PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

Důsledky pociťujeme dodnes

S historikem Martinem Kovářem o příčinách „Velké války“, o tom, zda se jí dalo zabránit, v čem byla jiná než války předchozí, jak proměnila politickou mapu Evropy a jaké tři zhoubné „ismy“ přivedla na svět.

 

britsti-dobrovolnicijpg.jpg
Zástupy britských dobrovolníků v londýnském Whitehallu

 

 

Komunističtí historikové tvrdili, že hlavním důvodem, proč došlo k první světové válce, byl boj „imperialistických“ států o kolonie. Jak se na příčiny vzniku války dívá dnešní historiografie?
Toto tvrzení marxistických historiků je přímo úsměvné. Kdyby tomu tak skutečně bylo, došlo by k válce dříve než v roce 1914 a musely by se v ní primárně střetnout Velká Británie s Francií, případně Británie s Ruskem, protože právě mezi těmito státy panovalo na konci devatenáctého a ještě i na počátku dvacátého století, pokud jde o kolonie a zámořská území obecně, největší napětí. Jenže, smlouvy z let 1904 (britsko-francouzská srdečná dohoda, tzv. Entente Cordiale) a 1907 (britsko-ruská smlouva) toto napětí do značné míry odbouraly a někdejší hlavní rivalové v koloniálním světě pozvolna spěli ke spojenectví.
Nejnebezpečnější tenze byly ve skutečnosti jiné – jednak trvalá, až na výjimky nepolevující animozita mezi Francií a Německem, daná do značné míry výsledky francouzsko-pruské války z let 1870–1871 a touhou Francie po revanši za porážky u Met a u Sedanu. Dále hrálo roli sílící napětí mezi Británií a Německem, způsobené pro změnu prudce rostoucí ekonomickou silou vilémovského Německa, jež potenciálně ohrožovala britskou dominanci na světových trzích, a také ambiciózní program námořního zbrojení, se kterým Německo přišlo na počátku dvacátého století a které mohlo výhledově ohrozit superioritu ostrovní velmoci na světových mořích.
Kromě toho tu bylo mnoho dalších faktorů, jež se na rozpoutání světové války podílely. Jako příklad lze uvést narůstající počet lokálních krizí, ať už diplomatických (například marocké krize z let 1905–1906 a 1911 či bosenská krize z roku 1908), nebo těch, které přerostly ve skutečnou válku (například rusko-japonská válka z let 1904–1905 či balkánské války z let 1912–1913). Jedna z těchto lokálních krizí, konkrétně napětí mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem, nakonec přerostla ve světovou válku. Vzhledem k vazbám mezi velmocemi a malými státy to, nejen z pohledu dnešních historiků, nebylo nic překvapivého.
Bavíme-li se o příčinách první světové války, nemůžeme opominout ani další faktory, především sílící nacionalismus, jenž se na přelomu devatenáctého a dvacátého století projevoval ve většině evropských zemí, či tzv. „faktor dlouhého míru“, tj. nezkušenost s velkou světovou válkou, s dlouhotrvajícím střetem mezi velmocemi, jakým byly například napoleonské války z přelomu osmnáctého a devatenáctého století.
Dalo se první světové válce zabránit?
Nepochybně k ní nemuselo dojít, válka nebyla předem jednoznačně daná, byť byly vztahy mezi evropskými velmocemi velmi napjaté a k válce stačilo nakonec jenom málo – zdánlivě nenápadná „rozbuška“ v podobě atentátu na následníka rakouského a uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu na počátku léta 1914.
V této souvislosti si musíme připomenout, že například Británii se do války v roce 1914 velmi nechtělo; historikové oprávněně píší o tzv. eduardovském či edwardiánském appeasementu. Britové nechtěli válčit proti Německu hned z několika důvodů – jejich vztah vůči Němcům byl do značné míry ambivalentní. Na jedné straně obdivovali jeho ekonomickou výkonnost či bismarckovský sociální stát, současně se ale vzestupu Německa, hospodářského, politického i vojenského, nesmírně obávali, což byl nakonec důvod, proč se odhodlali do války přece jen jít. A to navzdory tomu, že mnozí přední britští politikové, například vlivný ministr zahraničních věcí Edward Grey, měli pocit, že válkou nemohou nic získat, ale pouze tratit. To se ostatně také stalo. Velká Británie sice patřila v roce 1918 mezi vítěze války, britské impérium nebylo nikdy větší a nikdy v něm nežilo tolik obyvatel jako v následném meziválečném období, ale zároveň se bez diskuse ocitlo na sestupné trajektorii vývoje. Jeho pád pak dokonala druhá světová válka, na jejímž konci byl ostrovní stát rovněž mezi vítězi, ale současně fakticky vzato skončila jeho role světové velmoci. Dvě války, které Britové během třiceti let vedli nad své možnosti, je navzdory dvěma vítězstvím jako velmoc zničily.
Ale zpátky k vaší otázce, zda bylo první světové válce možné zabránit. Pravda je taková, že kdyby – kupříkladu – uspěla tzv. Haldaneova mise z listopadu 1912, zjednodušeně řečeno pokus britského ministra války domluvit se s Německem na redukci jeho námořního zbrojení, mohlo být všechno jinak. Byl to totiž sílící britsko-německý antagonismus, jenž sehrál při proměně lokální rakousko-uhersko-srbské války ve válku světovou velmi důležitou roli. A zapomenout nesmíme ani na ruskou mobilizaci na konci července 1914. Kdyby k ní nedošlo, kdo ví, zda by se situace nevyvíjela jinak a zda by světová válka vůbec vypukla. Ale to už jsou pouhé spekulace.
Velká Británie si tedy válku nepřála. A co ostatní velmoci?
V zásadě nelze říci, že by některá z hlavních evropských mocností přímo prahla po „Velké válce“. Část rakousko-uherských politických elit nepochybně přivítala válku proti Srbsku, z řady různých důvodů. Světovou válku si ale ve Vídni ani v Budapešti nepřáli, neboť si byli dobře vědomi limitů svých možností. Mnozí Francouzi nepochybně toužili, celá desetiletí, po odplatě, po revanši, ale současně se války proti Německu velmi obávali a sami by do ní jako první nikdy nešli. Německo se děsilo především možné války na dvou frontách, proti Rusku na východě a proti Francii na západě, a proto ani ono ji vyloženě nechtělo. Rusko nebylo na světový konflikt připravené, poměrně nedávná porážka ve válce s Japonskem, ona trpká lekce z let 1904–1905, konkrétně katastrofy u Mukdenu a u Cušimy, nebyla dosud zapomenuta, a modernizace ruské armády, lze-li o ní vůbec mluvit, pokračovala velmi pomalu. Pokud jde o Itálii, její neutralita z roku 1914 vypovídá o všem. A o Spojených státech amerických platí v zásadě totéž – prezident Woodrow Wilson ještě v předvolební kampani za své znovuzvolení v létě a na podzim 1916 mluvil v souvislosti se zahraniční politikou o tom, že jedním z jeho hlavních cílů v této oblasti je udržet svou zemi mimo evropskou válku…
Takže to vypadá, že válku vlastně nikdo nechtěl. Jak si ale vyložit neuvěřitelné nadšení pro ni na jejím počátku? Lidé si neuvědomovali, do čeho jdou, co je čeká?
Onen „dlouhý mír“, tj. naprostá nezkušenost drtivé většiny obyvatel západní a střední Evropy s válečným konfliktem, vyvolávala četné, dnes smutně úsměvné iluze o tom, jak by válka mohla vypadat. Naivní představy části mladé generace, že z ní válka udělá „skutečné muže“, že bez zkušenosti s „opravdovým frontovým kamarádstvím“ nikdy nedospěje, že válka bude „katalyzátorem pokroku“, nemluvě o rovněž již zmíněném vypjatém nacionalismu – to všechno činilo válku žádoucí. Nejeden mladý muž usedal v létě 1914 do vlaku, který jej vezl na frontu, s pseudoromantickými představami o svém hrdinství, o odvaze, s níž bude bojovat proti nepřátelům, o statečnosti, s níž se vypořádá s případným zraněním (nejlépe s lehkým průstřelem některé z končetin), a, přirozeně, o velkém vítězství a o svém návratu do rodného města, o přivítání svými rodiči či svou milou…
Jenže, jak dobře víme, tyto iluze vzaly za své již v prvních válečných týdnech, v okamžicích, kdy mladí vojáci poprvé v životě spatřili na vlastní oči, jak vypadá smrt, jakou barvu mají vnitřnosti či mozek jejich přátel. Válka, pro ně překvapivě, neskončila „do švestek“, jak většinově očekávali, jak jim říkali doma, ani do Vánoc, v což o dva, tři měsíce později marně doufali. Ono vystřízlivění na sklonku léta a na podzim 1914 bylo velmi bolestné a velmi kruté. Nic ostatně nevypovídá o touze po skončení války, po míru, lépe než známé vánoční příměří z roku 1914, ono spontánní sbratření vojáků nepřátelských armád v určitých úsecích západní fronty, jeden z vůbec nejdojemnějších příběhů celého světového konfliktu, o němž si povídáme.

 

rakusani-jdou-nadsene-do-valkyjpg.jpg
Válečné nadšení bylo přítomno v roce 1914 na obou stranách konfliktu. Rakouští záložníci odcházejí na frontu.

 


V čem byla první světová válka jiná než ty předchozí?
V první řadě se jednalo o konflikt, jenž měl takovou ničivou sílu jako žádná válka, kterou lidstvo do té doby poznalo. Výtečně, nanejvýš výstižně a s ironií sobě vlastní to vyjádřil budoucí britský premiér Winston Churchill, když pouze s minimální nadsázkou napsal, že „civilizované národy tehdejšího světa použily ke zničení svých nepřátel všechny dostupné prostředky s výjimkou kanibalismu, a to jenom proto, že jeho předpokládaný přínos byl zanedbatelný…“
Kromě toho se jednalo o konflikt, v němž se v řadě ohledů ztrácel rozdíl mezi frontou a týlem, bojištěm a zázemím. Například vyhladovělé Německo trpělo podobně jako vojáci na frontě, byť se jednalo o jiný druh bolesti a o jiné než „frontové utrpení“. Zapomenout nesmíme ani na použití nových druhů zbraní, například tanků, letectva, jedovatých plynů. Bitvu u Ypres ostatně díky jejich použití znají dodnes i ti lidé, kteří se o historii, o dějiny první světové války vůbec nezajímají.
Jaké byly bezprostřední důsledky první světové války? Jak se s jejím koncem proměnila politická mapa Evropy?
Důsledky války byly zejména pro „starý kontinent“ naprosto fatální. Z mého pohledu byl zásadní pád, respektive rozpad tří velkých monarchií: habsburské říše, tedy Rakouska-Uherska, romanovského Ruska a Německého hohenzollernského císařství, nemluvě o konci Osmanské říše. S tím úzce souvisel i vznik mocenského vakua a nových, tzv. nástupnických států ve střední a jihovýchodní Evropě, včetně Československa. Dalším nástupnickým státem byla tzv. první Jugoslávie, přesněji řečeno Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, tj. státní útvar, jehož „pokračovatelka“, titovská komunistická Jugoslávie, se v devadesátých letech minulého století rozpadala za takových podmínek, jež připomínaly všechny možné běsy z časů druhé světové války, včetně etnických čistek, masového vraždění civilistů a podobně.
Ale abychom nezůstali pouze u změn na mapě tehdejší Evropy, musíme připomenout i to, že první světová válka přivedla na svět tři zhoubné „ismy“ dvacátého století – fašismus, nacismus a komunismus, jejichž ideologické kořeny sice sahaly hluboko do devatenáctého století, ale které by se bez první světové války s vysokou pravděpodobností nikdy neprosadily. Právě pocity zmaru, deprese a deziluze z toho, že politické elity nebyly v roce 1914 schopné zabránit válce, a samozřejmě i průběh války samotné, masové zabíjení v dosud bezprecedentním rozsahu, učinily výše zmíněné alternativy, respektive jejich demagogické hlasatele, Benita Mussoliniho, Adolfa Hitlera a Vladimira Uljanova-Lenina, přitažlivými pro masy lidí. Opakuji, že bez katastrofálních dopadů první světové války na evropskou společnost by se tak nikdy nestalo. Právě zhroucení onoho zweigovského „světa včerejška“ s sebou neslo i zrození „světa nového“, světa „konečných řešení“, Treblinek, Osvětimí atd., světa, který byl tak odlišný od náhle idylicky vyhlížejícího světa před rokem 1914.

Celý článek si přečtete v tištěném speciálu. Objednáte zde, nebo telefonicky na 257 312 206

Petr Koura

První světová válka - výběr z článků

František Gellner

František Gellner

Františka Gellnera ve školním literárním dějepise a následně i v obecném povědomí provází pověst bouřliváka, jenž ve svých básních věrně zachytil svůj život plný alkoholových excesů a holek nezřídka pochybné pověsti. Romantickou legendu pomáhá přiživovat také spisovatelův konec: jak známo, František Gellner se ztratil na haličské frontě brzy po začátku „Velké války“.

ZVÍŘATA VE VÁLCE

ZVÍŘATA VE VÁLCE

První světová válka nepřinesla utrpení jen lidem. Zataženy do ní byly i tisíce zvířat – koní, oslů, volů, mul, mezků, psů a dokonce i holubů. Přepravovali zbraně, munici a proviant, vyhledávali na bojišti raněné a dopravovali je do polních lazaretů, působili také jako kurýři.

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka se svým stoletým výročím definitivně stává „historií“, neboť už nežijí její přímí pamětníci. Pro budoucí generace tak vedle dobových deníků, dopisů či vzpomínek zůstanou zachovány obrazy „Velké války“ vyprodukované historiky, spisovateli a v neposlední řadě také filmaři. Jen v Čechách vznikly desítky filmů, které jsou situovány do období první světové války a na tuto historickou událost se dívají z dosti odlišné perspektivy – od líčení boje československých legionářů za samostatný stát až po zesměšňování příslovečného rakouského šlendriánu.

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Frontové zázemí Rakouska-Uherska muselo vedle materiálního a zbrojního zabezpečení zajistit také péči o raněné vojáky, jejichž počet v průběhu války neustále rostl. V Pardubicích tak byla na zelené louce vybudována obří nemocnice, jež se skládala z 365 budov a rozkládala se na ploše 80 hektarů. Nemocnice, přezdívaná místními karanténa, představovala promyšlený komplex staveb s pevným řádem a organizací. Měli do ní být transportováni ranění přímo z fronty.

POZDRAV Z FRONTY

POZDRAV Z FRONTY

Pohlednice vydávané v době první světové války představují velice cenné svědectví o tomto konfliktu. Objevují se na nich nejen výjevy z mobilizace, ale i obrazy zákopů a zničených měst. Mohly sloužit k šíření válečné propagandy, ale i k dobročinným účelům. Pro statisíce vojáků a jejich příbuzných zase představovaly obrazovou formu komunikace, neboť si mohli nechat vytvořit pohlednici s vlastním portrétem. Unikátní sbírka válečných pohlednic se dnes nachází ve Východočeském muzeu v Pardubicích.

Vánoční zázrak na západní frontě

Vánoční zázrak na západní frontě

O Vánocích roku 1914 se na mnoha místech západní fronty odehrálo něco zcela výjimečného. Vojáci obou válčících stran, které od sebe dělilo často jen sto metrů, přestali střílet, vylezli ze svých zákopů a společně se oddali slavnostní náladě.

Tatínka, vrať nám zpátky!

Tatínka, vrať nám zpátky!

„U mnohých a mnohých stolů bude mezera, která už nikdy nebude vyplněna. Vzpomínat se bude letos při štědrovečerní večeři a myšlenky budou víc v minulosti a roztoulány daleko za horami v cizích krajích, než u přítomných. Leckde bude třeba potlačit deroucí se slzu, aby se dětem nezkazila radost. Evropské Vánoce 1914 bohdá zůstanou posledními, v nichž nelze dobře psáti o zrození křesťanské lásky a zpívat krásná slova: Pokoj lidem dobré vůle na zemi. Příští budou už veselejší,“ psaly na Štědrý den roku 1914 LIDOVÉ NOVINY.“ Bohužel se mýlily, naše předky čekaly ještě troje válečné Vánoce.

Co se jedlo za „Velké války“

Co se jedlo za „Velké války“

I když na rozdíl od druhé světové války nesužovaly civilisty v zázemí válečného konfliktu v letech 1914–1918 ničivé a nesmírně brutální letecké nálety na městské aglomerace, ani v této době nebyl život v týlu vůbec lehký. K základním starostem žen tehdy patřila otázka nasycení rodiny při katastrofálním stavu zásobování a při často rostoucí kalorické potřebě rodinných příslušníků využívaných jako náhrada pracovní síly mužů na frontách.

Poslední dva císaři

Poslední dva císaři

Stejně jako byly rozdílné charaktery, životní osudy i doba vlády, která těmto císařům byla vyměřena, byl i jejich odchod z tohoto světa značně odlišný.

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Brzy si připomeneme sté výročí úmrtí stařičkého mocnáře - císaře Františka Josefa I. (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916). Nejen o tom, jak vypadal jeho pohřeb, nám do speciálu PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA krásně napsal historik Jiří Rak. Připojujeme i úryvek z rozhovoru s Jiřím Rakem.