Co se jedlo za „Velké války“

Chléb z řepového listí, pivo z pýru a káva ze žaludů

I když na rozdíl od druhé světové války nesužovaly civilisty v zázemí válečného konfliktu v letech 1914–1918 ničivé a nesmírně brutální letecké nálety na městské aglomerace, ani v této době nebyl život v týlu vůbec lehký. K základním starostem žen tehdy patřila otázka nasycení rodiny při katastrofálním stavu zásobování a při často rostoucí kalorické potřebě rodinných příslušníků využívaných jako náhrada pracovní síly mužů na frontách.

caj-s-rumemjpg.jpg

Rakousko-Uhersko vstoupilo do mohutného válečného konfliktu značně nepřipravené. Rozhodující mocenské orgány velmi podcenily délku bojů a již na podzim roku 1914 se začaly projevovat symptomy prohlubujícího se nedostatku, které si vynutily vydání řady předpisů regulujících distribuci a konzumaci potravin. Co to konkrétně znamenalo pro hospodyně ve městech? Hned zpočátku především zhoršení kvality chleba, protože do mouky se muselo přidávat minimálně třicet procent náhražkových surovin a tento podíl se postupně ještě zvyšoval. Byly také stanoveny maximální ceny mouky a v následujících letech i dalších druhů základních potravin. To však proti drahotě moc nepomáhalo, protože z pultů se některé druhy potravin prakticky zcela ztratily a na černém trhu stály mnohonásobně víc. Ve srovnání s protektorátem příliš nefungoval ani lístkový systém zavedený postupně hlavně v letech 1915–1916, protože příslušné zboží v krámech prostě nebylo. Rakouské orgány si nedokázaly vynutit dodržování regulací s takovou rozhodností a brutalitou jako později nacisté a situace se jim v mnoha případech vymykala z rukou. České země proto zažily skutečné hladové bouře i případy podvýživy. Na druhé straně se však situace naštěstí nevyhrotila natolik, aby došlo ke skutečným hladomorům a úmrtím z nedostatku jídla. Válka ovšem do značné míry vedla k sociálnímu převrstvení. Ve velké výhodě byli zemědělci, kteří disponovali zásobami potravin, a naopak nejvíce tratili lidé s pevným platem žijící ve městech. Na venkov putovaly davy žen z měst a výměnou za nejrůznější průmyslové zboží, oblečení či šperky se snažily získat především potraviny. Mnoho sedláků tak paradoxně vnímalo období války jako zlaté časy, během nichž umořili všechny dluhy na hospodářství a získali kapitál pro další zvelebování statků v době míru. Za války také prudce vzrostlo jejich sebevědomí, zatímco rodiny například úředníků či intelektuálů prožívaly pocity společenské degradace a sociálního sestupu. Velmi negativně byly zasaženy i dělnické rodiny. S trpkostí musely mimo jiné přijmout fakt, že místo relativně kvalitních potravin se musejí spokojit s různými náhražkami. Právě ty se staly jedním ze symbolů úpadků tehdejších poměrů a odborníci, kteří se výrazněji angažovali v jejich prosazování, byli veřejností ostře kritizováni ještě desetiletí po skončení války. Svoji kariéru v novém státě si tak pokazil například jeden z největších elegánů pražského korza, císařský rada, profesor české techniky a ředitel hospodářsko-fyziologické stanice českého odboru zemské rady pro Království české v Praze Julius Stoklasa, který zvažoval možnost nastavovat chlebovou mouku slámou, jetelem či senem. Samozřejmě řada odborníků a publicistů se snažila náhražky obhajovat jako návrat ke zkušenostem moudrých předků, kteří žili podstatně skromněji. Někteří doboví autoři pranýřovali „rozežranost“ soudobých generací konzumujících především neúměrné množství masa zcela v duchu starého ovčáka z OSUDŮ DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA, který se rozhořčoval, že lidem „už ani to skopový maso nešlo pod fousy, už vám ho… nechtěli žrát… poslední léta by žrali jen samý vepřový, drůbež, všechno máslem nebo sádlem maštěný.“ Starý ovčák zdůvodňoval vypuknutí války tím, že se „Pánbůh… rozhněval pro tu jejich pejchu“ a prorokoval, že lidé „zas přijdou k sobě, až si budou vařit lebedu, jako to bejvalo za napolionský vojny“ (tedy za napoleonských válek). Odkazy na bídu, hladomory a tehdejší strategii obstarávání stravy za pomoci různých náhražek v první čtvrtině devatenáctého století byly ostatně mimořádně častě. Příznačně např. historik Čeněk Zíbrt vydal v roce 1917, patrně nejkrizovějším roku války, knížečku ČESKÁ KUCHYNĚ ZA DOB NEDOSTATKU PŘED STO LETY. Zde se čtenáři mohli dočíst nejen o mouce z jetele, lišejníku nebo koňských kaštanů, ale i z pýru či vodnice. Autor však raději sám varoval, že ne všechny dobové návody se hodí k napodobování v současnosti.

 

 

Celý článek si přečtete v tištěném speciálu. Objednáte zde, nebo telefonicky na 257 312 206 

Martin Franc

První světová válka - výběr z článků

František Gellner

František Gellner

Františka Gellnera ve školním literárním dějepise a následně i v obecném povědomí provází pověst bouřliváka, jenž ve svých básních věrně zachytil svůj život plný alkoholových excesů a holek nezřídka pochybné pověsti. Romantickou legendu pomáhá přiživovat také spisovatelův konec: jak známo, František Gellner se ztratil na haličské frontě brzy po začátku „Velké války“.

ZVÍŘATA VE VÁLCE

ZVÍŘATA VE VÁLCE

První světová válka nepřinesla utrpení jen lidem. Zataženy do ní byly i tisíce zvířat – koní, oslů, volů, mul, mezků, psů a dokonce i holubů. Přepravovali zbraně, munici a proviant, vyhledávali na bojišti raněné a dopravovali je do polních lazaretů, působili také jako kurýři.

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka se svým stoletým výročím definitivně stává „historií“, neboť už nežijí její přímí pamětníci. Pro budoucí generace tak vedle dobových deníků, dopisů či vzpomínek zůstanou zachovány obrazy „Velké války“ vyprodukované historiky, spisovateli a v neposlední řadě také filmaři. Jen v Čechách vznikly desítky filmů, které jsou situovány do období první světové války a na tuto historickou událost se dívají z dosti odlišné perspektivy – od líčení boje československých legionářů za samostatný stát až po zesměšňování příslovečného rakouského šlendriánu.

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Frontové zázemí Rakouska-Uherska muselo vedle materiálního a zbrojního zabezpečení zajistit také péči o raněné vojáky, jejichž počet v průběhu války neustále rostl. V Pardubicích tak byla na zelené louce vybudována obří nemocnice, jež se skládala z 365 budov a rozkládala se na ploše 80 hektarů. Nemocnice, přezdívaná místními karanténa, představovala promyšlený komplex staveb s pevným řádem a organizací. Měli do ní být transportováni ranění přímo z fronty.

POZDRAV Z FRONTY

POZDRAV Z FRONTY

Pohlednice vydávané v době první světové války představují velice cenné svědectví o tomto konfliktu. Objevují se na nich nejen výjevy z mobilizace, ale i obrazy zákopů a zničených měst. Mohly sloužit k šíření válečné propagandy, ale i k dobročinným účelům. Pro statisíce vojáků a jejich příbuzných zase představovaly obrazovou formu komunikace, neboť si mohli nechat vytvořit pohlednici s vlastním portrétem. Unikátní sbírka válečných pohlednic se dnes nachází ve Východočeském muzeu v Pardubicích.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

S historikem Martinem Kovářem o příčinách „Velké války“, o tom, zda se jí dalo zabránit, v čem byla jiná než války předchozí, jak proměnila politickou mapu Evropy a jaké tři zhoubné „ismy“ přivedla na svět.

Vánoční zázrak na západní frontě

Vánoční zázrak na západní frontě

O Vánocích roku 1914 se na mnoha místech západní fronty odehrálo něco zcela výjimečného. Vojáci obou válčících stran, které od sebe dělilo často jen sto metrů, přestali střílet, vylezli ze svých zákopů a společně se oddali slavnostní náladě.

Tatínka, vrať nám zpátky!

Tatínka, vrať nám zpátky!

„U mnohých a mnohých stolů bude mezera, která už nikdy nebude vyplněna. Vzpomínat se bude letos při štědrovečerní večeři a myšlenky budou víc v minulosti a roztoulány daleko za horami v cizích krajích, než u přítomných. Leckde bude třeba potlačit deroucí se slzu, aby se dětem nezkazila radost. Evropské Vánoce 1914 bohdá zůstanou posledními, v nichž nelze dobře psáti o zrození křesťanské lásky a zpívat krásná slova: Pokoj lidem dobré vůle na zemi. Příští budou už veselejší,“ psaly na Štědrý den roku 1914 LIDOVÉ NOVINY.“ Bohužel se mýlily, naše předky čekaly ještě troje válečné Vánoce.

Poslední dva císaři

Poslední dva císaři

Stejně jako byly rozdílné charaktery, životní osudy i doba vlády, která těmto císařům byla vyměřena, byl i jejich odchod z tohoto světa značně odlišný.

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Brzy si připomeneme sté výročí úmrtí stařičkého mocnáře - císaře Františka Josefa I. (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916). Nejen o tom, jak vypadal jeho pohřeb, nám do speciálu PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA krásně napsal historik Jiří Rak. Připojujeme i úryvek z rozhovoru s Jiřím Rakem.