František Gellner

Nezvěstný na haličské frontě

Františka Gellnera ve školním literárním dějepise a následně i v obecném povědomí provází pověst bouřliváka, jenž ve svých básních věrně zachytil svůj život plný alkoholových excesů a holek nezřídka pochybné pověsti. Romantickou legendu pomáhá přiživovat také spisovatelův konec: jak známo, František Gellner se ztratil na haličské frontě brzy po začátku „Velké války“.

text Lucie Kořínková | foto archiv redakce a autorky 

 

frantisek-gellner-kopiejpg.jpg
Fotografie Františka Gellnera ve vojenském neexistuje, protože se v uniformě odmítl dát fotografovat. Vysvětluje to v textu ANARCHISTA NA VOJNĚ: „Je jasno, že jsem při ukončení své jednoroční služby se nedal fotografovat ve společnosti svých představených. Na můj popud z tohoto krásného zvyku vůbec pro tentokrát sešlo. Již dříve jsem překazil obvyklé oblýsknutí, když nás totiž po prvých dvou měsících opouštěli instruktoři. Taky jsem odepřel jakkoli přispěti na dar našemu instruktoru a ostatní se zařídili podle mne. Místo toho jsme na chodbě panu četaři zazpívali na rozloučenou písničku: A ten starý zupák, / ten nesmí umříti, / pro toho si musí / čert z pekla přijíti. / Přijede proň s vozem / a praští s ním o zem’ – / pak mu teprv krkem zakroutí.“

 

 

Gellnerovi vydržela jeho aura enfant terrible mimo jiné patrně i proto, že obecně je vyhrazena spíše autorům, kterým nebylo dopřáno dožít se důstojných (nebo méně důstojných) šedin, a Gellnerův život skončil v mladém věku (v roce 1914 mu bylo kristových 33 let). Ale také proto, že závěr jeho života představuje prázdné místo, jež evokuje záhadu a přitahuje spekulace. A tak ještě za války i relativně dlouho po ní znovu a znovu vznikaly četné zkazky, že Gellner ve skutečnosti nezemřel, ale někde inkognito ve zdraví žije a případně též tvoří.
Potřeba vyprávět život a dílo autora jako souvislý příběh, plynulý sled příčin a následků, v němž nic neschází, vše má své místo a dává cosi jako zastřešující smysl, vede často i literární historiky k tomu, aby bílé místo na mapě Gellnerova života vyplnili alespoň jeho vlastními verši. Vůbec nejčastěji se při tom uchylují k citování závěrečné strofy básně začínající incipitem Už se mi k smrti protiví z roku 1902: „Nejlíp by bylo vzdálit se / a nikdy se nenavrátit, / svým bližním a nejbližším ztratit se / a sám sobě se ztratit.“ Zároveň s touto citací se pak čtenáři obvykle trochu tajemně sdělí, že si tu autor možná jasnozřivě svůj konec sám předpověděl. Takové spojení veršů a tragiky života dodává Gellnerově lyrice zpětně na závažnosti, „osudovosti“, chceme-li; náhle nejde o verbální provokace sotva dvacetiletého autora, ale o „tušení konce“ a navíc snad i jasnozřivost, pokud jde o válečné hrůzy, které měly dekádu nato pohltit celou Evropu. Je to závěr jistě efektní, ale skutečnosti odpovídá jen málo.

 

baner-clanek

 

Prototyp špatného vojáka
V osobě Františka Gellnera se v roce 1914 na haličskou frontu neubíral žádný desperát koketující s dobrovolným odchodem ze života (tato koketerie byla beztak i v jeho mladých letech pouze záležitostí literární stylizace), ale v jistém ohledu až maloměstsky spořádaný redaktor Lidových novin, který v jejich brněnské redakci nalezl konečně svého druhu naplnění svých kariérních ambicí: vydělávat si v rámci možností krea­tivně na slušné živobytí jako karikaturista, publicista a beletrista. Někdejší období bohémy, názorové inklinace k anarchismu a neradostných finančních vyhlídek pro případ „až se nás rodiče zřeknou“ je pro něj odbytou životní etapou. Rakouské úřady měly o jeho aktivitách přehled a podle vzpomínek Gellnerova přítele Josefa Macha prý měl být po mobilizaci pobízen k angažmá ve válečné propagandě. Leč jen málokterý nápad mohl být vzdálenější Gellnerově chuti než tvorba v armádní režii. Ve vztahu k této instituci přetrvávala dřívější hořkost.
Na Gellnera byl již od jeho vídeňských studií veden policejní spis a hlášení, že jde o anarchistu, na něhož je třeba dávat zvýšený pozor, doputovalo zároveň s ním do armády už na podzim 1904, kdy narukoval a jako absolvent gymnázia a několika vysokoškolských semestrů využil práva jednoročního dobrovolníka (absolventi středních a vysokých škol mohli místo tříleté základní prezenční služby nastoupit pouze na rok, na závěr složit důstojnické zkoušky a po jejich úspěšném absolvování se stali záložními důstojníky). Na rozdíl od Gellnerova bratra Gustava, profesionálního vojenského lékaře oblíbeného u mužstva i nadřízených, ve Františkovi armáda cennou akvizici nezískala – místo toho došlo k nevyhnutelnému konfliktu mentality člověka, jenž má problém s formálními autoritami, s prostředím, které s tímto principem stojí a padá. Nešlo o střet nijak fatální, spíš o řadu úkorně vnímaných drobnějších otravností a invektiv ze strany představených, u nichž nebyl Gellner apriori dobře zapsán („Brzy jsem se přesvědčil, že se u svých představených těším zvláštní oblibě. Byl bych snad povždy mylně považoval svoje tresty za osobní svou zásluhu, kdyby páni důstojníci a poddůstojníci mi nebyli časem naznačili, že jsou důkladně obeznámeni s mými velezrádnými rejdy. ‚Zajímáte se přece o výrobu třaskavin?‘ řekl mi udiveně pan hejtman, když jsem cosi nevěděl o granátech a šrapnelech.“). Gellner nechal v době vojny stranou veškerou prvoplánovou antimilitaristickou propagandu (na tu došlo až v pozdějších článcích pro anarchistické časopisy), jeho vymezení se vůči vojenskému prostředí se realizovalo jen v občasných drobných naschválech. Ovšem též bez ohledu na politické smýšlení byl i jinak přímo prototypem špatného vojáka: fyzicky patrně nepříliš zdatný, nijak dobrý střelec, orientace v terénu a taktické uvažování mu bylo spíše cizí, a k tomu všemu málo skrýval své celkové nenadšení. Důstojnická zkouška dopadla podle toho, výsledek ročního vojákování byl slovy zkušebního protokolu „neodpovídající“. Gellnerovy bezprostřední písemné reakce na vojnu i pozdější vzpomínky na ni a na následná pravidelná vojenská cvičení a manévry svědčí o tom, že se mu do paměti zadírala zejména fyzická dřina, jejíž smysl mu často unikal. Absurdita mnohých rozkazů, jejichž splnění se požadovalo jen k dokázání loajality, a v neposlední řadě pečlivé budování přehrady mezi mužstvem a důstojnictvem – byl opakovaně poučen, že jako budoucí záložní důstojník má hledět přestat pěstovat styky s obyčejnými vojáky.
K otázce poměrů v c. k. armádě se Gellner i ve své publicistice opakovaně kriticky vracel, mj. v souvislosti s první balkánskou válkou (v níž fanouškovsky držel palce Srbům). A právě v těchto článcích snad opravdu stanul dost blízko jakési „předpovědi svého osudu“ – minimálně v tom, že dokázal předem vyhmátnout rozpoložení, které patrně nebylo vlastní pouze jemu samotnému, ale i mnohým dalším mobilizovaným v roce 1914. V Požehnání míru z roku 1912 tak napsal, že „u nás je ovšem každému úzko při pouhé myšlence na mobilizaci. Pro koho se zase budeme bít? Kterého nešťastníka přimáčkneme zase ke zdi?“. A ve vyznění tohoto fejetonu položil důraz na motivovanost srbského vojska, která je s to rozhodnout válku. Ve fejetonu Nadšení se k tématu vrátil – mimo jiné v něm konfrontuje motivovaného srbského vojáka se situací vojáka rakouského (do níž se měl již za necelé dva roky sám dostat): „Čteme o srbských vojínech, kteří zranění střílejí a pokračují v pochodu. K tomu je nemůže nikdo nutit. A když voják si trochu předčasně sedne do příkopu a řekne, že nemůže dál, taky mu nelze hlavu utrhnout. (…) Kromě toho k smrti unavení lidé nebojí se o svobodu ani život. Stanou se lhostejnými ke všemu.“

 

knizkajpg.jpg
František Gellner byl zdatný kreslíř. Svoji vlastní karikaturu si vytvořil i na obálku sbírky PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!, kterou vydal ve dvaceti letech.

 

 

Smrt v příkopě
České obyvatelstvo válečným nadšením příliš nehořelo. Všechny mobilizované však bez ohledu na jejich postoj k válce spojovala nevědomost, jaké hrůze jdou vlastně vstříc. Gellner se na frontu dle svědectví přátel navíc ubíral v bídném fyzickém i psychickém stavu, měl potíže s chůzí, byl však přesvědčený, že vyreklamován jako nezpůsobilý k boji s ohledem na svou „politicky nespolehlivou“ minulost nebude. V Haliči ho přitom čekaly dlouhé vyčerpávající pochody v plné polní. Jeho jednotka se vydala na cestu 22. srpna 1914. Poslední známá zpráva je datována 15. září 1914 – tehdy odeslal polní poštou lístek svým rodičům už z blízkosti fronty: „Milí rodiče, už jsme přišli na místo, je to tu dost zajímavé, bližší určení míst a času není radno psát, poněvadž pak pošta takové lístky neexpeduje. Jsem zdráv, nepřítele jsme ještě neviděli.“ Dle časových údajů jsou Gellnerovy poslední známé okamžiky patrně spjaty se všeobecným ústupem rakouské armády za řeku San po druhém a neúspěšném pokusu získat kontrolu nad Lvovem. Podle svědectví vojáků z jeho pochodové setniny byl naposledy viděn při nečekaně propuknuvší ruské palbě dělostřelectva na jednotku v okamžiku, kdy se při pochodu vpřed chystala na chvíli odpočívat. Poté, co v palbě velitel nařídil ústup, si Gellner prý zcela vyčerpán rezignovaně sedl vedle cesty a odmítl jít dále. Žádné další zprávy o jeho následném osudu se nepotvrdily, a vzhledem k situaci, v níž byl spatřen naposled, je víc než pravděpodobné, že jej v onom příkopě zastihla smrt. Armádou začal být veden jako nezvěstný a v říjnu 1914 přináší tuto zprávu také denní tisk.

 

karikatura-kopiejpg.jpg
Tato Gellnerova karikatura nazvaná VOJENSKÁ SPRAVEDLNOST vznikla v bezprostřední reakci na vojnu. Doprovází ji tento text: „Každý voják má právo si stěžovat. Protože se však nikomu nic zlého tady neděje, bude každý zavřen,
kdo si bude stěžovat.“

 

 

Celý článek si přečtete v tištěném speciálu. Objednáte zde, nebo telefonicky na 257 312 206

 

První světová válka - výběr z článků

ZVÍŘATA VE VÁLCE

ZVÍŘATA VE VÁLCE

První světová válka nepřinesla utrpení jen lidem. Zataženy do ní byly i tisíce zvířat – koní, oslů, volů, mul, mezků, psů a dokonce i holubů. Přepravovali zbraně, munici a proviant, vyhledávali na bojišti raněné a dopravovali je do polních lazaretů, působili také jako kurýři.

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka v českém hraném filmu

První světová válka se svým stoletým výročím definitivně stává „historií“, neboť už nežijí její přímí pamětníci. Pro budoucí generace tak vedle dobových deníků, dopisů či vzpomínek zůstanou zachovány obrazy „Velké války“ vyprodukované historiky, spisovateli a v neposlední řadě také filmaři. Jen v Čechách vznikly desítky filmů, které jsou situovány do období první světové války a na tuto historickou událost se dívají z dosti odlišné perspektivy – od líčení boje československých legionářů za samostatný stát až po zesměšňování příslovečného rakouského šlendriánu.

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Pardubická baráková nemocnice neboli karanténa

Frontové zázemí Rakouska-Uherska muselo vedle materiálního a zbrojního zabezpečení zajistit také péči o raněné vojáky, jejichž počet v průběhu války neustále rostl. V Pardubicích tak byla na zelené louce vybudována obří nemocnice, jež se skládala z 365 budov a rozkládala se na ploše 80 hektarů. Nemocnice, přezdívaná místními karanténa, představovala promyšlený komplex staveb s pevným řádem a organizací. Měli do ní být transportováni ranění přímo z fronty.

POZDRAV Z FRONTY

POZDRAV Z FRONTY

Pohlednice vydávané v době první světové války představují velice cenné svědectví o tomto konfliktu. Objevují se na nich nejen výjevy z mobilizace, ale i obrazy zákopů a zničených měst. Mohly sloužit k šíření válečné propagandy, ale i k dobročinným účelům. Pro statisíce vojáků a jejich příbuzných zase představovaly obrazovou formu komunikace, neboť si mohli nechat vytvořit pohlednici s vlastním portrétem. Unikátní sbírka válečných pohlednic se dnes nachází ve Východočeském muzeu v Pardubicích.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

S historikem Martinem Kovářem o příčinách „Velké války“, o tom, zda se jí dalo zabránit, v čem byla jiná než války předchozí, jak proměnila politickou mapu Evropy a jaké tři zhoubné „ismy“ přivedla na svět.

Vánoční zázrak na západní frontě

Vánoční zázrak na západní frontě

O Vánocích roku 1914 se na mnoha místech západní fronty odehrálo něco zcela výjimečného. Vojáci obou válčících stran, které od sebe dělilo často jen sto metrů, přestali střílet, vylezli ze svých zákopů a společně se oddali slavnostní náladě.

Tatínka, vrať nám zpátky!

Tatínka, vrať nám zpátky!

„U mnohých a mnohých stolů bude mezera, která už nikdy nebude vyplněna. Vzpomínat se bude letos při štědrovečerní večeři a myšlenky budou víc v minulosti a roztoulány daleko za horami v cizích krajích, než u přítomných. Leckde bude třeba potlačit deroucí se slzu, aby se dětem nezkazila radost. Evropské Vánoce 1914 bohdá zůstanou posledními, v nichž nelze dobře psáti o zrození křesťanské lásky a zpívat krásná slova: Pokoj lidem dobré vůle na zemi. Příští budou už veselejší,“ psaly na Štědrý den roku 1914 LIDOVÉ NOVINY.“ Bohužel se mýlily, naše předky čekaly ještě troje válečné Vánoce.

Co se jedlo za „Velké války“

Co se jedlo za „Velké války“

I když na rozdíl od druhé světové války nesužovaly civilisty v zázemí válečného konfliktu v letech 1914–1918 ničivé a nesmírně brutální letecké nálety na městské aglomerace, ani v této době nebyl život v týlu vůbec lehký. K základním starostem žen tehdy patřila otázka nasycení rodiny při katastrofálním stavu zásobování a při často rostoucí kalorické potřebě rodinných příslušníků využívaných jako náhrada pracovní síly mužů na frontách.

Poslední dva císaři

Poslední dva císaři

Stejně jako byly rozdílné charaktery, životní osudy i doba vlády, která těmto císařům byla vyměřena, byl i jejich odchod z tohoto světa značně odlišný.

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Jiří Rak: František Josef I. je moje životní téma

Brzy si připomeneme sté výročí úmrtí stařičkého mocnáře - císaře Františka Josefa I. (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916). Nejen o tom, jak vypadal jeho pohřeb, nám do speciálu PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA krásně napsal historik Jiří Rak. Připojujeme i úryvek z rozhovoru s Jiřím Rakem.

Inzerce
banner_predplatne