Památník Adolfa Heyduka

Měšťanský dům v Tyršově ulici byste při návštěvě jihočeského Písku rozhodně neměli minout bez povšimnutí. Poznáte ho podle průčelí, na němž je symbol básnictví – labuť a Pegas a nad římsou štít s obloučky a vlaštovčími ocasy, sgrafity a letopočtem 1900. To je rok, kdy si manželé Heydukovi nechali postavit v tehdy tiché ulici dům s krásnou vyhlídkou až na Šumavu. Společně tu bydleli třiadvacet let.

A.H.

Dům v prašné ulici
Je vzdálen asi dvě stě metrů od rodného domu básníkovy ženy Emilie, rozené Reinerové, v němž do té doby manželé žili. Navrhl jej, respektive jeho fasádu v novorenesančním stylu, významný český architekt profesor Jan Koula. Cesta z rodného domu tedy nebyla daleká, ale zato – podle počasí – buď prašná, nebo blátivá. K vydláždění ulice došlo až ve třicátých letech minulého století. Však také Písečtí poukazovali, že je ostuda, aby ulice, kde žije tak významná osobnost, byla v tak špatném stavu. Tehdy se jmenovala Lázeňská. Teprve později ji radní přejmenovali na Tyršovu. Protože v okolí nestály žádné domy, byl z verandy v prvním patře krásný výhled až na šumavské vrchy. Přízemí pronajali píseckému básníkovi a překladateli Ladislavu Šebkovi (používal pseudonym Arietto) a služebná měla malou komůrku v podkroví.
K domu tehdy patřila také poměrně velká zahrada. Zůstala z ní jen část. V padesátých letech si tu lidé postavili dřevníky, a přesto, že muzea měla o obnovení zahrady zájem, lidé už nechtěli o opuštění pozemku ani slyšet. Zahrada tak má dnes jen poloviční velikost, ale plot kolem ní je zhotoven zcela přesně podle dobových fotografií.

WC

Měšťanská domácnost z přelomu 19. a 20. století
Jen málo umělců po sobě zanechalo svou domácnost v takovém stavu, v jakém ji obývali, jako tomu je u Adolfa Heyduka (nar. 1835 Rychmburk, dnes Předhradí u Skutče). Zásluhu na tom má paní domu Emilie Heyduková. Heydukův památník je tak ukázkou měšťanského bytu z přelomu 19. a 20. století. Odevšad tu na nás dýchne secese. Na zdech najdeme keramické vypínače, v místnostech originální nábytek, textilie, klavír a další dvě stovky uměleckých a užitných předmětů. „Máte pocit, že jste k nim přišli na návštěvu v době jejich života,“ říká ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek.
Dům i byt, v němž zůstalo také množství obrazů a knihovna s tři a půl tisíci svazků, paní Heyduková na sklonku svého života odkázala městu Písek, pod které tehdy Prácheňské muzeum spadalo, s podmínkou, že část domu bude sloužit vždy jako památník jejího manžela. Pro veřejnost byl otevřen v roce 1937. Štěstí bylo, že ani za války dům neutrpěl žádnou újmu. V padesátých letech však zcela reálně hrozilo, že město památník zruší, nábytek a další předměty budou přestěhovány do městského muzea a prázdný prostor bude možné přidělit coby městský byt. Tehdy se ale písecký rodák a patriot, emeritní ředitel Knihovny Národního shromáždění PhDr. Jaromír Malý zasadil o to, aby muzeum zůstalo tam, kde je. „Když se Malý dozvěděl, že město chce zrušit památník a byty v něm přidělit občanům, kontaktoval tehdejšího ministra Zdeňka Nejedlého. Ten zavolal do Písku a vše zůstalo postaru. Muzeum bylo zachráněno,“ vysvětluje ředitel Prášek.
Památky jsou soustředěny do předních tří místností v prvním poschodí, kde rodina žila. Prohlédnout si lze pracovnu s knihovnou, jídelnu a salon – vše s originálním zařízením a vitrážovými okny. Výjimku tvoří pouze výmalba, ta je vytvořena nově, ale podle secesní šablony. V padesátých letech byly totiž původní látkové tapety strženy. Nový šat dostaly také pohovky a křesla. Pracovní stůl básníka vypadá, jako by si od něj jen odskočil. Na stěně nad ním jsou umístěny dva obrazy dcery Lidunky. Na stole samotném stojí hodiny, svícen, lampička, psací potřeby či tehdy hodně využívaná dopisní váha. V každém z pokojů pak jsou kachlová kamna.
Další části bytu již nebyly odkázány pro účely zřízení muzea, a jejich vybavení si proto mohli rozebrat příbuzní. V bývalé ložnici je umístěna část nové expozice, nahlédnout je možné i do kuchyně či na toaletu, kde se dochoval krásný malovaný porcelánový splachovací záchod. Dům byl na tehdejší dobu velmi moderně zařízen, měl jako jeden z prvních zavedenu elektřinu a vodovod.

Celý článek si přečtete ve speciálním vydání Domy s příběhem

Speciál objednáte zde, nebo telefonicky na 257 312 206

Text a foto Jindřiška Jelínková

Speciální vydání - Domy s příběhem - výběr z článků

Chýnovská „chaloupka“ a pražská vila Františka Bílka

Chýnovská „chaloupka“ a pražská vila Františka Bílka

Svému chýnovskému domu říkal sochař František Bílek (1872–1941), jenž bývá považován za nejvýznamnější osobnost českého secesního symbolistického sochařství, něžně „chaloupka“. Ve skutečnosti obyčejné venkovské stavení nepřipomínala. Rozměry měla jako rodinná vila.

Ateliér Zdenky Braunerové aneb Ostrov vítané samoty

Ateliér Zdenky Braunerové aneb Ostrov vítané samoty

Mít svůj vlastní ateliér. Místo, kde by byla sama se svými obrazy. Podobné sny provázely Zdenku Braunerovou (1858–1934) už od dívčích let. Také díky nim ji někteří považovali za poněkud výstřední a přehnaně samostatnou. Vždyť ideální žena devatenáctého století měla být především oddanou manželkou, pečlivou matkou a dobrou hospodyní.

Vila pana Bauera

Vila pana Bauera

Středočeská krajina mezi Pečkami, Kolínem a Kouřimí si druhou polovinu devatenáctého století prožívala po svém, a kdo ví, nakolik se roznesla okolními vesnicemi zpráva, že si dva židovští živnostníci odněkud z Uher, s majetečkem tak na dva vozy, pronajali dvůr ve Veltrubech, vsi kousek nad Kolínem. Jeden z nich se jmenoval Ignatz Bauer a v novém působišti se mu dařilo.

Za tajemstvím Faustova domu

Za tajemstvím Faustova domu

Nenápadný větší dům či menší palác, jakých v Praze stojí desítky. Kolem něj Karlovým náměstím spěchají chodci, jezdí tramvaje a auta. Kdo si v každodenním shonu uvědomí, že minul „ten“ Faustův dům? Proč nese právě tohle jméno, když v něm doktor Johannes Faust nikdy nebydlel?

Vojta Náprstek a dům U Halánků

Vojta Náprstek a dům U Halánků

Klidná atmosféra Betlémského náměstí vnímavého návštěvníka možná vtáhne i do časů minulých, kdy ve starobylém domě U Halánků žil a šířil osvětu Vojta Náprstek (1826 – 1894). Genius loci tohoto domu zůstal zachován do dnešních dnů, kdy zde v Náprstkově muzeu najdeme nejen předměty z jeho pozůstalosti, ale hlavně dary cestovatelů, kteří byli jeho přáteli.

Editorial

Slovo šéfredaktorky
Vážené a milé čtenářky, vážení a milí čtenáři,
věřili byste, že XANTYPA slaví už dvacáté narozeniny?! Zavzpomínali jsme na redakční začátky a sentimentálně se ponořili do našeho bohatého archivu textů a fotografií. Musím říct, že to bylo zajímavé čtení a je ho hodně za těch dvacet let. Usilovně jsme při tom přemýšleli, čím bychom vám, našim čtenářům, udělali radost. A protože speciály ČESKÁ ŠLECHTA ŽIJE! i PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA, které jsme vám v minulých letech nabídli, jsou téměř rozebrány (jen posledních pár kousků si ještě můžete objednat), napadlo nás vydat další speciál s tématem téměř nestárnoucím: domy architektonicky významné, se zajímavou minulostí, jež mají svůj genius loci nebo v nich žili lidé s nevšedními osudy.