První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka se svým stoletým výročím definitivně stává „historií“, neboť už nežijí její přímí pamětníci. Pro budoucí generace tak vedle dobových deníků, dopisů či vzpomínek zůstanou zachovány obrazy „Velké války“ vyprodukované historiky, spisovateli a v neposlední řadě také filmaři. Jen v Čechách vznikly desítky filmů, které jsou situovány do období první světové války a na tuto historickou událost se dívají z dosti odlišné perspektivy – od líčení boje československých legionářů za samostatný stát až po zesměšňování příslovečného rakouského šlendriánu.

 

film1jpg.jpg
Scéna útoku legionářů ve filmu ZBOROV připomíná dobové fotografie či autentické dokumentární záběry z první světové války.

 

Ač se to zdá těžko uvěřitelné, první český hraný film o první světové válce vznikl již pouhých pár týdnů po jejím skončení – v prosinci 1918. Jmenoval se ČESKOSLOVENSKÝ JEŽÍŠEK a pro společnost Excelsiorfilm jej natočil herec a režisér Richard F. Branald. Krátkometrážní snímek zobrazoval příběh československého legionáře, který se o Vánocích roku 1918 vrací do své osvobozené vlasti. Jelikož měl film premiéru již 20. prosince, jeho tvůrci při jeho natáčení fakticky nevytvářeli obraz minulosti, ale „obraz budoucnosti“, neboť k návratu filmového legionáře, představovaného Vladimírem Pospíšilem--Bornem, mělo teprve dojít. Legionářova syna ztvárnil režisérův syn Adolf Branald, pozdější známý spisovatel, za kamerou zase stál budoucí úspěšný režisér Svatopluk Innemann. Přestože je ČESKOSLOVENSKÝ JEŽÍŠEK dnes pokládán za nezvěstný, představoval první snímek žánru, který byl později pojmenován „legionářský film“.

Legionáři versus Švejk
Další český film s tématem první světové války představoval snímek NA POMOC DOHODĚ (1919) režírovaný Gabrielem Hartem, který je dnes taktéž nezvěstný. Je však známo, že ve filmu vystupovala významná osobnost československého zahraničního odboje, kapitán Viktor Emanuel Voska, jenž zde hrál sám sebe. Obdobný postup byl zvolen i při natáčení filmu režiséra Václava Binovce ZA SVOBODU NÁRODA (1920), který zobrazoval osudy českého studenta povolaného do rakousko-uherské armády. Modelový příběh českého vlastence, jenž po příchodu na frontu přeběhne k Rusům a posléze vstoupí do československých legií, je doplňován scénami reálných historických událostí. Jelikož autentické záběry těchto historických situací neexistovaly, byly pro tento film speciálně vytvořeny – Václav Klofáč tak sehrál své zatčení ze září 1914 a Karel Kramář zase předvedl, kterak trpěl ve vídeňském žaláři. Před kameru se však postavil i T. G. Masaryk, jelikož tvůrci filmu chtěli pořídit detailní záběry jeho vystoupení na shromáždění československých dobrovolníků v Chicagu, jež se konalo na podzim 1918. Tato sekvence bývá někdy označována za autentickou, ačkoliv byla natočena až v červnu 1920 v Královské zahradě na Hradčanech.
Film ZA SVOBODU NÁRODA představoval jakousi obrazovou kroniku boje za samostatné Československo a obsahoval tudíž vlastenecké motivy jako byla přísaha hlavního hrdiny Jiřího Voldána, že zůstane věrný národním zájmům. Tu si na mladém studentovi vyžádá jeho matka, když odchází do rakouské armády. Ani další děj filmu nepostrádá symbolickou rovinu – Voldán se zamiluje do mladé slovenské lékařky, která posléze padne při bojích na jižním Slovensku na jaře 1919. Zároveň Binovcův snímek obsahoval na svoji dobu dosti výjimečné bojové scény, na jejichž natáčení spolupracovalo ministerstvo obrany. Nechyběly ani dramatické momenty jako bylo Voldánovo zadržení rakousko-uherskou hlídkou a jeho následné osvobození, které jej zachránilo před popravou. ZA SVOBODU NÁRODA tak bývá označován za nejlepší legionářský film těsně poválečného období. Ve stejné době vznikl ještě film režiséra Rudolfa Měšťáka LEGIONÁŘ (1920) a také nedochovaný snímek ZA ČEST VÍTĚZŮ (1921), jenž se věnoval zapojení legionářů do „normálního“ života po návratu do vlasti.
K desátému výročí vzniku Československa byl pod patronací ministerstva národní obrany natočen podle námětu a scénáře legionářského spisovatele Rudolfa Medka film ZA ČESKOSLOVENSKÝ STÁT. Námět filmu byl předložen ke schválení T. G. Masarykovi, ten však do něj (údajně z důvodu časové zaneprázdněnosti) nikterak nezasáhl. Do filmu, který poprvé v dějinách české kinematografie zobrazoval bitvu u Zborova, byla zakomponována řada dokumentárních záběrů včetně návratu T. G. Masaryka do vlasti. Tři modelové postavy – kováře, rolníka a dělníka, kteří se vracejí domů jako ruský, francouzský a italský legionář, ztvárnili amatérští herci, jejichž jména nejsou známa. Snímek byl ovšem filmovou publicistikou zkritizován pro slabý scénář a nepřirozené dialogy, filmoví historici jej dnes označují za debakl či fiasko.
Naproti tomu se příznivému přijetí dostalo prvním filmovým adaptacím Haškova Švejka v hlavní roli s Karlem Nollem. Filmy DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1926) a ŠVEJK NA FRONTĚ (1926), natočené režisérem Karlem Lamačem, vyvolaly tak velký divácký zájem, že se dočkaly dvou pokračování – ŠVEJK V RUSKÉM ZAJETÍ (1926) a ŠVEJK V CIVILU (1927). Ta vycházela ze Švejkových příběhů, které v návaznosti na Haškův nedokončený román napsal novinář Karel Vaněk. Nollovo ztvárnění titulní postavy zaujalo nejen diváky, ale i filmovou kritiku. „Dal Haškově geniální postavě kongeniální interpretaci. Dosáhl-li Švejk té popularity, jaké právě dosáhl, bylo to z velké části i zásluhou Nollovou, který je pro nás neodlučitelný od postavy dobrého vojáka. Každý zná Vlastu Buriana a každý zná Švejka: to jest – nikdo neví, jak Švejk vypadal, ale každý ví, jak vypadá Nollův Švejk. Tisíci biografů projde Karel Noll a každý v něm uvidí svého Švejka. Noll dovede Haškovu postavu nejlépe prostorově vymodelovat“, psalo se v jedné z nich. Zatímco legionářské filmy zůstaly omezeny na domácí československé publikum, „švejkovské“ snímky se dočkaly uvedení i v Německu a Rakousku, kde zaznamenaly nevšední divácký úspěch. „Kdekoliv se hrál, oznamovány byly vyprodané domy a prolongace. Jest to poprvé, kdy německá kritika přiznala českému filmu 100 % úspěch a věnovala mu pozornost jako skutečné filmové události,“ psal Český filmový zpravodaj o tom, jak byl v Berlíně promítán film ŠVEJK NA FRONTĚ.
Posledním legionářským filmem němé éry se stal PLUKOVNÍK ŠVEC, natočený na přelomu let 1929/1930 režisérem Svatoplukem Innemannem. Vycházel ze stejnojmenné divadelní hry Rudolfa Medka. Stejně jako v inscenaci této hry v Národním divadle ztvárnil i ve filmu hlavní roli Bedřich Karen. Film zobrazoval boje československých legionářů s bolševiky – objevili se zde kupříkladu herci představující V. I. Lenina nebo Lva Trockého. Film vrcholil obrazem tzv. aksakovské tragédie, při níž část legionářů odmítla svému veliteli plukovníku Josefu Švecovi poslušnost, a ten se v reakci na demoralizaci svých vojáků 25. října 1918 zastřelil. Film byl diváky nadšeně přijímán – při obrazech bojových úspěchů Čechoslováků v kinech zazníval potlesk. Legionáři jsou ve filmu zobrazeni jako hrdinové, zatímco bolševici jsou zde vykresleni jako krvežízniví sadisté – rudý komisař místo těžítka používá lidskou lebku. Není bez zajímavosti, že v sovětském filmu ČAPAJEV, natočeném v roce 1934, jsou válčící strany zobrazeny přesně opačně – českoslovenští legionáři zde zbaběle prchají jen poté, co se na voze taženém koňmi objeví legendární bolševický vojevůdce.

 

film2jpg.jpg
Steklého adaptace Haškova Švejka se těší dodnes diváckému zájmu zejména díky výkonu Rudolfa Hrušínského.

 

 

Nezapomeňte na Zborov!
S nástupem zvukového filmu počátkem třicátých let získala válečná tématika na stříbrném plátně na větší atraktivitě, neboť zvukové efekty umožňovaly zprostředkovat divákům bojové scény s větší autenticitou nežli tomu bylo u němého filmu. Dne 25. prosince 1931 se za přítomnosti T. G. Masaryka konala slavnostní premiéra prvního zvukového legio­nářského filmu TŘETÍ ROTA, který podle stejnojmenného románu Josefa Kopty natočil režisér Svatopluk Innemann. Film však nemohl pojmout celou sedmisetstránkovou knižní předlohu, a tak se jeho tvůrci zaměřili pouze na některé události, které prožívali příslušníci legionářské třetí roty v Rusku a během tzv. sibiřské anabáze. Důležitou část filmu představovala scéna bitvy u Zborova. Ve filmu bylo zdůrazněno, že přítomnost českých vojáků na různých válčících stranách mohla vést až k rodinným tragédiím – jeden z legionářů zde zabije v rakouském vojákovi svého vlastního bratra. TŘETÍ ROTA měla poměrně exkluzivní herecké obsazení (Otomar Korbelář, Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Emil Artur Longen, Jindřich Plachta) a byla kladně hodnocena jak filmovou kritikou, tak i diváky. Proti filmu však protestovali komunisté, protože nezobrazoval bolševickou revoluci nikterak pozitivně a zkoumal též motivace legionářů, kteří se připojili k bolševikům.
Boj ruských legionářů s bolševiky zobrazoval též snímek JÍZDNÍ HLÍDKA (1936), který podle stejnojmenné divadelní hry Františka Langera natočil Václav Binovec. Příběh skupinky československých legionářů bránících se přesile sice ukazuje ukrutnosti bolševiků, zároveň ale vyslovuje myšlenku, že slovanské národy by měly spíše spolupracovat než se navzájem vraždit. Téma první světové války se objevilo také v životopisném filmu MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK (1935) režiséra Jana Svitáka, který vedle životního příběhu klíčové osobnosti československé zahraniční akce obsahoval poměrně zručně natočené bojové scény z front první světové války.
Stranou pozornosti filmařů nezůstávala ani dramata odehrávající se za první světové války v rakouském zázemí. Binovcův film PORUČÍK ALEXANDER RJEPKIN (1937) tak zobrazoval příběh zraněného českého legionáře, který se po zajetí rakousko-uherskou armádou vydává za Rusa a nakonec je usmrcen během operace českým vlasteneckým lékařem. Ten jej porušením Hippokratovy přísahy zachrání od potupné oprátky, která by jej jako odhaleného dezertéra čekala. Protihabsburský odboj, včetně závěrečného revolučního vystoupení lidových mas, popisoval zase Innemannův snímek PÍSNIČKÁŘ z roku 1932. Jeho hlavní postavu, vlasteneckého vládního radu, který v přestrojení za písničkáře podrývá v pražských ulicích monarchii a organizuje protihabsburský odboj, ztvárnil populární písničkář Karel Hašler. Film tak ukazoval, že za zdánlivou loajalitou se ve skutečnosti mohla skrývat odbojová činnost. Ve třicátých letech pokračovalo humorné zobrazování první světové války, a to formou další adaptace Haškova Švejka. Jelikož Karel Noll v únoru 1928 zemřel, prvním ozvučeným Švejkem filmového plátna se pod režijní taktovkou Martina Friče stal Saša Rašilov, kterému sekundoval Hugo Haas v roli věčně opilého Katze, na nátlak církve pozměněného z polního kuráta na štábního lékaře.
Nejvýznamnější – a zároveň nejnákladnější legionářský film vznikl v krizovém roce 1938. Jmenoval se ZBOROV a podle námětu Rudolfa Medka jej natočili režiséři Jiří Slavíček a J. A. Holman. Film byl připravován již o dva roky dříve a měl být uveden do kin k dvacetiletému výročí bitvy u Zborova, tedy v červenci 1937, příprava filmu se však pozdržela a natáčení začalo až v létě 1938. Do kin byl uveden začátkem roku 1939, tedy v období tzv. druhé republiky, což jeho výslednou podobu značně ovlivnilo – z filmu musely být odstraněny protiněmecké narážky a místo původně plánovaného díla vyzývajícího k odhodlání bránit republiku i za cenu nejvyšší oběti působila konečná verze ZBOROVA jako apel na národní jednotu s protiválečným akcentem. Film zobrazoval příběh modelové rodiny Kalinových, kterou osudově rozdělí první světová válka. Zatímco Jeník (Vladimír Šmeral) těsně před mobilizací uprchne do Ruska, aby nemusel narukovat, jeho bratr Pavel (Ladislav Boháč) loajálně slouží v rakousko-uherské armádě. Když vejde v Čechách ve známost, že Jeník dobrovolně vstoupil do československých legií, je jeho otec (František Smolík), zaměstnanec plzeňské Škodovky, perzekuo­ván. Oba bratři se pak potkají na zborovském bojišti, jejich společný návrat do vlasti v legionářských uniformách již zůstal pouze ve scénáři a natočen nebyl.
ZBOROV dává divákovi nahlédnout jak do zázemí, tak do frontových zákopů. Na rakouské straně fronty je mimo jiné zachycen vojenský soud nad jedním z legionářů, na ruské zase vidíme formování československých dobrovolnických jednotek. Jednoho z těchto dobrovolníků ztvárnil herec Jaroslav Sadílek, který bude nedlouho po natočení ZBOROVA vystaven obdobným dramatům jako legionáři v době první světové války – za účast v protinacistickém odboji bude v březnu 1941 zatčen gestapem a pro zpravodajskou činnost ve prospěch USA o dva roky později popraven v Berlíně.
Vrchol filmu pak představuje obraz bitvy u Zborova. Tvůrci se snažili držet historických reálií – během porady štábu se tak na plátně objeví kopie skutečné historické mapy, která zobrazovala rozmístění legionářských jednotek před jejich prvním bojovým vystoupením na východní frontě. Samotná scéna bitvy je natočena dosti působivě a filmoví historikové ji dnes označují za vojensko-historický dokument, neboť zobrazovala skutečnou taktiku legionářských oddílů. Dle úvodních titulků se na natáčení podílelo 10 000 vojáků československé armády.
Film je samozřejmě prodchnut patosem typickým pro tehdejší dobu a nezřídka obsahuje i deklamativní projevy určené divákům, při nichž se herci dívají přímo do kamery. Takový je i závěr filmu, kdy jeden z umírajících legionářů, obklopený bratry Kalinovými, vyzývá diváky, aby nezapomněli na Zborov. Tento apel měl v době uvedení filmu do kin opodstatnění, neboť dva měsíce po premiéře došlo k okupaci Čech a Moravy a vyhlášení protektorátu. Jedním z prvních filmů, jejichž promítání nacisté v nově zřízeném útvaru zakázali, byl právě ZBOROV. Spolu s ním bylo v protektorátních kinech zakázáno promítání legendárního francouzského filmu VELKÁ ILUZE (1937), jenž byl situován taktéž do první světové války a pro své pacifistické poselství byl německým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem označen za filmového nepřítele číslo jedna. ZBOROV představoval poslední z legionářských filmů, speciálního žánru prvorepublikové kinematografie. V těchto snímcích samozřejmě představují legionáři kladné postavy, zatímco důstojníci rakousko-uherské armády zde bývají vykresleni jako zupáci a krutí lidé, kteří s potěšením týrají vojáky slovanského původu. První světová válka je zde sice zobrazena jako nelítostný boj, někdy dokonce bratrovražedný, díky statečnosti a obětavosti československých dobrovolníků ale nakonec vede ke vzniku samostatného státu. S filmem ZBOROV na dlouhá desetiletí postavy československých legionářů ze stříbrného plátna mizí.

 

film3jpg.jpg
Poslední chvíle života následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželky Žofie Chotkové ve filmu SARAJEVSKÝ ATENTÁT

 

 

Od komedie k protiválečnému dramatu
Nejen v období protektorátu, ale ani po skončení druhé světové války a po komunistickém převratu v únoru 1948 nenastaly pro filmy s tematikou první světové války nikterak příznivé časy. Z někdejších nepřátelských bolševiků se stali „spojenci na věčné časy“ a z československých legionářů pro změnu bojovníci proti „světovému pokroku“. Nejinak tomu bylo i s těmi, kteří zůstali věrni habsburské monarchii a bojovali „za císaře pána“ – ti zase představovali „služebníky reakce“ (že k nim patřil i „první dělnický prezident“ Klement Gottwald se nepřipomínalo). Proto v první polovině padesátých let filmové obrazy první světové války v české hrané kinematografii nenajdeme. Změna přichází až s třetí adaptací Švejka, neboť Haškův humor se zdál být vhodným prostředkem k demaskování Rakouska- -Uherska. Filmy Karla Steklého DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956) a POSLUŠNĚ HLÁSÍM (1957) si díky vynikajícímu výkonu Rudolfa Hrušínského v titulní roli získaly velkou diváckou oblibu a dnes prakticky zastínily předchozí filmová zpracování, včetně loutkového filmu Jiřího Trnky z roku 1954, kterému propůjčil hlas Jan Werich. Steklého filmy zesměšňují habsburskou monarchii a zupáctví rakouských důstojníků, kteří jsou zde představováni jako opilci, prostopášníci a hlupáci. První světová válka je tak ve Steklého filmech zobrazena prostřednictvím těžkopádného a někdy až křečovitého humoru.
Ironický pohled na první světovou válku reprezentuje i další český film inspirovaný Jaroslavem Haškem, jenž byl tentokrát realizován v koprodukci se Sovětským svazem. Jedná se o dnes již pozapomenutý snímek VELKÁ CESTA, který v roce 1962 natočil režisér Jurij Ozerov. Hrdinou tohoto životopisného filmu není ovšem Švejk, nýbrž sám spisovatel, představovaný Josefem Abrhámem. Divák tak sleduje řadu situací známých z nejslavnějšího Haškova románu, jež ale prožívá samotný autor. Peripetiemi „Velké války“ s ním prochází Josef Strašlipka, ztvárněný Rudolfem Hrušínským, který měl inspirovat Haška k postavě dobrého vojáka Švejka. Válka, včetně frontových scén, je zde pojata dosti komicky – stačí připomenout scénu, v níž deset ozbrojených ruských vojáků přemlouvá Haška dojícího v zákopu krávu, aby je „vzal do zajetí“, jelikož už nechtějí bojovat za svého cara. Komika VELKÉ CESTY je daleko lehčí a hravější nežli humor Steklého „švejkovských“ filmů, a až se nechce věřit tomu, že ji režíroval člověk, jenž se později proslavil natáčením velkofilmů oslavujících vítězství Rudé armády. I když zde je „povinná“ ideologická sekvence s komunistickým funkcionářem Sverdlovem, najdeme tu zároveň řadu scén, jež parodují nejen poměry v rakousko-uherské armádě, ale i v armádě ruské a posléze bolševické. Československé legie jsou zde ale zobrazeny jako útočiště někdejších rakouských zupáků, stejně jako úředníci pražského policejního aparátu, kteří (včetně udavače Brettschneidera) slouží první republice zrovna tak vehementně jako předtím monarchii. Na druhou stranu ani Jaroslav Hašek se v Ozerovově filmu nechová jako typický komunistický funkcionář.
O dva roky později natočil režisér Martin Frič film HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK (1964), který pojednával o vzpouře českých vojáků v Rumburku v květnu 1918. Přestože námět filmu vytvořil spisovatel Jiří Procházka, pozdější autor postavy majora Zemana, nevyznívá zde Rumburská vzpoura jako pokus o komunistické povstání, jak byla tato událost vysvětlována poúnorovým dějepisectvím. Motivací revoltujících vojáků je ve Fričově filmu spíše všeobecná únava z války a neochota dále prolévat krev „za císaře pána“ nežli touha šířit komunistické myšlenky. To také nakonec způsobí porážku vzpoury – většina vojáků se chce navrátit domů, a nikoli pokračovat v bratrovražedném boji. Postavu rakouského generála řídícího potlačení vzpoury si zahrál Zdeněk Štěpánek, který naopak sloužil za první světové války v československých legiích v Rusku. Oko diváka zajisté potěšila vystoupení vinárenské zpěvačky v podání Jiřiny Bohdalové, k realitě vyčerpaného a vyhladovělého zázemí však měly tyto obrazy dosti daleko.
S Fričovým filmem téma první světové války na dlouhou dobu z české kinematografie zmizelo. Objevilo se až téměř po deseti letech ve velkofilmu SARAJEVSKÝ ATENTÁT (1975), který v československo-jugoslávské koprodukci natočil režisér Veljko Bulajić. Dvouhodinový film zobrazoval jednak historické události, jež vedly k atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu a jeho manželku, zároveň zachycoval život v Rakousku-Uhersku a na Balkáně v předvečer první světové války. SARAJEVSKÝ ATENTÁT lákal na mezinárodní herecké obsazení – Františka Ferdinanda zde ztvárnil kanadský herec Christopher Plummer, známý z historických velkofilmů jako BITVA O BRITÁNII nebo PÁD ŘÍŠE ŘÍMSKÉ, Žofii Chotkovou zase italská herečka Florida Bolkan. Roli stařičkého mocnáře Františka Josefa si zahrála prvorepubliková herecká hvězda Otomar Korbelář.
Do období první světové války byl situován také film režiséra Jiřího Krejčíka BOŽSKÁ EMA (1979), který pojednával o životních osudech světoznámé operní zpěvačky Emy Destinnové. Aktivisté protihabsburského odboje zde nebyli po dlouhé době vykresleni jako „přisluhovači buržoazie“, nýbrž jako vlastenci bojující za svobodu svého národa. Příslušníci rakouského policejního aparátu, kteří Destinnovou pro její vlastenecké postoje pronásledují, zase nejsou v Krejčíkově filmu zobrazeni jako směšné postavičky, svou rafinovaností a všudypřítomností připomínají spíše příslušníky komunistické Státní bezpečnosti. Tyto narážky, stejně jako paralely s pronásledováním normalizačnímu režimu nepohodlných umělců, byly divákům dosti srozumitelné a při premiéře filmu vyvolaly bouřlivé ovace.
Není bez zajímavosti, že v sedmdesátých a osmdesátých letech vzniklo v Československu mnoho dalších filmů, které byly situovány do období Rakouska-Uherska a zobrazovaly jeho represivní mechanismy, jež se často podobaly mechanismům normalizačním. V některých těchto snímcích se objevily scény hladových bouří z období první světové války, a to včetně sugestivních obrazů střelby do žen a dětí. K nejlepším z „rakouských“ filmů této doby bezesporu patřilo protiválečné drama SIGNUM LAUDIS (1980), jež natočil režisér Martin Hollý podle námětu Vladimíra Kaliny, na scénáři se též podílel Jiří Křižan. Film vyprávěl příběh rakouského kaprála Adalberta Hoferika (Vlado Müller), fanaticky oddaného monarchii, který je nejprve na frontě vyznamenán medailí s portrétem císaře, známou jako Signum Laudis, aby byl posléze popraven na příkaz svých nadřízených, kteří si hodlali zachránit život kapitulací a obávali se Hoferikova odporu. Frontové boje první světové války zde sloužily jako kulisy pro nadčasové podobenství o oportunismu vládnoucích činitelů a těžkém údělu jejich důvěřivých fanatických přisluhovačů. Film získal řadu ocenění a veliký úspěch sklidil též v zahraničí.
Tématu první světové války se na sklonku osmdesátých let věnoval též režisér Otakar Vávra. Ve svém posledním celovečerním filmu EVROPA TANČILA VALČÍK (1989) vytvořil obraz evropské politické elity vpředvečer první světové války a metodou „hrané rekonstrukce“ popsal události, jež předcházely vypuknutí tohoto konfliktu. Vedle německého císaře Viléma II., ruského cara Mikuláše II. a rakouského císaře Františka Josefa I. zde vystupuje také postava českého archiváře Kavana (Jiří Bartoška), který je protihabsburským odbojem poslán do Bělehradu, aby zde zničil kompromitující korespondenci profesora T. G. Masaryka. První československý prezident je zde tedy zmiňován jako pozitivní postava a první světová válka jako nesmyslná jatka, během nichž (slovy Kavana) „všichni zešíleli“.
Ani legie, ani Masaryk

 

Celý článek si přečtete v tištěném speciálu. Objednáte zde, nebo telefonicky na 257 312 206

Petr Koura, foto ČTK, Pressdata a archiv autora

První světová válka - výběr z článků

František Gellner

František Gellner

Františka Gellnera ve školním literárním dějepise a následně i v obecném povědomí provází pověst bouřliváka, jenž ve svých básních věrně zachytil svůj život plný alkoholových excesů a holek nezřídka pochybné pověsti. Romantickou legendu pomáhá přiživovat také spisovatelův konec: jak známo, František Gellner se ztratil na haličské frontě brzy po začátku „Velké války“.

ZVÍŘATA VE VÁLCE

ZVÍŘATA VE VÁLCE

První světová válka nepřinesla utrpení jen lidem. Zataženy do ní byly i tisíce zvířat – koní, oslů, volů, mul, mezků, psů a dokonce i holubů. Přepravovali zbraně, munici a proviant, vyhledávali na bojišti raněné a dopravovali je do polních lazaretů, působili také jako kurýři.

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Frontové zázemí Rakouska-Uherska muselo vedle materiálního a zbrojního zabezpečení zajistit také péči o raněné vojáky, jejichž počet v průběhu války neustále rostl. V Pardubicích tak byla na zelené louce vybudována obří nemocnice, jež se skládala z 365 budov a rozkládala se na ploše 80 hektarů. Nemocnice, přezdívaná místními karanténa, představovala promyšlený komplex staveb s pevným řádem a organizací. Měli do ní být transportováni ranění přímo z fronty.

POZDRAV Z FRONTY

POZDRAV Z FRONTY

Pohlednice vydávané v době první světové války představují velice cenné svědectví o tomto konfliktu. Objevují se na nich nejen výjevy z mobilizace, ale i obrazy zákopů a zničených měst. Mohly sloužit k šíření válečné propagandy, ale i k dobročinným účelům. Pro statisíce vojáků a jejich příbuzných zase představovaly obrazovou formu komunikace, neboť si mohli nechat vytvořit pohlednici s vlastním portrétem. Unikátní sbírka válečných pohlednic se dnes nachází ve Východočeském muzeu v Pardubicích.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

S historikem Martinem Kovářem o příčinách „Velké války“, o tom, zda se jí dalo zabránit, v čem byla jiná než války předchozí, jak proměnila politickou mapu Evropy a jaké tři zhoubné „ismy“ přivedla na svět.

Vánoční zázrak na západní frontě

Vánoční zázrak na západní frontě

O Vánocích roku 1914 se na mnoha místech západní fronty odehrálo něco zcela výjimečného. Vojáci obou válčících stran, které od sebe dělilo často jen sto metrů, přestali střílet, vylezli ze svých zákopů a společně se oddali slavnostní náladě.

Tatínka, vrať nám zpátky!

Tatínka, vrať nám zpátky!

„U mnohých a mnohých stolů bude mezera, která už nikdy nebude vyplněna. Vzpomínat se bude letos při štědrovečerní večeři a myšlenky budou víc v minulosti a roztoulány daleko za horami v cizích krajích, než u přítomných. Leckde bude třeba potlačit deroucí se slzu, aby se dětem nezkazila radost. Evropské Vánoce 1914 bohdá zůstanou posledními, v nichž nelze dobře psáti o zrození křesťanské lásky a zpívat krásná slova: Pokoj lidem dobré vůle na zemi. Příští budou už veselejší,“ psaly na Štědrý den roku 1914 LIDOVÉ NOVINY.“ Bohužel se mýlily, naše předky čekaly ještě troje válečné Vánoce.

Co se jedlo za „Velké války“

Co se jedlo za „Velké války“

I když na rozdíl od druhé světové války nesužovaly civilisty v zázemí válečného konfliktu v letech 1914–1918 ničivé a nesmírně brutální letecké nálety na městské aglomerace, ani v této době nebyl život v týlu vůbec lehký. K základním starostem žen tehdy patřila otázka nasycení rodiny při katastrofálním stavu zásobování a při často rostoucí kalorické potřebě rodinných příslušníků využívaných jako náhrada pracovní síly mužů na frontách.

Poslední dva císaři

Poslední dva císaři

Stejně jako byly rozdílné charaktery, životní osudy i doba vlády, která těmto císařům byla vyměřena, byl i jejich odchod z tohoto světa značně odlišný.

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Brzy si připomeneme sté výročí úmrtí stařičkého mocnáře - císaře Františka Josefa I. (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916). Nejen o tom, jak vypadal jeho pohřeb, nám do speciálu PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA krásně napsal historik Jiří Rak. Připojujeme i úryvek z rozhovoru s Jiřím Rakem.