ZVÍŘATA VE VÁLCE

Na frontách první světové války neumírali jen lidé

První světová válka nepřinesla utrpení jen lidem. Zataženy do ní byly i tisíce zvířat – koní, oslů, volů, mul, mezků, psů a dokonce i holubů. Přepravovali zbraně, munici a proviant, vyhledávali na bojišti raněné a dopravovali je do polních lazaretů, působili také jako kurýři.

 

zvirata4jpg.jpg
Kůň přenášející bednu s ručními granáty

 

A kůň byl vinen čím?
Koně se stali v první světové válce zcela nepostradatelnými, proto byli ihned po jejím vyhlášení rekvírováni. Motorizovaných vozidel neměly armády ještě tolik, aby se dokázaly bez koní obejít. Železniční síť byla zase na mnoha úsecích poničena dělostřeleckou palbou. Proto válčící strany spoléhaly především na přepravu pomocí koní. Zapřahovali se k tažení zbraní, munice, polních ambulancí i vozů polní pošty. Jeden kůň utáhl až tři sta kilogramů. Pokud byla zátěž větší, např. když bylo potřeba táhnout těžká děla, byli zapřaháni do šestispřeží nebo osmispřeží. Jejich služba byla velice těžká. Museli se pohybovat v nepředstavitelně obtížných podmínkách – v rozbahněném rozbombardovaném terénu, přičemž do bahna někdy zapadli tak, že už se je nepodařilo vytáhnout, museli se brodit hlubokým sněhem či zdolávat proud řeky.
Koně nechápali, kde se to ocitli. V odkrytém terénu byli snadným terčem jak pro děla, tak pro granáty a pušky, zaplétali se do ostnatých drátů natažených před zákopy a zraňovali se o ně, umírali otráveni bojovými plyny. Vystresovaná zvířata se často místo toho, aby zalehla, začala vzpínat a zmateně pobíhat, čímž býval jejich osud zpečetěn. O utrpení koní na bojištích napsal velmi silné verše přímý účastník první světové války a velký milovník těchto zvířat básník Fráňa Šrámek: „Hlásím pane hejtmane, / že se mi zdál sen, /vojna byla a já ležel / v poli zastřelen; / a zrovna u mne váš kůň taky pad, / nám přáno bylo spolu umírat, / to z boží vůle jen. // To k ránu bylo as, neb měsíc zrud, / a váš kůň hlavu zdvih, / a zvláštní věc, měl jako já prostřelený břich, / a v jeho očích takový styd žal, / kdos divil se v nich, kdos se ptal / a ruce lomil v nich. // Že louky voní kol a jetely / a kvete řeřicha – / a on… kůň… což byl vinen čím? / má díru do břicha, / že na něm seděl kdos, už nesedí, / a oči vědět chtí, však nevědí / a v hrdle vysychá… // Oh, v hrdle vysychá… A chtěl by ržát… /že neví, neví proč! / Sluníčko zlaté, což neměl on tě rád – / ty už ho nechceš… proč? / proč necinkne už nikdy podkova, / proč nebe v krvi, nohy z olova / hó, toč se, světe, toč… // Hlásím pane hejtmane, / že byl to strašný sen, / ty oči zvířete, ty křičely / a z důlků lezly ven, / křičely na mne, jestli já to vím, / proč ležíme tu s břichem děravým – / co měl jsem říci jen…?“ (báseň RAPORT, 1906) nebo „Za jeho koníčka též, pane, prosím. / Byl malý, hubený. Pohledem něžným a kosým / objal mne tenkrát, zařehtal nyvě. / Dej se mu, pane, pást v nebeské nivě…“ (báseň CESTA Z BOJIŠTĚ, 1916). Šrámek nebyl zdaleka jediný umělec, kterého se utrpení zvířat dotklo. Příběh koně Joeyho, putujícího první světovou válkou, zachytil ve svém filmu VÁLEČNÝ KŮŇ (2011) americký režisér Steven Spielberg.
Koně samozřejmě citelně chyběli v zázemí při zemědělských pracích. Tím, že byli odvedeni mladí muži a zrekvírováni koně, se sklidilo mnohem méně, protože ženy, děti a staří muži bez nich nebyli schopni obhospodařit tolik půdy.
Podobně jako koně se ve válce využívali i osli, mezci, muly a voli.

 

zvirata1jpg.jpg
Psi byli v první světové válce využíváni
k tahu vozíků s raněnými, municí a zbraněmi.

 


Přitisknout se k živému tvorovi
Nezanedbatelnou roli měli v první světové válce také psi. V sanitní službě sloužili psi Červeného kříže. Na těle měli připevněný plátěný znak s křížem a také brašnu s obvazy a polní lahví s vodou či pálenkou. Pokud našli raněného, přilehli k němu a ten, pokud toho byl schopen, si z brašny mohl vzít jak zdravotnický materiál, tak se napít z lahve. Často však byli vojáci v takovém stavu, že jen toužili se k psovi přitisknout, zabořit hlavu a ruce do jeho srsti a cítit v posledních chvílích svého života teplo živého tvora. Psi byli vycvičeni, aby na bojišti vyhledávali pouze raněné, dosud žijící vojáky, mrtvých si neměli všímat. Nesměli štěkat, aby na sebe neupozornili nepřátelskou palbu. O tom, že našli raněného, dávali vědět následujícím způsobem: do zubů uchopili čepici nebo pokud nebyla k nalezení, tak jinou součást výstroje vojáka, s tou přiběhli k svému psovodovi a přivedli jej na místo, kde raněný ležel. Někdy se používala jiná metoda – psa vypustili na bojiště s krátkým vodítkem v zubech – pokud nalezl zraněného, vrátil se ke svému psovodovi a nepouštěl vodítko z tlamy. Pokud vodítko upustil, bylo to znamení, že žádného raněného vojáka nenašel, jen samé mrtvé. Psi hledali raněné často v noci, spoléhalo se přitom na jejich čich. Dokázali najít tisíce vojáků a někdy je i sami odtáhli do úkrytu. Pokud nebyl dostatek koní nebo byl terén rozbahněný tak, že v něm zapadali, byli psi využíváni i pro tah. Michael G. Lemish ve své knize VÁLEČNÍ PSI uvádí, že jeden pes dokázal z frontové linie do polní ošetřovny nebo obvaziště odtáhnout jednoho ležícího nebo dva sedící muže. Jakmile byl poraněný muž vyložen, pes se sám vracel s ambulantním vozíkem zpět do bitevních linií, aby zachránil dalšího raněného. Psí spřežení tahala rovněž kulomety, střelivo a proviant.
Psi plnili také roli kurýrů, což bylo mimořádně důležité, když došlo k přerušení telefonního spojení. S malým plechovým pouzdrem připevněným k obojku dokázali prokličkovat dělostřeleckou palbou, podlézt ostnaté dráty a překonat vodní hráze. Již zmíněný Michael G. Lemish shromáždil vojenská hlášení, která popisují neuvěřitelnou psí oddanost a jejich neskutečnou schopnost přežít. Uvádí mj. příklad irského teriéra Paddyho, který – ač částečně slepý po zásahu otravným plynem – dokázal urazit cestu dlouhou téměř patnáct kilometrů a zprávu úspěšně předat. Psímu instinktu mnozí vojáci vděčili za život, když je varoval před blížícím se útokem jedovatými plyny a dal jim možnost včas si nasadit plynovou masku. Psi se využívali také ve strážní službě.
Ve válce sloužili psi nejrůznějších plemen – němečtí ovčáci, kolie, buldoci, irští teriéři, bernardýni, retrívři, ­erdelteriéři, pastevečtí psi, teriéři Jacka Russella (ti se používali v zákopech k boji s krysami a potkany), ale také nečistokrevní voříšci. Stejně jako koně byli ohrožováni palbou, otravnými plyny (tak jako koním jim byli nasazovány primitivní plynové masky), ostnatým drátem, bortícími se zákopy plnými bahna a vody.
Řada psů se stala milovanými maskoty jednotlivých rot. Válkou zničení vojáci si je přicházeli docela obyčejně pohladit. O jednom takovém psovi jménem Raf, který doputoval se svými vojáky domů až ze Sibiře, píše např. ve své próze pro mládež PES DRUHÉ ROTY legionář František Langer.

 

zvirata2jpg.jpg
Kurýrní psi dokázali překonávat řadu překážek.
Nepostradatelní byli, když došlo k přerušení spojení mezi jednotkami.

 

 

Holubi kurýrní i fotografující
V první světové válce byli využíváni i tvorové, kteří jsou symbolem míru – holubi. Jednak pro dopravování zpráv, jednak pro fotografování nepřátelských pozic. Poštovní holubi plnili funkci kurýrů, udržovali spojení mezi odříznutými jednotkami. Protože se ale stávali snadným terčem střelců, pomáhali jim v plnění jejich úkolů psi. Přenášeli je v brašnách připevněných na bocích do míst, kde byli více chráněni před nepřátelskou palbou a odkud mohli nabrat větší letovou výšku. Poštovní holubi dosahovali rychlosti 80 km/h. Nezřídka se stávalo, že po doletu zemřeli vyčerpáním.
Využívali se i pro válečné fotografování. Na tělo holuba byl umístěn lehounký aluminiový štítek a na něj se připevnil miniaturní fotoaparát. Při vzletu holuba začal fotoaparát v nastavený čas pracovat a zhotovil až 12 snímků.

 

Celý článek si přečtete v tištěném speciálu. Objednáte zde, nebo telefonicky na 257 312 206

Anna Huliciusová, foto Světozor, Jindřich Bišický a ČTK

První světová válka - výběr z článků

František Gellner

František Gellner

Františka Gellnera ve školním literárním dějepise a následně i v obecném povědomí provází pověst bouřliváka, jenž ve svých básních věrně zachytil svůj život plný alkoholových excesů a holek nezřídka pochybné pověsti. Romantickou legendu pomáhá přiživovat také spisovatelův konec: jak známo, František Gellner se ztratil na haličské frontě brzy po začátku „Velké války“.

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka se svým stoletým výročím definitivně stává „historií“, neboť už nežijí její přímí pamětníci. Pro budoucí generace tak vedle dobových deníků, dopisů či vzpomínek zůstanou zachovány obrazy „Velké války“ vyprodukované historiky, spisovateli a v neposlední řadě také filmaři. Jen v Čechách vznikly desítky filmů, které jsou situovány do období první světové války a na tuto historickou událost se dívají z dosti odlišné perspektivy – od líčení boje československých legionářů za samostatný stát až po zesměšňování příslovečného rakouského šlendriánu.

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Frontové zázemí Rakouska-Uherska muselo vedle materiálního a zbrojního zabezpečení zajistit také péči o raněné vojáky, jejichž počet v průběhu války neustále rostl. V Pardubicích tak byla na zelené louce vybudována obří nemocnice, jež se skládala z 365 budov a rozkládala se na ploše 80 hektarů. Nemocnice, přezdívaná místními karanténa, představovala promyšlený komplex staveb s pevným řádem a organizací. Měli do ní být transportováni ranění přímo z fronty.

POZDRAV Z FRONTY

POZDRAV Z FRONTY

Pohlednice vydávané v době první světové války představují velice cenné svědectví o tomto konfliktu. Objevují se na nich nejen výjevy z mobilizace, ale i obrazy zákopů a zničených měst. Mohly sloužit k šíření válečné propagandy, ale i k dobročinným účelům. Pro statisíce vojáků a jejich příbuzných zase představovaly obrazovou formu komunikace, neboť si mohli nechat vytvořit pohlednici s vlastním portrétem. Unikátní sbírka válečných pohlednic se dnes nachází ve Východočeském muzeu v Pardubicích.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

S historikem Martinem Kovářem o příčinách „Velké války“, o tom, zda se jí dalo zabránit, v čem byla jiná než války předchozí, jak proměnila politickou mapu Evropy a jaké tři zhoubné „ismy“ přivedla na svět.

Vánoční zázrak na západní frontě

Vánoční zázrak na západní frontě

O Vánocích roku 1914 se na mnoha místech západní fronty odehrálo něco zcela výjimečného. Vojáci obou válčících stran, které od sebe dělilo často jen sto metrů, přestali střílet, vylezli ze svých zákopů a společně se oddali slavnostní náladě.

Tatínka, vrať nám zpátky!

Tatínka, vrať nám zpátky!

„U mnohých a mnohých stolů bude mezera, která už nikdy nebude vyplněna. Vzpomínat se bude letos při štědrovečerní večeři a myšlenky budou víc v minulosti a roztoulány daleko za horami v cizích krajích, než u přítomných. Leckde bude třeba potlačit deroucí se slzu, aby se dětem nezkazila radost. Evropské Vánoce 1914 bohdá zůstanou posledními, v nichž nelze dobře psáti o zrození křesťanské lásky a zpívat krásná slova: Pokoj lidem dobré vůle na zemi. Příští budou už veselejší,“ psaly na Štědrý den roku 1914 LIDOVÉ NOVINY.“ Bohužel se mýlily, naše předky čekaly ještě troje válečné Vánoce.

Co se jedlo za „Velké války“

Co se jedlo za „Velké války“

I když na rozdíl od druhé světové války nesužovaly civilisty v zázemí válečného konfliktu v letech 1914–1918 ničivé a nesmírně brutální letecké nálety na městské aglomerace, ani v této době nebyl život v týlu vůbec lehký. K základním starostem žen tehdy patřila otázka nasycení rodiny při katastrofálním stavu zásobování a při často rostoucí kalorické potřebě rodinných příslušníků využívaných jako náhrada pracovní síly mužů na frontách.

Poslední dva císaři

Poslední dva císaři

Stejně jako byly rozdílné charaktery, životní osudy i doba vlády, která těmto císařům byla vyměřena, byl i jejich odchod z tohoto světa značně odlišný.

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Brzy si připomeneme sté výročí úmrtí stařičkého mocnáře - císaře Františka Josefa I. (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916). Nejen o tom, jak vypadal jeho pohřeb, nám do speciálu PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA krásně napsal historik Jiří Rak. Připojujeme i úryvek z rozhovoru s Jiřím Rakem.