Poslední dva císaři

František Josef I. a Karel I.

Stejně jako byly rozdílné charaktery, životní osudy i doba vlády, která těmto císařům byla vyměřena, byl i jejich odchod z tohoto světa značně odlišný.

img_0004jpg.jpgTřicátého listopadu 1916 v odpoledních hodinách procházel Vídní impozantní pohřební průvod. Habsburská monarchie se loučila s císařem Františkem Josefem I. Zemřel 21. listopadu v schönbrunnském zámku obklopen příbuznými a dvorními i státními hodnostáři, opatřen speciálním papežským požehnáním a jeho poslední cesta sídelním městem byla velkolepá. Rakev z kaple Hofburgu (Dvorního hradu) vynesli lokajové a po reprezentativní Ringstrasse (Okružní třídě) lemované davy ji doprovázely gardy a početné vojenské jednotky. V katedrále sv. Štěpána očekával panovníkovy ostatky nový císař s manželkou a dalšími příbuznými a po obřadech, které vykonal vídeňský arcibiskup, se kondukt vydal k císařskému pohřebišti v kryptě kapucínského kláštera. Za rakví šel císař Karel, císařovna Zita a čtyřletý korunní princ Otto, delegace takřka všech pluků Rakousko-Uherské říše a navzdory válce přijeli i zástupci spojeneckých a neutrálních dvorů a vlád. Po tradiční ceremonii byla rakev odevzdána do péče Otců kapucínů a spočinula vedle dlouhé řady tělesných pozůstatků příslušníků habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie. Pohřeb to byl slavný, lidé truchlili pro svého císaře, ale pod povrchem bylo možno cítit ještě jinou nostalgii – tušení, že s Františkem Josefem odchází do dějin i slavná habsburská říše.
Několik let poté, 5. dubna 1922, vyšla malá skupina lidí z vily Quinta del Monte na ostrově Madeira. Rakev zahalená do vlajky již neexistujícího Rakouska-Uherska byla položena na dvoukolák, do kterého se zapřáhlo několik mužů. Za ní kráčela žena v hlubokém smutku a tři děti. V exilu a opuštěn zemřel poslední vládce podunajského soustátí, nástupce Františka Josefa, rakouský císař a uherský král Karel. Kromě nejužší rodiny jej do poutního kostela Nostra Senhora do Monte doprovázeli jenom obyvatelé ostrova, na němž strávil poslední měsíce krátkého a neradostného života.

Poslední monarcha staré školy
František Josef byl nejstarším a nejdéle vládnoucím evropským panovníkem. Narodil se roku 1830 a žezla se ujal na sklonku bouřlivého roku 1848, když už revoluční hnutí sláblo. Jeho cesta na habsburský trůn vedla přímo a bez oklik. Byl synovcem bezdětného císaře Ferdinanda Dobrotivého a dráhu k vládě mu upravovala matka, arcivévodkyně Žofie. V prosinci roku 1848, když Ferdinand abdikoval, rezignoval na své následnické právo i císařův bratr arcivévoda František Karel a uvolnil tak místo synovi. Vlády se František Josef ujal s pevným odhodláním skoncovat s revolučními zmatky a obnovit staré pořádky. To se mu ovšem nepodařilo a už na počátku šedesátých let 19. století daroval své říši ústavu. Během dlouhé vlády se potom stal vzorným konstitučním panovníkem a celá jeho éra je vlastně postupnou cestou monarchie k demokratickým pořádkům, cestou, která vrcholí zavedením všeobecného volebního práva (ovšem pouze pro muže) roku 1907. Osobně byl tradicionalistou (sám sebe označoval za „posledního evropského monarchu staré školy“), neměl např. rád technické novinky a císařské rodině vládl pevnou rukou. Dbal na přesné dodržování dvorního protokolu a od svého okolí (ovšem i od sebe) vyžadoval přesné až puntičkářské plnění povinností. Jeho nehynoucí zásluhou ovšem zůstává, že pokroku nebránil a říše pod jeho žezlem procházela modernizačními procesy klidně a bez větších otřesů.
Císařův osobní život ale nebyl příliš šťastný. Prosadil si proti původním záměrům své matky sňatek s krásnou bavorskou princeznou Alžbětou (Sisi), manželství však bylo všechno jiné než harmonické. Císařovna, kterou císař miloval po celý život, trávila většinu času na cestách a nakonec se roku 1898 stala obětí atentátu. Jediný syn Rudolf zase s oblibou provokoval konzervativní císařskou rodinu svými volnomyšlenkářskými postoji. Projevoval sice i vážné vědecké zájmy, ale zřejmě nemožnost prosadit reformy, jejichž nutnosti si byl vědom, vedla k tomu, že se utíkal k drogám, a nakonec jej neřešitelný vztah k milence Marii Vetserové dovedl až k tomu, že oba roku 1889 spáchali společnou sebevraždu. Bratr Maxmilián se nechal francouzským císařem Napoleonem III. přemluvit k dobrodružnému kroku: přijal mexickou císařskou korunu. Proti němu se však postavila republikánská vláda prezidenta Benita Juareze a Maxmilián nakonec opuštěn spojenci zahynul kulkami popravčí čety v Querétaru. Násilná smrt synovce Františka Ferdinanda v Sarajevu tak byla poslední v řetězu životních ran, které musel starý císař snášet.

img_0002jpg.jpgPrasynovec Karel
Karel byl prasynovcem Františka Josefa a v době svého dětství (narozen 1887) „jen“ řadovým arcivévodou. Myšlenka na jeho vládu byla takřka nepředstavitelná. František Josef se těšil železnému zdraví a na trůn čekal jeho syn korunní princ Rudolf, po jeho sebevraždě se příštím vládcem podle nástupnického řádu měl stát císařův bratr arcivévoda Karel Ludvík. Když potom i on roku 1896 opustil tento svět, přišel na řadu jeho syn František Ferdinand. Situace se však znovu zamíchala, když se František Ferdinand zamiloval do hraběnky Chotkové a navzdory císařově vůli si prosadil nerovnorodý sňatek. Podmínkou císařova souhlasu ovšem bylo, že se roku 1900 musel za své syny vzdát příslušnosti k habsburskému „arcidomu“, a tím samozřejmě i práva k následnictví. V případě Ferdinandovy smrti by se tak vlády ujal jeho bratr a Karlův otec arcivévoda Otto. Ten ale zemřel již 1906 a eventuelním následníkem se tak stal Karel. Stále se ovšem jednalo jen o vzdálenou možnost vzhledem k tomu, že František Ferdinand byl mužem v plné síle a Karlova vláda se tedy předpokládala až za řadu let. Výstřely v Sarajevu udělaly rázný konec všem spekulacím.
Karlovo panování trvalo pouhé dva roky; nastoupil vládu uprostřed „Velké války“, která mu nedovolila realizovat plány na nutnou reformu monarchie, o jeho konkrétních plánech se tak můžeme jen dohadovat. Technický pokrok na rozdíl od svého předchůdce plně podporoval, byl propagátorem a protektorem rakouského letectva, do svých kanceláří zavedl telefon a telegraf, do domácností koupelny s tekoucí teplou vodou. Nepotrpěl si na formality a se svým okolím se snažil vycházet přátelsky. Většího štěstí než Františku Josefovi mu bylo dopřáno v intimním životě; Karel prožil krátké, ale šťastné a harmonické manželství. Oženil se roku 1911 se Zitou Bourbonsko-Parmskou, která mu dala řadu dětí, následovala svého manžela do exilu, přežila jej o mnoho let a jeho památce zůstala věrná až do své smrti roku 1989. Je pohřbena ve vídeňské kapucínské hrobce a její pohřeb byl vypraven se vší císařskou pompou podle starobylého ceremoniálu.

Aby hrůzy války byly co nejdříve zažehnány
František Josef i Karel byli tělem i duší vojáky, oba chápali význam armády jako pouta držícího pohromadě různorodou mnohonárodní říši. František Josef se ale už v 18 le­tech po krátkém působení v Radeckého armádě v Itálii stal „nejvyšším vojenským pánem“ a jako císař vedl několik válek, bohužel nešťastných – roku 1859 prohrál v Itálii a 1866 válku s Pruskem, jejímž důsledkem byla postupující dominance Pruska v německém prostoru a uvnitř monarchie zavedení rakousko-uherského dualismu. Od té doby už Rakousko neválčilo, s výjimkou roku 1878, kdy je berlínský kongres pověřil obsazením Bosny a Hercegoviny. V Evropě byl proto všeobecně respektován jako „vladař míru“ – a právem. Několikrát třeba odmítl myšlenku „preventivní války“, kterou na počátku 20. století prosazoval šéf generálního štábu Conrad von Hötzendorf. Navzdory tomu se ale na sklonku života nechal zavléct do zničujícího globálního konfliktu a těžce se bránil vzrůstajícímu vlivu vojáků na vnitřní život monarchie. Válečná omezování ústavních svobod tak v paměti obyvatel říše zatlačila vzpomínky na významné pokroky občanského živlu za dlouhých mírových let jeho vlády.
Karel prošel aktivní vojenskou službou u jezdeckých i pěších regimentů většinou v nižších hodnostech a rozhodně nešlo o protekční „fešáckou“ vojnu. Sloužil „od píky“ a roku 1912 se v sedle svého koně v řadách 7. dragounského pluku přesunoval více než 1000 km z Brandýsa nad Labem na Ukrajinu. Zarážející je, že k osudovému rozhodnutí o válce nebyl roku 1914 vůbec přizván. Potom byl zařazen k vrchnímu velitelství ozbrojených sil a na inspekčních cestách poznal všechna válčiště; když se mu pak dostalo samostatného velení, prokázal slušné vojenské schopnosti. V okamžiku nástupu na trůn si již plně uvědomoval hospodářskou, a z toho vyplývající i vojenskou slabost monarchie, která se dostávala do stále větší závislosti na Německu, a usiloval o ukončení války a zmírnění jejích dopadů na civilní život.
„Chci učiniti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány,“ sliboval hned v prvním manifestu, jímž se obracel na své poddané, a okamžitě dal najevo, že svá slova míní vážně. Vyměnil nejvyšší velení a převzal je do vlastních rukou. Vrchní velitelství také přeložil do Badenu u Vídně, aby na ně mohl uplatňovat osobní dohled. Uzavření míru v době zuřící války ovšem bylo složitou záležitostí, Karel se proto snažil válečná utrpení zmírnit – vystupoval proti nasazení bojových plynů a neomezené ponorkové válce, což mu u německého spojence vyneslo hanlivé označení „humanistického slabocha“ a podezření, že je ve vleku své „zrádné“ italské manželky.
Zároveň se snažil obrátit k lepšímu i vnitřní poměry říše, především usiloval o dosažení smíru mezi rakouskými národy. Vypuknutí války totiž znamenalo podstatné omezení dosavadních ústavních svobod. Nezasedal parlament (říšská rada), byla zavedena cenzura, politické přečiny byly z pravomoci soudů porotních převedeny pod soudy vojenské, částečně byla omezena i svoboda shromažďování atd. Současně vzrostlo i národnostní napětí. Stoupající německá převaha v rakousko-německém spojenectví vedla i k vzestupu německého nacionalismu uvnitř říše. Němečtí nacionálové nepokrytě usilovali o zvýraznění jazykově německého charakteru Rakouska a dávali jasně najevo, že po vítězném, tj. německém míru budou všechny koncese, kterých dosáhly neněmecké národy, zrušeny. Tomuto cíli mělo sloužit i prohlašování ostatních – a zvláště Čechů – za nespolehlivé. Množila se udání za velezradu a dokonce i vyšší generálové mnohdy sváděli frontové neúspěchy na údajnou nespolehlivost českých jednotek (polní velitelé ovšem podobné názory nesdíleli). Na konci vlády Františka Josefa byli dokonce zatčeni a pro velezradu odsouzeni k smrti čeští politici Karel Kramář, Alois Rašín a další. Karel po smrti svého předchůdce změnil trest smrti na vězení a posléze odsouzence amnestoval a na rok 1917 opětovně svolal říšskou radu. Vyhlášení amnestie rozhořčilo německé politiky, kteří v tom viděli ospravedlnění velezrady a odpověděli rozsáhlou interpelací o „velezrádném chování“ českého národa. Část české politiky v té době také oživila myšlenku na realizaci svého předválečného státoprávního usilování a sondovala možnost Karlovy české korunovace. K velké radosti Němců marně. Možný smír císaře Karla s Čechy ovšem představoval smrtelné nebezpečí i pro české exilové politiky usilující o úplné osamostatnění českých zemí, Masaryka a Beneše, kteří samozřejmě německou interpelaci propagandisticky využili. Němci i Masaryk tak shodně argumentují údajným masovým českým odporem vůči monarchii, který se ovšem stal skutečností až během roku 1918.
Neuskutečnitelné byly i císařovy snahy o uzavření separátního míru, které narážely na odpor Německé říše i domácích Němců. (Také v úsilí pokračovat ve válce se pozoruhodně shodují snahy německého nacionalismu i Masarykovy skupiny.) Německé velení stále věřilo v možnost vítězného míru, který po zhroucení rumunské fronty a vyřazení porevolučního Ruska z řad Dohody zajistí poslední úspěšná ofenzíva na Paříž, ale rakouské vedení dobře znalo vlastní hospodářské potíže a navíc se oprávněně obávalo, že německá ponorková válka vžene do řad Dohody i Spojené státy americké – což se nakonec také stalo. Karel se tehdy uchýlil k prostředkům tajné diplomacie opřené o příbuzenské svazky. S prosbou o zprostředkování se obrátil na bratry své manželky Xaviera a Sixta, kteří sloužili v královské belgické armádě. Oba bratři přijeli tajně do Vídně a z rozhovorů s Karlem, kterých se účastnil i rakouský ministr zahraničí hrabě Černín, vzešel dopis adresovaný francouzským státníkům s dotazem na možnost uzavření separátního míru s Rakouskem. Kardinálním problémem pro Francii ovšem bylo opětné získání Alsaska a Lotrinska připojeného k Německu po válce 1870–1871 a Karel ve svém listu slíbil, že vyvine na svého spojence tlak, aby vyhověl tomuto, jak napsal, „spravedlivému“ požadavku. Celá konspirativní akce se ale provalila. Karla v této chvíli opustil i jeho ministr zahraničí a prozrazený postoj rakouského panovníka k tak prestižní otázce mezi oběma státy německého císaře doslova rozzuřil. Karlovi nezbývalo než svá slova popřít a odjet se kát do německého hlavního stanu v belgických lázních Spa. Tam musel slíbit, že odešle těžké rakouské kanony na západní frontu, a souhlasit s dohodami o těsné poválečné spolupráci Německa a Rakouska, fakticky s definitivním podřízením Rakouska Německu. Habsburk se nemohl vzepřít a nemohl jednostranně vyhlásit příměří. Rakouské a německé jednotky na frontách byly promíchané a nebylo jasné, jak by se zachovali německy smýšlející vojáci v rakouských uniformách. Navíc hrozil i přímý německý vpád na území monarchie.
Dohody ve Spa pravděpodobně představují rozhodující zlom v poslední fázi války. Do té doby bylo hlavním nepřítelem dohodových států agresivní vilémovské Německo, vůči Rakousku-Uhersku takové nepřátelství necítily a navíc je tradičně považovaly za „evropskou nutnost“, za důležitý vyrovnávací prvek mezi Německem a Ruskem. Ovšem oficiálně stvrzené postavení druhořadého spojence Německa tuto rovnováhu rušilo a obávaná německá dominance ve střední Evropě se stávala skutečností. Teprve nyní tedy začínají dohodové státy navazovat oficiální styky s odbojovými skupinami orientovanými na rozbití podunajského soustátí a osvobození neněmeckých a nemaďarských národů rakouské říše uvádějí mezi svými válečnými cíly. Dohoda se zřejmě rozhodla nahradit Rakousko-Uhersko řetězem malých nástupnických států smluvně s ní spojených.
Karel se ale stále snažil zachránit, co se dalo. Roku 1918 uvízla poslední úspěšná rakouská ofenziva na Piavě, kdy císařské jednotky pronikly hluboko do italského území, ale byly nuceny se zastavit, protože postupující frontu nebylo možno zásobovat municí. Uherští politici zase svévolně zahájili stahování maďarských jednotek a fronta se začala rozpadat. Karel horečně jednal s politickými reprezentacemi svých národů, dohodování však bylo bezvýsledné. Politika se radikalizovala a lidé, kteří ještě roku 1917 při zahájení říšské rady pronášeli loajální projevy, se nyní předháněli v nepřátelství vůči monarchii a císaři. Bouřila se i německá Vídeň a policejní úřady už nemohly ručit ani za osobní bezpečnost císařského páru. Posledním Karlovým pokusem udržet rakouskou říši bylo vydání federalizačního manifestu 16. října 1918, podle kterého se mělo Rakousko (kromě Uher) změnit ve spolkové císařství, ve svazek formálně samostatných států. Také tato iniciativa už přišla příliš pozdě, a tak když byla zveřejněna nóta rakouského ministra zahraničí, že Rakousko-Uhersko přijímá mírové body amerického prezidenta, pochopila to veřejnost jako kapitulaci a na řadě míst byly prohlašovány samostatné nástupnické státy. Karlův manifest však přinejmenším přispěl k nekrvavému průběhu převratu, protože loajální velitelé si nebyli jisti, jestli místní politikové nejednají ve shodě s císařským manifestem.

 

 

Celý článek si přečtete v tištěném speciálu. Objednáte zde, nebo telefonicky na 257 312 206

Jiří Rak

První světová válka - výběr z článků

František Gellner

František Gellner

Františka Gellnera ve školním literárním dějepise a následně i v obecném povědomí provází pověst bouřliváka, jenž ve svých básních věrně zachytil svůj život plný alkoholových excesů a holek nezřídka pochybné pověsti. Romantickou legendu pomáhá přiživovat také spisovatelův konec: jak známo, František Gellner se ztratil na haličské frontě brzy po začátku „Velké války“.

ZVÍŘATA VE VÁLCE

ZVÍŘATA VE VÁLCE

První světová válka nepřinesla utrpení jen lidem. Zataženy do ní byly i tisíce zvířat – koní, oslů, volů, mul, mezků, psů a dokonce i holubů. Přepravovali zbraně, munici a proviant, vyhledávali na bojišti raněné a dopravovali je do polních lazaretů, působili také jako kurýři.

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka se svým stoletým výročím definitivně stává „historií“, neboť už nežijí její přímí pamětníci. Pro budoucí generace tak vedle dobových deníků, dopisů či vzpomínek zůstanou zachovány obrazy „Velké války“ vyprodukované historiky, spisovateli a v neposlední řadě také filmaři. Jen v Čechách vznikly desítky filmů, které jsou situovány do období první světové války a na tuto historickou událost se dívají z dosti odlišné perspektivy – od líčení boje československých legionářů za samostatný stát až po zesměšňování příslovečného rakouského šlendriánu.

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Frontové zázemí Rakouska-Uherska muselo vedle materiálního a zbrojního zabezpečení zajistit také péči o raněné vojáky, jejichž počet v průběhu války neustále rostl. V Pardubicích tak byla na zelené louce vybudována obří nemocnice, jež se skládala z 365 budov a rozkládala se na ploše 80 hektarů. Nemocnice, přezdívaná místními karanténa, představovala promyšlený komplex staveb s pevným řádem a organizací. Měli do ní být transportováni ranění přímo z fronty.

POZDRAV Z FRONTY

POZDRAV Z FRONTY

Pohlednice vydávané v době první světové války představují velice cenné svědectví o tomto konfliktu. Objevují se na nich nejen výjevy z mobilizace, ale i obrazy zákopů a zničených měst. Mohly sloužit k šíření válečné propagandy, ale i k dobročinným účelům. Pro statisíce vojáků a jejich příbuzných zase představovaly obrazovou formu komunikace, neboť si mohli nechat vytvořit pohlednici s vlastním portrétem. Unikátní sbírka válečných pohlednic se dnes nachází ve Východočeském muzeu v Pardubicích.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

S historikem Martinem Kovářem o příčinách „Velké války“, o tom, zda se jí dalo zabránit, v čem byla jiná než války předchozí, jak proměnila politickou mapu Evropy a jaké tři zhoubné „ismy“ přivedla na svět.

Vánoční zázrak na západní frontě

Vánoční zázrak na západní frontě

O Vánocích roku 1914 se na mnoha místech západní fronty odehrálo něco zcela výjimečného. Vojáci obou válčících stran, které od sebe dělilo často jen sto metrů, přestali střílet, vylezli ze svých zákopů a společně se oddali slavnostní náladě.

Tatínka, vrať nám zpátky!

Tatínka, vrať nám zpátky!

„U mnohých a mnohých stolů bude mezera, která už nikdy nebude vyplněna. Vzpomínat se bude letos při štědrovečerní večeři a myšlenky budou víc v minulosti a roztoulány daleko za horami v cizích krajích, než u přítomných. Leckde bude třeba potlačit deroucí se slzu, aby se dětem nezkazila radost. Evropské Vánoce 1914 bohdá zůstanou posledními, v nichž nelze dobře psáti o zrození křesťanské lásky a zpívat krásná slova: Pokoj lidem dobré vůle na zemi. Příští budou už veselejší,“ psaly na Štědrý den roku 1914 LIDOVÉ NOVINY.“ Bohužel se mýlily, naše předky čekaly ještě troje válečné Vánoce.

Co se jedlo za „Velké války“

Co se jedlo za „Velké války“

I když na rozdíl od druhé světové války nesužovaly civilisty v zázemí válečného konfliktu v letech 1914–1918 ničivé a nesmírně brutální letecké nálety na městské aglomerace, ani v této době nebyl život v týlu vůbec lehký. K základním starostem žen tehdy patřila otázka nasycení rodiny při katastrofálním stavu zásobování a při často rostoucí kalorické potřebě rodinných příslušníků využívaných jako náhrada pracovní síly mužů na frontách.

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Brzy si připomeneme sté výročí úmrtí stařičkého mocnáře - císaře Františka Josefa I. (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916). Nejen o tom, jak vypadal jeho pohřeb, nám do speciálu PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA krásně napsal historik Jiří Rak. Připojujeme i úryvek z rozhovoru s Jiřím Rakem.

Inzerce
banner_predplatne