Editorial

Slovo šéfredaktorky
Vážené a milé čtenářky, vážení a milí čtenáři,
věřili byste, že XANTYPA slaví už dvacáté narozeniny?! Zavzpomínali jsme na redakční začátky a sentimentálně se ponořili do našeho bohatého archivu textů a fotografií. Musím říct, že to bylo zajímavé čtení a je ho hodně za těch dvacet let. Usilovně jsme při tom přemýšleli, čím bychom vám, našim čtenářům, udělali radost. A protože speciály ČESKÁ ŠLECHTA ŽIJE! i PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA, které jsme vám v minulých letech nabídli, jsou téměř rozebrány (jen posledních pár kousků si ještě můžete objednat), napadlo nás vydat další speciál s tématem téměř nestárnoucím: domy architektonicky významné, se zajímavou minulostí, jež mají svůj genius loci nebo v nich žili lidé s nevšedními osudy.

Ovšem rubrika Historie domu, z níž jsme čerpali, se nám Xantypou táhne celých těch dvacet let (mohli bychom vydat tlustou knihu), vybírat tedy nebylo jednoduché. Tohoto úkolu se zhostila naše dlouholetá spolupracovnice Milica Pechánková, kterou náš nápad nadchl a jako původně vystudovaná archivářka se s vervou a potěšením do našeho archivu vrhla a vybrané články zaktualizovala, za což jí patří velký dík. Poutavé čtení jsme doplnili množstvím fotografií a speciál DOMY S PŘÍBĚHEM vám nyní předkládáme. Jistě vám bude inspirací k výletům do nejrůznějších koutů České republiky.
Michaela Gübelová

Slovo editorky
Nejsem z rodu cestovatelů – dobyvatelů, kteří své výlety za hranice všedních dnů, doma i v zahraničí, hodnotí slovy „letos jsme dělali Španělsko“ (destinace je zaměnitelná, formulace nikoliv). Nepatřím ani k těm, kteří svůj zážitek měří kilometry, jež museli překonat k vytčeným cílům. Mnohem víc mě baví vydat se, třeba nedaleko a jen tak nazdařbůh, a rozhlížet se, pozorovat, vyhledávat zajímavé objekty, pátrat v jejich minulosti a hledat k ní vlastní cestu. A přesně to mi nabídlo speciální číslo časopisu Xantypa s názvem DOMY S PŘÍBĚHEM. Musela jsem se vydat proti proudu času, listovat ve starých ročnících a hledat články a reportáže, k nimž stojí za to se vrátit, protože nabízejí mnohem víc než neosobní text z turistického průvodce. Našla jsem jich za dvě desetiletí, po nichž časopis vychází, opravdu mnoho (a to jsem neudělala ani krok do ciziny). Xantypa je svého druhu časopisem „ze staré, dobré, novinářské školy“. Chce zaujmout, obohatit, informovat a podívat se dál než oko dohlédne, zdaleka nejen v geograficikém vymezení tohoto slovního spojení.
Jak jsem tak listovala a pátrala v pečlivě svázaných minulých ročnících, vybavila se mi slova dona Fabrizia, ústředního hrdiny z filmu GEPARD (hrál ho strhujícím způsobem Burt Lancaster v režii Michelangela Antonioniho): „Palác, ve kterém člověk zná všechny pokoje, není hoden, aby se v něm bydlelo.“ Stal se pro mě mottem budoucího „speciálu“. Proto jsem cítila potřebu dát si jeho výrok do souvislostí s příběhem stejnojmenného románu (který jsem léty pozapomněla), protože i já hledala „příběh“.
Začtěte se se mnou do vět Giuseppa Tomasiho vévody z Palmy a knížete z Lampedusy, autora jediného románu. Znějí takto: „…chtěl, aby Angelica poznala celý palác v nerozluštitelném souboru jeho hostinských pokojů, reprezentačních místností a kuchyní, kaplí, divadel, obrazáren, vonících skladů kůží, zbrojnic, těsných průchodů, přechodů, schodišťátek, malých teras a chodeb se sloupořadími a především s řadou opuštěných, desetiletí opuštěných neobydlených pokojů, které vytvářejí spletitý, tajuplný labyrint…“ Udělala jsem dobře. Uvědomila jsem si, že vést vás jen „reprezentačními místnostmi“ zajímavých domů by bylo málo. Bylo třeba vydat se i do „hostinských pokojů, kaplí, divadel, zbrojnic…“ a hledat v nich příběhy těch, kteří jim vtiskli tvar, duši a nejednou i svůj jedinečný osud.
Byla to cesta „tajuplným labyrintem“ nápadů, co zařadit, z čeho pomyslně sfouknout prach. Teprve pak jsme se snažili u každého zvoleného objektu, zachyceného a popsaného v Xantypě, ověřit současný stav, tedy co z případných plánů a záměrů skutečně bylo realizováno a co naopak z nějakého důvodu spadlo pod stůl. V případě Loosových vil v Plzni jsme spojili dva články v jeden, protože Loosův architektonický odkaz je letos velkým lákadlem do západočeské metropole – Města evropské kultury. Jindy jsme za vyprávění o ateliéru Zdeňky Braunerové a domech sochaře Františka Bílka (i tady se spojily dva články – jeden se věnoval Chýnovu, druhý pražské vile) připojili poměrně čerstvou, autentickou vzpomínku umělce o generaci mladšího, než byli oni sami. Jako završení příběhů tří domů a dvou výtvarníků.
Tak by se dalo v prohlídce našeho monotematického čísla, které držíte v ruce, pokračovat. Ale nechci vás vést. Chtěla bych věřit, že náš speciál průvodce nepotřebuje, a jen bych si přála, aby vám při čtení bylo stejně pohodově a radostně jako nám, kteří jsme ho připravovali. Teď už jen zbývá, abyste vyhledali své oblíbené křeslo, lehátko, lenošku, sofa nebo docela obyčejný gauč, naladili pěknou muziku (hlasitost i výběr je zcela na vás) a pustili se do čtení.
Milica Pechánková

Speciální vydání - Domy s příběhem - výběr z článků

Chýnovská „chaloupka“ a pražská vila Františka Bílka

Chýnovská „chaloupka“ a pražská vila Františka Bílka

Svému chýnovskému domu říkal sochař František Bílek (1872–1941), jenž bývá považován za nejvýznamnější osobnost českého secesního symbolistického sochařství, něžně „chaloupka“. Ve skutečnosti obyčejné venkovské stavení nepřipomínala. Rozměry měla jako rodinná vila.

Ateliér Zdenky Braunerové aneb Ostrov vítané samoty

Ateliér Zdenky Braunerové aneb Ostrov vítané samoty

Mít svůj vlastní ateliér. Místo, kde by byla sama se svými obrazy. Podobné sny provázely Zdenku Braunerovou (1858–1934) už od dívčích let. Také díky nim ji někteří považovali za poněkud výstřední a přehnaně samostatnou. Vždyť ideální žena devatenáctého století měla být především oddanou manželkou, pečlivou matkou a dobrou hospodyní.

Památník Adolfa Heyduka

Památník Adolfa Heyduka

Měšťanský dům v Tyršově ulici byste při návštěvě jihočeského Písku rozhodně neměli minout bez povšimnutí. Poznáte ho podle průčelí, na němž je symbol básnictví – labuť a Pegas a nad římsou štít s obloučky a vlaštovčími ocasy, sgrafity a letopočtem 1900. To je rok, kdy si manželé Heydukovi nechali postavit v tehdy tiché ulici dům s krásnou vyhlídkou až na Šumavu. Společně tu bydleli třiadvacet let.

Vila pana Bauera

Vila pana Bauera

Středočeská krajina mezi Pečkami, Kolínem a Kouřimí si druhou polovinu devatenáctého století prožívala po svém, a kdo ví, nakolik se roznesla okolními vesnicemi zpráva, že si dva židovští živnostníci odněkud z Uher, s majetečkem tak na dva vozy, pronajali dvůr ve Veltrubech, vsi kousek nad Kolínem. Jeden z nich se jmenoval Ignatz Bauer a v novém působišti se mu dařilo.

Za tajemstvím Faustova domu

Za tajemstvím Faustova domu

Nenápadný větší dům či menší palác, jakých v Praze stojí desítky. Kolem něj Karlovým náměstím spěchají chodci, jezdí tramvaje a auta. Kdo si v každodenním shonu uvědomí, že minul „ten“ Faustův dům? Proč nese právě tohle jméno, když v něm doktor Johannes Faust nikdy nebydlel?

Vojta Náprstek a dům U Halánků

Vojta Náprstek a dům U Halánků

Klidná atmosféra Betlémského náměstí vnímavého návštěvníka možná vtáhne i do časů minulých, kdy ve starobylém domě U Halánků žil a šířil osvětu Vojta Náprstek (1826 – 1894). Genius loci tohoto domu zůstal zachován do dnešních dnů, kdy zde v Náprstkově muzeu najdeme nejen předměty z jeho pozůstalosti, ale hlavně dary cestovatelů, kteří byli jeho přáteli.

Inzerce
banner_predplatne