Vila pana Bauera

Středočeská krajina mezi Pečkami, Kolínem a Kouřimí si druhou polovinu devatenáctého století prožívala po svém, a kdo ví, nakolik se roznesla okolními vesnicemi zpráva, že si dva židovští živnostníci odněkud z Uher, s majetečkem tak na dva vozy, pronajali dvůr ve Veltrubech, vsi kousek nad Kolínem. Jeden z nich se jmenoval Ignatz Bauer a v novém působišti se mu dařilo.

Vila

Výnosy veltrubského dvora po ruce nemáme, ale zato víme, že se Ignatzovi a Mathildě utěšeně rozrůstala rodinka. Emma přišla ve Veltrubech na svět v květnu roku 1877, dva roky nato se narodil lednový Adolf a příštího roku na podzim Irena. V roce 1882 ve Veltrubech přivítali Hermínu. A pak se narodili Bauerovým ještě dva kluci: Ernest (1885) a poslední potomek Richard. Ernestovo místo narození neznáme, ale Richard se v roce 1890 narodil v Kolíně. Odchod úspěšného Ignatze z Veltrub bychom tedy mohli zasadit někam mezi narození Hermíny a Ernesta. A kam že se rodina stěhovala? Překročila Labe a zamířila kousek pod Kolín, do Libodřic. Ignatz se stal nájemcem libodřického dvora a střechu nad hlavou našel zřejmě v nehonosném zámku, sídle správy panství. Zámek dal postavit majitel panství hrabě Jan Michal Althan někdy kolem roku 1750 na místě, kde stávala tvrz. Se světem se Ignatz Bauer rozloučil 13. prosince 1908; pronájem dvora po něm zdědil syn Adolf.
Když vyjedete z Libodřic na západ, směrem ku Praze, po pár kilometrech se octnete ve vsi s úchvatným gotickým kostelem sv. Bartoloměje, s Knížecím dvorem a dvorem Sázavským. čili zámkem. Vesnice se jmenuje Třebovle a v roce 1908 tam žila i čtrnáctiletá židovská dívka Emilie Steinová. Když jí bylo sedmnáct, rozhodl se Adolf Bauer, že si dá vedle libodřického zámečku postavit nové sídlo. Netušíme, jestli už tehdy počítal s tím, že vilu staví pro sebe a pro Emilii. Ale když se vila roku 1914 dostavovala, byli už manželé. Brali se 9. června 1914 a nikdo ze svatebních hostů nejspíš novomanželům neřekl: „Poslyšte, pane Bauer, voni ale maj fajnovou kubistickou vilku!“

A kdyby to někdo řekl, byla by to pravda!
Posuňme se teď v prostoru (z polabských plání do Prahy) i v čase (vraťme se do roku 1910). A začněme pátrat po tom, jak se architekt Josef Gočár, Adolfův vrstevník (v roce 1911 bylo prvnímu jednatřicet, druhému o rok víc), dostal k zákazníkovi, velkostatkáři z vesnice jako dlaň, a za druhé, jak se stalo, že mu architekt nabídl projekt, který si v ničem nezadal s jeho tehdejšími pražskými kubistickými stavbami.
Předem upozorňujeme, že jednoznačnou odpověď na tyto otázky neznáme. Mohlo jít o prostou shodu náhod, v židovské komunitě se začalo mluvit o tom, že mladý Bauer chce stavět, a Josef Gočára (mimochodem rodem z Polabí, ze Semína u Přelouče) mu zkrátka doporučil někdo z poučených přátel. Což je docela možné už proto, že historik umění Zdeněk Wirth (tehdy dvaatřicetiletý rodák z Libčan, odkud to měl do Semína ke Gočárům kousek!), který tehdy vedl spolu s architekty Pavlem Janákem, Josefem Gočárem, Josefem Chocholem a Vlastislavem Hofmanem Klub Za starou Prahu, zajížděl do „svého“ Polabí, kde měl v řadě míst osvětové přednášky. A možná po některé z nich slovo dalo slovo a…
A je tu ještě jedna možnost. Na Umělecko-průmyslové škole učil Gočára Jan Kotěra, a i když se Josef Gočár spolu s Pavlem Janákem a dalšími mladými architekty na sklonku prvního desetiletí 20. století vůči svému učiteli vymezovali a odmítali jeho strohý styl preferující účelnost (jeho architektura byla pro ně málo duchovní a umělecká), excelentní architekt Jan Kotěra, tvůrce ve vrcholné formě, nejspíš nejevil známky rozčarování. Jako rozený pedagog dál držel palce svým žákům, a když se „kubistický styl“ v letech 1912 a 1913 zabydlel v ateliérech řady z nich, nepostavil se k němu zády ani on. Zhlížení se v české barokní gotice, v rozevlátých fasádách s ostrými hranami a uzavírání se do pomyslného krystalu, útočícího na člověka svými jehlanci, však nepodlehl. V roce 1911 začíná Jan Kotěra stavět v Ratboři u Kolína tzv. Nový zámek, který si u něj zadali Otto a Ervín Mandelíkové, synové úspěšného podnikatele Bernarda Mandelíka. A protože Ratboř je od Libodřic div ne na dohled, není vyloučeno, že tip na Gočára dal Bauerovi právě Kotěra. A třeba i sochař Jan Štursa, Kotěrův spolupracovník a Gočárův vrstevník.
Rodinu Bauerů a Mandelíkových spojuje jedinečnost a architektonická kvalita jejich sídel. Tátové stavebníků, majitel ratbořského velkostatku Bernard Mandelík a libodřický Ignatz Bauer, spí věčný sen na novém židovském hřbitově v Kolíně. Má se za to, že Bernardovu hrobku navrhl Jan Kotěra a busta je prací Jana Štursy. Žádný právoplatný doklad sice neexistuje, ale možné to je. Vždyť Kotěrův Nový zámek se Štursovými postavami Ducha a Hmoty přece udělal radost stavebníkům i tvůrcům. A ti mohli panu Bernardovi za možnost tvořit za jeho peníze poděkovat v roce 1914 alespoň ušlechtilým a vznosným černým pomníkem.
Svatební hosté na hostině Adolfa a Emilie se zřejmě nerozplývali nad vilou „kubistickou“. Jestli se jim líbila, pak ji chválili jako každou jinou vilu té doby. Ostatně vnitřní zařízení bylo zřejmě dobově konzervativní a s kubistickým slohem mnoho společného nemělo. A že se jedná o vilu „kubistickou“, nejspíš nezdůrazňoval ani stavebník Adolf. Jeho vila byla jiná než ty běžné v okolí, a tečka. Ledaže by ho Gočár nebo někdo jiný do puntíku poučil…
Ta spekulace o jeho „nevědomosti“ se vám nezdá? Ve dvou knížkách o architektuře z roku 1922 autorů Karla B. Mádla (šlo o titul Jan Kotěra) a Zdeňka Wirtha a Antonína Matějčka (Česká architektura XIX. století, končící kapitolou Moderní architektura 1900 až 1920) není ani jedenkrát použito, coby terminus technicus, spojení „kubistická architektura“, „kubistický sloh“ či jen „kubismus“. Tvorba věrozvěstů tohoto typicky českého, a ve světě neopětovaného slohu, je historiky opsána výmluvnými větami, leč encyklopedické heslo, zařaditelné pod písmeno K, v jejich popisu nevyčtete. Jak by tedy mohl velkostatkář z Libodřic, s hlavou plnou své dvacetileté manželky, opěvovat svoji vilu jako kubistický unikát?

Celý článek si přečtete ve speciálním vydání Domy s příběhem

Speciál objednáte zde, nebo telefonicky na 257 312 206

Pavel Cmíral

Speciální vydání - Domy s příběhem - výběr z článků

Chýnovská „chaloupka“ a pražská vila Františka Bílka

Chýnovská „chaloupka“ a pražská vila Františka Bílka

Svému chýnovskému domu říkal sochař František Bílek (1872–1941), jenž bývá považován za nejvýznamnější osobnost českého secesního symbolistického sochařství, něžně „chaloupka“. Ve skutečnosti obyčejné venkovské stavení nepřipomínala. Rozměry měla jako rodinná vila.

Ateliér Zdenky Braunerové aneb Ostrov vítané samoty

Ateliér Zdenky Braunerové aneb Ostrov vítané samoty

Mít svůj vlastní ateliér. Místo, kde by byla sama se svými obrazy. Podobné sny provázely Zdenku Braunerovou (1858–1934) už od dívčích let. Také díky nim ji někteří považovali za poněkud výstřední a přehnaně samostatnou. Vždyť ideální žena devatenáctého století měla být především oddanou manželkou, pečlivou matkou a dobrou hospodyní.

Památník Adolfa Heyduka

Památník Adolfa Heyduka

Měšťanský dům v Tyršově ulici byste při návštěvě jihočeského Písku rozhodně neměli minout bez povšimnutí. Poznáte ho podle průčelí, na němž je symbol básnictví – labuť a Pegas a nad římsou štít s obloučky a vlaštovčími ocasy, sgrafity a letopočtem 1900. To je rok, kdy si manželé Heydukovi nechali postavit v tehdy tiché ulici dům s krásnou vyhlídkou až na Šumavu. Společně tu bydleli třiadvacet let.

Za tajemstvím Faustova domu

Za tajemstvím Faustova domu

Nenápadný větší dům či menší palác, jakých v Praze stojí desítky. Kolem něj Karlovým náměstím spěchají chodci, jezdí tramvaje a auta. Kdo si v každodenním shonu uvědomí, že minul „ten“ Faustův dům? Proč nese právě tohle jméno, když v něm doktor Johannes Faust nikdy nebydlel?

Vojta Náprstek a dům U Halánků

Vojta Náprstek a dům U Halánků

Klidná atmosféra Betlémského náměstí vnímavého návštěvníka možná vtáhne i do časů minulých, kdy ve starobylém domě U Halánků žil a šířil osvětu Vojta Náprstek (1826 – 1894). Genius loci tohoto domu zůstal zachován do dnešních dnů, kdy zde v Náprstkově muzeu najdeme nejen předměty z jeho pozůstalosti, ale hlavně dary cestovatelů, kteří byli jeho přáteli.

Editorial

Slovo šéfredaktorky
Vážené a milé čtenářky, vážení a milí čtenáři,
věřili byste, že XANTYPA slaví už dvacáté narozeniny?! Zavzpomínali jsme na redakční začátky a sentimentálně se ponořili do našeho bohatého archivu textů a fotografií. Musím říct, že to bylo zajímavé čtení a je ho hodně za těch dvacet let. Usilovně jsme při tom přemýšleli, čím bychom vám, našim čtenářům, udělali radost. A protože speciály ČESKÁ ŠLECHTA ŽIJE! i PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA, které jsme vám v minulých letech nabídli, jsou téměř rozebrány (jen posledních pár kousků si ještě můžete objednat), napadlo nás vydat další speciál s tématem téměř nestárnoucím: domy architektonicky významné, se zajímavou minulostí, jež mají svůj genius loci nebo v nich žili lidé s nevšedními osudy.

Inzerce
banner_predplatne