom je to naopak, každý ví, že v době ohrožení máme táhnout za jeden provaz.
Hlavní dění doma? Miloš Zeman s Martinem Konvičkou, šéfem Bloku proti islámu, opanovali výročí 17. listopadu. Ale to je jen slogan. Podstatou je, že se Zeman spojil s extrémisty, stál s nimi na jednom pódiu, což byla viditelná demonstrace. A právě na den svobody. Ostře se pak vůči němu vymezil premiér Sobotka (ČSSD). Proč? Nechce, abychom vypadli z Unie. Ke xenofobnímu Zemanovi se naopak naplno přihlásil Andrej Babiš (ANO).

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/16

XANTYPA Číslo 9/16

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Inzerce
předplatné_baner