Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Ve východočeském městě fungovalo za první světové války malé zdravotnické městečko pro 10 000 raněných

Frontové zázemí Rakouska-Uherska muselo vedle materiálního a zbrojního zabezpečení zajistit také péči o raněné vojáky, jejichž počet v průběhu války neustále rostl. V Pardubicích tak byla na zelené louce vybudována obří nemocnice, jež se skládala z 365 budov a rozkládala se na ploše 80 hektarů. Nemocnice, přezdívaná místními karanténa, představovala promyšlený komplex staveb s pevným řádem a organizací. Měli do ní být transportováni ranění přímo z fronty.

 

pardubice3jpg.jpg

 

Rozvoj vojenského zdravotnictví sou­visí s válečnými konflikty 19. sto­letí. V roce 1809 se setkáváme se vznikem pomocných zdravotnických sil, jejichž hlavním úkolem bylo dostat raněné vojáky z bojiště. Stálé zdravotnické sbory působící u vojska můžeme datovat až do roku 1850. Od poloviny 19. století dochází k rozvoji vojenského lékařství a ke zlepšení vzdělání osob působících ve zdravotnické péči. Na sklonku století se již rozvíjí síť vojenských zdravotnických zařízení určených k léčbě a rekonvalescenci.

Z fronty do nemocnice
V době konfliktu se vojenští lékaři ocitali pod velkým tlakem, protože museli během krátkého okamžiku ošetřit velký počet zraněných. Často tak sahali k radikální amputaci poraněných končetin. Důvodem byla i tehdejší úroveň medicíny, která si stále nevěděla rady s infekcemi.
V případě zranění na frontě provedli první ošetření spolubojovníci za pomoci povinných zdravotnických balíčků. Raněný byl většinou provizorně obvázán a dopraven na obvaziště nebo na místo pro lehce zraněné, kde mu byla poskytnuta první pomoc. Způsob ošetření a další nakládání s raněným závisely na závažnosti zranění. Vážněji zranění se odesílali do polní nemocnice, která fungovala poblíž bojiště. Doléčení probíhalo v týlu, a to v záložních nemocnicích, ozdravovnách a lázních. Voják se mohl dostat do jakéhokoliv města v zázemí, kde fungovala vojenská nemocnice nebo léčebna.
Ranění se z frontových oblastí první světové války nejčastěji přepravovali po železnici. Vagony byly průchozí, aby se v nich mohli pohybovat ošetřovatelé. Součást vlakové soupravy tvořila i kuchyně se zásobami a lékárna. Na nádraží raněné prohlíželi lékaři, kteří je zároveň podle charakteru zranění roztřídili do nemocnic. Způsob transportu z nádraží do nemocnice závisel na druhu zranění. Lehčí případy mohly jít samy, zatímco těžce raněné přenášeli na polních nosítkách nebo převáželi do nemocnice na povozech. Obyvatelé měst v zázemí se tak stali svědky následků válečného běsnění.
Jedním z důležitých míst na vojenské mapě zdravotních ústavů „Velké války“ se staly i Pardubice. V listopadu 1914 byl vydán rozkaz vybudovat v Čechách barákovou nemocnici po vzoru obdobného zařízení ve Vídni. Při českém místodržitelství v Praze byl vytvořen zvláštní výbor, který měl rozkaz realizovat. Prvním krokem bylo vyhledání vhodného pozemku s dostatečnou výměrou, jenž by se nacházel poblíž železničního uzlu. Výbor zaměřil svoji pozornost na východní Čechy, neboť bylo doporučeno, aby nemocnice vznikla v rovinatém terénu. Do užšího výběru se dostala města Chrudim, Přelouč, Čáslav, Kolín a Pardubice.
Nakonec byly vybrány Pardubice, protože splňovaly většinu podmínek – ve městě byla zavedena kanalizace, vodovod a elektrické osvětlení. Navíc se zde přímo za nádražím nacházel velký pozemek, jenž patřil armádě a sloužil jako vojenské cvičiště. Původně se plánovalo zřídit ve východních Čechách dvě nemocnice – každou pro 5000 pacientů. Ale pozemky v Pardubicích byly tak rozsáhlé, že místodržitelství rozhodlo postavit pouze jednu nemocnici s 10 000 lůžky.
Baráková nemocnice nebyla jediným zdravotnickým zařízením na území Pardubic. Během první světové války zde vznikaly provizorní nemocnice především v prostorách škol. Například v Novoměstské škole vznikl lazaret s 200 lůžky a v budově reálky se nacházelo 600 míst pro raněné. Ošetřování zajišťovaly členky Červeného kříže i civilní osoby. První transport raněných do Pardubic dorazil již 31. srpna 1914. Po vybudování barákové nemocnice vytíženost těchto rezervních nemocnic klesla a některé prostory byly vráceny svému původnímu účelu, další se využívaly pro rekonvalescenci pacientů.
Projekt pardubické barákové nemocnice byl inspirován zkušenostmi z Vídně, kde fungovala obdobná nemocnice s kapacitou pouze 2000 lůžek. Při plánování vojenské nemocnice v Pardubicích se pamatovalo na hygienické vybavení, které sledovalo trendy soudobé lékařské vědy. Protože největší obavy obyvatel města vzbuzovalo možné rozšíření nakažlivých nemocí mimo zdravotnické zařízení, byl postaven speciální pavilon pro nemocné s nakažlivými chorobami, jako byl tyfus, cholera či úplavice. Kvůli úsporným válečným opatřením nebylo možné vytvořit nákladné budovy, proto byl pro výstavbu jednotlivých pavilonů použit co nejlevnější materiál jako dřevo a lepenka. Důležitá byla i rychlost a zmíněný materiál tyto nároky splňoval.
Výstavba začala koncem listopadu 1914 a pověřeno jí bylo Konsorcium pro výstavbu válečné nemocnice v Pardubicích. Mezi členy konsorcia patřily firmy z Prahy a Pardubic a v jeho čele stanul architekt Josef Paroulek, jenž měl zkušenosti z budování barákové kolonie v Chocni pro válečné uprchlíky z Haliče a Bukoviny. Projekt se začal realizovat počátkem prosince 1914. Stavitelé se museli vyrovnat s nepřízní počasí, především s mrazy, a také s potížemi při dodávce potřebného materiálu, jež byly způsobeny válkou. Také se nedostávalo kvalifikovaných dělníků, neboť většina mužů byla odvedena na frontu. Přesto na jaře 1915 stálo již všech 198 plánovaných nemocničních baráků, zbývalo dokončit interiéry a chyběly jen administrativní a hospodářské budovy. Dne 14. června 1915 se konalo slavnostní otevření. Nové nemocniční městečko se rozkládalo na ploše 800 000 m2 (80 hektarů) a tvořilo jej celkem 365 budov. Kromě pavilonů pro pacienty se zde nacházely ubytovny personálu, ošetřovny a kanceláře. Areál nemocnice byl rozdělen na pět samostatných oddělení, přičemž každé z nich disponovalo 2000 lůžky.

 

pardubice2jpg.jpg
Interiér jednoho z nemocničních pavilonů

 

 

„Čistá“ a „nečistá“ čtvrť
V první zóně, umístěné na severu komplexu co nejblíže k hlavní železniční trati, stály baráky ve třech řadách a svou delší stranou byly orientovány ze západu na východ. Z pavilonů situovaných nejblíže k nádraží sloužilo osm jako „pozorovací“ pro pacienty s podezřením na nakažlivou nemoc. Ve zbylých čtyřech zónách stály baráky ve dvou řadách. Součástí areálu nemocnice se stala i bakteriologická stanice, jež sloužila k identifikaci nakažlivých nemocí.
První oddělení bylo chirurgické a tvořilo jej 42 baráků. Druhé bylo zaměřeno na kožní a pohlavní choroby a k dispozici mělo 36 pavilonů. Třetí oddělení sloužilo potřebám ORL a psychiatrie, čtvrtá sekce se zaměřovala na doléčování a pátá sloužila jako karanténa. Třetí až páté oddělení měly každé po 40 barácích. Pro lepší orientaci byla jednotlivá oddělení barevně odlišena.
Mezi pavilony vedly ulice. Hlavní třída byla široká 25 metrů, vedlejší ulice měly šířku 16 metrů. Kolem nich byly vysázeny stromy a keře. V areálu se nacházela i různá náměstíčka a prostranství osázená zelení, jež měla nemocným zpříjemnit pobyt. Mezi jednotlivými budovami vedly chodníky vydlážděné bílými cihlami a volná prostranství byla vysázena travou. V tomto případě se jednalo o hygienické opatření, jež mělo zabránit vzniku prachu.
Městečkem procházely dvě železniční trati. Kolej na východní straně vedla k pěti přejímacím nádražním budovám a říkalo se jí „kolej nečistá“. Oproti tomu železnice na západní straně nesla označení „kolej čistá“ a vedla oblastí, kde již nehrozilo nebezpečí nákazy. Tuto část tvořily především hospodářské a administrativní budovy. „Čistá kolej“ byla určena pro zásobování městečka a sloužila i pro odvoz vyléčených pacientů. Z toho vyplývá, že i městečko samotné bylo rozděleno na část „nečistou“ a „čistou“. V té první se nacházely především nemocniční baráky, operační pavilony a márnice, ve druhé části bydleli lékaři, ošetřovatelský i úřednický personál a byla zde umístěna též pekárna, prádelna a chladírna masa s vlastní výrobou ledu. Obě části byly odděleny plotem a prostorem, kde se nacházely společné budovy. Tudy procházeli i uzdravení vojáci.
Nejdůležitější budovy příjmu pacientů představovala samostatná nádraží, kde zastavoval vlak s raněnými. Součástí byla velká čekárna a jídelna, kde nemocní dostávali občerstvení a odevzdávali osobní vojenské doklady. S nádražní halou těsně sousedil lázeňský trakt, kde byl každý voják ostříhán, oholen a vysvlečen. Po koupeli dostal čisté nemocniční prádlo a byl přidělen do některého z nemocničních baráků podle určeného druhu zranění či nemoci. Při podezření na infekční chorobu byl nemocný umístěn v jednom z osmi pozorovacích pavilonů.
Každý nemocniční barák tvořila dvě křídla, složená ze sálu pro 25 lůžek a předsíně s koupelnami a toaletami. Střed sloužil oběma křídlům společně. Nacházely se zde pokoje pro lékaře a ošetřovatelku, sklady čistého prádla a čajová kuchyně určená k úpravě jídel. Časem vznikaly v některých pavilonech také čítárny a kaple. V areálu nemocnice byly postaveny tři operační pavilony, přičemž jeden byl určen pro operace infikovaných osob a byl umístěn v první zóně, zbylé dva stály v osách hlavních tříd. V každém pavilonu se nacházely dva operační sály, rozdělené sterilizační místností, a dále síň sloužící jako obvaziště, kde se pacientům dávala narkóza. Operační pavilony byly vybaveny rentgenem a ústředním topením a patřily k nim i prostory pro lékaře a ošetřovatelky.
Každé nemocniční oddělení mělo samostatnou kuchyň vybavenou osmi kotli o obsahu 350 litrů a dále velkým sporákem pro úpravu jídel a pečení, nechyběla ani pec na moučníky a cukrovinky. Kuchyně byly projektovány tak, aby denně poskytly výživu třem tisícům osob. S kuchyní sousedila umývárna nádobí, vybavená teplou a studenou vodou, a výdejna jídla. Nedaleko se nacházely skladové prostory pro potraviny a uhlí. Jídlo se nemocným rozváželo na zvláštních vozících do předávacích domků, aby se dosáhlo úplné izolace „čistého oddělení“ od „nečistého“. V těchto domcích převzaly vozíky sestry a následně jídlo rozdělily mezi pacienty podle pokynů lékaře. Prázdné nádoby se vracely do předávacích domků, kde prošly důkladnou dezinfekcí.
Pro potřeby personálu a hostů sloužila nemocniční kantýna postavená v severozápadním traktu poblíž ústřední kanceláře. Dá se říci, že tato budova fungovala jako restaurace, byl tu k dispozici i kulečníkový stůl a v létě mohli zákazníci využít k posezení verandu.
Mezi zvláštní vybavení barákové nemocnice patřily tzv. průchodní budovy, jež sloužily jako místo dezinfekce pro personál po pobytu v „nečisté části“, a byly opatřeny šatnami a kabinami se sprchou. Těmi byly vybaveny i propouštěcí domy. Voják se umyl a vyměnil nemocniční prádlo za čisté, po koupeli odcházel do čekárny, kde trávil čas před odjezdem příslušného vlaku. Tato místnost byla vybavena restaurací s ústředním topením a rozvodem teplé vody.
Součástí každého oddělení byly spalovací pece určené k likvidaci veškerého odpadu. Materiál se sem dovážel ve speciálních nádobách, které po vyprázdnění prošly dezinfekcí. Spalovny měly komíny vysoké 18 metrů a pálily se v nich i amputované části lidských těl.
Nezbytnou součástí nemocničního areálu byly dvě vysokokapacitní prádelny, které dokázaly během jedné dvanáctihodinové směny vyprat 8000 kg prádla a zároveň 6000 kg prádla vydezinfikovat. Také prací zařízení byla umístěna ve dvou různých zónách – „čistá“ prádelna se nacházela v severozápadní části nemocnice a „špinavá“ infekční v prvním bloku v přechodovém pásmu. Prádlo se zde nejprve třídilo a namáčelo v dezinfekčních kádích, poté se vyvařilo a prošlo párou, která měla zničit zbytek choroboplodných zárodků. Po tomto procesu přešlo do „čisté“ prádelny, kde se znovu vypralo, vyždímalo a vyžehlilo.

 

pardubice1jpg.jpg
Kvůli úsporným válečným opatřením byly při výstavbě použity levnější materiály, především dřevo.

 

 

Denně až sto vlaků raněných
Jak je zřejmé z výše popsaného, karanténa představovala samostatné město. Vedle ní byl vybudován i nový vojenský hřbitov rozdělený na oddělení podle náboženského vyznání. Jedna část byla vyhrazena i pro muslimy, kteří zde mohli být pohřbíváni podle islámských zvyků.
Zajímavou kapitolou je i personál nemocnice. Působily zde známé osobnosti, jako byl chirurg František Messany, v oddělení pohlavních nemocí bychom nalezli profesora Vítězslava Janovského a oddělení bakteriologické s prosekturou bylo svěřeno Jaroslavu Hlavovi. Mezi ošetřovatelským personálem krátce působila i dcera budoucího prvního československého prezidenta Alice Masaryková, jež své zážitky popsala v deníku. V pardubické karanténě pobýval po svém návratu z Ruska i spisovatel Jaroslav Hašek.
Kromě zdravotnického, úřednického a servisního personálu v nemocnici působili i pardubičtí hasiči, kteří podle mobilizačního plánu zajišťovali transport raněných v rámci areálu. Sbor musel být kvůli povolání řady členů do armády posílen o hasiče z okolí. Celkem se do lokálního transportu nemocných a raněných zapojilo 107 hasičů. Od ledna 1916 byli pardubičtí hasiči rozděleni na dvě skupiny – jedna sloužila požadavkům města a druhá v počtu 29 mužů obstarávala transport a manipulaci s raněnými v karanténě. K zásahu hasičů proti ohni v areálu barákové nemocnice došlo 8. února 1917, kdy začala hořet nádražní budova č. 2. Pardubickým hasičům se podařilo zachránit dvě křídla, přičemž střední část, kde požár vypukl kvůli vadné izolaci, byla zničena.
Od roku 1917 dochází v Pardubicích ke změně pohledu na vojenskou nemocnici. Soužití barákové nemocnice a města se zkomplikovalo především kvůli nedostatečnému zásobování. V tisku se začínají objevovat články na toto téma. Pranýřuje se v nich skupování potravin na pardubických trzích personálem nemocnice. Autor jednoho článku uvádí, že při stanovení dodávek potravin pro město se nepočítalo s existencí nemocnice a jejího personálu. Do města chodili nakupovat i někteří pacienti. Baráková nemocnice měla být zcela samostatným městem, nezávislým na svém okolí. Tyto ambiciózní plány se nikdy nepodařilo naplnit nejen kvůli válce, neboť prosazení úplné izolace bylo těžko proveditelné.

 

Celý článek si přečtete v tištěném speciálu. Objednáte zde, nebo telefonicky na 257 312 206

Martina Halířová, foto Východočeské muzeum Pardubice

První světová válka - výběr z článků

František Gellner

František Gellner

Františka Gellnera ve školním literárním dějepise a následně i v obecném povědomí provází pověst bouřliváka, jenž ve svých básních věrně zachytil svůj život plný alkoholových excesů a holek nezřídka pochybné pověsti. Romantickou legendu pomáhá přiživovat také spisovatelův konec: jak známo, František Gellner se ztratil na haličské frontě brzy po začátku „Velké války“.

ZVÍŘATA VE VÁLCE

ZVÍŘATA VE VÁLCE

První světová válka nepřinesla utrpení jen lidem. Zataženy do ní byly i tisíce zvířat – koní, oslů, volů, mul, mezků, psů a dokonce i holubů. Přepravovali zbraně, munici a proviant, vyhledávali na bojišti raněné a dopravovali je do polních lazaretů, působili také jako kurýři.

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka se svým stoletým výročím definitivně stává „historií“, neboť už nežijí její přímí pamětníci. Pro budoucí generace tak vedle dobových deníků, dopisů či vzpomínek zůstanou zachovány obrazy „Velké války“ vyprodukované historiky, spisovateli a v neposlední řadě také filmaři. Jen v Čechách vznikly desítky filmů, které jsou situovány do období první světové války a na tuto historickou událost se dívají z dosti odlišné perspektivy – od líčení boje československých legionářů za samostatný stát až po zesměšňování příslovečného rakouského šlendriánu.

POZDRAV Z FRONTY

POZDRAV Z FRONTY

Pohlednice vydávané v době první světové války představují velice cenné svědectví o tomto konfliktu. Objevují se na nich nejen výjevy z mobilizace, ale i obrazy zákopů a zničených měst. Mohly sloužit k šíření válečné propagandy, ale i k dobročinným účelům. Pro statisíce vojáků a jejich příbuzných zase představovaly obrazovou formu komunikace, neboť si mohli nechat vytvořit pohlednici s vlastním portrétem. Unikátní sbírka válečných pohlednic se dnes nachází ve Východočeském muzeu v Pardubicích.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

S historikem Martinem Kovářem o příčinách „Velké války“, o tom, zda se jí dalo zabránit, v čem byla jiná než války předchozí, jak proměnila politickou mapu Evropy a jaké tři zhoubné „ismy“ přivedla na svět.

Vánoční zázrak na západní frontě

Vánoční zázrak na západní frontě

O Vánocích roku 1914 se na mnoha místech západní fronty odehrálo něco zcela výjimečného. Vojáci obou válčících stran, které od sebe dělilo často jen sto metrů, přestali střílet, vylezli ze svých zákopů a společně se oddali slavnostní náladě.

Tatínka, vrať nám zpátky!

Tatínka, vrať nám zpátky!

„U mnohých a mnohých stolů bude mezera, která už nikdy nebude vyplněna. Vzpomínat se bude letos při štědrovečerní večeři a myšlenky budou víc v minulosti a roztoulány daleko za horami v cizích krajích, než u přítomných. Leckde bude třeba potlačit deroucí se slzu, aby se dětem nezkazila radost. Evropské Vánoce 1914 bohdá zůstanou posledními, v nichž nelze dobře psáti o zrození křesťanské lásky a zpívat krásná slova: Pokoj lidem dobré vůle na zemi. Příští budou už veselejší,“ psaly na Štědrý den roku 1914 LIDOVÉ NOVINY.“ Bohužel se mýlily, naše předky čekaly ještě troje válečné Vánoce.

Co se jedlo za „Velké války“

Co se jedlo za „Velké války“

I když na rozdíl od druhé světové války nesužovaly civilisty v zázemí válečného konfliktu v letech 1914–1918 ničivé a nesmírně brutální letecké nálety na městské aglomerace, ani v této době nebyl život v týlu vůbec lehký. K základním starostem žen tehdy patřila otázka nasycení rodiny při katastrofálním stavu zásobování a při často rostoucí kalorické potřebě rodinných příslušníků využívaných jako náhrada pracovní síly mužů na frontách.

Poslední dva císaři

Poslední dva císaři

Stejně jako byly rozdílné charaktery, životní osudy i doba vlády, která těmto císařům byla vyměřena, byl i jejich odchod z tohoto světa značně odlišný.

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Brzy si připomeneme sté výročí úmrtí stařičkého mocnáře - císaře Františka Josefa I. (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916). Nejen o tom, jak vypadal jeho pohřeb, nám do speciálu PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA krásně napsal historik Jiří Rak. Připojujeme i úryvek z rozhovoru s Jiřím Rakem.

Inzerce
banner_predplatne