Vánoční zázrak na západní frontě

O Vánocích roku 1914 se na mnoha místech západní fronty odehrálo něco zcela výjimečného. Vojáci obou válčících stran, které od sebe dělilo často jen sto metrů, přestali střílet, vylezli ze svých zákopů a společně se oddali slavnostní náladě.

vanoce-na-frontejpg.jpgVálka neskončila „do švestek“, ba ani do Vánoc, jak si říkali mnozí z těch, kteří do ní rukovali. Na západní frontě válka ustrnula na mrtvém bodě, žádná strana nedokázala dosáhnout rozhodujících územních zisků. Vojáci prožívali už několikátý měsíc v rozbahněných zákopech, kde je sužovaly chlad, vši a krysy, žili v neustálém strachu ze smrti, neboť mohli být kdykoli zasaženi nepřátelskou palbou a museli se dívat na tlející mrtvoly svých kamarádů, které ležely před nimi na území nikoho. Na Štědrý večer roku 1914 na mnoha úsecích západní fronty začali Němci (především Bavoři) stavět na předprsně zákopů stromky s rozsvícenými svíčkami. Britové, Francouzi a Belgičané nevěřícně hleděli na mihotavá světýlka před sebou. Vzápětí začali němečtí vojáci vztyčovat kusy kartonů s nápisy Veselé Vánoce, mávat a volat „My nebudeme střílet, vy také nestřílejte!“, zpívat TICHOU NOC a další vánoční písně. Německý historik, novinář a autor literatury faktu Michael Jürgs, který o vánočních událostech na západní frontě roku 1914 napsal knihu MALÝ MÍR VE VELKÉ VÁLCE (česky 2006), uvádí např. toto svědectví sedmnáctiletého německého válečného dobrovolníka: „Napřed jsme stromky ostýchavě rozsvítili v krytech, pak v zákopech a nakonec na předprsni. Všude byly vidět planoucí stromečky, což v nás budilo zvláštní slavnostní náladu, kterou ještě umocňovalo naprosté bezvětří a úchvatně se třpytící jinovatka. Byl to slavnostní večer, na který snad nikdo do konce života nezapomene.“ Jejich protivníci nejprve zvažovali, zda nejde o léčku, zda je jen Němci nechtějí dostat ven ze zákopů a následně spustit palbu. Jenže melodie, které se k nim nesly, je dojímaly. Vynořovaly se jim vzpomínky na dětství, prohlubovaly v nich touhu po domově, po pokojných svátcích prožívaných v kruhu blízkých; mezi vojáky bylo mnoho otců malých dětí. O Vánocích na ně mysleli obzvlášť intenzivně a v duchu se ptali, zda je ještě uvidí. A tak netrvalo dlouho a zázraku Svaté noci podlehli i oni. Němci začali vylézat ze zákopů a opatrně vstupovat na území nikoho. Britové překonali nedůvěru a vyšli jim naproti. Francouzi a Belgičané byli mnohem rezervovanější a přidávali se v menší míře, což je pochopitelné. Vždyť Němci okupovali jejich vlast. Při setkání protivníků v prostoru mezi nepřátelskými liniemi bylo sjednáno vánoční příměří a domluveno, že obě strany využijí klidu zbraní a na Boží hod dopoledne pohřbí své mrtvé, kteří už několik týdnů leželi mezi zákopy na území nikoho a z jejichž rozkládajících se a krysami ohlodaných těl se šířil nepopsatelný zápach. Společně zpívali, a nejen vánoční písně a koledy, ale například IT´S A LONG WAY TO TIPPERARY, HOME, SWEET HOME, skotskou baladu ANNIE LAURIE nebo dokonce GOD SAVE THE KING. Dorozuměli se snadno, vždyť v Británii před válkou žily dlouhá léta stovky Němců , kteří tam zanechali své rodiny. Váleční dobrovolníci, mladí chlapci, kteří na frontu odešli přímo ze školních lavic, byli jazykově dobře vybaveni, protože na evropských gymnáziích se vyučovala francouzština, angličtina i němčina. Vojáci si podávali ruce, přáli si hezké Vánoce, vzájemně si ukazovali fotografie svých blízkých, které nosili stále při sobě, a vyměňovali si dárky – konzervy, sladkosti, sušenky, cigarety, alkohol, zapalovače, ale také prášek na vši, protože obě strany doufaly, že ta druhá má nějaký účinnější. Mnozí se také zúčastnili mše svaté, která se sloužila, a společně se modlili. Nevíme, zda se vojáci dozvěděli o snaze papeže Benedikta XV. přimět panovníky válčících zemí, aby vyhlásili vánoční příměří, „aby zbraně mlčely alespoň v den, kdy andělé zpívají“. Papež narazil na jejich tvrdý odpor, ale vojáci se jich neptali a příměří spontánně uzavřeli. Později říkali: „Kdybychom tenkrát byli ponecháni sami sobě, další výstřel by už nepadl.“

 

Celý článek si přečtete v tištěném speciálu. Objednáte zde, nebo telefonicky na 257 312 206

Pavlína Kourová

První světová válka - výběr z článků

František Gellner

František Gellner

Františka Gellnera ve školním literárním dějepise a následně i v obecném povědomí provází pověst bouřliváka, jenž ve svých básních věrně zachytil svůj život plný alkoholových excesů a holek nezřídka pochybné pověsti. Romantickou legendu pomáhá přiživovat také spisovatelův konec: jak známo, František Gellner se ztratil na haličské frontě brzy po začátku „Velké války“.

ZVÍŘATA VE VÁLCE

ZVÍŘATA VE VÁLCE

První světová válka nepřinesla utrpení jen lidem. Zataženy do ní byly i tisíce zvířat – koní, oslů, volů, mul, mezků, psů a dokonce i holubů. Přepravovali zbraně, munici a proviant, vyhledávali na bojišti raněné a dopravovali je do polních lazaretů, působili také jako kurýři.

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka se svým stoletým výročím definitivně stává „historií“, neboť už nežijí její přímí pamětníci. Pro budoucí generace tak vedle dobových deníků, dopisů či vzpomínek zůstanou zachovány obrazy „Velké války“ vyprodukované historiky, spisovateli a v neposlední řadě také filmaři. Jen v Čechách vznikly desítky filmů, které jsou situovány do období první světové války a na tuto historickou událost se dívají z dosti odlišné perspektivy – od líčení boje československých legionářů za samostatný stát až po zesměšňování příslovečného rakouského šlendriánu.

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Frontové zázemí Rakouska-Uherska muselo vedle materiálního a zbrojního zabezpečení zajistit také péči o raněné vojáky, jejichž počet v průběhu války neustále rostl. V Pardubicích tak byla na zelené louce vybudována obří nemocnice, jež se skládala z 365 budov a rozkládala se na ploše 80 hektarů. Nemocnice, přezdívaná místními karanténa, představovala promyšlený komplex staveb s pevným řádem a organizací. Měli do ní být transportováni ranění přímo z fronty.

POZDRAV Z FRONTY

POZDRAV Z FRONTY

Pohlednice vydávané v době první světové války představují velice cenné svědectví o tomto konfliktu. Objevují se na nich nejen výjevy z mobilizace, ale i obrazy zákopů a zničených měst. Mohly sloužit k šíření válečné propagandy, ale i k dobročinným účelům. Pro statisíce vojáků a jejich příbuzných zase představovaly obrazovou formu komunikace, neboť si mohli nechat vytvořit pohlednici s vlastním portrétem. Unikátní sbírka válečných pohlednic se dnes nachází ve Východočeském muzeu v Pardubicích.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

S historikem Martinem Kovářem o příčinách „Velké války“, o tom, zda se jí dalo zabránit, v čem byla jiná než války předchozí, jak proměnila politickou mapu Evropy a jaké tři zhoubné „ismy“ přivedla na svět.

Tatínka, vrať nám zpátky!

Tatínka, vrať nám zpátky!

„U mnohých a mnohých stolů bude mezera, která už nikdy nebude vyplněna. Vzpomínat se bude letos při štědrovečerní večeři a myšlenky budou víc v minulosti a roztoulány daleko za horami v cizích krajích, než u přítomných. Leckde bude třeba potlačit deroucí se slzu, aby se dětem nezkazila radost. Evropské Vánoce 1914 bohdá zůstanou posledními, v nichž nelze dobře psáti o zrození křesťanské lásky a zpívat krásná slova: Pokoj lidem dobré vůle na zemi. Příští budou už veselejší,“ psaly na Štědrý den roku 1914 LIDOVÉ NOVINY.“ Bohužel se mýlily, naše předky čekaly ještě troje válečné Vánoce.

Co se jedlo za „Velké války“

Co se jedlo za „Velké války“

I když na rozdíl od druhé světové války nesužovaly civilisty v zázemí válečného konfliktu v letech 1914–1918 ničivé a nesmírně brutální letecké nálety na městské aglomerace, ani v této době nebyl život v týlu vůbec lehký. K základním starostem žen tehdy patřila otázka nasycení rodiny při katastrofálním stavu zásobování a při často rostoucí kalorické potřebě rodinných příslušníků využívaných jako náhrada pracovní síly mužů na frontách.

Poslední dva císaři

Poslední dva císaři

Stejně jako byly rozdílné charaktery, životní osudy i doba vlády, která těmto císařům byla vyměřena, byl i jejich odchod z tohoto světa značně odlišný.

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Brzy si připomeneme sté výročí úmrtí stařičkého mocnáře - císaře Františka Josefa I. (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916). Nejen o tom, jak vypadal jeho pohřeb, nám do speciálu PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA krásně napsal historik Jiří Rak. Připojujeme i úryvek z rozhovoru s Jiřím Rakem.

Inzerce
banner_predplatne